Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 6. kapitola

25.02.2010 (08:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1742×

6. Život je změna

Přijížděli jsme lesní cestou k našemu novému domečku. Byl nádherný, jak jsem si myslela, hodně se podobal tomu ve Forks, ale byl větší.

„A jsme doma,“ řekla Esmé s něhou.

„Paráda, jdu se vybrat pokoj,“ vykřikl Emmett.

„Emmette, já už jsem každému pokoj vybrala a zařídila,“ zarazila Esmé Emmeta.

Všichni jsme vtrhli do domu, byli jsme hrozně zvědaví. Samozřejmě v čele se mnou a Emmettem, my dva jsme byli prostě ti nejzvědavější a nejméně trpěliví. Jakmile jsem vešla do domu, uviděla jsem ještě větší nádheru, než zvenčí.

Přízemí bylo zařízeno jednoduše. Byl to vzdušný prostor, který nebyl zasycen nábytkem, ale zároveň tam bylo vše, co jsme potřebovali, ale i nepotřebovali. Uprostřed místnosti byl obrovský bílý gauč, před nímž se tyčila snad ještě větší televize. Z toho měl radost Emm, takhle budou zápasy ještě lepší. Za rohem byla kuchyň a mezi odpočinkovou částí a kuchyní byl umístěn velký, skleněný jídelní stůl. Tento celý, obrovský prostor byl doplněn různými obrázky, poličky, květinami a všemi různými doplňky, ale v žádném případě to nebylo přeplácané. Jak jsem si prohlížela místnost, zaujal mě na vyvýšeném pódiu nádherný klavír. Milovala jsem hudbu a ráda jsem s tátou skládala nové skladby.

Už jsem se nemohla dočkat, až k němu s tátou zase zasedneme, strašně dlouho jsem nehrála. Ale nejprve jsem chtěla vidět svůj pokoj. Vystupovala jsem schody a za mnou už se řítil Emmett.

„Nějaká pomalá, neteřinko,“ provokoval mě. To mu jen tak neprojde a už jsem se řítila za ním a skočila mu na záda.

„Kdo je tu pomalej?“ Začala jsme ho škrtit. I kdybych do toho dala veškerou svou sílu, což jsem neudělala, nic bych mu neudělala.

„Nechte toho vy dva!“ okřikl nás naoko táta, „Esmé byste určitě nepotěšili, kdybyste zbořili náš nový dům.“

„Starostlivý otec, ten aby nezkazil každou zábavu,“ kousavě poznamenal Emmett. Ale já už mu slézala ze zad a schválně jsem ho ještě za tu poznámku kopla.

„Máš pravdu, tati,“poznamenala jsem směrem k němu. „Promiň, Esmé,“ zavolala jsem na ni.

„Tak, který pokoj je můj?“ zeptala jsem se. Nemuseli mi ani odpovídat a v tom jsem ho uviděla, můj pokoj. Byl překrásný, hned jsem věděla, že je tento pokoj můj. Byl zařízen v bílo-fialové barvě a byl naprosto dokonalý. Skoro se to ani slovy popsat nedá. Jako by odrážel mě samou.

„Líbí se ti?“ přerušila mé rozjímání Esmé.

„Je dokonalý, děkuji, jsi ta nejlepší babička na světě,“ řekla jsem ji a objala. Taky mě objala a kdyby mohla, asi by brečela, byla dojatá.

Postupně jsem se šla podívat do všech pokojů. Všechny byly krásné, ale na ten můj neměly. Táty a mámy ložnice byla hned vedle mé, potom následovala ložnice Rosalie a Emmetta, ložnice Alice a Jaspera a pokoj pro hosty to celé ukončoval, potom totiž opět následoval můj pokoj. To bylo celé druhé patro. Třetí patro už nebylo tak prostorné, bylo menší a rozkládala se tam ložnice Carlisle a Esmé a Carlisleova pracovna. Byl to kouzelný dům a já si ho hned zamilovala.

Postupně jsme se začali zabydlovat, dokonce jsme si již našli pár oblíbených míst na lov. Čas mi utekl neskutečně rychle, nastěhovali jsme se v červenci a než jsem se nadála, už bylo září a to znamenalo nástup do nové školy.

Já už se moc těšila, vím, že lidi mého věku, teda věku, za který jsem se vydávala, by mě považovali za blázna, ale já se opravdu nemohla dočkat.

Chodilo to tady jinak než u nás a byla to příjemná změna a těšila jsem se i na nové lidi. Ne, že bychom se s lidmi nějak často seznamovali, ale zkusit se má všechno, no ne?

Už to bylo tady, den D. Dnes bylo prvního září, tudíž první školní den. Byla jsem tak natěšená, že jsem ani dospat nemohla. Připadala jsem si jako malé dítě, které jde poprvé do školy a stává se z něj školák, ano tak nadšená a zároveň nervózní jsem byla, a možná ještě víc.

Vstala jsem a zamířila hned do koupelny, ať vypadám aspoň trochu k světu, zvlášť když mám jít do školy vedle šesti krásných upírů. Není lehké s nimi žít, strašně to totiž snižuje sebevědomí.

Dala jsem si sprchu a umyla si vlasy. Měla jsem je do půli zad tak to zabralo trochu víc času, někdy mě opravdu štvali a chtěla jsem je ostříhat, ale naši mi to nikdy nedovolily. I když si vzpomínám na jeden den.

Ach jo, ty vlasy jsou opravdu hrozný. Proč bych si je nemohla zkrátit, pár centimetrů přece neublíží, ne? Pomyslela jsem si a už jsem si chtěla vzít do ruky nůžky.

„Ať tě to ani nenapadne, Renesmé Carlie Cullenová! A sakra, táta. Proč mi musí umět číst myšlenky? V téhle rodině fakt nemá poloupír žádné soukromí.

„A tebe taky ne, Emmette, chováš se jak malej!“ dodal ještě táta.

Emmette? Podivila jsem se. Co s tím má společného Emmett? A v tu chvíli jsem za sebou uviděla Emmetta s nůžkami v ruce a teď se zklamaným výrazem jak mu jeho plán nevyšel. Vypadal jak malý dítě, kterému vezmete jeho oblíbenou hračku. Musela jsem se začít smát.

Smála jsem se i při té vzpomínce. Byly to krásné čas, ale už byly pryč. Teď mi začínal nový život a já se ho rozhodla chopit a žít.

Vylezla jsem ze sprchy, vysušila vlasy a chystala jsem si vybrat oblečení. Ale v tu chvíli už tam byla Alice s tím, co pro mě vybrala. Nebránila jsem se, měla jsem ráda její styl a nakupování taky. Byla jsem jediná z rodiny, která s Alice ráda nakupovala. Považovali mě za blázna.

Když jsem se oblékla, razila jsem si to na snídani. Dole to krásně vonělo, Esmé už mi připravovala mé oblíbené palačinky s jahodami. Nebylo to lepší než krev, ale i normální jídlo jsem potřebovala.

„Je to, jako vždycky skvělé, Esmé,“ pochválila jsem její kuchařské umění. A stále jsem se tomu divila. Jak někdo komu jídlo připadá odporné už více, než sto padesát let umí tak skvěle vařit?

„Jsem ráda, že ti chutná.“ Celá se tetelila blahem. Ráda nám dělala radost. Rozdala by se, jen abychom byli šťastní. Byla to ta nejlepší babička na světě a byla jen moje.

Do kuchyně už se nahrnuli všichni ostatní, a tak jsme mohli vyrazit. Máma s tátou jeli s Rosalie a Emmettem v Emmetově Jeepu. Já jela radši v autě s Alice a Jasperem v tátově Volvu. Jasper mě díky jeho daru dokázal uklidnit a ze mě tak opadla veškerá nervozita a já už se jen těšila.

„Díky Jazzi,“ poděkovala jsem mu.

„Nemáš zač, co bych pro svoji oblíbenou neteřinku neudělal,“ odpověděl mi a já se usmála.

„Neboj, všechno bude pohodě, hned si tě každý oblíbí, vím to,“ uklidňovala mě Alice.

„Jak to můžeš vědět? Moji budoucnost přece nevidíš,“ odporovala jsem ji.

„To sice ne, ale znám tě. Už od svého narození sis nás všechny omotala kolem prstu. Proč by tomu teď mělo být jinak?“ Nad tím jsem se musela jen usmát. Měla pravdu a já toho, zvlášť jako malé dítě, nehorázně využívala.

Dojeli jsme před školu. Byla to velká, zelená budova na kopci. U školy bylo menší parkoviště, zřejmě tu není tolik běžné jezdit do školy autem. Naše auta jsme tedy zaparkovala na dvou volných místech a vystoupili jsme.

Jak jsme šli lidskou chůzí do schodů, cítila jsem, jak na nás kolemjdoucí koukají. Zrovna se hrnuli všichni z autobusů, které stavěli ať už pod kopcem nebo téměř u školy. Ale zrovna v tuto dobu se hrnulo nejvíce studentů a většinu z nich zaujala má rodina.

Radši jsme jejich pohledy ignorovali, byli jsme na to zvyklí. Jen tátu jsem občas slyšela zavrčet, zřejmě si přečetl v něčích myšlenkách něco o mámě nebo o mně. Toho vždy rozzuřilo, ale dokázal se kontrolovat, kdyby ne, všichni kdo kdy pomysleli na mámu popřípadě na mně s nimi v posteli, by už nebyli mezi živými.

Vstoupili jsme do školy. Budova nebyla ničím zajímavá, jen další nudný školní prostor. Každý jsme si našli svou třídu a vyrazili jsme tam. Já a Alice jsme měly třídu v prostředním patře. A tak jsme se tam taky vydaly, do začátku hodiny zbývalo ještě asi deset minut, ale přesto byla většina lidí už ve třídě. Našly jsme si prázdnou lavici u okna, tiše se posadily a čekaly, až zvonek ohlásí začátek hodiny.