Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 16. kapitola

24.05.2011 (08:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 11596×

16. kapitola

„Tohle není hotel,“ poznamenala jsem, kdyby si toho náhodou nevšiml.

„Já vím, ale bylo to blíž, tak tu můžeme přečkat tu pohromu.“ Loktem otevřel dveře a vkročil dovnitř. Ocitli jsme se v malé chodbičce, ze které pokračovaly další dveře. Zase otevřel a vešel do menší čtvercové místnosti s kuchyňským koutem, pohodlně vypadající sedačkou a kamenným krbem. Bylo to tam moc hezké a já pocítila zvědavost. Kde se to tu vzalo? Byla jsem si jistá, že kdyby tu srub byl dřív, věděla bych o něm.

Šéf mě usadil na pohovku a už zatápěl v krbu.

„Sundej si to oblečení, abys nenastydla,“ řekl a dál se věnoval ohni. Povytáhla jsem obočí. Zarazily mě hned dvě věci, měl starost o to, abych nebyla nemocná… to jsem hned zapomněla a soustředila se na to druhé. Mám se svléknout? Před ním? To uhodl.
„Tak na co čekáš? Musíš být úplně promoklá.“
„Nic nebude, nenechám se tu okukovat,“ zavrčela jsem. „A nemám tu nic, do čeho by se dalo převléct,“ dodala jsem trochu mírnějším hlasem.
„Něco ti donesu.“ Zmizel za dalšími dveřmi a já tak měla příležitost si to tu pořádně prohlédnout. Místnost byla zařízena docela luxusně, byla tu spousta elektroniky, staře vypadající, ale určitě nová linka, sedačka, na které jsem seděla, byla z tmavě hnědé kůže. Líbilo se mi tu.

„Tady je nějaké tričko, asi tu bude velké, ale nic jiného nemám.“ Podával mi černé tričko, které jsem si nedůvěřivě měřila.
„Není to otrávené, jen se neboj.“ Ušklíbla jsem se a triko si vzala.
„Budeš se snad dívat?“ zeptala jsem se.

Protočil oči a zase zmizel. Stáhla jsem si tričko i podprsenku, oblékla si to, co mi dal, a když jsem ho natáhla na sebe, zjistila jsem, že bych se tam vešla ještě tak dvakrát. S kalhotama už to bylo horší. Džíny nasákly vodu, přilepily se mi na tělo a nechtěly dolů. Díky kotníku, který bolel při sebemenším doteku jako čert, jsem se nemohla pořádně postavit a nějak je stáhnout.

Seděla jsem tam a přemýšlela, co s tím, když se šéf vrátil. Byl taky v suchém, vlasy měl rozcuchané, vypadalo to, že si je sušil ručníkem, a hned si to mířil ke mně.

„A ty kalhoty? Takhle to neuschne, dám to k ohni.“ To vím taky, ty chytráku, odsekla jsem, ale jen v duchu.
„Jasně.“ Znovu jsem učinila nemožný pokus o to si je sundat, ale marně.

Šéf si všiml mého počínání a s mírným úsměvem se zeptal: „Chceš pomoct?“ Šlehla jsem po něm pohledem.
„Ne.“
„Jak myslíš.“ Pokrčil rameny a dál mě pobaveně sledoval. To mi dělá naschvál.

Kalhoty začínaly nepříjemně studit a měla jsem pocit, jako by mě stahovaly. Zkusila jsem se tedy postavit, abych to ukončila, ale jen jsem došlápla, byť jen jemně na bolavou nohu, svezla jsem se spolu s bolestným zasténáním zpět na pohovku.

„Ukaž, prosím tě.“ Přistoupil ke mně, klekl si, takže jsme byli v jedné úrovni, dal mi ruce na boky a opatrně a hlavně pomalu je stahoval. Díval se mi přitom přímo do očí a já jasně cítila to jiskření.

A najednou byly kalhoty dole. Vzal je i se zbytkem mých věci a odnesl ke krbu, před kterým je rozložil, aby trochu proschly. Když roztřepával mou podprsenku, zrudla jsem jak rajče. Vážně paráda. Nejdřív kalhoty, teď tohle. Dneska se mi vážně daří.

Abych se necítila tak odhalená, přikryla jsem si nohy dekou, která ležela vedle mě. Hned jsem se cítila aspoň o trochu líp.

„Podívám se ti na tu nohu.“ Změřila jsem si ho pohledem, abych zjistila, jestli mu jde vážně jen o mou nožku. „Pokud teda dovolíš,“ dodal.
„No jo,“ broukla jsem, protože to vážně bolelo a viditelně natékalo.

Sedl si vedle mě a položil si můj kotník do klína. Přejížděl po něm prsty, párkrát ho zmáčkl, až jsem sykala bolestí a nakonec mi nohu položil na polštářek, který umístil na konferenční stolek.

„Je to jen naražené, dojdu pro obinadlo. Do rána by to mělo být dobrý.“

„Kde ses to naučil?“ zeptala jsem se, když mi zručně obvazoval nohu. On byl poslední osoba, o které bych si myslela, že umí první pomoc a jiné zdravotnické vychytávky.
„Táta je doktor,“ odpověděl, a dál mi motal obvaz kolem kotníku. Zdál se tím být dost zaujatý. Takhle zblízka, jen v tričku a teplácích, s vlasy do všech stran a tváří porostlou jednodenním strništěm, vypadal naprosto neodolatelně. Ten tam byl úspěšný a nesnesitelný byznysmen.

Vždyť tenhle kluk se choval naprosto normálně, žádné narážky, žádné pošklebování. Byl… jiný.

Asi vycítil můj pohled a podíval se na mě. Bylo to jiné, stejně jako on. Takové intimní. Do teď to bylo vše o touze, kterou nejspíš cítil, a kterou jsem cítila i já, ale jen maličkou. Kdežto v tu chvíli, kdy jsme byli schovaní před celým světem, obklopeni deštěm, se něco změnilo.

„Bello,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. To bylo jako budíček. Rychle jsem stáhla nohu z jeho klína a položila ji na polštářek, pořádně se zakryla dekou a dělala jakoby nic.

„Čí je to tu?“ otázala jsem se, aby řeč nestála a hlavně, abych přehlušila to trapné ticho.
„Moje.“
„Tvoje?“
„No jo.“
„A k čemu to? Vždyť máte v hotelu obrovské apartmá…“
„Ale pořád je plné lidí. Tohle je jen moje. Mám tu klid, můžu přemýšlet. Je fajn občas vypadnout.“ Chtěla jsem něco poznamenat, když zmínil, že může přemýšlet, ale rozmyslela jsem si to. Nechtěla jsem kazit chvíli nečekaného příměří.
„Je to tu hezký.“
„Díky, pomáhala mi s tím Esmé. Je tu všechno co bych mohl potřebovat, což mi připomíná. Nechceš třeba čaj nebo kafe? Na zahřátí?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsme jen seděli vedle sebe, každý ponořený do svých vlastních myšlenek, ale přesto jsem jeho přítomnost vnímala víc, než bych sama chtěla.

Teplo v pokoji, šumění deště za okny doprovázené praskáním dřeva v krbu a občasným zabouřením tmavých mraků na obloze, mě pomalu ukolébávalo k spánku. Bylo příjemné zavřít oči a úplně vypnout.

Méně příjemné už bylo probuzení, teda jak se to vezme. Ležela jsem opřená o šéfovu hruď, jeho ruku jsem měla kolem ramen, jednu nohu jsem nějak skrčila pod sebe a druhá byla stále natažená na stole.

Chvíli mi trvalo, než jsem se úplně probrala a uvědomila si, kde jsem a co se děje. Pár sekund na to jsem vystřelila do sedu, shodila za sebe jeho paži a zamračila se jako deset čertů.

„Jak ses vyspala?“ usmíval se jako neviňátko.
„Jak bys řekl?“ zavrčela jsem.
„Podle všeho, co jsem viděl a slyšel, bych řekl, že dobře,“ odpověděl bez váhání.
„Prosím?“ Vykulila jsem oči. Slyšela jsem dobře?
„Nevím, jestli ti to už někdy někdo říkal, ale mluvíš trošičku,“ ukázal mini mezírku mezi ukazovákem a palcem, „ze spaní.“

Sakra. Jasně, že to vím. Taky si ze mě naši kvůli tomu dělali srandu.

„A co jsem povídala?“ zeptala jsem se už mírnějším tónem a modlila se, aby to byly nějaký blbosti.
„To si nechám pro sebe, když dovolíš, ale musím říct, že to bylo víc než zajímavé.“ To mi dělá schválně. Co jsem tak mohla vykládat? Buď to, jak bych ho ráda zabila anebo… nebo jsem povídala o tom, co bych ráda… nééé. Tohle se může stát jen mně.

Podívala jsem se do jeho veselé tváře. On se nepokrytě bavil. Tak a končím s ním. A to jsem si myslela, že jsem se v něm třeba spletla. Pche.

„Jdu domů,“ zvedla jsem se.
„Prší,“ namítnul, když jsem se belhala ke dveřím a bolestí zatínala zuby. Dotýkala jsem se podlahy jen špičkou nohy, ale i to stačilo.
„No a co?!“
„Nejsi oblečená.“ Tak to už byl pádnější argument. Rozpačitě jsem si prohlédla velké černé tričko a své holé nohy. Takhle ven vážně nemůžu a před ním bych se tak taky neměla ukazovat.

Doploužila jsem se teda zpátky na pohovku a přikryla se dekou.

„Máš tu telefon?“ Jen zavrtěl hlavou.
„Jak to? Máš tu všechno… ani mobil?“ Znovu zavrtění hlavy.
„Chci tu mít soukromí, to znamená, žádné telefony.“ Že to říká právě on, velký šéf. Od něj bych čekala telefon na každém rohu. Napadlo mě, že bych si mohla zavolat odvoz, ale takhle… budu tu muset tvrdnout, kdo ví jak dlouho.

„Nikam nejdeš?“ Jako by ho to snad překvapovalo.
„Bohužel.“
„Hele, nechci se hádat. Počkáme, až přestane pršet a pak tě dostanu do hotelu. Slibuju.“ Div si neolízl prsty v přísaze.
„Sliby chyby,“ mávla jsem rukou, „ale co nadělám.“
„Fajn, tak si rozumíme.“
„To sotva.“
„Aspoň trochu.“ Jo, to možná.

Ťukala jsem si nehty o stehno a počítala vteřiny a minuty…

„Když už tu tak sedíme… jaké bylo rande?“ vystřelil najednou otázku. Překvapeně jsem se po něm podívala.
„Už zase? Ale jo, když už tu tak sedíme,“ zopakovala jsem stejným tónem jako on, „tak bych ti mohla odpovědět. Bylo to super.“ Super bych normálně neřekla, fajn jo, ale super asi ne. Ale proč si to trochu nenafouknout, že?
„To se asi uvidíte zase, co?“
„Jistě, co nejdřív. Bohužel je Jason dost zaneprázdněný.“ Co na tom, že už ho nejspíš nikdy nepotkám.
„No jo, viděl jsem tu jeho káru,“ zašklebil se poněkud kysele.
„Mercedes, moc pohodlné,“ řekla jsem nadneseně.
„Jak jste spolu daleko?“ Ježiš, to jsou otázky. Kam na ně chodí?
„Jdeme na to pomalu, vždyť jsme se teprve seznámili. Co si myslíš?“
„Já nic.“ Nevím, jestli se mi to zdálo nebo to byla pravda, ale přišlo mi, že je čím dál víc zamračený a naštvaný. Zelené oči mu potemněly, obočí se nad nimi stahovalo jako ty mraky venku a na čele se mu objevovaly drobné vrásky. Prsty si roztržitě projel vlasy a ty se postavily na všechny strany, ne že by předtím nebyly.

Měla jsem chuť vztáhnout ruku, vyhladit mu čelo, rozjasnit oči. Prostě ho uklidnit. Bello, ty jsi vážně divná.

„Nějak se mi nezdá,“ pronesl z ničeho nic.
„Kdo?“ byla jsem trochu dezorientovaná.
„No ten tvůj Jason.“ Jeho jméno skoro vyplivnul. Co mu to zase přeletělo přes nos?
„A co je na něm? Mně se jeví jako úspěšný mladý muž. Navíc je moc hezký a příjemný… Nemám s ním žádný problém.“
„Ten způsob, jakým na tebe koukal… to nebude jen tak,“ mudroval dál.
„Proč by se o mě nemohl někdo jen tak zajímat? Je na mě snad něco špatného? Jak už jsem ti jednou řekla, hleď si své přítelkyně a mě si nevšímej, dokážu se o sebe postarat sama.“
„To vidíme,“ kývnul k mé noze.
„Tak jsem spadla, to se může stát každýmu, kdybys tam nebyl ty, tak by se to nestalo. Ale to s Jasonem vůbec nesouvisí. Půjdu s ním znovu na rande a třeba se trochu posuneme,“ pousmála jsem se zasněně.
„Sakra, Bello,“ zavrčel a pak…

Tak co bylo dál? Kdo mi to poví...:)

Jinak se mnou je to čím dál horší, navíc se mi moc nedaří, takže s dalším dílem opravdu nevím...

15. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 17. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 16. kapitola: