Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 12. kapitola

04.05.2011 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 10209×

12. kapitola

Byli jsme zhruba v polovině doby stanovené pro sázku a on se kromě kytek a nějakých nejapných řečí o nic nepokusil. Nevěřila jsem, že by to bylo všechno. Zdál se rozhodnutý vyhrát, ale to já taky, takže mu nedám šanci.

Představa výhry mi neuvěřitelně zvedla náladu a já šla celá usměvavá do práce.

„Nazdárek vespolek,“ zdravila jsem své spolutrpitele a hned se pustila do práce. Sice už bylo po jedné, ale hodně lidí si teprve dávalo oběd. Naštěstí ten nápor nebyl nadlouho a ve tři byl klídek. Sem tam přišel někdo na kávu nebo jen tak posedět s přáteli. Byl první den, kdy jsme otevřeli terasu a hodně lidí využilo, sice zamračeného, ale docela teplého počasí na venkovní posezení.

Bylo to fajn. Sama bych si taky šla sednout na terasu a dát si třeba koktejl, kterých jsme tu měli dlouhatánskou nabídku.

Jo, jo, ale musím myslet reálně, já musím pracovat, oni můžou sedět. Tak je to zařízené.

„Bello, jak se máš?“ zapištěla Alice, když vešla do restaurace. Zamířila k baru a škrábala se na barovou židličku.
„Ahoj, mám se dobře. Dlouho jsem tě neviděla? Co pořád děláš?“ Přejela jsem zrakem po lokále, abych se ujistila, že všichni mají, co potřebují a pak se obrátila na toho mrňouse.
„Znáš to, pořád je co dělat. Příští týden tu máme svatbu, tak neustále projednávám květinou výzdobu. Nevěsta je trošičku nerozhodná.“
„Slyšela jsem. Bude to velký, hostina by měla mít přes padesát lidí a táta říkal, že zaberou skoro celý hotel.“ Bude to opravdu akce, taky mám službu celý den, budeme tu skoro všichni, aby se to všechno zvládlo.
„Pozdravuje tě Jasper, máš se tam ukázat,“ usmála se. Jaspera jsem dlouho neviděla, nějak nebylo počasí nebo čas na to se za ním jít podívat. Zavázala jsem se tedy, že se za ním při nejbližší příležitosti zastavím.

„Dáš si něco?“ zeptala jsem se, aby tam neseděla na suchu.
„Ne, díky. Za chvíli budu muset běžet. Esmé chce nějaké úpravy v zahradě. A jak to pokračuje s mým bratrem?“ vyzvídala.
„S Emmettem? Skvěle. Vycházíme spolu moc dobře a to jeho vaření nemá chybu,“ rozplývala jsem se.
„Bello, obě dobře víme, že myslím Edwarda. Objednal si u mě hromadu kytiček a vzhledem k tomu, že přísavka tu není, byly asi pro někoho jiného,“ zvedla jedno obočí.
„Jo, dostávám kytky. Toť vše.“
„Jsi hrozná,“ osopila se na mě.
„Já?“
„Ano, vůbec mu nedáváš šanci. On by si ji zasloužil,“ orodovala za svého povedeného pana bratra.
„Ani omylem. A už to nech, nechci se s tebou hádat,“ ukončila jsem tuhle konverzaci v zárodku.
„Dobře, jak myslíš, ale pamatuj na moje slova, jednou mi dáš za pravdu,“ pronesla prorocky a zakývala varovně prstem.
„Už mluvíš jako on. Jsem si jistá, že ani jeden z vás pravdu nemá.“
„Jen aby. Tak já půjdu ať na mě Esmé dlouho nečeká. Ráda jsem tě zase viděla. Pa,“ mávla mi a byla fuč. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

Radši bych se měla vrhnout do práce. Odnesla jsem pár jemně perlivých vod, čajů a káv a pak pomáhala Lucasovi s přípravou ovoce na koktejly.

Krájela jsem limetky a poslouchala u toho tichou hudbu linoucí se z reproduktorů. V duchu jsem si prozpěvovala. Jen v duchu, nahlas bych se neodvážila a hlavně bych to nemohla těm lidem udělat.

Jeden plátek byl jako druhý, byla jsem na sebe pyšná, jak mi to jde od ruky. Už mi zbývaly jen dva zelené oválky. Zrovna jsem se chystala zakrojit, když mě někdo chytil okolo pasu. Nadskočila jsem leknutím a zakrojila. Bohužel to nebyla limetka.

„Isabello, netušil jsem, že jsi tak lekavá,“ smál se ten idiot. Ale nevěnovala jsem mu pozornost. Prst bolel jako ďas. Bála jsem se podívat, protože jsem věděla, co to se mnou udělá.
„Jsi v pořádku? Ukaž.“ Neměla jsem ani sílu protestovat. Do mého nosu se dostával známý pach a já udělala tu chybu a podívala se na své zranění. Nevím, jak na tom byl můj prst, viděla jsem jen krev, která všude tekla. Zatmělo se mi před očima.
„Jsi hrozně bledá, je ti dobře? Dýchej zhluboka. Nic to nebude, dáme to pod vodu.“ Neodpověděla jsem, v hlavě mi hučelo a místnost kolem ztrácela ostré obrysy.

„Bello,“ vykřikl a pak už nic nevím.

×××

Něco mě zaštípalo v nose a nutilo mě to kýchnout. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Byla jsem v bílé místnosti. V ordinaci.

„Jsi vzhůru,“ ozval se Carlisle.
„Co se stalo?“
„Omdlela jsi a pěkně vylekala Edwarda.“ No ano, ta krev. Nechápu, proč se mi to děje. Nesnáším pohled na krev. Už odmala mi to dělá problémy, a čím jsem starší, tím je to horší. Stačí kapička a dělá se mi slabo.
„Co moje ruka?“
„Pěkně ses řízla, máš tam tři stehy, ale nic to není. Budeš to nosit pár dní zavázané a hlavně nemáčet. Je ti už líp?“ Vzal do prstů mé zápěstí a měřil mi tep.
„Je to dobrý,“ kývla jsem.
„Dobře, ale pomalu.“ Pomohl mi se posadit a pak postavit. Bylo to ok. Možná jsem si přišla trochu malátná.
„Tak já půjdu zase do práce. Moc děkuju za tu ruku,“ kývla jsem hlavou ke své ruce v bílém obvazu.
„Dneska by sis měla dát pohov, jdi si raději lehnout. Kdybys potřebovala, dám ti nějaké pilulky na bolest, ale neměly by být nutné.“
„Ale… nemůžu tam nechat Yvett samotnou,“ bránila jsem se.
„Neboj se, zařídím to. Teď jdi a o nic se nestarej.“

Otevřel mi a vystrčil mě za dveře. Povzdychla jsem si. Chovají se ke mně jako k lazarovi.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se vedle mě a já znovu poskočila leknutím.
„Hodláš mě pokaždé tak vyděsit? Možná bych se měla pojistit,“ osočila jsem ho.
„Promiň. Jsi v pořádku? Najednou jsi omdlela…“ Vypadal vážně docela vyděšeně. Možná mě to trochu potěšilo, ale opravdu jen trochu. Měl o mě starost…
„Nic mi není, stejně je to tvoje vina. Kdyby ses neplížil jako zloděj, nic by se mi nestalo.“
„Omlouvám se, tohle jsem vážně nechtěl.“ Jak krásně to znělo. Omlouvám se… Jednou to přijít muselo. Jen ať se snaží.
„Nechtěl, nechtěl… ještě aby to bylo úmyslné. Teď nemůžu jít ani do práce. Ještě že je to levá, jinak bych nemohla pracovat vůbec.“
„Vážně jsem nechtěl, promiň. Neměla by sis jít ještě lehnout? Jsi nějaká bledá,“ staral se.
„Jsem v pohodě a jdu domů.“ Nechala jsem ho tam stát a odcházela.
„Počkej, doprovodím tě. Mohlo by se ti přitížit,“ sýčkoval.
„Tak hele, už je mi dobře. Díky za záchranu, ale už to zvládnu sama. Měj se.“ Dala jsem se do kroku a šla domů. Tam jsem se svalila na postel a chvíli odpočívala.

Kde se to v něm vzalo? Ta starost. Musím přiznat, že mě to dost překvapilo. Nemyslela bych si, že by byl něčeho takového schopný, ale sama jsem se přesvědčila o tom, že je. Ten strach v jeho zelených očích byl nefalšovaný. Zvláštní. Tam na té chodbě vypadal… úplně normálně. Jako kluk, který není nafoukaný a neskutečně otravný. Kdyby byl takový pořád, nemuseli bychom spolu neustále takhle bojovat a… možná bych i uvažovala o něčem víc.

Ale to jsou jen samé kdyby. Je to tak, jak to je. Edward… pan šéf je prostě pitomec. Tuto hypotézu potvrzuje i jeho chování. Kdo by se plížil k osobě, která drží nůž?

Zdravou rukou jsem si přejela po obvazu. Prst mě trochu bolel, ale dalo se to vydržet. Co kdybych si ho třeba uřízla? Brrr, na to raději nebudu myslet.

„Bello,“ přiběhla máma do pokoje. „Jsi v pořádku? Prý jsi omdlela v restauraci?“ strachovala se.
„Nic mi není. Řízla jsem se a tekla krev…“ pokrčila jsem rameny. „Kdo ti to řekl?“
„Potkala jsem Connii, mluví o tom skoro celý hotel.“ No paráda, ani kdybych to nechala vyhlásit rozhlasem, nevědělo by to tolik lidí.
„Vážně jsem v pohodě. Pan Cullen mi to sešil a za pár dní to bude v pořádku,“ uklidňovala jsem ji.
„To jsem ráda. Měla jsem takový strach.“ Pevně mě objala.
„Mami, je to dobrý.“
„Dobře, tak já zase půjdu. Ty se vyspi, ještě ti uvařím čaj.“ Za chvilku mi servírovala můj puclák se zeleným čajem, pak mi dala pusu na čelo a se starostlivým pohledem mě nechala samotnou.

Uvelebila jsem se na posteli a nakonec usnula.

Probudila jsem se do tmy. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a protáhla se. Budík ukazoval deset večer. Měla jsem pocit, že už jsem vyspaná. Tak co teď?

Otevřela jsem okno, abych trochu vyvětrala, vzala si pyžamo a šla se vysprchovat.

„Šípková Růženka je vzhůru. Jak ti je?“ přivítal mě táta.
„Dobře, jen si vezmu igeliťák na tu ruku.“ Chvíli jsem se hrabala ve skříňce, našla pytlík a od mámy si nechala kolem zápěstí dát gumičku, aby to nějak utěsnila, ale výsledkem jsem si nebyla jistá.

Sprchu jsem tentokrát nijak neprotahovala. Namydlila jsem se a zase opláchla. Levou ruku jsem měla nataženou, aby se na ni dostalo co nejméně vody. Osušila jsem se a s přáním dobré noci rodičům jsem se opět zavřela k sobě do pokoje.

Něco bylo jinak. To jsem poznala hned po příchodu. A nemusela jsem hledat dlouho.

Na sedátku pod oknem ležel velký dárkový koš. Neváhala jsem a už ho studovala. Jako první jsem s bělostné obálky vyndala kartičku s úhledným písmem. Aniž bych to četla, věděla jsem od koho je.

Ještě jednou se omlouvám. Nikdy jsem Ti nechtěl ublížit.

Tak nechtěl. Koukám, že ho moje malé faux pas dost vyplašilo. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem před ním odhalila svou, asi největší, slabinu. Ale zatím se nezdá, že by toho chtěl využít. I když, u něj člověk nikdy neví. Můžu jen doufat.

Koukla jsem se na obsah koše a začala se v něm přehrabovat. Byla tam obrovitánská čokoláda, bonboniéra s belgické čokolády, nějaké drobnosti a plyšový medvěd, na dotek tak heboučký, že jsem neodolala, vyndala ho a obličej vtiskla do jeho srsti. Mohl být vysoký tak třicet centimetrů, měl hnědá korálková očka a kolem krku červenou mašli. Bez rozmyslu jsem ho políbila na čumáček a pevně objala.

Pak jsem si s ním v klíně sedla pod okno, rozdělala čokoládu a dívala se do tmy.

Jak se sem asi dostal? Možná oknem. Kolem našich by neprošel.

Ale co mě to zajímá. Je fuk, jak se sem dostal. Kašlu na jeho dárky. Tím si mě nekoupí. Medvěda i čokoládu jsem vrátila do koše. Ať si to nechá. Hned teď mu to vrátím. Ať se tím třeba udáví!

Ne, vrátím mu to ráno. Nebudu za ním v noci lízt do pokoje. Ještě by si něco myslel. Zítra ráno za ním zajdu do kanceláře a vyřídíme to. Jen škoda, že jsem se nechala unést a tu čokoládu načala. Takže to nebude mít ty správné grády. Ale co, třeba by se to dalo nějak zamaskovat.

S tím rozhodnutím jsem si znovu lehla a zkoušela usnout.

×××

Naposledy jsem pohladila po heboučké hlavě medvídka a koš naaranžovala tak, aby nebylo poznat, že jsem tu čokoládu ochutnala.

Zaklepala jsem na dveře kanceláře. Počkala si na "dále" a vešla.

„Isabello, už vypadáš líp,“ řekl a znělo to skoro úlevně. „Co ruka?“
„V pohodě. Přišla jsem ti něco vrátit.“ Na papíry, které měl rozložené po stole, jsem postavila koš.
„Ale ten byl pro tebe.“
„Já vím. Nestojím o to. Nech si své dárky a dej mi pokoj. Pak se nebudou dít nehody a nebude třeba se omlouvat.“ Oči mu tvrdě zajiskřily.
„Hele, vím, co jsem způsobil a už jsem se omluvil. Tím to pro mě končí. A jestli se ti to nelíbí, prosím. Nevadí.“ Poklepal si ukazovákem na rty, vstal a obešel stůl. „A jak jsme daleko s tímhle?“ Nepatrně se sklonil. Rychle jsem ustoupila a narazila do hrany stolu. Pan šéf toho využil a opřel se o stůl vedle mých boků. Byla jsem v pasti.

„Co si myslíš, že děláš?“ zasyčela jsem.
„Co bys řekla?“ zašeptal a mou tvář ovál jeho dech. Aniž bych o to stála, lehce mi poskočilo srdce.
„Nech mě.“ Chtěla jsem ho odstrčit, ale on se na mě jen víc namáčkl.
„Dneska tě nechám, ale příště ne,“ zašeptal mi do ucha a poodstoupil. Na nic jsem nečekala a jako lasička vyběhla z jeho kanceláře.

Dnes to bylo s kapkou krve, ale všichni jsou živí a zdraví.

Co bude dál? Splní Edward své výhružky a vážně ji už nenechá?

11. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 13. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 12. kapitola: