Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 6. kapitola

18.04.2011 (15:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 9553×

6. kapitola

„Isabello…“ ozvalo se za mnou a já ztuhla. Takže to nebude v klidu.

Otočila jsem se a skoro do něj narazila. Tak blízko stál. Překvapilo mě to. Překvapilo mě teplo, které z něj vyzařovalo, překvapilo mě, jak na mě jeho blízkost působila. Krásně voněl…

Udělala jsem krok zpět, abych se vzpamatovala a myslela jasně a logicky.

„Sleduješ mě?“
„Měl bych?“ vrátil mi otázku.
„Ne.“
„Tak vidíš,“ samolibě pokrčil rameny. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku. Jeho dotek pálil. Chtěla jsem mu ji vytrhnout, ale držel pevně.
„Co chceš?“ zeptala jsem se otráveně.
„Neměla bys chodit do bazénu. Je pro hosty hotelu ne pro zaměstnance.“ A je to tady. Dalo se čekat, že mu to bude vadit.
„Pozvala mě tam Alice, takže…“
„Takže nic. Je to porušení pracovní kázně, už podruhé,“ pravil jako soudce.
„No fajn, takže mám napomenutí?“ zvedla jsem vyčkávavě obočí.
„Ano, varoval jsem tě.“ Byl spokojený, bylo to vidět na první pohled.
„No jo, tak já půjdu, jestli je to všechno,“ řekla jsem lhostejně. Na jeho napomenutí kašlu.
„Příště už to bude vyhazov,“ oznámil mým zádům. Jo, jo, však já vím.

×××

Ve čtvrtek dopoledne jsem pomáhala s vybalováním zboží. Přivezli ho dřív a nějak nebyl nikdo po ruce, takže mě táta zaúkoloval a už jsem nosila přepravky se zeleninou, balené vody, uzeniny, maso a podobně.

Jelikož si to pak šéfkuchař všechno pěkně kontroloval, měla jsem o zábavu postaráno.

Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vzal do ruky každou mrkvičku a zkoumal, jestli je dobře vyrostlá a nemá nějaké vady. Ke všemu přičichl a dokonce vrátil dvě bedýnky masa, i když mu pán tvrdil, že je všechno čerstvé.

No jo, když je ten kuchař tak má asi lepší nos než obyčejní lidé. Já například necítila nic neobvyklého, ale nehádala jsem se s ním. Já z toho nevařím.

Když bylo všechno odneseno a uklizeno, docela jsem cítila ruce, ale to bude tím, že nejsem trénovaná. Ještě pár takových dodávek a budu mít svaly jako Rambo.

„Máš u mě sladkou odměnu,“ sliboval Emmett.
„A jak sladkou?“ ptala jsem se nevinně.
„Hodně, až budeš mít čas, tak se stav,“ zamrkal a poslal mi pusu vzduchem. Když jsem ji nechytila, dal si dlaň na srdce a hroutil se do mdlob.

Se smíchem jsem odešla nahlásit, že jsem úkol splnila a pak se chtěla jít projít. Volný den není každý den, tak proč bych ho měla trávit tady.

Tátu jsem našla v družném hovoru s mladým vysokým blonďákem. Jen jsem zahlédla jeho tvář, věděla jsem, o koho se jedná a mou domněnku potvrdil bílý plášť, který měl na sobě.

Carlisle Cullen. Poslední z rodiny, kterého jsem neznala. Podle všeho hlava rodiny.

„Tati, už jsem skončila. Půjdu se projít, na večeři budu doma,“ řekla jsem mu a na pana Cullena se usmála.
„Carlisle,“ oslovil ho táta, „tohle je naše Bella.“
„Tak ty jsi ta Bella. Všechny moje děti o tobě pořád mluví. Moc rád tě poznávám.“ Všechny?
„Těší mě,“ potřásla jsem si s jeho ledovou rukou.

Oni jsou vážně nějací nemocní, teda kromě pana šéfa, ten kromě krásy nesplňoval nic z toho, co ostatní. To je jedno, není to můj problém.

„Já jdu, mějte se.“

Venku bylo všechno v plném květu, sem tam jsem zahlédla včelu a dokonce i motýla. Už nastalo pravé, nefalšované jaro. Foukal teplý vánek, který mi lehce cuchal vlasy a ke spokojenosti mi chybělo už jen pár slunečních paprsků, ale nemůžu být zase tak náročná.

Hosté se procházeli v parku, posedávali po lavičkách, pár jich hrálo tenis a zahlédla jsem i běžce.

Nad hlavami nám zpívali ptáci písně na oslavu jara a zdálo se, že všude vládne klid a pohoda. Tak to má být.

Pozdravila jsem pár hostů, které jsem obsluhovala v restauraci, zamávala portýrovi Tonnymu a zahradníkům Lauře a Stevovi.

Tak jo, a jde se na koníčky. Jen na čumendu teda, ale to neva, i to stojí za to.

Tentokrát jsem měla štěstí jak na Monicu tak na Jaspera. Spolu s nimi tam byl poďobaný kluk ve věku puberťáka, který se mě snažil oslnit svým úsměvem, který po mně házel při kydání hnoje.

Nejsem tak povrchní, aby si vybírala podle vzhledu a tak, ale tohle bylo vážně moc. Vlažně jsem mu úsměv vrátila a zdálo se, že se tím dostal do jakési extáze. Člověku stačí ke štěstí málo.

„Tak kdy si přijdeš zajezdit?“ zeptal se mě Jasper, který hřebelcoval Viga, až se mu srst krásně leskla. Poplácala jsem ho po pleci a pak koukla na Jaspera.
„Nevím, až seberu pořádnou odvahu. Zatím je budu jen obdivovat.“
„Jsi srab,“ řekl a pokračoval v práci.
„Cože?“ Špatně jsem slyšela, ne?
„Že jsi srab,“ zopakoval to jako by nic.
„Nejsem.“
„Tak to dokaž.“ Tohle byla výzva a já ji nemohla odmítnout. Musela jsem mu dokázat, že nejsem žádnej srab.
„Kdy a kde?“
„Neděle, tři odpoledne.“
„Jsem v práci.“
„Tak pondělí ve tři.“
„Platí.“

Na potvrzení úmluvy jsme si podali ruce.

Takže v pondělí se svezu na koni. No páni, jak jsem se k tomu vůbec dostala?

„A nejsem žádný srab,“ křikla jsem na něj, když jsem odcházela. Jen aby mezi námi bylo jasno.

×××

„Bello, doufám, že máš večer čas.“ Sue se ke mně přihrnula při pauze, kterou jsem trávila na schodech u vchodu pro zaměstnance.
„Jasně, o co jde?“
„Jdeme všichni do hospody. Trochu si užijem, zatancujem. Bude to sranda,“ povídala.
„Super,“ odsouhlasila jsem jí to. Už jsem se bála, že tu chcíp pes.
„Tak se pro mě v osm zastav. Těším se, ale musím běžet, jinak mě tvoje máma zpucuje. Zatím.“ A byla pryč. Ona je jak uragán.

Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a pak šla zpátky. Byl oběd a to je restaurace plná k prasknutí.

Dneska jsem měla službu s Keithem. Všimla jsem si, jak se mi snaží ulehčit práci. Občas zabloudil i k mým stolům, nosil za mě těžké věci… Bylo to milé, ale určitě ne náhoda.

Nechtěla jsem na to téma zavádět řeč. Nevím, jak bych reagovala, kdyby to byla pravda… raději jsem to nechala být. Dokud po mně nic nechce, o nic nejde.

Přesně v osm jsem zaklepala na bílé dveře žlutého domku a zdravila se s paní Johnsonovou.

Sue to moc slušelo. Krátká džínová sukně zdůrazňovala její nohy a bílý top jí seděl k pleti. Já jsem byla jen v džínách a tričku. Usoudila jsem, že do hospody to stačí.

V místní hospodě, kterou jsem považovala za malou hospůdku, bylo narváno. No jo, sobotní večer. A ani ta hospoda nebyla nijak malá. Byla velká asi jako hotelová restaurace.

U některých stolů seděli starší muži s půllitry, jinde banda puberťáků s limonádami, kteří prosili aspoň o malé pivo.

Na nás čekaly dva stoly sražené k sobě a obložené spoustou lidí, které jsem zahlédla v hotelu. Nějaké pokojské, náš barman, číšníci, holky z prádelny. Byla to taková směska.

Některé jsem osobně neznala, tak jsem je hned poznala. S klukama jsem si musela dát panáka na přivítanou, s holkama se to obešlo jen slovně.

V devět začala hrát jakási kapela. Repertoár měla poněkud staršího data, ale dalo se to. Tancovali jsme, zpívali. Bylo to fajn.

Díky zvýšené hladině alkoholu v krvi jsem si připadala lehká, veselá a trochu neohrabaná, ale nevadilo to. Mně určitě ne, a když mě Keith, který nemohl chybět, pozval na další štamprle, neodmítla jsem.

Opřela jsem se o bar, aby se mi lépe stálo, pak si s ním chtěla cinknout, což se mi moc nepovedlo, jeho sklenici jsem minula a hodila do sebe nazlátlou tekutinu. Už jsem ani necítila pálení v krku.

„Nešla bys ven?“ Hlasitě mi zařval do ucha, abych ho přes ten kravál kolem slyšela.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a trochu neobratně se proplétala mezi lidmi. Musela jsem uznat, že tady to vřelo.

Před hospodou postávalo pár líbajících se párů, další skoro ležely ve křoví. Šli jsme trochu dál, abychom je nerušili.

Zhluboka jsem se nadechovala chladného nočního vzduchu a zvedla hlavu k nebi. Hvězdy nade mnou se točily jako ruleta a já na ně nemohla pořádně zaostřit, ale i tak to byla krása. V Londýně hvězdy vidět nebyly.

„Bello,“ zašeptal Keith a skláněl se nade mnou. Mohla jsem uhnout, času bylo dost, ale díky alkoholovému opojení jsem tak nějak ztratila zábrany a zatoužila zkusit, jaké to bude, políbit ho.

Vrhl se na mě trochu zhurta, ale bylo to příjemné. Jeho jazyk se dobýval do mých úst a já ho s radostí pustila. Zapojila jsem se do polibku a víc se k němu přitiskla.

Ucítila jsem jeho ruce na svém pozadí a nechala se vyzvednout výš. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a objala ho kolem krku. Rty se přesunul na můj krk a já se slyšela vzdychat blahem. Chtěla jsem víc a chtěla jsem to hned.

„Pojď… pojď někam jinam,“ dostala jsem ze sebe a rukama mu zajížděla pod tričko.

Nedošli jsme daleko. Byla hluboká noc a kromě hospody a jejího blízkého okolí bylo všude ticho a prázdno.

Keith si se mnou sedl na lavičku, ani nevím, kde přesně byla. Přes tričko mi pohladil ňadra a já poslepu hledala knoflík jeho kalhot.

„Bello,“ zamumlal a znovu mě políbil. Tak moc jsem chtěla…

„Isabello!“

×××

Probudila jsem se strašnou bolestí hlavy. V puse jsem měla divnou pachuť a sucho jako na sahaře. Pomalu jsem otevřela oči, a i přesto že bylo pouhé denní světlo, bodalo mě do očí. Zaskučela jsem, oči zavřela a pokusila se otočit na druhý bok.

To nebyl dobrý nápad. Žaludek se mi zhoupl a vyletěl trochu výš. Rychle jsem si lehla na záda a zhluboka dýchala.

Co to sakra je? Navíc jsem nebyla u sebe v pokoji. Okno bylo na špatné straně a na mé posteli se taky neleželo takhle dobře.

Zkusila jsem znovu otevřít oči, jen na malé škvírky, abych se rozhlédla. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Pokoj nebyl moc velký, nebo možná jo, ale celý ho zaplňovala obrovská postel. Nebylo to jen tak nějaké letiště. Myslím, že by se tam vešlo tak šest lidí a ještě by mezi sebou měli spoustu místa. Pak tu byla malá knihovna, stereo, stůl s počítačem a dvoje dveře. Líbilo se mi to.

Jen by mě zajímalo, čí to je, ale neměla jsem nějak sílu nad tím přemýšlet nebo se jít dokonce podívat.

Co se vlastně stalo včera večer? Byla jsem se Sue a lidma z hotelu v hospodě, dobře jsme se bavili, pili… a co bylo dál? Bylo vůbec něco dál?

Tohle se mi už dlouho nestalo. Takové okno… Kdo ví, co jsem prováděla. Nebo jsem možná usnula na stole jako nějaký opilec. Nevím, co by bylo horší.

Žaludek se mi znovu bouřil. Nádech, výdech, nádech, výdech, nakazovala jsem si a pomalu dýchala, dokud to nepřešlo. Tohle je vážně špatný.

Ale bylo hůř.

Nevím, jestli jsem znovu usnula, ale na přítomnost někoho dalšího mě upozornilo až malé hloupnutí postele na kraji vedle mě.

„Tak už jsi vzhůru?“

Zaskučela jsem znovu, tentokrát to však nebylo bolestí. To snad není pravda. Že se mi to jen zdá, prosila jsem a v duchu se modlila, aby to byl jen sen nebo nějaká šílená halucinace.

Podívala jsem se na dotyčnou osobu a skoro zavyla. Žádný sen, holá skutečnost. Sakra!

Nejdřív Vám opět poděkuji za komentáře, kterými mi děláte neuvěřitelnou radost. Pokaždé, když je čtu se přistihnu, jak se přiblbe usmívám... :)

Dneska to Bella trochu přehnala s pitím. Jaké to asi bude mít následky? A kde se to Bella vůbec probudila?

5. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 6. kapitola: