Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 56

06.07.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2044×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

56. kapitola

Edward

O čtyři měsíce později:

Uběhlo už dvanáct dokonalých týdnů, co jsem byl čerstvě ženatý. Jiný by možná mohl říct, že jsem v chomoutu, pod pantoflem nebo vymyslet nějaký další hanlivý výraz pro stav, ve kterém já byl, ale z vlastní vůle a taky naprosto blažený.

Kdysi jsem věřil, ale za posledních deset let by mě ani zbloudilou myšlenkou nenapadlo, že bych mohl být takhle spokojený jen s jednou ženou, a navíc ve svazku manželském. Představa zůstat a ‚vystačit si‘ po celou věčnost s jedinou upírkou absolutně nezapadala do mých staromládeneckých plánů a vizí o budoucnosti. Podle mě to prostě nebylo možné. Věčná láska neexistovala. O tom, že by tohle mohlo potkat i někoho jako já, mě nepřesvědčil ani důkaz, který jsem měl celou dobu přímo před očima, a to pohled na totálně zamilované a oddané páry v naší rodině.

Nepomáhalo ani to, že jsem jim navíc viděl i do jejich hlav.

A pak přišel ten blesk z čistého nebe. Bella. Nevšiml jsem si jí hned. Byl jsem jako slepý. Zaslepený vztekem a hloupými, povrchními a nenaplňujícími radovánkami.

Kašlal jsem na všechno to důležité okolo.

Přesto byla jako uragán, co se mi prohnal vnitřkem a úplně to tam zpřeházel. Nic nedokáže změnit upíra, ani jeho zaryté a pevně dané myšlení, teda nic až na opravdovou lásku, o které já nevěřil, že mě někdy může potkat. A přesně to se mi stalo.

Dřív byl pro mě tenhle cit něco jako úhlavní nepřítel, kterému bylo potřeba se rychle a bravurně vyhnout co nejdřív, jakmile se objeví na horizontu. Až na to, že když jsem si ho v sobě konečně uvědomil, uvítal jsem ho s otevřenou náručí. Fajn, možná jsem díky mému zatvrzelému a zkamenělému mozku ze začátku ani nepoznal, jak se to s mými city vůči Belle má.

Miloval jsem Nessie a lásku k její matce nevědomky skrýval za žárlivost proto, že se tahala s tím člověkem. A to mě zevnitř doslova sžíralo.

Ještě že to dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo.

Navíc mi Bella dala tu nejkrásnější dceru na světě a druhé už bylo skoro čtyři měsíce na cestě. Jestli mohl být upír absolutně šťastný, pak já jím rozhodně byl, a to na celé čáře. Jaký jiný nesmrtelný dostal tenhle dokonalý dar? Komu se kdy povedlo zplodit vlastního potomka? Carlisle nás sice stvořil, a třebaže nás miloval jako vlastní, nikdy jsme jimi ve skutečnosti nebyli.

Zplodit a stvořit. To byla dvě absolutně rozlišná slova s naprosto rozdílnými významy. Ať si to chtěl někdo připustit nebo ne, zplodit bylo prostě… víc. Já si ani v počátku nepřipouštěl, že je něco takového vůbec možné.

Teď si už jen říkám: ‚Ještě že bylo.‘

Nejvíc si tyhle rozdíly kromě mě uvědomovaly Rosalie a Esmé. Jedna si děti přímo bytostně přála, i když jí to nebylo dovoleno, a druhá skutečnou matkou byla, jenomže o své dítě přišla. Asi i proto dokázala být naše Esmé tolik mateřská a pochopit Bellu víc než kdokoliv jiný.

Co dalšího se mi hodilo do krámu, bylo to, že moje manželka už konečně neměla příjmení po mém bratru Jasperovi, a i když jsem s naprostou jistotou věděl, že on miluje pouze Alici, i tak se mi nelíbilo, že má moje žena a dcera jeho příjmení. Teď byla z Belly konečně Cullenová, Isabella Cullenová.

Tedy z obou mých holek.

Taky jsem nemohl nic udělat s tím, že pro mě na prvním místě byla a navždy zůstane právě Bella a ne Nessie, ale možná to tak bylo koneckonců správně. Pro Bellu byla nejdůležitější Renesmé, až pak jsem přišel na řadu já, ale nevadilo mi to.

Pravdou však bylo, že jsem zatím od mojí ženy neslyšel tu jedinou větu, kterou bych si tolik přál zaslechnout. Totiž její ‚miluju tě‘. Já s ním opravdu nešetřil, protože ona z nějakého pro mě neznámého důvodu prostě nevěřila, že ji můžu milovat vším, co mám. Co se uvnitř mě nachází. Celou mojí existencí a bytostí. Nechápal jsem proč. Nebo možná trošku ano. A pokud to skutečně bylo tak, jak jsem si myslel, stačilo mít trpělivost, však jednou přece musela uvěřit, že mám oči a srdce jen a jen pro ni. Každopádně to, že ona se mi prozatím nevyznala z toho, co už stejně cítila – a to jsme byli dokonce svoji –, mě nehorázně trápilo a bolelo.

Něžně jsem přejel bříškem ukazováčku po Bellině obličeji na naší společné svatební fotce. Vystavila si ji na polici ke knihám, jen nás dva. Druhou, na které s námi byla i naše holčička, jsem nechal zvětšit, zasklít a pověsil ji do ložnice. Nemluvě o třetí – na níž jsme byli úplně všichni –, kterou si nechala udělat Alice a zavěsila ji do chodby na schody k těm ostatním z rodiny.

Bylo na mně dost poznat, že jsem staromódní a od doby, co jsem byl nenávratně zamilovaný, to šlo vidět o to víc. Ten starý Edward, tedy ne úplně ten starý, ale ten, jímž jsem byl jedno dlouhé desetiletí, už nebyl. Vrátil se pouze ten, co tu byl před tím záletníkem, ten, který si nevinnost schovával pro ženu své existence. Ale neubránil ji. Jenže i tak jsem nemohl litovat, protože to i přes všechny moje do nebe volající kiksy a přešlapy dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Během posledního měsíce jsme se nastěhovali domů k našim. Tedy do vily. Já každopádně stál jen za Bellou a rozhodnutí nechával pouze na ní. I když jsme se vzájemně milovali, tak pouto mezi námi bylo prozatím takové křehké. Nechtěl jsem ji nutit do stěhování a chovat se jak despota, který tu od teď bude rozhodovat jen díky manželskému slibu, třebaže mi bylo taky jasné, že moje dotěrná sestra Rosalie má pravdu. Bylo bezpečnější mít rodinu pod střechou s tolika milujícími upíry, kteří by je dokázali pohlídat a chránit skoro před vším. Skoro.

Nakonec naštěstí souhlasila sama Bella. Rose neustále apelovala na její mateřské pudy, a třebaže moje žena chtěla za každou cenu ubránit své soukromí, raději se stejně podvolila a souhlasila s přestěhováním. Podle mě zcela jasně věděla, že bude stejně brzy potřebovat ve svojí blízkosti i Carlislea jako doktora. Přece jen to naše postelové snažení nevyšlo naprázdno, takže ze mě měl být brzy dvojitý táta. A tentokrát jsem si to měl užít se vším všudy.

Bože!

Jak já se na to těšil!

Tiše jsem zavzpomínal na naši svatbu. Byla to učiněná nádhera, i když bylo celý ten den zataženo. Jediným cizím článkem byl tehdy kněz, který nás oddával. Alice si stála na tom, že to je takhle daleko autentičtější, než kdyby to zastal Emmett nebo Jasper. V tom měla asi pravdu a uznala to i Bella. Bylo to naše poprvé, pro oba dva, takže jsme chtěli, aby to bylo dokonalé samozřejmě. Nějaké to obnovení slibu za pár desítek let už si klidně může vzít na starosti jeden z našich bratrů. A jak jsem se zprvu bál svatby pod Alicinou taktovkou, nakonec to dopadlo úplně skvěle. Naplánovala to do nejmenších možných detailů a nic se jí nepokazilo.

Ani ta sebemenší prkotina.

K uměle postavenému altánku v renesančním stylu, stojícímu jen kousek od naší vily, odváděl Bellu po purpurovém koberečku Carlisle. Vlastně vše bylo slazeno do bílo-fialové. Nedokázal jsem se neusmívat jak úplný magor už jen proto, že se tahle přenádherná bytost měla za okamžik stát mojí ženou. Právoplatnou manželkou. Byla to nejdůležitější, po čem já doslova bytostně prahl. Spojit život s mojí druhou polovinou i před Bohem a vynahrazovat jí všechno to zlé, co jsem jí kdysi provedl a napáchal. A kdyby někomu nestačilo tohle jako odůvodnění, pak další část mého nezměrného štěstí pramenila z místečka, kde uvnitř té nádherné ženy rostl nový život.

A já byl jeho součástí.

Bella na sobě měla bílé hedvábné šaty pokryté tou nejjemnější krajkou, která byla od dekoltu směrem vzhůru, asi tak tři centimetry, průhledná. A průhledné byly i rukávy sahající až k loktům. Zato ramena, klíční kosti a ta její úžasná šíje zůstaly obnažené. Sukně ladně spadala v jemných vlnách až na zem, doplněná krajkou na těch správných místech. Ani vlečka nechyběla.

Byla naprosto dokonalá.

Vlasy vyčesané do složitého drdolu, na jehož spodku byl přichycený závoj, kterým si však obličej nezakryla. Byl jsem jí za to vděčný, protože jsem se tak alespoň mohl déle kochat její jemnou, téměř éterickou tváří s tím pro ni tolik typickým lehkým ruměncem. Klopila oči a srdce jí v hrudi divoce bubnovalo.

Kdyby to moje mohlo tlouct, uhánělo by naproti tomu jejímu.

Pro mě to byly ty nejšťastnější a nejkrásnější vzpomínky, jaké jsem kdy měl. Předčily snad úplně vše. Ještě teď jsem to před sebou viděl, jako by se to stalo teprve před několika minutami. Bellinu vyklepanou ručku, když mi ji Carlisle s přísným otcovským pohledem podával. Její tiché ano a pokus držet se mého pohledu a neklopit oči. Renesméino hlasité štěbetání, komentování a vzdychání nad tím, jak je její maminka nádherná a oblečená jako skutečná princezna. A věčné stěžování si tetě Alici, že chce taky takové šatičky a ne ty světle růžové, do kterých ji na obřad oblékla.

Renesmé a v bílých svatebních šatech?

Tak to jedině přes moji mrtvolu!

Každopádně Nessie byla ten den zcela rozkošná, když s tím maličkým košíčkem plným okvětních lístků všech barev odhodlaně a s důležitým úsměvem na tváři – úplný opak její maminky – cupitala tou krátkou uličkou směrem k oltáři, a ladně je přitom rozhazovala na všechny strany. Byla to nejúžasnější, co jsem kdy viděl. Ovšem ani zdaleka se nemohla rovnat své překrásné matce.

Zezadu se mi znenadání okolo pasu omotaly dvě známé paže a vytáhly mě tak z mých toulek minulostí.

„Nad čím tady tak tiše rozjímáš?“ vyptávala se zaujatě Bella. Její hlas a vůně mi prostě nestačily, chtěl jsem ji i vidět. Musel jsem se k ní okamžitě otočit čelem, a to já taky neprodleně udělal. Objal jsem ji okolo ramen a políbil na čelo. Odhodlaně ke mně vzhlížela a čekala na odpověď.

„Vzpomínal jsem,“ pověděl jsem prostě. Byla to pravda.

„A na co?“ chtěla vědět.

„Na naši svatbu,“ osvětlil jsem jí s povytáhnutými koutky, ona se však jak na zavolání zakabonila.

„V dobrém?“ vyptávala se rádoby nezaujatě, ale měl jsem ji přečtenou tak dokonale jako mé staleté deníky. Znal jsem v nich každé slovo, každou čárku, tečku nebo přeškrtnutí, stejně tak jsem i bez pomoci mého daru věděl, co se právě Belle prohání v hlavě. Jistě zase přemýšlela nad tím, jestli toho nelituji.

Jak bych kdy mohl?

„V tom nejlepším, věř mi,“ odpověděl jsem klidně namísto sáhodlouhého rozmlouvání jí do duše o tom, jak moc mě tahle jednoduchá otázka dokáže ranit a taky naštvat. „A nikdy o tom nepochybuj,“ neodpustil jsem si dodat káravě.

Bella spokojeně zavrněla a přitulila se ke mně blíž. Pak začala mumlat do mojí košile, ale i tak jsem jí rozuměl zcela jasně.

„Já vím, že jsem hrozná, ale prostě někdy, aniž bych chtěla, mě napadají různé verze a teorie, proč sis mě bral,“ přiznala mi šeptem a konečně ke mně zvedla i svůj oddaný pohled, „a s láskou to nemá co dělat. Teda vlastně možná ano, ale spíš k Renesmé a tomu maličkému.“

„Jak si to vůbec můžeš myslet?“ hlesl jsem bolestně. Slyšet to takhle skutečně a ne jen jako obavu z jejích snů bylo daleko horší a o dost reálnější. Nebylo to jen její snové podvědomí, ale opravdu si myslela, že bych si ji mohl vzít jen proto, že spolu máme děti. Teda druhé prozatím jen na cestě, i to se však počítá. „Jediný, kdo tu může být na vážkách, jsem tak leda já,“ nařkl jsem ji chvatně.

Nebyla to až tak úplně pravda, protože Jasper nad tím snad milionkrát přemýšlel, jak je krásné, že se já a Bella vzájemně milujeme. Jen díky němu jsem věděl, co ke mně moje manželka skutečně cítí, jenomže mi to nikdy nepověděla nahlas a to mě jak na jednu stranu štvalo, tak mě to i užíralo a bylo líto. Hlavně když jsem musel poslouchat vyznání všech okolo.

„Co tím chceš říct?“ Odtáhla se ode mě a ostentativně si zkřížila ruce přes prsa. Alespoň jsem měl výhled na tu vybouleninku pod jejím pupíkem. Jen ten pohled mě dokázal rozněžnit natolik, že jsem později pochyboval o mém mentálním zdraví a způsobilosti vychovávat děti.

„Třeba jestli to všechno není naopak,“ zalhal jsem. „Co když sis mě vzala jen proto, abychom byli úplná rodina, a přitom ke mně právě ty nic necítíš?“

„Prosím?“ vyštěkla s nebezpečně nafouklými tvářemi. Dříve překřížené ruce byly najednou v pěstích opřené do boků. Celá se výhružně napjala. „Jak si to vůbec můžeš myslet? Copak jsi vážně přesvědčený o tom, že bych si dokázala vzít někoho, ke komu nic necítím?“ soptila rozladěně. A to je tak těžké říct, že mě miluješ? ptal jsem se jen sám sebe. Nahlas jsem na to neměl odvahu.

„Nevím,“ odpověděl jsem namísto toho.

Bella jak rozzuřený býk vyfoukla všechen vzduch skrz nosní dírky, na patě se otočila a pak vztekle odkráčela z naší ložnice. Nutno podotknout, že ten výhružný postoj nepovolila ani na vteřinku. Ještě jsem slyšel, jak s demonstrativním dusotem schází schody, jak otvírá lednici a pak jsem se vydal za ní. Nechtěl jsem ji do ničeho nutit, ale taky jsem toužil, aby se už přes to konečně dostala.

„Zlato,“ oslovil jsem ji opatrně, když jsem došel do kuchyně. Nestálé hormony byly proti mně jejím silným spojencem. Dokázala se naštvat, urazit nebo naopak nadchnout, rozesmát a mít radost z věcí, ze kterých by kdokoliv jiný stejné emoce nepociťoval. Ještě že už ji pomalu přecházely ty hrůzostrašné ranní nevolnosti. Tvrdila mi, že s Nessie to takhle silné neměla. „Já jsem to tak nemyslel,“ sypal jsem si tím omluvným tónem popel na hlavu.

Okatě mě ignorovala, když si z obrovského tvarohového dortu, co pro ni připravila Esmé, ukrojila malý trojhránek. Položila ho na talířek a zbytek zase pěkně uklidila do ledničky. Nechal jsem, aby to udělala sama, protože posledně, když jsem jí něco bral z rukou s tím, že to udělám sám, se pořádně rozčílila. Prý není nemohoucí, což byla pravda, takže pokud se opravdu netahala s ničím těžkým, měl jsem v plánu zbytečně neprovokovat.

Právě, když si šla zpátky pro svůj talířek, jsem se k ní přemístil normální rychlostí a uvěznil ji mezi kuchyňským ostrůvkem a mnou.

Nesnášel jsem tohle uhádané ovzduší a musel ho co nejdřív pročistit. Polohlasně zavrčela, když si všimla mých bledých dlaní na světlé mramorové desce hned kousek od jejího jídla.

Zapadala mi do náruče úplně perfektně, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého.

V momentě se ten můj anděl rozběsněně přetočil, aby mohl zavrtat ten svůj navztekaný pohled do mých mírných a klidných očí. To byla jedna z prvních důležitých rad od Jaspera. Totiž jak nakládat s těhotnou Bellou. Mrzelo mě a nikdy nepřestane, že jsem tu nebyl pro ni a Nessie už od úplného začátku, jenže co jsem nestihl předtím, mohl jsem vynahradit teď.

„Miláčku, víš, že nesnáším, když se na mě takhle naštveš,“ pověděl jsem rychle. Dřív než stačila vybouchnout.

„Tak mi neříkej takové hovadiny!“ namítala vzpurně.

„Vždyť víš, že to nejsou… hovadiny.“ Snažil jsem se znít rozumně, ale mé manželce zlověstně zajiskřilo v očích.

„Takže si opravdu myslíš, že bych si tě vzala jen kvůli Renesmé a tomu malému?“ vyptávala se chladně a pokoušela se ode mě držet co nejdál. Neusnadňoval jsem jí to ani trošičku.

„To víš, že ne. Stejně tak, jako bych to nikdy neudělal já,“ osvětloval jsem jí rozumně. „Kdybych tě nemiloval, myslíš, že bych tě žádal o ruku, když jsem vás mohl mít poblíž i za svobodna?“

„Asi ne,“ žblebtla nerozhodně.

„Ne,“ zdůraznil jsem. „Z Jasperových myšlenek vím už dlouho, že mě miluješ,“ povídal jsem klidně. Neušel mi ten Bellin vyplašený pohled a zrychlené srdeční reakce. „A stejně tak já tebe. To ví celá rodina, a především to cítí. Tohle nejde zahrát, Bello.“

Dřívějšího Edwarda by tohle omílání asi pořádně naštvalo, ale když se jednalo o milovanou ženu, byl bych schopný jí tyhle obavy rozmlouvat dokonce našich dnů, třebaže jsem v nitru mé neexistující duše doufal, že takhle dlouho to přece jen trvat nebude.

„Já- “ Začala, ale odmlčela se, protože se jí do očí natlačily slzy.

Ach jo, to jsem to zase vymňoukl. Místo abych se staral o její štěstí a spokojenost, z ní udělám nešťastný a ubrečený uzlíček.

Bravo, Edwarde, to se může povést jedině tobě!

„Bello, mně –“ Nakousl jsem omluvu, ale na rty se mi v zápětí přimáčkly dva vyklepané prsy. Ukazováček s prostředníčkem.

„Počkej,“ zaprosila, zatímco se jí po tváři spustil a svezl slaný potůček nejprve z jednoho oka, aby ho to druhé mohlo ihned následovat. „Já jsem ti to chtěla říct už dávno, ale… Buď k tomu nebyla příležitost, nebo jsem prostě dostala strach,“ vysvětlila krátce.

„Z čeho, prosím tě?“

„Že si mnou pak budeš příliš jistý,“ špitla tichounce s vyčítavým podtónem.

„Ale, broučku, vždyť já už dávno vím, jak to mezi námi je, jen… Prostě mě to mrzí.“

„Co! Že ti to nepovím nahlas?“ Přikývl jsem. „Tak to tě trápí? I když z Jasperových myšlenek víš, že tě miluju?“ Z té její poslední věty se mi musely snad pomalu rozzářit oči jak dálkové reflektory, přesto jsem znovu souhlasně pokýval.

Úplně jsem viděl a hlavně uvnitř sebe cítil, co to se mnou dělá. Cítili jsme to doslova oba dva. Jak já, tak ten můj malý velký kamarád, u kterého už Bella musela jasně tušit jeho radost a nadšení. Moje manželka si takticky odkašlala, aby mohla nabrat čas a pokračovat. Tváře jí už žhnuly rudou. Kdyby nebyla těhotná, takhle jemné přesvědčovací metody bych na ni nikdy neuplatňoval, protože tvrdý kalibr ověřený – přímo na její osobě – a osvědčený zabíral daleko víc.

„Jestli ti to teda udělá radost, tak –“ Tentokrát jsem jí pusu zavřel já. Doslova jsem jí dovnitř nacpal jazyk a začal si zběsile pohrávat s tím jejím. Najednou mi bylo absolutně fuk, že se mi ještě nevyznala, že ta dvě slova prozatím neřekla nahlas.

Od teď jsem měl jediné důležité poslání, a to vydobýt si Bellinu důvěru, o které jsem si myslel, že už ji skoro mám. Nebylo správné ji násilím nutit k něčemu, na co se ještě necítila úplně připravená.

Levačkou jsem samovolně odsunul talířek s dortem o kus dál, aby mi, teda spíše nám, nepřekážel a pravačka už dost horlivě pracovala na tom, jak Bellu zbavit kalhotek. To se mi taky podařilo. Chňapnul jsem ji za boky a ladně vysadil na pult. Překvapeně vypískla, ale nebránila se mi. Mohl jsem si tohle erotické laškování dovolit, protože všichni sourozenci byli na lovu a Renesmé s babičkou a dědou na výletě ve městě. Slíbili jí obrovský dům pro panenky, tak si ho prý jela vybrat, ale beztak to udělali jen proto, aby nám s Bellou dopřáli trochu soukromí. A to hlavně proto, že se od nás ta naše malá čiperka poslední měsíc nemínila vzdálit ani na chviličku. Asi taky proto, že se těšila na brášku nebo sestřičku. Navíc jí teta Alice a teta Rose připravovaly pokojík jako z pohádky. Pro princeznu. Dost se na tom obě vyřádily, až mi Nessie bylo i malinko líto.

Každopádně teď byl její pokoj už pomalu týden hotový a naše malá pořád ještě spala s námi. Teda spíš s maminkou, protože tatínek, ten nespal už pěkně dlouho. Partnerský život holt musel ustoupit povinnosti a rodičovství, a ne že bych si moc stěžoval. Ani Bella ne, byla celkem klidná. Po tom našem postelovém maratonu na sex naštěstí nezanevřela, čehož jsem se teda dost obával.

Rozepnul jsem si kalhoty a osvobodil se i z boxerek. Nemohl jsem se dočkat. Celý jsem se třásl, jak už jsem chtěl být uvnitř jejího horkého těla. Bella mi automaticky omotala nohy okolo pasu a vyčkávala. Tep jí burácel, stejně tak krev, co se divoce proháněla řečištěm. Stačil jeden pohled mezi její roztažená stehna, abych pochopil, že je na mě už připravená. Vnitřně jsem blažeností skoro pěl ódy na radost.

Ano, miloval jsem ji.

Naprosto a napořád.

„Lásko?“ oslovil jsem ji něžně. „Počkám třeba věčnost,“ vydechl jsem rozechvělých hlasem, „až na to budeš připravená a řekneš mi to sama. Nechci tě nutit,“ zakončil jsem v rychlosti a pak ji jedním opatrným vpádem úplně celou roztáhl a naplnil.

Kuchyní se vzneslo naše souzvučné zasténání.

Tohle bylo mé osobní zhmotnění ráje.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 56: