Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 20. kapitola

19.06.2011 (09:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 11418×

20. kapitola

„Bello, Bello, Bello.“ Někdo do mě vytrvale šťouchal a naprosto otravoval.
„No tak, Bello, vstávej.“
„Co je?“ zamručela jsem, ale oči neotevřela.
„Bello, tak sakra,“ promluvil znovu hlas a já konečně poznala Sue.
„Panebože!“ vystřelila jsem do sedu. „Stalo se ti něco?“
„Ne.“
„Tak babičce? Do háje, co se stalo?“
„Nic,“ udiveně se na mě podívala. „Jen mě zajímalo, jak to včera dopadlo.“
„Cože?“
„No s Edwardem přece.“ Zase jsem sebou plácla na postel a zaskučela.
„Nepočká to?“
„To teda nepočká. Jsem dneska celý den v práci,“ řekla dotčeně.
„Kolik je hodin?“
„Šest, ale to není důležité. Povídej, co bylo?“ Její oči opět zazářily.
„Nemůžeš po mně nic chtít v tak nekřesťanskou hodinu. Jdi pryč.“ Zachumlala jsem se do peřin a hodlala ji naplno ignorovat.
„Ale Bello.“ Znovu do mě strčila Sue.
„Nic. Pak si tě najdu. Dobrou.“
„Ty seš. Tak pak přijď,“ pronesla už poněkud radostněji.

Je to cvok, pomyslela jsem si a znovu se odebrala do říše snů.

×××

„To je krámů,“ mumlala jsem a vyndávala věci z další krabice. Už to nebyly jen moje hračky, ale přimotaly se do toho nějaké věci při stěhování. Pár vzpomínek na rodinné dovolené, nějaké kuchyňské náčiní.

„Vyhodit, vyhodit, nechat, vyhodit, nechat, nechat, nechat, vyhodit…“ opakovala jsem stále dokolečka a věci třídila na hromady. Začala jsem mámu podezřívat, že ty krabice schválně smíchala, protože se jí to nechtělo uklízet a prostě to strčila mně.

„No jo, Bella se o všechno postará,“ bručela jsem.
„S tím počítám,“ ozvalo se ode dveří.

A helemese. Zvedla jsem obočí a čekala. Musím přiznat, že uvnitř jsem nebyla tak klidná. Po včerejšku to nějak nešlo, ale proč to dávat na odiv.

„Co?“
„Co tu děláš?“ napověděla jsem mu.
„Myslel jsem, že se zastavím podívat, jak se ti daří,“ pokrčil rameny.
„A co zaklepat?“
„Klepal jsem, ale asi jsi mě neslyšela,“ řekl.
„Pracuju.“
„To vidím.“ Pomalu se přesunul k mé posteli a pak se složil na zem mezi hromady předmětů přímo naproti mně. Dělila nás jen jedna kartónová krabice.
„Tak jak se dneska máš?“
„Neříkej, že tě to zajímá?“ Byl nějak moc veselý. Takový rozjařený. A navíc mu to strašně slušelo. V černém obleku s šedou košilí vypadal neodolatelně. Měla jsem chuť začít tam, kde jsme včera skončili, ale…
„Máš s tím snad nějaký problém? Myslel jsem, že jsme to včera vyřešili,“ řekl trochu dotčeně.
„Nevzpomínám si, že bychom něco řešili, ale máš pravdu, že se poněkud změnila situace,“ připustila jsem a úsměvem.
„Aspoň něco. Takže nebude vadit, když udělám tohle…“ Natáhl se ke mně a políbil na rty.

Myslela jsem, že to bude krátká pusa, ale on polibek protáhl tak, až se mi nedostávalo dechu.

„Takže?“
„Takže co?“ nechápala jsem.
„Vadí?“
„Nevadí,“ připustila jsem.
„To jsem rád. Co kdybychom odpoledne vyrazili někam ven?“
„Jako my dva?“
„Ne, já a támhle ta slečna za tebou,“ mávl rukou kamsi za mě. Zmateně jsem se otočila a uviděla panenku, kterou jsem našla v jedné z krabic.
„Tak to asi nepůjde, ona je totiž zadaná.“
„To je ale škoda.“ Hlasitě si povzdechl. „Tak to vypadá, že se budu muset spokojit s tebou.“
„Asi se budu muset obětovat.“
„Ve dvě se tu pro tebe zastavím,“ řekl, rychle mě políbil a už byl pryč.

Páni. Opřela jsem se o postel a pokoušela se z té nečekané návštěvy vzpamatovat. Dost jsem se tohohle setkání bála. Nevěděla jsem, jak na tom jsme. A zjevně… zjevně jsme na tom byli dobře. Víc než dobře.

Bylo tu pár věcí, které se musí vyřešit… například přísavka, která by se měla za necelé dva týdny vrátit a tak, ale jinak. Je teda otázka, zda máme vztah nebo jen… já nevím. Třeba to nic neznamená. Bože, Bello! To jsou problémy. Však ono to nějak bude.

Radši jsem se rozhodla jít najít Sue. Pěkně by mě zpucovala, kdybych za ní nepřišla, a o to jsem vážně nestála.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem mámu, když jsem vešla do kuchyňky pro zaměstnance.
„Ahoj, dneska sis pospala. Jak ses včera bavila?“
„Ale jo,“ odvětila jsem nedbale. Mámě nemůžu vykládat o tom, co jsem dělala se synem majitelů, nebyla jsem si jistá, jak by to přijala. „Chtěla jsem se jen zeptat, kde je Sue. Potřebovala bych s ní mluvit.“
„Dneska je ve druhém patře.“
„Fajn. Díky.“ Plánovala jsem zase rychle zmizet, ale zastavila mě.
„Kam zase letíš? Budeš doma na večeři?“
„No, já nevím, asi jo. Proč?“ zeptala jsem se.
„Abych věděla, jestli s námi budeš jíst, ne?“ rozhodila ruce. A jé, bude přednáška o tom, jak se málo věnuju rodičům. Rychle pryč.
„Dobře. Kdyby něco, tak třeba zavolám, jo? Ale teď už musím.“
„A jak jsi daleko s těmi krabicemi?“ Ona mě prostě nenechá.
„Pracuje se na tom. Objevila jsem tam nějaký věci, který tam nejspíš nepatřej. Je toho dost. Až to dodělám, tak to bude. Tak pa,“ mávla jsem a utíkala pryč, než ji ještě něco napadne.

Se Sue to tak rychle odbýt nešlo. Ona se prostě nedala. Nestačilo jen kývnout na souhlas, nebo naopak zavrtět hlavou. Všechno jsem musela vykládat dopodrobna, do nejmenších z nejmenších detailů.

Nechtěla jsem to moc rozebírat. Přece jenom jsem ani já nevěděla, na čem jsem. Prozradila jsem jí tedy jen základní fakta. Políbili jsme se a dneska spolu jdeme ven. Dobře, trochu víc jsem to rozvedla, ale ne zase nějak moc, jen aby to utišilo Sueinu největší zvědavost. Tušila jsem, pokud se tak už nestalo, že o tom bude mluvit celý hotel, takže to nakonec vyzní úplně jinak, než to bylo a já můžu vykládat, co chci.

Když jsem odcházela, nabádala mě, abych se za ní potom určitě zastavila s nejčerstvějšími novinkami. Neurčitě jsem něco zamumlala a radši šla, než mě zavalí dalším slovním průjmem.

Doma jsem se převlékla, trochu nalíčila, učesala. Říkala jsem si, že to nedělám kvůli němu, ale kvůli sobě, proč nevypadat dobře pro své vlastní potěšení a dobrý pocit. Takhle bych se určitě připravovala, i kdybych šla ven sama nebo s kýmkoliv jiným. Jo, určitě.

Bello, Bello, ty jsi tak špatná lhářka. Povzdechla jsem si a ještě jednou se na sebe, proti své vůli, podívala do zrcadla.

Když zaťukal na dveře, leknutím jsem poskočila. Tak jo, jdeme.

Otevřela jsem a srdce mi bušilo vzrušením.

„Ahoj,“ usmál se andělsky a dal mi pusu.
„Ahoj,“ řekla jsem tak, aby nebylo mé nadšení tolik znát. Přece mu hned nemusím ukazovat, co se mnou dělá.
„Můžeme?“
„Jasně.“ Vzala jsem si mikinu a zamkla za sebou.

Mlčky jsme vyšli před hotel, kde jsem se na něj zvědavě podívala. Co bude dál?

„Co třeba do lesa?“ navrhl.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny.

Než jsme však do toho lesa stihli vůbec dojít, doběhla nás Alice. Jako by snad číhala, až půjdeme kolem.

„Bello, Edwarde!“ křičela už z dálky. Protočila jsem oči.
„Bože,“ zamumlal Edward. Musela jsem se usmát. Na jednu věc máme určitě stejný názor.
„Kam jdete?“ ptala se, jakoby to byl důvod toho, proč nás otravuje.
„Jdeme se projít,“ odsekl Edward. „Potřebuješ něco?“
„Jen jsem vás chtěla pozdravit,“ řekla a mrkla na mě. Ježiši, to zase bude. Jen co budu někde sama, najde si mě a bude vyzvídat. Možná bych ji mohla někam zavřít se Sue. Určitě by si rozuměly a navzájem by si řekly všechno, co vědí a chudinku Bellinku by nechaly být. Jo, to je dobrý nápad.

Alice se na mě podívala přísným pohledem a pak se otočila na bratra.

„Tak já vás už nebudu rušit. Ráda jsem vás viděla. A užijte si to… děti.“ Vyplázla jsem na ni jazyk a ona s veselým smíchem odskotačila zpět do skleníku.

„Ona je jak zimnice,“ ulevil si Edward.
„Je to tvoje sestra.“
„To sice jo, ale to neznamená, že bych ji někdy nejraději nepřerazil. Šlo jí jen o to vidět, že měla pravdu. Potvora.“
„Jak to víš?“
„Co?“
„Proč za námi přišla,“ vysvětlila jsem mu. Trochu se zarazil, ale pak se uvolnil a začal mluvit.
„Došlo mi to, stačilo se na ni podívat. Zapomeň na ni a užívej si příjemné odpoledne.“
„Dobře, dneska je hezky. Škoda, že nesvítí sluníčko,“ zalitovala jsem.
„Hmm. V Londýně je asi jiné jaro.“
„Jo, deštivé. Ale taky tam svítilo slunce.“

Byli jsme už na okraji lesa, ptáci nám zpívali nad hlavami, lehký, celkem teplý větřík se proháněl korunami stromů a šustil s listy jako by to byly hudební nástroje. Nasála jsem vzduch a pak vydechla. Nádhera.

Jak jsme tak šli, chytil mě Edward najednou za ruku a propletl naše prsty. Bylo to tak přirozené a příjemné. Už ani nepamatuju, kdy se mi něco takového stalo. To už je pěkná doba. Na kluky jsem neměla moc štěstí. Je otázka, jestli se to teď prolomilo, nebo to bude taky fiasko.

Došli jsme na jakousi mýtinu, sedli si doprostřed na zem. Nakonec jsem si lehla a dívala se na bílošedé mraky.

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu s tebou budu někdy sedět,“ přiznala jsem.
„Mně taky ne. I když,“ odmlčel se, „nejdřív jsi mě strašně vytáčela…“
„Nápodobně,“ skočila jsem mu do řeči.
Zasmál se a pokračoval: „Byla jsi tak drzá a uštěpačná a nepadla jsi mi k nohám.“
„To muselo být hrozné, chudáčku,“ politovala jsem ho.
„Bylo. Ještě s žádnou se mi to nestalo.“
„Tak za prvé, nejsi tak neodolatelný, jak si myslíš.“ Byl mnohem víc. „A za druhé, neberou mě nafoukaní frajírci s blondýnami po boku.“
„Jasně, budu si to pamatovat. Ale ty ve mně probouzíš to nejhorší.“
„Doufám, že je to poklona,“ ujišťovala jsem se.
„Jak jinak.“
„Tak díky. Ty ve mně asi taky.“
„Tak to máme společného víc, než se na první pohled zdá, co?“
„Už to tak vypadá,“ souhlasila jsem.

Zaclonil mi výhled a pomalu se ke mně skláněl.

„Myslím, že víc špatného už tam není.“
„To je dobře,“ zašeptala jsem a dívala se při tom na jeho rty.
„Znamená to teda, že…“ Nenechala jsem ho domluvit a stáhla ho k sobě. Nač tolik řečí.

Tahle kapitola... není taková, jak bych si představovala, ale nic lepšího ze sebe teď asi nedostanu. Bojuju se zkouškama a spíš prohrávám, takže se moc omlouvám, za čekání i kvalitu psaní, není moc čas ani chuť. Ale slibuju, že se to zlepší. V červenci nastupuju na brigádu, kde budu mít spoustu času na psaní, takže se to konečně zase trochu rozjede.

Strašně moc bych chtěla poděkovat všem čtenářům za ty úžasné komentáře. Jste ti nejlepší!! Díky, díky, díky...:)

19. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 20. kapitola: