Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 18. kapitola

03.06.2011 (20:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 81× • zobrazeno 12464×

18. kapitola

Přivoněla jsem si ke kytici žlutých kopretin. Bylo jich přesně padesát… ne, že bych je počítala. Ach jo, on ví, jak na mě. Žluté kopretiny, moje oblíbené.

Znovu jsem si přečtla kartičku, která u nich byla přiložená, a hledala význam těch slov: Brzké uzdravení. E.

Nic víc, nic míň. Je pravda, že význam byl jasný, ale co když to má nějaké skryté poselství. Hmm, a já budu Sue tvrdit, že se moc věnuje červené knihovně.

Je to jen vzkaz, společenské gesto, možná trochu přátelské, ale tím to končí, opakovala jsem si už po několikáté, ale stejně jsem nad tím pořád přemýšlela. Vždyť mi na tom ani nezáleží.

Jak jsem si, i když nerada, uvědomila, uběhlo už čtrnáct dní a konec sázky byl tu. Nebylo snadné mu vzdorovat a odolávat, ale podařilo se. Měla bych se radovat, ne?

Při pohledu na žluté kopretiny jsem cítila všechno jen ne pocit zadostiučinění, který bych měla při vyhrané sázce cítit a na který jsem se už od začátku těšila. Povzdechla jsem si, nechala jsem kytky kytkami a šla se raději připravit na večer.

×××

Nebylo to na podpatky, ani nějaké velké taneční kreace, ale vypadala jsem skoro normálně.

V balerínách, džínové sukni, tričku a vestičce jsem zaklepala na dveře Sueina domu. Půl hodiny jsem debatovala s paní Johnsonovou, protože slečna ještě nebyla hotová. Pobíhala jen ve spodním prádle mezi svým pokojem a koupelnou, div se nepřerazila. S nakopnutým palcem poskakovala dál ve své ose a přitom tlumeně nadávala.

Paní Johnsonová to nijak nekomentovala a dál se vyptávala na rodiče a podobně.

Ve třičtvrtě na osm jsme konečně opouštěly žlutý domek a přesouvaly se do hospody, kde už na nás všichni čekali. Začali jsme připíjením na super večer a pak si povídali.

Kapela odstartovala svoji exhibici krátce po půl deváté, kdy se dav hostů ještě zvýšil a taneční parket byl plný k prasknutí.

Vystřídala jsem se v náruči všech kluků od nás a i v cizích, poněkud jsem ztrácela přehled. V kotníku mě začalo píchat, což bylo znamení, že bych si měla dát pauzu.

S vodou v ruce, nehodlala jsem zopakovat ztrátu paměti z poslední akce a alkohol požívala s mírou, jsem se šla na chvíli posadit ven na čerstvý vzduch.

Bylo krásně teplo, hvězdy zářily, řekla bych skoro letní noc a přitom bylo jen pozdní jaro. Opřela jsem se zády o budovu a dívala se na nebe. Hvězdy na mě poblikávaly a já je začala počítat. Nedostala jsem se k žádnému určitému číslu. Dokonale jsem se do toho zamotala a pak nad sebou zavrtěla hlavou. Jsem jako malá.

„Ahoj.“ Podívala jsem se na dotyčného a kromě toho, že jsem málem dostala infarkt, jsem namáhavě polka. Na vysypaném prostranství před hospodou a sotva metr ode mě stál sám pan šéf. Neviděla jsem ho od té doby, co mě uložil do postele. Bylo to… Měla jsem radost, že ho vidím, což se mi vůbec nezdálo dobré.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
„Hezká noc, můžu?“ ukázal na volné místo vedle mě. Pokrčila jsem rameny, a tak si sedl.

Chvíli bylo ticho. Takové rozpačité. Ani jeden z nás nevěděl, co říct, jak se chovat.

„Co noha?“
„Už je to dobrý.“
„To jsem rád.“

A zase mlčení.

„Děkuju za kytky.“
„Nemáš zač.“
„Žluté kopretiny mám ráda.“
„Já vím,“ pousmál se. Vykulila jsem oči a nic neříkala.

Opět se rozhostilo ticho. I když jsem si namlouvala, že v té puse o nic nešlo, nebyla to tak docela pravda. Byl to… Byla jsem sama sebou zmatená, byla jsem jím zmatená. Proč mi připadá, že jsem konečně s tím, s kým chci. Uvědomila jsem si, že mi jeho přítomnost chyběla. V hotelu jsem ho potkávala denně, ale když jsem byla doma, neviděla jsem ho… no, ani ne tři dny, ale stejně mi to připadalo jako dlouhá doba.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se najednou. Nebyla to ta otázka, kterou jsem mu chtěla položit původně, ale taky se hodila.
„Přišel jsem se pobavit,“ odpověděl prostě. Zvedl jeden koutek úst v líném úsměvu a všechno ve mně se mohlo zbláznit.
„Hmm.“
„Proč nejsi vevnitř?“ Bože, to je konverzace.
„Chtěla jsem na vzduch, je tam moc lidí.“
„Hrají dobře.“ Mluvit tak… přátelsky. Žádné narážky, žádné posměšky, prostě normální rozhovor. Všechno se najednou zdálo jiné a za to může těch pár hodin strávených v té jeho chatě, aspoň myslím. Ani já už jsem v něm nějak nedokázala vidět toho arogantního idiota. Ale můžu si být jistá, že je to doopravdy a ne jen nějaká hra. Nemůžu. U něj ne.
„Asi bych měla jít zpátky,“ začala jsem se zvedat.
„Bello…“
„Ano?“ otočila jsem se.
„Ale nic.“ Naposledy jsem se na něj podívala a zmizela v davu lidí.

Procpala jsem se k našemu stolu a sedla si vedle Sue.
„Kde jsi byla?“ zařvala mi do ucha, aby ji přes hudbu slyšela.
„Venku.“
„Sama?“ Spíš jsem odezírala, než abych jí rozuměla. Po mírném zaváhání jsem přikývla.

Pozorovala jsem cvrkot, pobrukovala si písničky, ale myšlenkami byla někde jinde, u někoho jiného. Nevěděla jsem, co se to se mnou, vlastně ani s ním, děje. Chtěla jsem to pochopit, ráda jsem měla věci pod kontrolou, ale tohle se mi už od našeho prvního setkání vymykalo a dělalo si, co chtělo. Náš „vztah", dá-li se tomu tak říkat, byl od začátku nepředvídatelný a pořád se stávalo něco, co jsem nečekala. Ach jo, nejspíš bych potřebovala sezení u psychologa.

„Bello, pojď si zatancovat,“ vytáhl mě Peter na nohy a už jsme se vrtěli. Písnička byla celkem rychlá. Všichni skákali do rytmu, tak jsem se nechala unášet davem, ale jen dokud jsem na sobě neucítila něčí pohled.

Rozhlédla jsem se po místnosti a srazila se s Edwardovýma, na dálku neuvěřitelně tmavýma, očima. Propaloval mě pohledem a tvářil se strašně vážně, přemýšlivě a nešťastně. Srdce mi škobrtlo, ale rychle jsem se podívala jinam a snažila se soustředit na Petera a tanec. Jenže to moc dobře nešlo. Ulevilo se mi, když písnička skončila. Omluvila jsem se Peterovi a chtěla se nepozorovaně vytratit pryč. Musela jsem někam do ticha, kde bych mohla v klidu přemýšlet a hlavně jsem chtěla utéct před ním.

Proplétala jsem se davem, sem tam do někoho strčila, ale cpala jsem se dál k východu. Chyběl mi už jen kousek, když jsem do někoho tvrdě narazila. Zvedla jsem hlavu, abych se omluvila, ale ztratila jsem řeč.

Nic neříkal. Pozoroval mě tím tajemným pohledem, krčil čelo a nespouštěl ze mě oči.

Stáli jsme tam mezi všemi těmi lidmi bez pohnutí a jen se na sebe dívali. Pak mě vzal za ruku a vedl zpět na parket. Jak jsem stihla postřehnout, hráli něco pomalého. S pohledem ponořeným v jeho očích jsem se nechala vést jako ovce a vůbec se nebránila, když mi položil ruce na boky a přitisknul k sobě.

To napětí, které bylo mezi námi, by se dalo krájet. Už jsem tomu nedokázala vzdorovat a prostě se řídila srdcem a ne hlavou. Dala jsem mu ruce na ramena a nechala se vést. Možná toho pak budu litovat, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem tam být jen s ním, tančit jen s ním.

Dívali jsme se jeden druhému do očí a snad ani nemrkali. Svět kolem nás neexistoval. Byli jsme jen mi dva.

Mohla bych tak zůstat věčně, napadlo mě. Jenže nic netrvá věčně a písničky už vůbec ne. Hudba dohrála a kapela ohlásila čtvrthodinovou pauzu.

„O půlnoci jsme zpět,“ řekl do mikrofonu zpěvák a pak se vydal se svými kolegy k baru pro něco na posilněnou.

Podívala jsem se zpět na Edwarda, ale nebyl tam. Jeho místo bylo prázdné, nebo spíš obsazené někým jiným.

„A to bylo co?“ dožadovala se Sue vysvětlení.
„Já nevím,“ řekla jsem zoufale. „Nerozumím tomu.“
„Bello, ty jsi tele, fakt. Takovej chlap a ty to nevidíš. Mazej za ním. Dělej. Přece si ho nenecháš utéct.“
„Ale já…“
„Ty co? Jsi z něho hotová. To pozná každý. A ty mu taky nejsi lhostejná. Tak jdi, jinak ti uteče,“ vybízela mě.
„Když ono…“
„Bože,“ nenechala mě zase domluvit. „Jdi, nebo tě tam osobně dokopu.“
„Ani nevím, kam šel.“
„Ven,“ zněla její odpověď. „Takže?“
„Už jdu,“ zavrčela jsem.

Mám já tohle zapotřebí? Ani jsem nevěděla, jestli za ním chci jít. Dobře, chtěla jsem za ním jít, ale tím zbytkem jsem si jistá nebyla.

Před hospodou jsem se rozhlédla, ale nikde ho neviděla. Možná šel do hotelu.

Po krátkém zaváhání jsem se tam vydala taky. Ušla jsem sotva pár metrů, když na mě něco káplo.

„Co to sakra je?“ zamumlala jsem, ale to už kapek přibývalo. Jak se mohlo za tu krátkou dobu tolik zatáhnout. Nebe předtím bez mráčku bylo inkoustově modré s šedými chuchvalci mraků a po hvězdách ani památky.

„To je vážně paráda.“ Trochu jsem přidala do kroku. Zatím nepršelo moc, byla to jen taková malá sprška, ale i tak jsem to chtěla omezit na minimum.

Ani jsem nestihla vyjít z vesnice a uviděla jsem ho. Seděl na té lavičce, kde mě tenkrát našel s Keithem. Musela jsem se ušklíbnout. Ironie osudu.

„Bello,“ řekl překvapeně.
„Kam jsi zmizel?“ Bello, ty jsi vážně geniální.
„Myslel jsem, že bude lepší, když půjdu.“
„Aha.“
„Chtěla jsi něco?“ zvednul se a přišel ke mně blíž. Déšť pomalu houstnul a měnil se v pořádný liják, ale stejně jsme tam stáli a… ani nevím, o co jsme se tam pokoušeli.
„Já… já,“ nedokázala jsem se vymáčknout. Nevěděla jsem, co chci říct, co chci dělat. Prostě… Byla jsem ztracená ve svých pocitech a to doslova.
„Ty co? Řekni mi to.“ Udělal ještě pár kroků a vzal můj obličej do dlaní.

„Bello, já už nevím, co dál,“ přiznal.
„Já taky ne. Nechci to.“
„Co nechceš?“
„Nechci se takhle cítit. Takhle zmateně.“ Proč mu to vykládám?
„Tak to ukončeme. Definitivně. Zapomeneme na to, co bylo,“ navrhoval. Úpěnlivě se na mě díval. Po tváři mu telky potůčky vody. Byl nádherný. Zavřela jsem oči. Tohle ne… ale ano, bylo to tak.

Jeho čelo se opřelo o mé. Nos se dotýkal mého. Sladký dech ovál mou tvář.
„Dneska to můžeme ukončit a začít znovu. Jen řekni, co chceš.“
„Co chci?“ vydechla jsem. Stáli jsme tam jako sousoší, uprostřed průtrže mračen, ale ani jeden z nás to nevnímal.
„Bello, musíš to říct.“ Dobře jsem věděla, na co naráží. „Prosím.“ Jak snadné by to bylo. Říct ano na to, co jsem skutečně chtěla. Moc. Toužila jsem po tom, aby mě líbal tak jako v té chatě, ale déle, mnohem déle. Pořád. Jenže… Nelže?

„Bello…“ Zavrtěla jsem hlavou a odvážila se na něj podívat. Nelhal. Viděla jsem na něm to zklamání, smutek. To nemohl hrát. Tak dobrý herec není ani pan šéf, natož Edward, normální kluk, který se tu se mnou nachází.
„Nemůžu,“ vymanila jsem se z jeho sevření. „Promiň.“
„Dobře… Já už asi půjdu.“ Chtěla jsem zakřičet, aby to nedělal, skočit mu kolem krku a nikdy ho nepustit, ale jen jsem přikývla.
„Až budeš chtít, přijď si pro výhru.“ Pár vteřin si mě prohlížel, jakoby to bylo naposledy, a pak už jsem sledovala jen jeho záda.

Nechala jsem ho odejít…

Chyba nebo ne?

Co myslíte? Nějaké tipy, co bude dál? Jsem zvědavá na Váš názor. :)

Taky bych Vám ráda poděkovala za hlasy v povídce měsíce. Když jsem začínala Hotel psát, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl mít takový úspěch, a už vůbec ne, že se umístí na první místo. Je to vážně úžasné a já nemám slov. Děkuju. :)

17. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 18. kapitola: