Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 38

31.05.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2161×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

38. kapitola

Protáhla jsem se na posteli jak široká, tak dlouhá a dokonce jsem v duchu i spokojeně předla. Takhle dobře jsem se nevyspala, už ani nepamatuju, a aniž bych rozlepila oči, moje ruce poslepu nahmataly něco měkkého a já si tu věc k sobě automaticky přitáhla a objala ji. Šťastně jsem do toho zavrtala hlavu, zhluboka se nadechla a… V tu chvíli mi dost pozdě došlo, díky vůni, která se z toho polštáře linula, kde to vlastně jsem a hlavně, co jsem provedla.

Zároveň s tím mi hlavu začaly bombardovat vzpomínky ze včerejška.

Dřív, než jsem však stihla cokoliv pochopit a zároveň to i olitovat, celou moji vyděšeně zaneprázdněnou mysl si na vteřinku zabrala jen jedna jediná věc, která se mi o té úplňkové noci přihodila úplně poprvé. Nic hezčího moje tělo snad ani nezažilo. Pamatovala jsem si přesně ten okamžik, kdy jsem veškeré roztěkané myšlenky konečně hodila za hlavu a pak… to zanedlouho skutečně přišlo. Dole jsem se okolo něj v té nejnádhernější křeči obepnula tak, že jsem poprvé v životě dokonce zapomněla, jak se dýchá. Do uší mi navíc k umocnění všeho v ten nepřekonatelný okamžik doletělo vítězné zavrčení.

Bože!

Vážně jsem to udělala!

Teď už mi ale moje vykutálená hlavinka žádné úlevné odbočky nedovolila a všechny události z té noci se mi uvnitř začaly odvíjet jako nezastavitelný film.

Ano, byly tam svíčky, pak mi Edward klečel u nohou a… Tváře mi výstražně zaplály a já hlavu raději ještě víc zavrtala do toho zatraceného polštáře, který po něm tak kouzelně voněl. Jednotlivé kousíčky ke mně postupně přicházely jako části té nejpeprnější skládanky, jakou jsem se kdy pokoušela poskládat. Žádné nápomocné gely jako s… Ne! Na to teď přece nebudeš myslet!

Podvedla jsem Mattyho!

To ti došlo až teď? pochechtávalo se mi záškodnicky podvědomí.

Připadala jsem si jako obyčejná coura, která se zaprodala upírovi za... sladkou vidinu parádního sexu? Ne, to ne! Edward mě prostě nějakým skrytým a pro mě doposud neznámým způsobem nehorázně přitahoval. Měla jsem pocit, jako by mezi námi bylo mnohem víc. Asi za to mohlo hlavně to, že jsme společně něco jedinečného stvořili. A Renesmé taková jednoznačně byla, ačkoliv se ke mně po jeho prvním náletu zachoval jako had.

Tentokrát však ne!

Včera, hned po jeho prvním vzletu, neodešel, to ne. Zůstal a pokaždé navíc pokračoval ještě náruživěji než kolo předtím. Dokonce mě přivedl k vrcholu jako první, třebaže mi to trvalo nehorázně dlouho. Nespěchal a myslím, že chápal mou začáteční upjatost. Zprvu jsem se opravdu nedokázala pořádně uvolnit ani přesto, že už se nějaký čas něžně pohyboval uvnitř mého těla.

Jo, jsem obyčejná děvka!

A tohle nemohl vymazat ani fakt, že mi Edward přivodil ne jeden, ale hned několik dokonalých vrcholů a nakonec mě ještě jako naschvál uspal ve svém příjemně chladivém náručí. Byl vlastně prvním, komu se to kdy povedlo. Žádnému chlapovi jsem už po něm a tom totálním fiasku z předchozích let nedůvěřovala natolik, abych mu pak s klidem dokázala oddechovat v náručí. A o to větší šok pro mě byl, že jsem skutečně padla za vlast!

Ne, ne, neee!

Možná to byl jen sen?

Jo, to mohla být daleko rozumnější verze, ale…

Bohužel jsem věděla s naprostou přesností, že tohle se mi teda rozhodně nezdálo. Takovouhle fantazii nemám.

Navíc ležím v jeho posteli!

Co víc k potvrzení ještě potřebuji? Teda až na další zřejmý fakt, který jsem taky naprosto jasně vnímala. Klín mě poprvé v životě příjemně pobolíval a cítila jsem se doslova jako znovuzrozená. To je teda ponížení! Alespoň se mi nevysmál, nezvedl se a neutekl jako posledně nebo… Že by to snad ještě přišlo? Možná se tu najednou zjeví s tím jeho arogantním úsměvem, hodí mi oblečení a hlavou mi kývne ve směru dveří.

Bože!

Moje fantazie běžela svou vlastní představivostí a nedařilo se mi ji zastavit!

Opatrně jsem se posadila a porozhlédla se po ložnici, která jistojistě nebyla moje. Neee! zaúpělo znovu moje zděšené podvědomí. Byl tu už zase totální pořádek. Po svíčkách ani památky a po mém oblečení jakbysmet. Tentokrát už jsem jedno nevěřícné vzdychnutí vypustila nahlas.

Tohle je špatně!

Moc zlé!

Tiše jsem slezla z postele a obmotala se do jediné použitelné věci. Přikrývky.

Sakra!

Po špičkách jsem pomalu docupitala až ke dveřím. Snad mě nikdo neuslyší, i když v hnízdě upírů jsem o tom dost pochybovala, za zkoušku však přece nic nedám. Prsty se mi záchranně obmotaly okolo kliky a já víc neotálela a stejně neslyšně vyběhla na chodbu. Srdce mi přitom v hrudním koši doslova sprintovalo. Dýchala jsem, jako by mě Edward zase přivedl k… Dost!

Tyhle myšlenky si z hlavy musím vyhodit!

Jednou provždy!

Nebyla jsem ani v polovině cesty k mému pokoji, když se mi za zády ozvalo decentní odkašlání. Nechtěně jsem vypískla a málem pustila přikrývku, která mě jako jediná chránila před úplnou nahotou. Moje tělo se automaticky otočilo za původem toho zvuku a tajně jsem zadoufala, že to není ten idiot Emmett.

Bože dej, ať to není on!

Ne… Stál tam sám Edward.

Doprčic!

No, tohle je snad ještě horší! To už raději toho Emmetta!

„Někam zdrháš?“ ptal se zvědavě s jedním obočím výš než tím druhým a viditelně potlačovaným úsměvem. Zhluboka jsem se nadechla a sevřela pevněji moje provizorní oblečení. Tělo se mi zase začalo zahřívat v těch správných místech, protože na rozdíl ode mě se nepokoušelo zapomenout na to, co s ním tenhle upír včera v noci prováděl. Toužilo po něm šíleně moc a já měla na okamžik pocit, že mě k němu táhnou jakési neviditelné provázky.

Hloupost!

„Jdu se obléknout,“ prohodila jsem jakoby nic. Nejraději bych však vzala nohy na ramena, než teď čelila tomu jeho spokojenému výrazu. Chce mi snad něco hnusného říct? „Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se znenadání překvapeně, protože tu bylo ticho jak na hřbitově.

„Esmé s Carlislem se zatím jako jediní vrátili teprve před hodinou.“ Takže všichni jsou ještě – kdo ví kde?

„A malá?“ vyptávala jsem se dál.

„Vzbudila se dost brzo, tak jsem jí udělal snídani a pak ji úspěšně zabavoval, aniž by tě chtěla jít vzbudit,“ uškrnul se a sjel mě jeho mlsným pohledem od hlavy až k patě. „A když se nad ránem vrátili její prarodiče, okamžitě na ně ta naše rozumbrada mezi dveřmi vyrukovala s tím, kdeže mají ten pytlík s bylinkami. To už jsem vážně nevydržel a musel se zasmát. Škoda jen, že oni dva to hned tak nepochopili,“ smál se i teď tak nádherně, až se ty jeho ostré perličky překrásně zaleskly v těch úžasně vykrojených…

To už by snad stačilo! zavrčelo na mě vzteklé podvědomí a já si v duchu pořádně nafackovala.

Z představy toho, že tohle všechno budu muset říct Mattymu, se mi udělalo pořádně zle.

„Nakonec ji vzali na procházku do lesa, že když je prý poztráceli, tak budou muset nasbírat -“ Větu nedokončil, protože teď už se regulérně nahlas chechtal. Koutky mi taky cukly vzhůru, ale tuhle jeho euforii dnešního rána jsem s ním opravdu sdílet nedokázala. O krok se přiblížil, když si konečně všimnul mého vážného výrazu.

„Máš hlad?“ zavrněl tím jeho sladkým hlasem, div se mi z toho toužebně neroztřásla kolena. Nehledě na to, že v klíně se mi všechno už zase nedočkavostí sevřelo. Chtěla jsem ho mít opět v sobě!

Máš Matta, teda mělas! dorážel na mě z nitra můj otravný hlásek.

Popravdě řečeno, mně byl v tuhle chvíli Matt úplně ukradený. Žaludek mi jak naschvál tiše zakňučel, ale nevím, jestli měl chuť jíst jídlo nebo to byl úplně jiný druh hladu. Jak zmámená jsem mu souhlasně přikývla a on udělal další krok mým směrem. Instinktivně jsem ucouvla. A takhle to šlo až do okamžiku, než jsem po třetím odkročení narazila do stěny. Srdce mi zděšeně poskočilo, protože jsem naprosto jasně věděla, že když se o něco pokusí, budu všemi deseti pro… Toužila jsem po něm.

Teď a tady!

Dlaněmi se opřel o stěnu za mnou, z každé strany vedle mojí hlavy a uvězni mě tak svým tělem. Naštěstí mi nechal nějaký ten minimální prostor…

„Bello,“ pověděl vážně a nespouštěl ze mě ten jeho najednou ztemnělý pohled. Nasucho jsem polkla a čekala. „Ten včerejšek pro mě znamenal všechno. Doufám, že jsi to pochopila,“ mluvil najednou rozhodně. Ústa se mi v němém údivu sama otevřela a oči jsem na něj musela poulit asi tak, jako by mu na hlavě právě vyrašilo pekelné paroží.

To není pravda!

Alespoň to nejsou nadávky a urážky, ne?

„Vím, že jsi chodila s tím člověkem, ale teď -“

„Pořád s ním chodím,“ doplnila jsem ho pohotově. Teda možná bych měla říct, že to tak je ještě na nějakou tu hodinu, než mu budu donucená zavolat a vyjít s pravdou na světlo! Pak už mě určitě chtít nebude. Matt byl hrdý, ale to koneckonců i já.

„Prosím?“ zavrčel Edward najednou celý rozladěný. Asi vážně nechápe, jak to ve vztazích chodí, a to bych si měla na krk pověsit něco takového?

Ani ve snu!

„Slyšel jsi jasně. Matthew je pořád můj přítel a jen proto, že jsem se vyspala s tebou, to hned neznamená, že jsme se rozešli. Sakra, vždyť on to ještě ani neví!“ rozčilovala jsem se právem. 

Copak nepřemýšlí?

„Tak mu to zavolej,“ zavrčel a přiblížil ke mně jeho najednou vážný a lehce rozzlobený obličej. „Ty jsi už jen moje,“ dodal s takovou samozřejmostí, že jsem v tom okamžiku na několik málo sekund úplně ztratila řeč. Edward byl vážně úplně mimo! Jeho prohlášení mě s ráznou přesností doslova nakopalo do žaludku a vrazilo zvučnou facku, ale alespoň se konečně vytratil ten neustálý chtíč. Nahradil ho vztek.

Děsivý vztek!

„Cože!?“ vyštěkla jsem dopáleně. „Jestli to má být zase nějaká tvoje stupidní hra, tak se už vážně neznám,“ ječela jsem jak na lesy. Bylo mi fuk, kdo nás uslyší.

„Není,“ vydechl ledově. „Ty a Renesmé jste jen moje a já se o vás nemíním dělit s tím… tím člověkem!“ Poslední slovo z něj vylezlo znechuceným zavrčením.

„Jmenuje se Matthew!“ křičela jsem zase já.

„Je mi to jedno! Rozejdi se s ním!“ nakazoval mi drze. Ten arogantní parchant! Znovu jsem nevěřila vlastním uším. Možná to nakonec všechno naplánoval tak, abych se s ním vyspala a on si na mě pak mohl dělat nároky? Vydírat mě s tím, abych se rozešla s Mattym, ale… co by z toho měl?

Co láska jeho existence?

Copak nechce upírku?

Možná bych si mohla začít s ním, a aspoň bych z toho měla něco i já?

„Ne! Zavolám mu to z bytu a pak se uvidí,“ oznámila jsem mu stejně chladně.

„Bello, nedráždi mě. Nechci mu ublížit!“ Hruď mu mocně vibrovala.

„Prosím?“ vypískla jsem nevěřícně a krev se mi už opravdu divoce proháněla řečištěm. Srdce pumpovalo takovou rychlostí, že to snad ani lidské tempo být nemohlo.

„Já tě chci… navždy,“ špitl najednou zase tím svým nádherně toužebným hlasem, že moje tělo opět samovolně zareagovalo. Ledovost a rezolutnost jeho předchozích vět vzala zasvé a byl tu zase ten milý a sladký Edward. Jenomže já už jasně věděla, jak hnusný dokáže být, když chce. „Jsi pro mě všechno.“

„Já…“ zahuhlala jsem zmateně. „To nemůže být pravda, vždyť -“ Když jsme byli ve škole, nikdy mě neviděl. Neexistovala jsem. Nakonec se na mně ještě pomstil svojí sestře a teď mě chce napořád? Ten upír to v hlavě nemá v pořádku. Jasně, chápala jsem, že spolu máme dítě, to ale neznamenalo, že se k sobě musíme mermomocí připoutat.

Já toužila po lásce a…

„Miluju tě,“ vydechl něžně a pak si moji volnou dlaň položil na místo, kde mu kdysi tlouklo srdce.

„Ne,“ vypadl ze mě tichý, nevěřící šelest. „Nesnášíš mě,“ pokusila jsem se mu vnutit moji pravdu, zatímco mi škodolibý hlas v mojí hlavě tiše a stále dokola připomínal jednu jedinou větu – Pozor na to, co si přeješ! Mohlo by se ti to totiž splnit!

„Miluju tě,“ zopakoval naléhavě. „Tak, jak to jen u našeho druhu jde,“ dodal vážně a já vyděšeně stáhla ruku. Jako by měl lepru…

Ne!

Navždy a napořád?

Jen já a… Edward?

Už žádná jiná?

Tohle nemohla být pravda. Copak by to někdy dokázal? Udržet tu jeho neustále zatvrdlou užovku v nohavicích?

Ne.

„Bello, prosím! Dej mi šanci,“ šeptal mi do ucha, a přitom mi jeho dlaně pevně věznily paže. Pak si mě kousek odtáhl, aby se mi mohl podívat do obličeje. „Nech si to projít hlavou, jo?“ dodal tiše, němě mě prosící i těmi jeho nejhlubšími karamelovými studánkami. Ponořil mě do nich. Do jejich sladkosti a upřímnosti a já najednou nemohla říct ne.

„Fajn,“ vypadlo ze mě lehce bezbarvě, ale moje mysl byla momentálně úplně omámená. Mimo.

„Dobře,“ vydechl spokojeně. Přitáhl si mě k sobě, zabořil nos do mých vlasů a zhluboka se nadechl. „Miluju tě,“ špitl ještě jednou, a pak mě pustil. Naplnila mě iracionální prázdnota. „Běž se převléknout, dole tě čeká snídaně,“ pověděl už zase šťastně ještě předtím, než se otočil zády a zmizel mi z dohledu. 

Tak!

Myslím, že jsem v… prdeli?

Jo, jsem.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 38: