Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 39. kapitola

07.09.2011 (09:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 89× • zobrazeno 12240×

Tento díl má speciální věnování. Je pro EdBeJu, za její pomoc a moudré rady, bez kterých by to asi nedopadlo tak, jak to dopadlo.:)

39. kapitola

„Co se děje?“
„Já už to vím.“
„Co víš?“ V očích se mu pomalu objevovalo poznání.
„Sue je moje sestra.“

Na chvíli celý zkameněl. Vytřeštil oči a mírně zrudnul. Napadlo mě, že by třeba mohl dostat infarkt.

„Tati? Tati, jsi v pořádku?“ strachovala jsem se.
„Jak… jak jsi na to… přišla?“ vykoktal.
„No, našla jsem něco po její mamce a…“ Pokrčila jsem rameny. „Byla to náhoda. Neslídila jsem, nepátrala.“

Táta nereagoval. Jen koukal.

„Já…“ Měla jsem pocit, že se musím hájit. Opět jsem s tím přišla já a mohlo by to vypadat všelijak a to jsem nechtěla.
„Bello, to je…“ Jestli mi to chce vymlouvat, má smůlu. Nejsem blbá.
„Já jsem si jistá. Ona je moje sestra a tvá dcera. Chtěla jsem ti říct, že to vím. Měl bys to vědět. Nevím, jestli to říct Sue. Ví to vůbec máma?“ 
„Ano,“ povzdychl. „Ví to. Tenkrát… To už je jedno.“
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se trochu zoufale. Potřebovala jsem to vědět. Tušila jsem, že to už dlouho tajit nevydržím. Je to moc velká věc. 
„Nevím, Bello,“ odmlčel se. „Už jsem přemýšlel o tom, že bych to Sue řekl. Několikrát mě to napadlo. Je to moje dítě a je těžké nechovat se tak, ale myslím, že by to pro ni nebylo snadné. Vždyť ona své rodiče měla a teď nemá.“ Rozhodil bezmocně ruce.
„Já vím,“ souhlasila jsem. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Sama jsem o tom, že je Sue má sestra, věděla jen chvíli. Nedokázala jsem si představit, že by to bylo několik let. Ta tíha musí být neuvěřitelná.

„Nechceš to probrat s mámou?“ navrhla jsem. Těžko říct, jaký by k tomu měla ona vztah. Ale asi by to měla taky vědět. Týká se to nás všech.
„Možná máš pravdu.“

Připadala jsem si divně. Celá ta situace byla divná. Začarovaný kruh.

×××

Chtěla jsem dát tátovi čas, na nic nespěchat. Určitě toho měl plnou hlavu.

Jenže díky tomu jsem byla často mimo. Neustále jsem nad tím vším musela přemýšlet, čímž jsem vypouštěla ostatní věci a řeči.

Zapomněla jsem objednávku, než jsem došla od stolu k baru, protože se mi do hlavy dostala Sue, táta a všechno kolem. Kdokoliv na mě mluvil, musel mě neustále upozorňovat, protože jsem přestávala vnímat. Navíc jsem byla protivná a přecitlivělá. Vůbec jsem to nebyla já.

„Bello, posloucháš mě?“ drcla do mě Alice. 
„Co? Jo.“
„Tak co jsem říkala?“ Našpulila rty.
„Hmm, koupila sis nové boty?“ zkusila jsem. Alice si boty kupovala neustále, musela jsem se trefit. Sue má taky ráda boty. Nebylo by fajn nakupovat se sestrou?
„Ne,“ odsekla Alice. Zdála se být docela naštvaná.

Šla jsem se za ní podívat do skleníku, abych přišla na jiné myšlenky. Navíc tam bylo krásně teplo na rozdíl od té kosy venku. Vůbec se mi to nelíbilo.

Chtěla jsem si s Alicí popovídat. Prostě jen tak, ale nedokázala jsem se soustředit.

„Jsi strašně roztěkaná,“ obvinila mě dotčeně.
„Já vím, omlouvám se. Ta záležitost…“ nechala jsem to vyznít do ztracena. Alice o všem samozřejmě věděla, avšak nikdy jsme o tom spolu nemluvily. Zatím to bylo tajemství, které znali jen naši, já a Edward a Alice to respektovala. Nevyjadřovala se k tomu.

Promnula jsem si ruce složené v klíně a zaťukala o sebe špičkami bot.

„Vyřeší se to, Bello.“ Alice mě pohladila po zádech a povzbudivě se na mě usmála. Asi bych neměla, ale neodolala jsem.
„Tys něco viděla?“ zeptala jsem se.
„Ne, nevidím nic, dokud se lidi nerozhodnou a tohle zatím rozhodnuté není.“ Povzdychla jsem si.
„Dobře.“
„Co kdybys mi pomohla? Musím naaranžovat květiny do pokojů.“ Alice vstala a přešla ke svému pracovnímu pultíku. Měla po něm rozložené spousty sušených květin, vypadalo to podzimně, ale příjemně podzimně, ne jako venku. „Tady,“ podávala mi keramickou misku, kterých tu měla hned několik, „prostě to tam napíchej, nedá se to zkazit.“ Opravdu povzbudivé.

A tak jsem píchala. Bylo to nakonec fajn. Skutečně jsem přišla na jiné myšlenky. Zapomněla na chvíli přemýšlet a prostě jen dumala nad tím, zda se žlutý květ hodí k fialovému.

Když jsme skončily, zbývalo přenést hotové mísy na vozík, ze kterého se pak budou rozvážet do jednotlivých pokojů.

Už to skoro bylo, když jsem zakopla o naprosto rovnou podlahu, upadla a mísu samozřejmě pustila. Ozvala se rána a kolem se rozlétly střepy. Při pádu jsem nastavila ruce a nešikovně přímo na jeden keramický úlomek dopadla dlaní. Ucítila jsem bodavou bolest, jak se mi střep zaryl do dlaně.

„Sakra, promiň, Alice, omlouvám se,“ mektala jsem. Nevím, co mě to napadlo, ale snažila jsem se to uklidit. Z dlaně mi tekl pramínek krve, ale nedbala jsem na to. Hrabala jsem se na nohy a chtěla posbírat, co z misky zbylo.
„Ani se nehni,“ zašeptala Alice, která se chvíli vůbec nehýbala. 
„Ale,“ namítala jsem. Určitě se zlobí. Zničila jsem práci, která nám zabrala skoro celé odpoledne. V očích se mi hromadily slzy a nakonec přetekly.

Alice mě obešla obloukem, otevřela dveře a vystrčila z nich hlavu. Za chvíli se objevil Edward, a to už jsem brečela naplno.

Vyděšeně si mě prohlížel a ptal se, co se stalo. Nebyla jsem schopná nic říct. Bylo mi strašně líto toho, co jsem způsobila.

Chvíli bylo ticho. Pak se ke mně Edward sklonil. Pohlédla jsem na Alici, oči měla skoro černé. Uvědomila jsem si, co se děje, a to mě ještě víc rozlítostnilo.

„Vím, že tě to bolí. Postarám se o to,“ řekl a vzal mě do náruče. Alice byla co nejdál od nás a rukou drtila stůl. Zavrtěla jsem hlavou. Ruka mě skoro nebolela. Prošel se mnou dveřmi a rychlými kroky mířil k jejich apartmá. Posadil mě na pohovku, někam zmizel a vrátil se s lékárničkou.

„Teď to bude trochu štípat,“ varoval mě a já sykla, když se čirá tekutina dotkla mého zranění. Slzy mi pomalu usychaly na tvářích. „Jsi v pořádku?“ ptal se, jako bych snad mohla mít nějaké vnitřní zranění.
„Alice se na mě zlobí,“ kuňkla jsem. „Způsobila jsem vám jen nepříjemnosti.“ Zvedla jsem názorně ruku.
„Ale, miláčku, to nic není. Alice se na tebe nezlobí. Vždyť se nic nestalo.“
„Rozbila jsem tu mísu,“ připomněla jsem mu, kdyby náhodou zapomněl.
„Je to jen mísa, udělá se jiná.“
„Měla úplně černé oči.“
„Nic to není. Neplakej už.“
„Nevím, co to se mnou je,“ popotáhla jsem a rukávem mikiny si otřela tváře. Edward jako pravý gentleman odněkud vyčaroval kapesník a podal mi ho.
„Je toho na tebe moc. Co kdyby sis šla lehnout,“ navrhl, když mi ruku obmotával obvazem, prý jen na noc. Měla jsem toho dost, takže jsem kývla a nechala se odvést k němu do pokoje.
„Určitě se na mě Alice nezlobí?“ ujišťovala jsem se.
„Jistěže ne.“

Lehl si vedle mě na deku a vzal mě do náruče. Byla jsem tuhá raz dva.

×××

„Promluvím si s paní Johnsonovou. Společně se dohodneme, jak to bude dál,“ oznámil mi táta, po tom, co mi řekl, že mluvil s mamkou.

Asi to tak bude nejlepší. Sueina babička má Sue moc ráda. Chce pro ni jen to nejlepší. Věděla jsem, že když se do toho zapojí ona, dopadne to dobře.

Ani nevím proč, ale ulevilo se mi.

Čekala mě odpolední směna. Rose se trochu obávala toho, že bych mohla udělat zase nějakou botu. I já se modlila, aby to nebylo jako předešlé dny, ale nakonec to šlo dobře.

Sem tam jsem si vzpomněla na tátu a paní Johnsonovou, ale už mě to tolik neděsilo a nerozptylovalo.

Po práci jsem byla úplně hotová. Chtěl jsem si jen lehnout a spát a spát. Jenže jsem v kuchyni našla sedět rodiče, kteří se tvářili, jako by někdo umřel. Lekla jsem se. Stalo se něco Sueině babičce? Nebo Edwardovi?

„Bello, neviděla jsi Sue?“ zeptal se táta. Řekl něco úplně jiného, než jsem očekávala.
„Ne, proč?“ Je snad něco se Sue? Ale to by se zase neptal, jestli jsem ji neviděla.
„Ehm, mluvil jsem s její babičkou o celé té věci.“
„A co si myslí?“
„Že už je na nějaké úvahy pozdě. Sue to ví.“
„Cože?“ Únava byla ta tam. „Vy jste jí to řekli?“ Myslela jsem, že to s ní nejdřív probere a pak se uvidí. Tohle byl fofr.
„Ne. Slyšela nás. Vracela se zrovna domů.“
„Kde je? Chci s ní mluvit,“ vyhrkla jsem. Musela jsem jí toho tolik říct. A jak vůbec reagovala?
„To nevíme, zlatíčko, utekla,“ vložila se do toho máma a táta si schoval obličej do dlaní.
„Utekla?“ Nerozuměla jsem tomu.
„Někam zmizela. Nemůžeme ji najít.“
„Zavolám jí.“

V pokoji jsem hledala telefon a pak v kontaktech rozklepanými prsty našla Sueino jméno. Tady mám odpověď na to, jak to vzala. Jak jí asi musí být.

Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte…

Blablabla.

Do háje!

„Má vypnutý telefon,“ oznámila jsem rodičům. „Půjdu se poptat, jestli ji někdo neviděl.“ Nečekala jsem na souhlas a běžela na recepci.

Ptala jsem se každého, koho jsem tam objevila, ale nic.

„Sue se ztratila.“ Vběhla jsem Edwardovi do náručí a polykala slzy.
„Slyšel jsem.“
„Co když se jí něco stalo? Co když si něco udělala?“ zoufala jsem si.
„Sue je silná holka. Nejspíš jenom chtěla být sama. Řekli jste jí to?“ ptal se a vedl mě do svého pokoje.
„Táta mluvil s její babičkou a ona je slyšela,“ vzlykla jsem. „Je to moje vina.“
„Ale prosím tě, jistě že to není tvoje vina,“ přesvědčoval mě.
„Jenže…“
„Bello, za tohle ty nemůžeš. Nikdo za to nemůže.“
„Jsem hrozná. Vůbec se nedokážu kontrolovat,“ zabublala jsem a znovu se rozbrečela.

Nakonec jsem u Edwarda usnula. Ne na dlouho, ale přece.

Po probuzení jsem letěla domů, jestli náhodou nejsou nějaké novinky, ale bohužel. Táta vyšiloval, byla u nás i paní Johnsonová a uvažovalo se o tom, že se zavolá na policii.

Chtěla jsem ještě zkontrolovat mobil, ale přes noc se mi vybil. Rychle s ním na nabíječku. A ještě rychleji zapnout.

Zadala jsem pin. Telefon zablikal a hned zakřičely tři esemes zprávy – dvě zmeškaná volání od Jasona a normální textovka. Tu jsem otevřela a netrpělivě četla.

Sue je u mě. Je v pořádku. Až bude čas, zavolám. Jason

Kolem to zadunělo, jak mi spadl kámen ze srdce. U Jasona je v bezpečí. Proč mě to nenapadlo dřív? Kdybych mu zavolala hned včera, mohli jsme si všichni ušetřit spoustu nervů. Jak říkám, jsem roztěkaná.

Hned jsem to běžela říct ostatním.

Všem se na tváři promítla úleva, ale věděla jsem, že dokud Sue nebude doma, budou si pořád dělat starosti, i když možná menší.

S Jasonem jsem mluvila ještě to odpoledne. Sue je prý zmatená, připadá si podvedená a nechce nás vidět. Nedivila jsem se jí. Muselo to být hodně těžké. Jason mě ujistil, že se o ni postará a bude mě informovat.

Dohodli jsme se, že Sue nebudeme do ničeho nutit. Je to jen na ní, kdy se vrátí a jak se k tomu postaví.

×××

Byly to teprve dva dny. Nejhorší dva dny! Měla jsem chuť naskočit do auta a jet za ní. Promluvit si s ní o tom, ale nemohla jsem. Tak jsem si to všechno vybíjela na ostatních. Přistihla jsem se, jak ječím na Edwarda, to se mi nikdy nestalo. Ale když on byl tak… tak starostlivý. Nedalo se to už vydržet. Snesl by mi modré z nebe, ale přesně to mě v tu chvíli vytáčelo.

Doma jsem pak své přehnané chování obrečela a s ještě červenýma očima se mu šla omluvit. To, že mi velkoryse odpustil, mi moc nepomohlo. Byla jsem prostě strašná.

„Neozvala se ti Sue?“ ptal se mě táta asi po desáté toho dne. Němě jsem zavrtěla hlavou.

Jason mi volal. Sue je v pořádku a snaží se s tím vypořádat.

Jak dlouho jí to může trvat? Týden, dva, měsíc?

Byla jsem z toho smutná, a tak trochu zoufalá. Když jsem si představovala, že najdu svého sourozence, nikdy mě nenapadlo, že to bude probíhat takhle. Ale stalo se a já s tím už nic nenadělám.

Nemohla jsem se ani nezeptat Alice, jak to vypadá, protože krátce po tom incidentu s mou krví odjeli s Jasperem do hor na lov.

Nezbývalo než čekat.

×××

„Tati, Emmett ti posílá něco k zakousnutí,“ postavila jsem před tátu stříbrný tácek s kávou a křupavým rohlíčkem posněženým cukrem. Sama jsem už tři spořádala, ale pšt. Na to, co se kolem mě děje, mám nějaký dobrý apetit. Jíst bych mohla skoro pořád.
„Děkuju,“ usmál se, ale vráska na čele mu zůstala. Byla tam už skoro týden. 
„Dej si, je to moc dobrý. Emmett se zase vytáhl.“
„Je to od něj milé,“ konstatoval táta. To jo, tohle je milé. Jinak je drzý jak opice. Dnes jsem si od něj vysloužila pár nemístných poznámek o mém… jedení - on použil jiný výraz. Prý bude muset zvýšit objednávku zásob minimálně o polovinu. Drzoun!

Táta si do kávy nasypal tři lžičky cukru, brr, a pak se s chutí zakousl do rohlíčku.

„Tak co, chutná?“
„Je to výb…“ zarazil se.

Vzhlédla jsem a uviděla ji. U dveří stála Sue! Neváhala jsem ani minutu a běžela ji obejmout.

Když mě Sue taky objala, málem jsem se rozskočila radostí. Bylo to dobré znamení.

„Jsem tak ráda, že jsi tady,“ šeptala jsem. 
„Já… musela jsem si to rozmyslet. Je to…“
„Já vím. Taky jsem z toho byla v šoku. Jsem ráda, že jsi to ty,“ usmála jsem se. Sue mi úsměv váhavě oplatila a pak se podívala za má záda. „Pojď.“ Vzala jsem ji za ruku a vedla k tátovi.

„Dobrý den,“ řekla. 
„Ahoj,“ pousmál se táta po dlouhé době. Ta protivná vráska byla pryč. „Jsi v pořádku?“
„Asi.“ Pokrčila rameny. „Mohla,“ zaváhala, „mohla bych s vámi mluvit. Potřebuju to slyšet všechno.“
„Určitě. Ehm, Bello, mohla bys…“
„Počkám tu.“

Sledovala jsem, jak odcházejí. Když táta dával Sue přednost ve dveřích, položil jí ruku na záda. Zahřálo mě to u srdce.

Opřela jsem si ruce o pult a dojedla tátův rohlíček.

„Je to moc sladký?“ ozvalo se vedle mě.
„Cože?“ Zabrejlila jsem na rohlíček a pak na Jasona, který se na mě zubil z druhé strany recepce.
„Že si to solíš,“ poukázal na fakt, že mi opět tečou slzy. Rychle jsem je otřela.
„To nic. Co tady děláš?“
„Přivezl jsem Sue.“
„Aha. Právě mluví s tátou.“
„Chce toho hodně vědět.“
„To je jasné,“ kývla jsem. „Ale vypadá to nadějně, ne?“ zadoufala jsem.
„Hodně jsme o tom mluvili. Přece jen to bude mít nějaký výhody, třeba tebe. Sue není hloupá.“
„Já vím.“ Povzdychla jsem si. „Díky žes tu byl pro ni.“
„Není proč děkovat. Já rád.“

Na recepci přišel Simon, že mu volal táta, tak jsem šla s Jasonem do restaurace ukrátit si to čekání.

Trvalo to tři hodiny. Dlouhatánské hodiny. Mezitím jsme se přemístili zpět do haly, abychom je nepropásli.

Už jsem se zvedala, že na ně půjdu zaklepat, když se dveře otevřely a vyšel z nich táta se Sue s úsměvy na tváři.

×××

„Podáš mi brambory?“ požádala jsem Jasona, který seděl po mé pravé ruce. Natáhl se přes stůl a vložil mi do rukou bílou mísu. „Díky.“
„Renée, je to výborné,“ chválila Sue pokrm.

Byli jsme u nás na rodinné večeři. Naši, já, má sestra, naše druhé drahé polovičky a babička Johnsonová.

Z nás tří jsme se rozrostli o dva další členy a zdálo se, že tím ještě nekončíme. Byli jsme jedna velká rodina. Přesně takovou jsem si vždycky moc přála.

Usmála jsem se na Edwarda. Nemohla jsem se dočkat, až jim oznámíme tu novinku. Nebyla jsem si jistá, jak to naši přijmou, ale věřila jsem, že jim to udělá radost.

Edward mi stiskl pod stolem ruku. V kapse mě hřál prstýnek, který jsem si na večeři sundala, abychom jim to mohli říct všechno najednou.

Byli jsme s Edwardem ve srubu a na půl oka sledovali nějaký film. Stále jsem čekala na příležitost, kdy mu povím své, zatím malé, tajemství.

„Bello?“
„Hmm?“ Podívala jsem se na něj s úsměvem.
„Pamatuješ na své narozeniny?“ zeptal se.
„Jo.“ Proč se mě teď ptá na narozeniny?
„Řekl jsem, že to jednou zkusím.“ Neměla jsem ani tušení, o čem je řeč. Ale když sklouznul z gauče a klekl si na jedno koleno, skoro se mi zastavilo srdce. Přiložila jsem si na něj spojené dlaně a mohla jen koukat, jak Edward vytahuje z kapsy krabičku.
„Isabello Swanová, jsi žena mého života. Jednou jsi do něj vstoupila a já už tě nikdy nepustím ven. To jen pro ujasnění,“ mrkl na mě. „Vezmeš si mě?“

On si mě chce vzít? On se na to zeptal?!

Otevřel krabičku, ve které se zablýskl nádherný prsten.

Hned jsem věděla, co odpovědět, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet.

„Ano,“ vykřikla jsem se. Edward se celý rozzářil. Nasadil mi prsten a chvíli si mou ruku prohlížel.
„Je to krásnější, než jsem očekával. Miluju tě.“

Zase se mi do očí tlačily slzy. Ale už jsem věděla, čím to je.

„Já tebe taky.“ Na důkaz jsme se políbili. Zůstala jsem hlavou opřená o jeho rameno a vstřebávala ten pocit absolutního štěstí.

„Taky pro tebe něco mám,“ řekla jsem. Vzala jsem ho za ruku a položila si ji na zatím ploché bříško.

Nechápavě si mě prohlížel. Nebyl hloupý. Poznání se mu v očích objevilo vzápětí.

„Panebože!“ vyrazil ze sebe a prudce mě objal.

Se Sue jsme sklidily nádobí a všichni se přesunuli do obýváku na kávu a dezert. To byl ten okamžik.

Odložila jsem na stůl svůj nedojedený koláč a víc se přitiskla k Edwardovi. Potřebovala jsem jeho podporu.

„Mami, tati, chtěli bychom vám něco říct.“ Rodiče si vyměnili pohled a zvědavě se ke mně obrátili. „Já… Edward, totiž my…“ Nevěděla jsem, jak na to. Netušila jsem, jak rodičům oznámit tak zásadní věci.
„Vy co, Bello?“ zeptala se mamka.
„Budeme se brát,“ řekl Edward bez nějakých vytáček. Vytáhla jsem prsten a nasadila si ho.
„Budete mít vnouče,“ doplnila jsem ho.

Najednou bylo ticho rušené jen tikáním hodin. A sakra, napadlo mě.

„Bello, to je úžasné,“ promluvila Sue. Vděčně jsem se na ni usmála. „Bude ze mě tetička,“ radovala se. „Gratuluju.“

Nechala jsem se obejmout, ale po očku pořád sledovala rodiče, kteří se zatím nevyjádřili. Edward mi stiskl ruku.

„Mami…“          
„Zlatíčko, vždyť jste spolu teprve tak krátce.“ A je to tady.
„To ano, ale máme se rádi. Miminko sice bylo nečekané,“ dlaň jsem si položila na břicho, „ale přesto z něho máme ohromnou radost. A Edward mě o ruku požádal, aniž by věděl, že jsem těhotná. Chceme být spolu.“
„Miluju vaši dceru a udělám všechno pro to, aby byla šťastná,“ vložil se do toho můj snoubenec.
„Jestli myslíte, že je to to pravé.“ Táta zněl váhavě, ale tak nějak smířeně.
„Jsme si jisti,“ usmála jsem se na Edwarda a nechala se políbit do vlasů. 
„Pak nám asi nezbývá, než vám pogratulovat.“

Začalo objímání a třesení rukou. Máma stále vypadala nepřesvědčeně.

„Je to ten pravý,“ zašeptala jsem jí do ucha, když mě k sobě pevně tiskla.
„Věřím ti.“ V očích se jí objevily slzy, když řekla: „Tak já budu babička.“

Když jsme byli znovu usazení, začalo vyptávání. Ptali na svatbu, na dítě. Máma s babičkou hned začaly vymýšlet, co všechno je pro miminko potřeba. Sue řešila svatební šaty. Byl to blázinec. Ale můj. A nevyměnila bych ho za nic na světě.

Konec

A to je konec. Možná trochu dřív, než jsme všichni čekali, ale je.

Chtěla bych poděkovat Vám všem, kteří jste mě podporovali svými komentáři. Bez Vás bych se tak daleko nikdy nedostala. Vím, že jsem měla pár slabších momentů, které povídce zrovna moc nepomohly, ale i tak jste to vydrželi až do konce, za což Vám moc děkuju.

166 stran a skoro 72 000 slov tvoří tohle dílko, které si díky Vám zasloužilo i několik umístění v anketě Povídka měsíce. I za to Vám patří velký dík.

Takže na závěr, bych se s Vámi ráda rozloučila a doufám, že se potkáme u nějaké mé další povídky.:)

38. kapitola ϰ SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 39. kapitola: