Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 16. kapitola - Dokonalá kamufláž

21.07.2011 (13:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4222×

„Ne, to není pravda!“ zalapal jsem po dechu a pocítil v očích slzy.

„To jsem viděla,“ odpověděla sípavým hlasem.

„Ne, Alice! Já to odmítám, rozumíš?! To ne! Bella je v pořádku a my ji ještě můžeme pomoct!“ zahřměl jsem zoufale a Alice se na mě pronikavě zadívala. Bez dalších slov jsem sešlápl plyn a auto se šílenou rychlostí rozjelo jediným směrem. Do Volterry.

Stála jsem v pokoji, když jsem najednou zaslechla na chodbě ženské hlasy. Opatrně jsem se připlížila ke dveřím a zaposlouchala se do jejich rozhovoru.

„Takže jak? Vyšlo to?“ ptal se ten vysoký dívčí hlas, který jsem už dobře znala.

„Nepochybuj,“ odvětil mu chladný ženský hlas.

Bylo zřejmé, že šlo o mnohem starší ženu. Chodbou se ozval pobavený smích.

„Výborně, Aro bude s tvými službami spokojen, Marlen,“ řekla spokojeně Jane. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. O jakých službách se to bavily? O co šlo? V tichosti jsem přistrčila ucho blíž ke dveřím v domnění, že se dozvím víc.

„Tvůj dar je vskutku výjimečný,“ pokračovala Jane s úctou v hlase.

„Svůj úkol jsem splnila, takže je čas odejít,“ odvětil hlas neznámé ženy.

„Děkuji, Marlen. Ale buď nablízku, kdyby bylo tvých služeb opět třeba,“ promluvila vážným tónem Jane.

Pak už jsem zaslechla jen kroky směřující k mým dveřím. Vyděšeně jsem od nich cukla a doběhla k oknu. Dveře hlasitě zaskřípaly a pokoj zaplnila ta čpavá silná vůně. Jane.

„Je čas. Následuj mne,“ přikázala tvrdě a pronikavě se na mě zadívala. Její pohled mi stále naháněl strach, ty karmínově rudé oči…

„Slyšela jsi?“ zeptala se nervózně Jane a přistoupila blíž. Cukla jsem.

„A-a-no,” vykoktala jsem, když jsem se probrala ze svého zaujetí. Pokynula, abych šla za ní, a já neměla na výběr. Následovala jsem ji.

Vedla mě dlouhou kamennou chodbou, ze zdí sál nepříjemný chlad, který mi prostupoval až ke kostem. Otřásla jsem se.

„Co se děje?“ zarazila se Jane, když si toho všimla.

„To ten chlad,“ zašeptala jsem a na tváři se jí objevil pobavený úsměv.

„Zvykej si,“ odvětila a pokračovala dál. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co tím myslela. Děsilo mě to víc než samotná smrt. Mám snad zůstat navždy zavřená v těchto odporných zdech? Být vězněm?

Najednou se Jane zastavila u vysokých dubových dveří, které se vzápětí otevřely dokořán. Ten obrovský sál, který se před námi zjevil, byl ohromující. Jane bez přemýšlení pokračovala a prošla dovnitř. Srdce mi splašeně tlouklo do hrudi, až bolestně. Strach prostupoval celým mým tělem. Cítila jsem tu hrozbu, tu opravdovost celé situace. Byla jsem tu sama, bezbranná, nevěděla jsem, komu čelím a kde vlastně sem. Tělo se mi chvělo.

„Ať vstoupí,“ zazněl v hluboké ozvěně sálem temný mužský hlas. Jane se otočila ke mně a výhružně se na mě zadívala. Opatrně jsem prošla mohutnými dveřmi a vstoupila do sálu. Moje oči upoutaly tři trůny stojící na vyvýšeném schodišti, ba co víc. Seděli na nich tři muži, kteří mě fascinovaně sledovali. Pokračovala jsem v chůzi a sledovala pár dalších osob, které se kolem mě začaly nebezpečně stáčet. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, jak můj tep stoupá do hrozivých výšin a jak mě začíná polévat studený pot.

Zastavila jsem se pár kroků od schodiště a po pravé straně zahlédla ty známé tváře. Nancy s Davon postávaly na straně, a když mě spatřily, vítězně se usmály. Pohledem jsem se vrátila zpátky k těm třem mužům.

„Isabello,“ promluvil jeden z nich a zvedl se z trůnu. Zaujatě ke mně přistoupil a já se v duchu modlila, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Zase ty oči. Temná červeň, která mě pronikavě sledovala.

„Drahá, chci, aby si mi řekla, co o nás všechno víš,“ promluvil temným hlasem. Neměla jsem ponětí, o čem to mluví.

„Já nevím, o čem to mluvíte,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem. Přimhouřil oči a vypadal velmi soustředěně. Těkala jsem očima sem a tam, hledajíc někoho, kdo mi vysvětlí, co se děje. Všichni ale kamenně stáli na svých místech a nikdo mi nevěnoval jediný pohled.

„To není možné,“ vydechl najednou muž a zadíval se směrem k Jane. Ta přistoupila blíž a blaženě se na mě usmála. Zděšeně jsem sebou trhla. Cítila jsem, jak mě probodává pohledem, ale nic se nedělo. Zuřivě přivřela oči a vypadala, že mě chce zabít jediným pohledem. Rozzuřeně vykřikla, a když si všimla tvrdého pohledu muže, který stál přede mnou, sklopila zrak a ustoupila zpátky na své místo.

„Nemožné. Fascinující,“ zašeptal muž a přistoupil tak blízko, že jeho tvář zůstala pár centimetrů od té mé. Srdce mi divoce tlouklo, měla jsem pocit, že snad každou chvíli omdlím.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem udýchaně a muž se hlasitě rozesmál. Nechápala jsem vůbec nic, připadala jsem si jako ve zlém snu, ale nešlo se probudit. Ať jsem chtěla sebevíc.

„Vždyť ani není jednou z nás!“ vypískla rozezleně Jane a vysloužila si další hněvivý pohled.

„Tak dost, Jane!“ zahřměl muž a ona se omluvně poklonila. Stála jsem na místě bez schopnosti jakéhokoli pohybu.

Muž ode mě odstoupil a vrátil se zpět na svůj trůn.

„Bratři,“ započal svou řeč, „za celý svůj staletý život jsem neviděl upíra s takovou schopností, natož člověka,“ dořekl ohromeně. O čem to mluvil? Nerozuměla jsem jedinému slovu.

„Ta dívka je výjimečná,“ odvětil další.

„Chci víc důkazů, Aro,“ oznámil chladně muž, který seděl po pravé straně. Jeho bělostná pokožka splývala s ledově světlými vlasy. Jeho hluboké, temné oči mě sledovaly.

„Ale Caie, neviděl jsi už dost?“ oponoval mu muž uprostřed, Aro, podle toho, co říkal ten druhý.

„Caius má pravdu, Aro. Pokud je ta dívka skutečně tak obdařená, musí odolat i dalším schopnostem. Za zkoušku nic nedáme,“ odpověděl a sklopil zrak k zemi.

„Nedůvěřivost daná staletím života,“ zašeptal omluvně směrem ke mně Aro.

Tohle nebylo dobré. Jeho gesto bylo omluvné a já věděla, že teď pravděpodobně přijde něco, co se mi nebude líbit.

„Alecu, buď tak laskav,“ promluvil Aro a přede mnou se zjevil mladý chlapec. Sotva mohl být dospělý, spíš ještě dítě. Ztěží jsem strachy mohla dýchat, když mě z myšlenek probral Arův uchvácený výkřik.

„Jane, okamžitě přivolej Marlen,“ rozkázal Aro a Jane vmžiku zmizela.

„Co se to tu děje?“ skoro jsem vykřikla. Všichni se na mě zadívali a Aro znovu přistoupil přímo ke mně.

„Dočkej času, drahá,“ zašeptal vzrušeně, „ukrýváš v sobě víc, než sama tušíš,“ dořekl. Z řad zničehonic vystoupila Nancy.

„Na co se čeká? Zabijte tu holku!“ vykřikla zlostně, „vždyť proto tu jsme, no ne?“ Arův pohled se zaměřil k ní. Za ruku ji chytla Davon a snažila se ji odtáhnout zpátky. Neustoupila.

„Prosím?“ zazněl Arův hlas.

„Nancy, nech toho. Pojď zpátky!“ zuřila Davon a snažila se s ní hnout.

„Chci, aby ta holka zemřela! Ví o našem světě!“ odpověděla tvrdohlavě Nancy. Aro se pobaveně usmál a přistoupil zaujatě k Nancy. Davon se vzdala a couvla pár kroků zpátky. Byla jsem si naprosto jistá, že je k smrti vyděšená.

„Nancy, drahá Nancy,“ začal, „Edward umí dokonale vzbudit v dívce city a přimět ji, aby se do něj zamilovala, ale skutečně si myslíš, že kvůli tvé hloupé žárlivosti přijdu o takové nadání, kterým Isabella oplývá?“ podotkl s neskrývanou zlostí v hlase. Ta holka snad neměla sebemenší pud sebezáchovy.

„Tak to udělám já!“ zahřměla a bez rozmýšlení se rozběhla proti mně. Zděšeně jsem couvla a upadla k zemi.

V ten okamžik se to stalo. Do boje se přidala i Davon a několik dalších. Sál zaplnil prach a křik. Otřesená jsem se prodírala rozbitými troskami a snažila se uniknout. Zvedla jsem se a utíkala pryč. Vyběhla jsem ven a dlouhá chodba se mi zdála nekonečná. Tělo se mi třáslo strachem a šokem.

Otáčela jsem se za sebe a hledala, jestli mě někdo pronásleduje, když vtom přišel silný náraz. Omráčeně jsem upadla k zemi a otřeseně zůstala ležet. Jediné, co jsem cítila, byly chladné dlaně, které mě zvedaly ze země…

Tak doufám, že se Vám kapitola líbila, i když ty nejhlavnější vysvětlení ještě přijdou. Ale jak to bude dál? Podaří se Belle uniknout, nebo ji Volturiovi znovu zajmou? V příští kapitole bude zase trochu napětí a možná i něco víc... Ale to až příště!

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 16. kapitola - Dokonalá kamufláž: