Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 17. kapitola

28.05.2011 (08:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 65× • zobrazeno 11741×

17. kapitola

„Sakra, Bello,“ zavrčel a pak…

Pak už jsem ležela v jeho náruči, nechávala se líbat a vykuleně zírala do jeho tváře. Polibek netrval dlouho. Byl to rychlý, ne moc jemný polibek, který skončil, sotva začal.

Ležela jsem na gauči a zhluboka dýchala. To teda bylo… Páni. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Bylo to tak nečekané. Pořád jen vyhrožoval, sváděl, provokoval a najednou tohle…, vůbec se mu to nepodobalo.

„Neřekla jsem si o to,“ vydechla jsem.
„Já vím.“
„Dobře.“ Víc jsem říct nemohla. Byla jsem mimo.

×××

„Bello, co se ti stalo?“ spráskla máma ruce, když nás potkala na recepci.

Edward, ehm, pan šéf mě hned, jak déšť ustal, vzal do náruče a odnášel pryč. Od toho polibku byl poněkud zaražený a vůbec nemluvil a já taky neměla co říct. Pořád mě brněly rty a měla jsem nutkání si na ně sáhnout, zda jsou pořád takové, jako by měly, nebo se něco změnilo. Nechápala jsem, proč mě to tak vzalo. Byla to jen obyčejná pusa.

„Nic to není, jen jsem si narazila nohu,“ mávla jsem rukou a zkoušela se vyprostit ze šéfova sevření. To, že jsem neprotestovala, když mě nesl, neznamená, že ho to nechám zbytečně prodlužovat.
„Asi bych ji měl dopravit do postele,“ řekl šéf, aniž by si mých pokusů všímal.

„Bello, kam si zmizela?“ ozvalo se z druhého konce haly.
Omluvně jsem se usmála a nasadila ten nejkajícnější výraz, jakého jsem byla schopná. „Promiň, vyrazila jsem sama, myslela jsem, že bude jen na kraji, ale nějak jsem se zamyslela a ocitla jsem se v lese,“ vysvětlovala jsem Jasperovi, který si mě přísně měřil. „Vážně se omlouvám.“
„Měl jsem strach. Nemůžeš si sama vyrážet na projížďky tak daleko,“ zlobil se dál. „Vidíš, jak to dopadlo,“ poukázal na fakt, že jsem zraněná. Můj zkroušený pohled mluvil za vše.
„No, nedívej se tak, mohlo se ti stát něco horšího.“
„Byl jsem tam. Všechno dopadlo dobře, tak proč se dál rozčilovat,“ vmísil se do hovoru šéf.
„Tentokrát, příště tam být nemusíš."
„Už to nikdy neudělám.“
„To doufám, musím jít. A ty bys měla ležet, abys byla brzo fit.“ Usmál se a já věděla, že je bouřka zažehnána.

„Mohl bych Bellu odnést?“ vrátil se šéf k tomu, co bylo, než nás přerušil Jasper.
„Ale jistě, pojďte. Co jsi dělala?“ ptala se máma, když jsme šli chodbou.
„Spadla z koně. Vyděsil se tou bouřkou,“ odpověděl za mě.
„Umím mluvit sama,“ zamručela jsem.
„Neměl by se na ni podívat váš otec?“
„Ne, zavázal jsem jí to a teď by měla být v klidu. Možná by neškodila trocha ledu,“ mluvil dál.
„Dobře. Její pokoj je támhle,“ ukázala na bílé dveře mého pokoje.
„On ví,“ řekla jsem tiše, ale on to asi slyšel, protože se mírně pousmál.
„Moc vám děkuju.“

Máma šla do kuchyně a bylo slyšet jen přehrabování v mrazáku.

„Tak já… půjdu.“
„Hmm.“

Už měl ruku na klice, když jsem se odhodlala.

„Díky.“
„Není zač.“

×××

Jak řekl, tak se stalo. Druhý den byl kotník lepší. Mohla jsem i chodit, sice jsem kulhala jako čertova babička, ale dalo se to. Aspoň jsem si skočila za Rose omluvit se z práce. Když mě viděla, zatvářila se skoro jako máma včera.

„Ale už to nic není,“ říkala jsem jí, ale nezdálo se, že by mi moc věřila. Hned mě poslala domů a dřív jak za týden se nemám ukazovat. To, že budu dobrá mnohem dřív, ji vůbec nezajímalo.

Odšourala jsem se teda zase k sobě a natáhla se na postel. Bylo divné ležet uprostřed dne. Myslela jsem, že bych mohla třeba spát, ale to se mi nechtělo.

Nakonec jsem to nevydržela a posadila se. Přejížděla jsem očima po pokoji a přemýšlela, co bych. A pak mě to napadlo. V komoře bylo pár krabic, které zůstaly po stěhování. Máma mi nejednou říkala, abych se do nich podívala a vyházela to, co už nechci, a ostatní si dala do pořádku. Nebudu mít lepší příležitost.

Dotahat krabice do pokoje nebylo nejsnazší. Byly pořádně těžké, až jsem si myslela, že tam máma dala cihly a s tou nohou…

Když jsem měla všech deset krabic u sebe, otřela jsem si čelo a otevřela první z nich.

„Jéé,“ vykřikla jsem a vytahovala své hračky z dětství. Plyšový medvídek Piggy, panenka se zlatými vlasy, poníci, jeden azurově modrý se srdíčky na boku a tyrkysovou hřívou a druhý růžový.

Všechno jsem si prohlížela několik minut, vzpomínala na bezstarostné dětství… Z práce mě vytrhlo až zaklepání na dveře.

„Už jdu,“ křikla jsem, protože jsem tušila, že mi chvíli zabere, než dojdu. „Ahoj,“ pozdravila jsem překvapeně Emmetta.
„Nazdárek, zaslechl jsem něco o tom, že jsi zraněná, takže jsem ti přinesl papání. Nejsem já hodnej?“
„No jo, pan šéfkuchař osobně, to si nechám líbit. Pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ho a zavřela za ním.
„Cos vyváděla?“ Protočila jsem oči. Kolikrát už jsem tu otázku slyšela?
„Spadla jsem z koně, díky tvému bratrovi a taky bouřce no.“
„Auau, nechceš to pofoukat?“
„Ne, díky. O to už bylo postaráno…“
„Vážně a kdo byl ten šťastný? Snad ne ten týpek z restaurace?“ ptal se hned dál.
„Týpek?“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o kom mluví.
„No ten, jak jsi s ním byla v Seattlu,“ vysvětlil.
„Jason? Jak ty o něm víš?“
„Všichni o něm ví. Takže on ti foukal rány?“ vyzvídal.
„Hele, to si nechám pro sebe. Vůbec jsem netušila, že se to rozkřiklo,“ vrtěla jsem hlavou.
„Jo, holka, tohle je malej hotel.“ Sundal poklop z talíře a já se usmála.

Krásně to vonělo a ještě líp vypadalo.

„Bůh ti žehnej.“
„Jo, jsem prostě dobrej. Budu muset zpátky, máme fofr. Doufám, že se brzo zastavíš, když jsi ve stavu flákačů. Zdarec.“ Mávl mi a byl pryč.

Vrhla jsem se na tu pochoutku a za chvíli nebylo, co řešit. Docela jsem se nacpala, tak jsem usoudila, že mi siesta neuškodí a na chvíli se natáhla.

Probrala mě nějaká rána. Vyděšeně jsem se posadila. Budík ukazoval čtyři odpoledne. Zvedla jsem se a šla to zkontrolovat.

„Vzbudila jsem tě? Promiň,“ omlouvala se máma a něco míchala na sporáku.
„Co to bude?“
„Vepřové na houbách. Jak ti je?“
„Dobře, ale mám zakázáno chodit do práce,“ postěžovala jsem si.
„Však ti to neuškodí. Rekonvalescence je třeba,“ kývala máma hlavou.
„Ale…“
„Bello,“ napomenula mě. Tohle dělala, když jsem byla malá a odmlouvala.
„No jo, aspoň jsem se konečně pustila do těch krabic. Moc jsem toho zatím nestihla, ale času mám dost a dost.“
„To jsem ráda, konečně tam bude prostor,“ usmála se a ubrala teplotu pod hrncem.

×××

„Tak co, marode?“ nakoukla do mého pokoje bez klepání Sue.
„Ahoj,“ usmála jsem se. „Nic mi není. Pojď dál.“

Trochu jsem se posunula, aby si mohla přisednout.

„Máš prý zlomený kotník,“ řekla a já se rozesmála.
„Tak o tom bych musela něco vědět, ne? Mám to jen naražený. A už je to dobrý, jen mám týden zákaz chodit do práce. Kdo ti to, prosím tě, řekl?“
„Ale tak… znáš to. A povídají se i další věci,“ potutelně zamrkala.
„A to?“
„Že tě Edward zachránil zpod kopyt zdivočelého koně a pak tě odnesl až do hotelu.“ Opět vedle jak ta jedle. Někdo má hold bujnou fantazii.
„Bohužel. Taková romantika to fakt nebyla.“ I když, pomyslela jsem si v duchu, možná to bylo ještě romantičtější. Ne! Nic takového.
„A co se teda stalo? Jsi taková tajemná a vypadáš jinak… Řekni to, jinak si začnu sama domýšlet,“ drkla do mě přátelsky.
„Jela jsem na koni, uhodil hrom, spadla jsem, šéf tam byl a odnesl mě do hotelu.“ Vynechala jsem určitou část příběhu a myslela si, že jí to bude stačit.
„A dál?“
„Co dál?“
„Bello, já nejsem slepá ani blbá. Co se ještě stalo?“ nedala se odbýt.
„Proč myslíš, že se něco stalo?“
„Podívej se na sebe. Tak to vyklop a nedělej drahoty.“
„Ach jo, ty bys dostala i z jalový krávy tele,“ povzdechla jsem si.
„Já vím, tak šup, jsem připravená.“

„Spadla jsem a on mě odnesl do nějaké chaty v lese, protože pršelo a hotel byl daleko,“ začala jsem poněkud váhavě.
„Jůůů, jen pokračuj,“ pobídla mě.
„No, přečkali jsme tam déšť a pak mě odnesl sem,“ pokrčila jsem rameny.
„To je všechno?“ zatvářila se zklamaně. „Žádný žhavý sex nebo aspoň pusa?“
„Kam ty na to chodíš? Měla bys přestat číst červenou knihovnu.“
„Náhodou, to bys koukala, co všechno se tam člověk dozví. A vy dva… mezi vámi aspoň k jednomu z toho, ne-li k obojímu, dojde,“ prorokovala.
„K čemu? Ke čtení romantických knížek?“ dělala jsem hloupou. Kdyby tak věděla. Ale ona nevěděla, nikdo nevěděl. Sice jsem si o to neřekla, takže sázka stále platí, ale… nemohla jsem na to přestat myslet, zapomenout. Udělala se mnou někdy něco podobného jedna pusa? Ne, nikdy. Ale nic to neznamená. Vůbec nic!
„K puse i k sexu, je to na vás vidět už z dálky. Navíc,“ protáhla a odmlčela se.
„Navíc?“
„Navíc se na tebe dneska ptal.“

Ptal se na mě? Možná chtěl zase otravovat a já zrovna nebyla po ruce. Jo, to bude nejpravděpodobnější.

„Ani se nezeptáš, co chtěl?“
„Co chtěl?“ dělala jsem, že mě to ani za mák nezajímá, ale opak byl pravdou. Přímo jsem toužila po tom slyšet, co říkal.
„Odchytl mě na chodbě, a že tě prý už dlouho neviděl, tak jestli jsi v pořádku. A mám ti vyřítit pozdrav,“ uculila se. Tak on o mě měl starost? Už zase? Dlouho… dva dny.
„Jo, holka, ty jsi jasná.“
„Cože?“
„Ten blažený výraz…“ zavrtěla se smíchem hlavou.
„Nech toho. Není to pravda.“
„Jo, jo, já vím,“ řekla nepřesvědčivě. „Abych nezapomněla,“ vykřikla najednou. „V pátek, vlastně už zítra, bude v hospodě skvělá kapela. Jdeme si s pár lidma zatancovat, tak doufám, že se přidáš, ale ty máš…“ Smutně se zadívala na mou nohu.
„Jak jsem řekla, už je to ok. A ráda vyrazím mezi lidi, už mě to tu nebaví.“
„Fajn, tak mě v sedm vyzvedni. Páni, už jsem tu tak dlouho. Musím běžet, jinak mě tvoje máma přerazí. Tak zítra, Bell. A nech si zdát o Edwardovi.“
„Ty!“ Sebrala jsem botu a hodila ji po ní, ale pozdě, bouchla do dveří, za kterými se ozýval Suein veselý smích.

Tak holka se mi snad zdá.

Musela jsem se smát, protože… ona byla tak bezprostřední, se vším byla hned hotová a nic nebylo problém.

No nic, měla bych něco dělat, když už nejsem v práci.

Podívala jsem se do rohu pokoje, kde stále ležely krabice z komory. Nějak jsem je sem přenosila a kromě té jedné jediné ještě žádnou neotevřela. Přece je tu nebudu sušit věčně. Ach jo. Tak do práce.

Popadla jsem jednu krabici a sedla si s ní na postel.

„Jé, panenky…“

Tak jsem to nakonec zvládla trochu dřív a další kapitola je za Vámi. Moc Vám děkuju za podporu, kterou mu dokazujete svými komentáři ať už u povídek, nebo na shrnutí. Moc si toho vážím.

Snad jsem Vás nezklamala, ale oni si k sobě musí najít cestu. Tohle je dobrý začátek... no, uvidíme, co bude příště. :)

Další díl bude nejdřív ve středu, ale spíš až ve čtvrtek, dřív určitě ne. Moc se omlouvám za prostoje.

16. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 17. kapitola: