Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? 7. kapitola

02.03.2010 (14:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1554×

7. Jak se vyhnout anděli?

Zazvonilo a asi po dvou minutách do učebny vešla třídní profesorka. Klasicky nás přivítala a představila se, jmenovala se Hradecká. Když už se všichni představili a řekli, odkud jsou. Třídní začala povídat o naší nové škole, samé nudné organizační věci. Poslouchala jsem tak na půl, tohle mě moc nezajímalo, spíše jsem pozorovala nové spolužáky a přiřazovala k nim jména, která jsem před chvíli slyšela, a všechny si je díky své upíří paměti, pamatovala. Jací asi budou? Přijmou mě? Nebudu se jim zdát, až moc divná? Strachovala jsem se a v duchu si kladla tyto otázky. Ale odpovědí se mi nedostávalo a tak jsem se na to zeptala Alice. Samozřejmě svým způsobem, což znamená, že jsem vložila svou dlaň do té její a ukázala ji své myšlenky.

„Neboj, už jsem ti to říkala v autě, všechno bude v pořádku a každý si tě hned zamiluje. Ani kdybych viděla tvou budoucnost, na tohle bych se kouknout nemusela, tohle prostě vím, znám tě. Učaruješ každého hned na první pohled a tady to nebude jiný,“ odpověděla mi tak tiše, že to bylo sotva slyšitelné pro mě, natož pro lidi.

Stiskla jsem její ruky a poslala jí myšlenku, že děkuju. Ona mi mé stisknutí oplatila a tím byla naše tichá konverzace u konce. A já se opět ponořila do přemýšlení.

Ani jsem si nevšimla, že už zazvonilo na přestávku, kdyby mě Alice nevyrušila.

„Pojď, půjdeme za ostatníma.“ Tím ostatníma, myslela zbytek naší rodiny. A tak jsme se za nimi vydali. Máma s tátou měli stejný nápad, a tak jsme se všichni měli sejít u Rose, Emmeta a Jaspera ve třídě, Alice to viděla.

Jejich třídu bylo lehké najít. Prostě jsme šli za jejich pachem, sice se tu mísil z velkých množstvím jiných pachů, ale ty byly přeci jenom lidské, upíří se dali tak snadno rozpoznat.

Když jsme vešli do jejich třídy. Byla tu znát jiná atmosféra. Bylo tu cítit, že už se všichni znají a jsou to přátelé a Rose, Emmett a Jasper jsou tu nový, ti cizí, o kterých nikdo nic neví a navíc vypadají podivně.

Jakmile jsem vstoupila, všichni na mě opřeli svůj pohled. Nechápala jsem proč. Alice už vplula přede mnou, asi měla potřebu být co nejrychleji u Jaspera, ale nikdo na ní neupíral takové pohledy. Tak proč zrovna na mě? Jejich pohledy mi nebyly dvakrát příjemné, a tak jsem poslala tátovi omluvnou myšlenku, on jim to vše vysvětlí, a zamířila zpět, ven z této třídy.

Ve dveřích jsem se s někým srazila, nedávala jsem pozor a takhle to dopadá, sice jsem nebyla tak nemotorná jako moje máma, když byla ještě člověk, ale něco jsem přesto zdědila. Chtěla jsem se jen omluvit a pokračovat ve své cestě, ale podívala jsem se do jeho obličeje a spadla mi brada.

Byl krásný, nádherný. Byl to vysoký blonďák s čokoládovýma očima. Trochu se podobal tátovi, i účes měl podobný, ale bylo v něm něco víc. Něco co mě naprosto uhranulo a omámilo a já se nemohla hnout z místa.

„Promiň,“ začal se mi omlouvat, „neviděl jsem tě.“

„Nestalo se ti nic?“ Že by měl starost? Nebo to byla jen reakce, na můj omámený obličej? Tipovala jsem spíš druhou možnost.

„Ne… v pohodě, tak ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe a rychle odešla. Co to se mnou je? Takhle jsem se nikdy nechovala.

Chvíli po mně, se do třídy vrátila i Alice. Nevím, jestli věděla o mém střetnutí s tím dokonalým andělem. Ale podle toho, jak se na mne dívala, bych řekla, že to věděla, každopádně nic nekomentovala a mě to tak vyhovovalo.

Začala další nudná organizační hodina, tentokrát jsem neposlouchala vůbec. Neustále jsem o něm přemýšlela. Nemohla jsem z hlavy dostat jeho tvář, jeho hlas ani jeho vůni. Opakovaně jsem si naše střetnutí přehrávala v mysli, stále dokola a dokola. Dopodrobna jsem rozebírala, každou sekundu toho okamžiku, každý malý detail. Až pak mě napadlo.

Co to sakra dělám? Vždyť je to člověk a já poloupír, to by nešlo. Co má rodina? A co Jacob? Sice je mrtvý, už pět let, ale přesto, najednou si připadám, jako kdybych ho podvedla, zradila. Ne, tohle já nemůžu. Musím toho neznámého kluka dostat z hlavy a to rychle. Ale jak?

Následovaly další přestávky, ale já se nepohnula z místa. Stále jsem přemýšlela a snažila se něco vymyslet a rozhodně jsem nechtěla vyjít z této třídy. Co kdybych ho tam potkala? Jak bych se pak zachovala?

Musím domů, a to co nejrychleji. Potřebuju klid, klid na přemýšlení. Jak jsem zjistila od spolužáků, měli jsme tu dnes být do dvanácti, všichni nadávali, protože na to nebyli zvyklí. Podle všeho, vždy byli první den ve škole hodinu, maximálně dvě. A podle některých to tak i nadále bylo na některých dalších středních školách ve městě. Já to nějak neřešila, byla jsem na to zvyklá. U nás jsme tam byli déle už první den školy.

Konečně, konečně zvonek ohlásil konec poslední hodiny a všichni mohli vyrazit domů, užít si ještě poslední den volna, dalo by se říct.

Co nejrychleji jsem vyběhla ze dveří školy a zamířila jsem rovnou k autu. Když přišli i všichni ostatní, naskládali jsme se do aut a odjeli domů. Nikdo nekomentoval mé zvláštní chování a já jim za to byla vděčná. Naštěstí, jeho už jsem dnes nepotkala.

První den jsem přežila, ale co budu dělat dál? Nemohu se mu stále vyhýbat. Teď mi, jet sem, nepřipadalo jako skvělý nápad.

Přijeli jsme k domu a zaparkovali auta v garáži. Hned jak auto zastavilo, vyběhla jsem do svého pokoje. Věděla jsem, že mě všichni s šokem pozorují, ale nemohla jsem jim to vysvětlit, teď ještě ne.

Celý den jsem nevylezla z pokoje. Byla jsem zmatená, na jednu stranu mě hrozně fascinoval ten neznámý kluk, něco mě na něm přitahovalo, něco takového jsem necítila už hodně dlouho. Na druhou stranu jsem měla výčitky, výčitky kvůli Jacobovi. Takhle to nemůžu nechat!

Vstala jsem a začala si balit. Musím na chvíli vypadnout a přesně vím kam.

Zavolala jsem na letiště a koupila si letenku. Moje letadlo odlétalo za tři a půl hodiny, a tak jsem si vzala kufr a vyrazila jsem.

Nikdo zrovna nebyl doma, tedy aspoň jsem si to myslela. Když jsem se chystala napsat vzkaz na vysvětlenou, ozvalo se za mnou.

„Mohu jet taky?“ Byla to máma.

„Jak víš, kam chci jet?“ zeptala jsem se ji.

„Od Edwarda, tak co mohla bych jet s tebou?“ zeptala se znovu.

„Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděla jsem ji a vrhla se ji do náruče. Ještě nikdy tam se mnou nešla. Co se změnilo? V tom se za námi objevil táta.

„Koupil jsem další dvě letenky, můžeme vyrazit,“ oznámil nám.

„Dvě?“ zmateně jsme se s mámou zeptaly.

„Snad si nemyslíte, že vás nechám jet samotné.“

„Miláčku,“ přistoupila k němu máma, „my se o sebe umíme postarat, neboj, vrátíme se brzo a v pořádku,“ snažila se ho uklidit a políbila ho.

Máma se už chystala k odchodu, táta se uklidnil a ona ho naposledy políbila a odešla. Sice dokud nás znova nespatří, nebude mít klid, ale aspoň nás nechal jít.

Přišla jsem k němu, objala ho a on mě políbil na čelo.

„Mám tě ráda, tati.“

„Já tebe taky, zlatíčko,“ odpověděl mi a já se vydala do auta za mámou.

Na letiště jsme jely tátovým Volvem, sice jsme zde neměli ani jedna ještě řidičák, ale nebrali jsme na to ohledy. Za celou cestu do Prahy nás nikdo nechytil, takže vše bylo bez problémů.

Na letišti jsme se nechaly odbavit, a když přišel čas, nasedly jsme do letadla a čekaly, až se vznese do vzduchu. Pohodlně jsem se usadila a zavřela oči. A znovu se mi před obličejem zjevila ten andělský obličej. Ach bože… Proč?