Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 35. kapitola

18.08.2011 (15:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 9321×

35. kapitola

Ve čtyři hodiny se v restauraci objevil Edward. Musela jsem se usmát, jinak to prostě nešlo. Nechala jsem se políbit a teprve potom jsem se zeptala: „Co tady děláš?“

„Jdu si pro tebe.“
„Ale je brzo, jsem tu až do konce.“
„Nejsi, začala jsi dřív a tak taky dřív skončíš. Takže jdeme.“ Chvíli jsem se bránila, ale pak jsem usoudila, že je to zbytečné. Strkal mi do zad a najednou jsme byli venku. Skočila jsem se převléct a nechala se doprovodit domů.

„Za hodinu tě vyzvednu, stihneš to?“
„Co?“ Byla jsem trochu zmatená, pořád jsem si ho prohlížela, studovala jeho tvář, zelené oči, plné rty, rovný nos, každý vlásek na hlavě a s namáhavým polknutím i rozepnutý knoflíček na košili. Připadala jsem si, jako bychom byli zase na začátku. Čerstvě zamilovaní, čerstvě spolu.
„Připravit se. Jdeme na večeři.“
„Jasně, budu jako vítr.“
„Fajn.“ Líbnul mě a odešel.

Dala jsem si sprchu, umyla vlasy, abych je mohla nějakým způsobem upravit. Nakonec mi to zabralo víc času, než jsem předpokládala.

Vlasy jsem si foukala fénem, natáčela na kulatý kartáč, rozčilovala se, když mi to nešlo a když jsem byla moc horlivá, popálené prsty vyly bolestí.

Zrovna jsem si malovala oko, když někdo zaťukal. Sakra, takhle to nestihnu.

„Hotovo?“ zeptal se Edward, který stál za dveřmi.
„Už?“
„Jdu o pět minut dřív.“
„Aha. Tak si pojď sednout. Budu hned.“  Rukou jsem mávla k pohovce a šla dokončit přípravy.

Tak, řasenka, trochu lesku. A co na sebe?

„Kam vůbec jdeme?“ zavolala jsem na Edwarda. Vůbec jsem si nevšimla, co měl na sobě.
„Překvapení,“ ozvalo se.
„Výborně,“ zamručela jsem a vykoukla ven. Oblek, samozřejmě.
„Už jsi?“ radoval se.
„Pokud nemám jít ve spodním prádle, tak ne.“
„Já bych proti tomu nic neměl, jen se obávám, že bychom daleko nedošli.“ Významně si mě prohlédl, takže jsem zase pěkně rychle zalezla a šla se obléct.

Najít něco, co by se hodilo k Edwardovu značkovému obleku, byl trochu problém. Nedisponovala jsem elegantním oblečením. Stačily mi džíny a trika. Ve škole pak černé kalhoty a košile na zkoušky. Ale… Hluboko uvnitř skříně jsem objevila šaty. Jediné, co mám.

Rychle jsem se dooblékla, podívala se do zrcadla, obula se a pádila za Edwardem.

„Jsem tu,“ hlásila jsem. Co na tom, že jsem se o půl hodiny opozdila.
„Sluší ti to,“ pochválil mě a objal kolem pasu.
„Řekneš mi, kam jdeme?“
„Jedeme,“ opravil mě. „A neřeknu.“

Takže jedeme, a to jsem si myslela, že si dáme večeři v hotelu. Edward zamířil do haly, kde byl v tuhle chvíli docela klid. U recepce jsem zahlédla manželský pár, jehož kufry zaplnily celý vozík, s nímž se Peter marně pokoušel manipulovat.

U stolku seděly dvě ženy v kostýmcích, pravděpodobně čekající na taxi. Tátu jsem neviděla, takže šel nejspíš za mámou.

Měla bych jim dát vědět, že nebudu večer doma, napadlo mě.

Na chvíli jsem se omluvila Edwardovi a doběhla k recepci. Půjčila jsem si papír a tužku a napsala stručný vzkaz. Ten jsem pak strčila do obálky a upozornila na něj Simona, který stále něco vysvětloval hostům. Jen přikývl a odpovídal na dotaz týkající se minibaru.

Otočila jsem se, že se vrátím k Edwardovi a ztuhla. To není dobrý.

Edward tam nestál sám. Byl tam s ním Jason. A bavili se.

Se staženou… ehm… jsem šla k nim.

„Ahoj, Bello,“ usmál se Jason.
„Ahoj. Co ty tady?“ Edward mě objal kolem ramen a bylo znát, že to není jen tak.
„Přišel jsem zjistit, jestli jsi v pořádku.“
„Jo, je to dobrý.“
„Všiml jsem si. Zase pozdě,“ povzdychl si, ale pak se rozesmál. „Mám já to ale smůlu.“
„Jo, kámo, musíš být rychlejší,“ řekl Edward docela přátelsky. Zamrkala jsem, to je mi obrat.
„No jo. Co nadělám. Koukám, že se někam chystáte, tak nebudu zdržovat. Měj se, Bello, a třeba zase někdy… jako přátelé samozřejmě,“ dodal, aby měli všichni jasno.
„Hm, jo, zavolám ti.“

„Bello!“ Obrátila jsem se jako na obrtlíku a uviděla Sue, jak na mě mává od výtahu.
„Hned jsem zpátky.“ Nechala jsem je tam stát s tím, že jsou to velcí kluci a nějak to zvládnou.

„Ahoj.“
„Kdo je to?“ vyhrkla Sue bez pozdravu a mlsně si Jasona prohlížela.
„Jason.“
„Jason? A co dál? Nemáš náhodou Edwarda?“
„Je to jen kamarád,“ protočila jsem oči.
„Super, tak to mě můžeš představit. Že jo, prosím,“ hodila po mně štěněčí pohled.
„Pojď.“ Čapla jsem ji za ruku a táhla za sebou. Tímhle tempem se na tu večeři nikdy nedostaneme a už jsem měla docela hlad.

Edward s Jasonem se něčemu smáli, když jsme k nim dorazili.

„Jasone, tohle je kamarádka Sue. Sue, Jason,“ představila jsem je. Potřásli si rukama a Sue zářila jako sluníčko. „Jestli nás teď omluvíte, musíme jít.“ Tentokrát jsem vzala Edwarda a skoro s ním utíkala k východu, aby nás někdo zase nezastavil.

„Čemu jste se tak smáli?“ zeptala jsem se, když jsme konečně vyjeli.
„Jen tak jsme se bavili. On není tak špatný,“ připustil.
„Já vím. A líbí se Sue.“
„Taky jsem si všiml. Jen slepý by to neviděl.“
„Nebylo hloupé je tam tak nechat?“ strachovala jsem se.
„Však oni vystačí,“ mávl Edward rukou a pak ji položil na mé stehno. Propletla jsem s ním prsty a zadívala se z okna.

Brzy jsem poznala, kam jedeme. Tou cestou jsem jela všehovšudy třikrát, ale nedala se zapomenout.

„Srub? My jedeme do srubu?“ Edward se spokojeně uculoval a mlčel.

Galantně mi pomohl z auta a vedl k domku. Nechápala jsem, proč jsem se tak strojila, když jsme měli namířeno sem. Aspoň ty podpatky jsem mohla nechat doma, říkala jsem si v duchu.

Ale pak jsem pochopila.

Všude plály svíce, uprostřed pokoje stál elegantně prostřený stůl, který tu normálně nebyl. Nechyběly květiny a tichá hudba.

„Páni,“ vydechla jsem.
„Líbí?“
„Moc. Kdy jsi to všechno stihl?“
„To má na svědomí Alice. Ona je v tomhle moc dobrá.“
„To jo,“ souhlasila jsem.
„Posadíme se?“

Odsunul mi židli a pak mi ji přišoupl pod nohy. Sám si sedl naproti, ze stříbrného kyblíku vyndal láhev šampaňského a nalil nám do broušených skleniček.

„Na nás, na budoucnost, na lásku,“ pronesl přípitek.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“ Usrkla jsem tekutinu a na jazyku mě zašimraly bublinky.

Na zakrytých talířích se skrývalo výborné jídlo od Emmetta. Bylo to stokrát lepší než v jakékoliv restauraci.

Bylo fajn být sami. Nemuseli jsme se bát, že nás někdo poslouchá, že někdo přijde, a tak podobně. Měli jsme dokonalé, ničím nerušené soukromí, a to byl teprve začátek večera.

„Nebudu ho hledat,“ oznámila jsem mu, když jsme zabrousili staré známé téma.
„Myslím, že ses rozhodla správně.“
„Já vím. Doma je to teď mnohem lepší, skoro jako dřív.“
„To jsem rád.“ Vzal mě za ruku a políbil do dlaně.

Polkla jsem gratinovanou mrkvičku a váhavě se na něj podívala. Ale jo, přinejhorším si bude myslet, že jsem taky cvok.

„Edwarde,“ začala jsem.
„Copak?“
„Víš, když u mě byla dneska Alice…“ Ztuhnul. „Vykládala takový divný věci. Napadlo mě, že se třeba něčeho napila, ale ona asi věděla, co říká. A řekla mi, že se na to mám zeptat tebe.“
„Bello, to…“
„Edwarde, už jednou jsme se bavili o tvé rodině. Tenkrát jsi to zamluvil, ale myslím, že je čas. Alice mi povídala o nějakém daru a vizích. Je snad nějaká vědma? Ale taky vím, že to souvisí s tím, že nejedí, aspoň ne moc, co jsem si tak všimla,“ uvažovala jsem nahlas.
„Bello…“
„Nic mě nenapadá. Žádné jídlo a vize… Hmm.“
„Bello.“
„Tak co je to, Edwarde?“ Všimla jsem si, jak je čím dál víc nejistý. Zjevně se mu nelíbilo, kam hovor směřuje. „ Co to s vámi je? Nejíte a máte vize…“
„Bello, tohle… Není správná chvíle,“ vymlouval se.
„A kdy bude? Já nejsem slepá, vím, že vaše rodina není tak úplně normální. Ale nevím, co to je. Proč mi to neřekneš? Copak mi nevěříš?“
„Samozřejmě, že ti věřím. Jak by sis mohla myslet opak.“
„Tak mi to řekni,“ prosila jsem ho.
„Nebudeme si kazit večer.“
„Jen tvoje neustálé uhýbání ho kazí,“ řekla jsem.
„Bojím se.“ Usmála jsem se a stiskla jeho ruku.
„Není čeho.“
„Bello, až ti to řeknu, věř mi, že se bát budeš a z toho mám právě strach. Nesnesu to, že se ti hnusím.“ Mluvil tiše, napínala jsem uši, abych ho vůbec slyšela.
„To se nestane. Přece víš, co k tobě cítím. Prostě to řekni. Já to pochopím.“ Byl tak rozpolcený. Čelo mu zdobilo pár vrásek, jak usilovně přemýšlel, co má dělat. Bojoval vnitřní boj a já doufala, že dopadne v můj prospěch, protože jinak…

„Dobře, řeknu ti to. Musíš vědět, že bych ti nikdy neublížil. Nikdy,“ zopakoval.
„Vím.“
„Moje rodina je jiná, jak jsi už řekla. Hodně jiná. Celá naše podstata je jiná,“ odmlčel se. Nic jsem neříkala. Trochu jsem se bála, že kdybych promluvila, tak se vyleká a nic se nedovím. „Nejen že nejí, oni ani nespí, nemají žádné životní funkce jako člověk.“ Teď už jsem vykulila oči. Žádné životní funkce? A jak žijí?
„Co jsou?“ Nevydržela jsem to a promluvila.
„Oni jsou… upíři.“

Cože?!

A je to venku. Jak Bella jejich zvláštnost přijme? Dokáže se s něčím takovým smířit?

Díky, díky, díky, za komentáře u minulé kapitoly.:)

P.S.: Hani, páni, takový kompliment, celá se tu červenám.:)

34. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 36. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 35. kapitola: