Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 7. kapitola

09.04.2011 (11:30) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1872×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Bella:

„Dej mi je!“ vyjela jsem na něj a pokusila se mu je vytrhnout, což se neukázalo jako nejlepší nápad. Břichem mi projela křeč a já se v bolestech složila na vlhkou zem.

„Belo, co se děje?“ slyšela jsem zdálky Edwardův hlas, ale nebyla jsem schopná odpovědět. Rty se mi třásly a celé tělo mi zachvátila zima.

„Ttto bboolllí,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně.

„Vezmu tě k doktorovi,“ prohlásil rozhodně a já se najednou ocitla na zadním sedadle a pod sebou ucítila luxusní potah Edwardova džípu. Motor tiše naskočil a my se rozjeli neznámo kam.

Po nějaké době bolest začala ustupovat a já se mohla opatrně posadit. Když jsem zvedla hlavu a podívala se z okna, nepoznávala jsem krajinu, nic mi neříkala.

„Tudy se ale nejede do města," namítla jsem a nechápavě se otočila na Edwarda.

„My taky nejedeme do města," odpověděl s ledovým klidem, aniž by na mě vůbec pohlédl a já už po několikáté měla neodolatelnou touhu ho nakopnout do té jeho vypracované zadnice.

„A kam teda jedeme?" zkusila jsem to po jeho.

„Pryč, někam, kde budeš v bezpečí a kde se tobě a tomu malému dostane  odpovídající péče," prohlásil vážně a ve zpětném zrcátku po mně vrhl ustaraný pohled. Čímž se mu podařilo opět vyšroubovat mou náladu na bod zuřivosti.

Co si o sobě ten blbec vůbec myslí? Dva měsíce od něj nedostanu ani pitomou smsku a teď si to sem přivalí bůh ví, proč a myslí si, že si tady z něho sednou všichni na zadek?

Tak to teda ani omylem, já nejsem žádná hračka. Tohle si budeme muset vyjasnit!

„Ty jeden nafoukanej," už jsem se nadechovala, když jsme najednou zastavili a já na tváři ucítila Edwadovy dlaně. Měl je vždycky tak studené?

„Bello, ššš, uklidni se. Teď se nesmíš rozčilovat," začal mě konejšit.

„Já vím nejlíp, co můžu a co ne! Pokud jsi na to snad zapoměl, tak ti osvěžím paměť. Já jsem matka, to já to dítě nosím pod srdcem a tak nejspíš vím, co je pro něj nejlepší!" Teď už jsem ječela z plných plic a bylo mi jedno, jestli nás někdo uslyší.

„A laskavě si přestaň hrát na starostlivého tatínka. Až doteď ty bylo jedno, co se s námi stane a nechce se mi věřit, že by jsi tak najednou přehodnotil svůj postoj." Chtěla jsem mu ublížit, aby trpěl alespň stejně, jako já. Moc dobře jsem věděla, že mu křivdím a že jeho nezájem nebyl vůbec tak neomluvitelný, jak jsem se mu snažila namluvit.

Touha po tom vidět ho trpět mě plně ovládla. Následný pohled do jeho tvář mě však plně zbavil rudých brýlí. Edwardův obličej najednou dostal nepěkný, voskový nádech a jeho oči přišly o jakýkoliv náznak citu, který v nich ještě zbýval a jeho rty se stáhly do tenké linky.

„Tohle si vážně myslíš? Věříš, že bych něčeho takového byl vůbec schopen?" odsekával ledovým hlasem.

„A co si mám myslet, Edwarde? Nezlob se na mě, ale tvá reakce na to, co se mezi námi stalo, by se asi dost těžko dala označit za normální," namítla jsem naštvaně. Moc dobře jsem pochopila, o co se snažil. Chtěl to celé hodit na mě, že to já jsem všechno zvorala, ale to jsem nehodlala dovolit.

„Tak promiň, ale co jsem měl podle tebe dělat? Jsme přátelé od dětsví a navíc jsi byla úplně namol! Cítil jsem se jako ten největší bídák po sluncem, že jsem tě tak sprostě využil. Jak myslíš, že mi asi bylo?" pokračoval obviňujícím tónem.

„Takže jsi se rozhodl, že nejlepší bude mě naprosto ignorovat. Jak dospělé."

„A co jsem asi tak podle tebe měl dělat? Bells, proboha, vždyť jsem se za pár dní ženil," povzdechl si Edward zmučeně a složil hlavu do dlaní.

Jistě, jeho drahá manželka. Téměř bych na ní zapoměla, tohle začíná být čím dál tím lepší. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se zeptat.

„Mimochodem, co říká tvá žena na fakt, že jsi jí zahnul?"

„To není tvoje věc, tak se o to laskavě nestarej," odsekl nakvšeně a než jsem se stačila otočit, už znovu seděl za volantem a auto se znovu rozjelo.

„Vysvětlíš mi laskavě, kam jedeme?" zeptala jsem se unaveně. Poslední dobou jsem byla stále slabší tyhle emocionální výbuchy mi zrovna moc nepomáhaly.

Myslela jsem, že Edward je na tom podobně a že přece jen spolu dokážeme normálně domluvit. On ale mou otázku ignoroval a dělal, jako by nic.

„Edwarde, prosím," zašeptala jsem sotva slyšitelně a v očích mě začaly pálit slzy. Bezva, teď vypadám jako hysterka.

„Belli, neplač, prosím tě. Všechno ti vysvětlím, už jsme skoro tam," uklidňoval mě konejšivým hlasem Edward a skutečně, během několika minut jsme začali zpomalovat a nakonec zastavili před velkým, starobyle vyhlížejícím sídlem.

„Teď už mi laskavě řekneš, kde jsme a co tu děláme?" zopakovala jsem třesoucím se hlasem. Tohle celé začínalo být dost strašidelné.

„Tady teď budeš bydlet," odpověděl jako by nic a otevřel mi dveře.

„Aha a na to jsi přišel jako jak, prosím tě?" povytáhla jsem obočí a zůstala sedět na svém místě.

„Bello, pojď, prosím, projdeme se v zahradě a promluvíme si."

Nevěděla jsem proč, ale něco v jeho hlase mě přimělo ho poslechnout. Věděla jsem, že by mi neublížil. Pomalu jsem  vystoupila ven a přijala jeho nabízené rámě.

Šli jsme potichu, beze slova a Edward nevypadal, že by se to chystal změnit. Podezdřívala jsem ho, že mu to vyhovuje, že se snaží vyhnout tomu rozhovoru. To jsem mu ale nehodlala dovolit.

„Takže, co takhle začít vysvětlovat. Jestli se nevrátím do večera, táta bude mít strach." Dobře, to sice nebyla úplně pravda, protože včera odletěl obchodně někam do Japonska, ale co. Jako výmluva byl ideání.

„O tom docela dost pochybuju, vzhledem k faktu, že včera odletěl a momentálně tam mají asi tak půlnoc," usmál se pobaveně Edward. Sakra!

„Jak to můžeš vědět? A i kdyby, to na věci nic nemění."

„To máš pravdu," připustil, „myslím, že by jsi se měla raději posadit," dodal a jemně mi pokynul ke kamenné lavičce, částečně schované ve spleti zeleného břečtanu.

„Edwarde, já nejsem malá. Vydržím víc, než na co vypadám."

„Jsem upír," vyhrkl najednou a já na něj jen nechápavě zírala.

„Co prosím? Co to je zase za vtip?" zeptala jsem se rozladeně. Na tyhle hry jsem dnes už vážně neměla sílu.

„To není vtip, upíři existují. Věř mi," pokračoval v té komedii dál.

„Jo, jasně. A ještě tu o Popelce, prosím," odpověděla jsem ironicky. Čekala jsem hodně, ale tohle opravdu ne. Zklamalo mě, na jak málo cenil mou inteligenci. Na tohle bych mu možná ještě skočila ve dvanácti, ale teď? Co si vlastně vůbec myslel?

„Ale Bello, já ti nelžu. Upíři, stejně jako vlkodlaci existují, jen si teď dávají pozor a žijí normálně s lidmi. Jak si myslíš, že vznikly všechny ty příběhy?" stál si stále na svém Edward a já už toho měla právě dost.

„Víš co, ozvi se, až si budeš chtít normálně promluvit," utula jsem ho a vyrazila zpět k autu. Edward po mně chňapl, asi aby mě zastavil, avšak minul. Usmála jsem se spokojeně a pokračovala rychle dál. Už jsem byla téměř u dveří, klíčky naštěstí zůstaly v zapalování, už jsem šahala po klice, když najednou mi břichem projela tupá bolest a já ztratila vědomí...

Zdál se mi podivný sen. Procházela jsem se lesem a uslyšela nějaký šramot. Myslela jsem, že je to jen nějaké zvíře a tak jsem v klidu pokračovala dál. Jak jsem ale zacházela hlouběji do lesa, sílil ve mně nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se a chtěla utíkat zpět, ale nemohla jsem. Přede mnou stála nádherná dívka, připomínající anděla, avšak z jejího úsměvu šel strach.

„Co chceš?" zeptala jsem se třesoucím hlasem.

„Tebe," odpověděla a během okamžiku mě držela pod krkem a já jen bezmocně třepetala nohama ve vzduchu...

Edward měl pravdu, to bylo první, co mi v té chvíli blesklo hlavou. Nevěděla jsem proč, ale instinktivně jsem cítila, že nelhal. Jakkoli šíleně to celé znělo.

Zděšeně jsem otevřela oči a zjistila, že ležím v neznámém pokoji a v neznámé posteli. Měla jsem na sobě jen spodní prádlo a v pravé ruce nějakou hadičku. Automaticky jsem po ní šáhla a chtěla ji vytáhnout, avšak zastavila mě něčí ledová ruka.

„To bych, být tebou nedělal, mohlo by to bolet a navíc, je to jen infúze," ozval se nade mnou sametový hlas a když jsem vzhlédla, setkala jsem s andělem, podobným té dívce ze sna. Ale jeho oči, na tozdíl od těch jejích nevyzařovaly nenávist, nebo krutost. Jen čistou dobrotu a upřímný zájem a jeho rošťácký úsměv dokázal nějak zahřát mé srdce...

Tak a je tu konec další kapitolky. Jste z toho zmatení? Počkejte, co teprve Bella. :)

Moc bych vám všem chtěla poděkovat, že jste to se mnou nevzdali a za ty úžasné komentáře, udělaly mi obrovskou radost. :)

Vaše Amour

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 7. kapitola: