Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšná minulost - 1. kapitola

26.05.2012 (15:00) • Sharken • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 8698×

1. kapitola

Pohlédneme do tváře toho,

kdo nás nejvíce zranil, ale přesto k němu cítíme určité sympatie.

Tak to je, vážení, láska...

Za obrázek moc děkuji Kim. Jsi úžasná!

(Touto písničkou jsme skončili, tak proč i nezačít?)

K Edwardovi nikdy osud nebyl uctivý. Pykal za své hříchy tím nejhorším způsobem. Žena, kterou miloval víc než cokoli na světě, ta, za kterou by kdykoli bez zaváhání položil svůj život, tak ta už asi dávno zemřela. Nesčetněkrát se chtěl vypravit do Itálie a prosit za svou smrt, ale vždy mu to ta slepá naděje na poslední chvíli překazila. Doufal, že někdy znovu pohlédne do jejích očí a spatří v nich onen omamující lesk. Tu hloubku citů, která v něm vířila při letmých dotycích. Ale stejně jako neexistující vyhasnutí jeho zoufalé lásky k oné dámě, tak i tato naděje, prosba k Bohu byla nemožná…

Přesto se nikdy nedokázal smířit s tím, že by už nikdy neviděl její ruměnec. Jeho rodina ho měla za blázna, stále totiž hledal jakýkoli záznam alespoň o její smrti. Zde žádné výsledky přijímal s otevřenou náručí, ale to taky nic neznamená. Mohla zemřít při cestě, když od něj utíkala. Ten den před sto lety, kdy ji jel požádat o ruku. Mohla být s ním, i kdyby ho odmítla, on by ji už nikdy nepustil, vždy by ji hlídal, alespoň z dálky.

Ale ze všeho nejvíce ho bolel pohled na Alici. Tolik mu Isabellu připomínala. Měla skoro stejný sopránek a nevinný pohled v očích, kterým ho často častovala. Když Alice dovršila sedmnáctých narozenin, Jasper se jí vyznal z lásky. K jeho štěstí mu to ta drobná uličnice opětovala. Edward jim záviděl jejich štěstí. Žárlivě pohlížel na veselé manželské páry, přitom před očima stále viděl svou budoucnost s ní. Proč musela odejít? Copak k němu nechovala ani zlomek té… lásky? Čehokoli? Mohl teď v prázdných rukou držet její drobné prsty. A její rty, tvář a víčka zasypávat něžnými polibky. Mohl se po vášnivých nocích tulit ke své lásce a ne se ráno probouzet v chladné posteli. Sny o jejich bývalých nočních dobrodružstvích ho nikdy neopustily. Touhou bolavý se každé ráno probouzel, a i když se mu to příčilo, musel se uspokojovat jinak.

Snažil se na Isabellu zapomenout a dál žít svůj život, ale nešlo to. Ta láska byla příliš silná, tak moc, že nedokázal na jinou ženu ani pohlédnout.

Nikdy víc. Byl poloupír, a tak se mu některé slabiny lidí dostaly do DNA. Po večerech, kdy jen tak seděl na okenní římse, se mu často do očí draly slzy. Každá kapička, která mu stekla po tváři, patřila jen jediné osobě. Té zlodějce, kde ale je?

Tu otázku řval dennodenně do lesa, ani se nedivil, že se mu nedostala nikdy žádná odpověď. Nezasloužil si ji. Ale proč ji nenechala alespoň Alici? Ta trpí po nocích s ním. Ani silné pouto, které má s Jasperem, nedokázalo zahnat šrámy, které Isabella po sobě zanechala. Když byla menší, často mu Alice lezla do postele - plakala u něj. Byl to jediný člověk, před kterým nemusel nic předstírat. Jediný, který ho doopravdy chápal. Ale nyní už nemá ani ji. Když si Alice dneska zasteskne po své sestře, tak jde ke svému miláčkovi. Už ne k osobě, která by za Isabellu položila život, nyní si zbyl jen on sám.

 A dnes? Dnes má začít znovu žít.

Přišlo mu to nehorázné. Tak… nesmyslné. Ale pro svou rodinu to musí udělat. Musí se vzchopit a začít opět rozdávat své úsměvy – alespoň své rodině.

Věděl, že ona to myslí dobře. Jen proto dneska jeho auto stálo před střední školou, jen proto on dneska čeká za profesorskou lavicí. Jen proto se dívá do rozesmátých obličejů dětí, které nikdy nepoznaly bolest.

Chodbou se rozeznělo zapípání, hodina začala. Ale necítil se tak, jak jeho rodina předpokládala. Necítil se, že by začínal novou kapitolu svého života – tu šťastnější. Spíš naopak. Cítil se, jako by měl jít na popravu. Trpět sám ve svém pokoji obklopený ničím - to je jedna věc, ale muset se přetvařovat před kupou teenagerů, přitom by se nejraději rozplakal, je věc druhá. Postavil se.

„Dobrý den…“ zamumlal. A ve stejnou sekundu se mu hlavou prohnaly nejrůznější myšlenky studentů...

Sexy…

Dívá se na mě, mám v pořádku vlasy?

Ten si o sobě myslí, vsadím se, že bych ho přepral.

Bude hned první hodinu zkoušet?

Do prdele, to je kus.

Koho mi, sakra, připomíná?

Otočil se za poslední vyřčenou otázkou – a ztuhl. Ten kluk. Měl naprosto stejný odstín jako- Ne! Je to blbost. Ale jeho rysy, tvář, zmatené kmitání černých očí. Jeho pach. Všechno. To vše mu připomínalo jediného člověka, jediného, o kterého vždycky stál. Jediného, který mu dokázal porozumět. Isabellu.

Do kelu!

Střelil očima k tomu, co seděl vedle onoho kluka. Upír. Vše tomu nasvědčovalo. Edwardovi se na krku zježily chloupky. Zlaté oči, blonďaté vlasy a typické upíří aroma. Ale ty oči ho propalovaly s nenávistí. S nenávistí tak hlubokou, že by dokázala všechnu radost světa zahnat v pohodě do kouta.

„Podíváme se na film,“ zamumlal ostražitě. Pomalu se posouval zpátky za katedru, ale z toho upíra oči nespustil. Neurčitě si uvědomoval, jak zasouvá kazetu do přehrávače a mačká play. Ani přesně nevěděl, co tam dal. Sedl si, ale znovu k nim střelil pohledem. Dovolil si opustit zrakem blondýna a svůj pohled vpil do bruneta. Ve všech ohledech vypadal jako člověk, ale něco ho nutilo myslet si opak. Jak či tak, k němu nenávist nepociťoval. Nedokázal to. Spíš ochranářský instinkt. I když zbytečně. Ten kluk to evidentně nepotřeboval. Už teď měl docela vypracované svaly. Edward si všiml, že pěsti zatíná nebezpečně na lavici. Ten kluk se na něj hněval. Ale proč?

*

Den plynul neuvěřitelně rychle, snad jen proto, že stále myslel na svou první hodinu. Snažil se z myšlenek lidí o tom klukovi něco dopátrat, zjistit cokoli, co by dokázalo vyvrátit jeho souvislost s Isabellou, ale marně.

Ten kluk se jmenoval Nickolas, podle všeho zde byl teprve rok. Rok, ale stále se s nikým nebavil. Jen s Robinem – to byl ten blonďák vedle něj. Podle všeho je to přítel – ale to se neví jistě – nevlastní sestry Nickolase. O té se mu bohužel nepodařilo nic zjistit. Ale zdálo se, že chodí na tuto školu.

Ale to bylo jen malé rozptýlení, které stejně nedokázalo potlačit z jeho hlavy všechny myšlenky. Ani na jediné své hodině neučil své sourozence – prý by to byl sourozenecký střed zájmů či jak to nazvali. Neměl tak žádnou podporu, jen když zahlédl odstín hnědých vlasů, stejný odstín, jaký měla ona, tak Jasper k němu vyslal povzbuzující vlnu.

Teď Edward seděl na opuštěném stromě daleko od všeho. V mysli neměl žádné cizí myšlenky, jeho oči slzely jen pro jednu. Je to už tak dlouho – tak proč to tak stále neuvěřitelně bolí? Proč má chuť vyrvat si srdce z těla. To srdce, které nabídl andělovi, to, které mu bylo nemilosrdně vráceno.

V mysli mu stále kolovaly vzpomínky, stále syté a bezvadně ostré. Ne, zapomenout nedokázal. Jedno jestli to bylo tou dokonalou upíří pamětí nebo jen tím, že si je opakoval – a tím se i mučil – každý den už sto let…?

Nezáleželo mu na tom. Na ničem. Kdyby měl alespoň nějakou možnost, nějakou zprávu o tom, že stále žije, byly by to pro něj Vánoce. Ale ačkoli strávil dennodenně na internetu – ano, další vymoženost, se kterou přišli lidé pro horší fyzickou kondici teenagerů – nic nezjistil. Žádná Isabella Swanová nebyla v záznamech. Jakoby neexistovala. Nebo nechtěla, aby o ní někdo věděl…

Předem bych chtěla poděkovat za komentáře u poslední kapitoly Prostopášníka. Nikdy se mi ani nesnilo, že by někdy má povídka mohla dostat tolik úžasných větiček! Je to pro mě… Prostě je to úžasné. Nevím, jak to mám říct. Jak to lépe vyjádřit.

A navíc se Prostopášník dostal do Síně slávy! Stále mám pocit, že je to jen sen, ze kterého se nechci ale nikdy vzbudit!

Takže jako obrovské poděkování jsem na vaše přání napsala pokračování. No, nebylo to vůbec lehké. Rozestup od těchto dvou povídek byl obrovský, chvíli trvalo, než jsem se znovu dostala do jejich kůže.

Moc děkuji dušičkám, které mě "bombardovaly" na mém shrnutí a doslova dokopaly k této první kapitolce.

Začátek povídky – lépe řečeno první dvě kapči – budou spíše jako souhrn věcí, co se staly za těch sto let. A pak se to rozjede. V hlavě se mi už rýsuje plán, ale kdo ví, jak to nakonec skončí?

Znovu prosím o komentáře a o případné rady, poznatky atd. S těmi mi to psaní jde vždycky líp. ;)

Sharken…

Prostopášník - 1. kapitola

Autor: Sharken (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšná minulost - 1. kapitola: