Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšné 19. století - 1. kapitola

12.04.2012 (16:30) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2311×

Hříšné 19. století – 1. díl


Šla jsem po ulici. Ve Forks jsem nikdy nebyla, ani jsem nemohla. Volturiovi mi to vždy z mně neznámého důvodu rozmluvili. Až teď, po sto letech mého života, jsem se sem mohla podívat. Zastavila jsem se u jedné výlohy. Prohlížela jsem si šaty. Najednou jsem za šaty uviděla v obchodě osobu. Muže, který mi dočista zničil život. Přinesl mi lásku, ale vzal život, peníze a kariéru. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo škrtit, dusit, vraždit a mučit. Co se stalo?

„Aliso, na pódium!” ozvalo se. Vstala jsem od toaletního stolku, naposledy se podívala do zrcadla a s naprostým klidem jsem vyrazila na pódium. Psal se rok 1891. Posadila jsem se na vysokou stoličku, nasadila jsem univerzální úsměv a opona se rozhrnula. Moje zlaté šaty se leskly pod osvětlením sálu. Davy lidí nadšeně křičely, tleskaly a řinčely. Po chvíli vychutnávání úžasu jsem spustila do mikrofonu:

„Welcome in the Moulin Rouge.” A poté se spustila hlasitá hudba. Ano, byla jsem v Moulin Rouge. Byla jsem slavná po celé Evropě. Zde jsem měla už tři vystoupení. Bylo to poměrně dost na to, že jsem vystupovala teprve tři měsíce  od mých patnácti let. Byla jsem šťastná. Odjakživa jsem chtěla být slavná, žádaná. A to se mi splnilo. Žila jsem v přepychu, v luxusu. Měla jsem vše. Vše, co jsem si zamanula. A že toho nebylo málo.

Hned, jak jsem dokončila vystoupení a rozdala autogramy, jsem se vydala na prezidentské apartmá v hotelu hned vedle Moulin Rouge. Na můj příkaz již v salónku byla připravena večeře. Vychutnala jsem si svou pečenou husu a odebrala se do koupelny. Moje večerní očistná procedura trvala všehovšudy hodinu. Koupelnou jsem vešla rovnou do ložnice. Na sobě jsem měla krátkou krajkovou košilku a župan. V šatníku jsem měla přes padesát nočních košilek, sto čtyřicet korzetů a dvě stě čtyřicet kusů spodního prádla. Proč? Ukazovala jsem svoji krásu. Nikdy jsem přímo neříkala, jak si myslím, že jsem krásná, neměla jsem potřebu. Nemusela jsem to říkat, stačilo mi, když jsem to mohla ukázat. Na mém těle mi záleželo, hodně. Mohla jsem mít jakéhokoliv muže, na kterého jsem pomyslela. Zrovna dnes jsem si na žádného nepomyslela, tak mě dosti potěšilo, když mě jeden čekal v mé ložnici. Seděl v křesle, měl na sobě oblek. Vlastně jsem nebyla ani překvapená, každý den na mě nějaký čekal, ale málokdy tak hezký. Když si všimnul mé přítomnosti, bleskově vstal a přišel mi potřást rukou. Oba jsme vypadali překvapeně.

„John. John Turner. Těší mě,” řekl a upřeně se mi koukal do očí. Usmála jsem se.

„Alisabeth Robertsová. Mě také.” Vypadal trochu vyděšeně, tak jsem se rozhodla vše převzat do svých rukou, ale nejdříve jsem ho nechala promluvit.

„Jsem tu na domluvu s vaší manažerkou.”

„Ano, s Julií. To je výborné. Dáte si víno? Šampaňské?” zeptala jsem se.

„Jste milá, tak třeba… červené víno,” řekl tlumeným hlasem a usmál se. Jeho úsměv byl okouzlující. Celkově byl okouzlující. Měl kaštanově hnědé krátké vlasy, hnědé oči a ostré rysy. Kývla jsem a šla do kuchyně pro lahev šampaňského a sklenice. Když jsem se vrátila do ložnice, poprosila jsem Johna, aby mi pomohl otevřít lahev. Nalila jsem každému plnou sklenici a usadila se spolu s Johnem na pohovku.

„Odkud jste, Johne?”

„Z Liverpoolu. Vy?”

„Z Londýna, ale nejradši přebývám ve Francii.”

„To chápu. Francie je krásná. Mohu se zeptat, kolik vám je let? Víte, mám trochu výčitky svědomí, že tu sedím s tak mladou ženou.”

„Zas tak mladá nejsem. Patnácté narozeniny jsem už oslavila. Vy?”

„Dvacet čtyři let.”

Rozhodla jsem se přiložit trochu do ohně. Poposedla jsem si trochu blíž k Johnovi. Nakonec nebyl zas tak ostýchavý. Rukou mi zvedl bradu a velice něžně mě políbil. Jestli se tomu dá říct polibek, spíš jsme se tak něžně dotkli špičkami rtů a upřeně jsme si koukali do očí. Pomaličku jsme se začali dotýkat více a více. Sedla jsem si mu na klín.

„Nechtěl byste si tykat?” zeptala jsem se, když mě líbal na krku.

„Určitě,” řekl a sundal si sako. Rukama jsem si podržela jeho tvář a několik okamžiků jsem si upřeně prohlížela jeho obličej.

„Jsi nádherný,” zašeptala jsem. Potěšeně se usmál.

„Ty jsi ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl.”

Potěšilo mě to a vášnivě jsem ho políbila. Cítila jsem jeho hřející ruce na své pánvi. Knoflíček po knoflíčku mi rozepnul košilku…

Druhý den ráno

Leželi jsme v posteli v objetí. Vískala jsem ho ve vlasech.

„Já jsem vždycky chtěla být zpěvačka.”

„Já jsem chtěl být ministr vnitra, ale potom jsem se rozhodl dělat něco normálního, tak jsem šel na pedagogický obor.”

„Takže pan učitel?”

„No… budoucí. Teď sháním práci. Nechci učit v nějaké podřadné vesnické škole.”

„Mohla bych se ti optat. Mám pár známých na městských základních školách a na univerzitách.”

„Ty jsi zlatá!” řekl a uvěznil mě pod svým tělem. Začal mě líbat na krku. Hrozně to lechtalo a já jsem se chtě nechtě začala smát a v proudu smíchu jsem řekla:

„A stříbrná!” Roztáhnul ústa do širokého úsměvu a pokračoval. Chytily mě neskutečné vášně. Zabrala jsem a otočila Johna na záda. Přikryla jsem nás dekou a líbali jsme se. Najednou se ozvalo zaklepání. Začala jsem se hrabat zpod deky.

„Nechoď tam!” prosil John, ale já jsem stejně vstala, oblékla si župan a vydala se do předsíně. Koukla jsem do kukátka a otevřela dveře. Před dveřmi stála služebnice a podala mi ručníky. Potom se mírně uklonila a zase odešla. Usmála jsem se a poděkovala. Hned, jak jsem zavřela dveře, hodila jsem ručníky na stolek v předsíni a rozběhla se. Vběhla jsem do ložnice a skočila na Johna čekajícího v posteli.

Nepadlo ani slovo. John mi začal rozvazovat župan. Strávili jsme v posteli celé dopoledne. Když jsme se loučili, vypadalo to, že John je zklamaný. Také jsem se snažila vypadat smutně, ale uvnitř to se mnou nic nedělalo. Takových situací už jsem zažila stovky. Ještě nikdy jsem nebyla zamilovaná, teda alespoň jsem o tom nevěděla. Vždycky jsem byla taková ta rebelka, co se drží v ústraní, i když po ní každý kluk vzdychá.

Hned, jak jsem byla sama, oblékla jsem se do procházkových šatů a vyrazila za svojí manažerkou, která přebývala o patro níž.

„Tak mladá paní se uráčila přijít? No, to je dost. Pojď dál,” přivítala mě přívětivě Julie.

„Ahoj,” řekla jsem a vešla do pokoje. „Kdy nám odplouvá loď?" Julie se na mě udiveně podívala.

„Loď? Pobudeme tu ještě minimálně týden.” Usmála jsem se. Potěšilo mě to.

„Takže můžu večer na ten ples? Měla by tam být evropská smetánka, ale přijede prý i pár zástupců z Ameriky,” řekla jsem a posadila se na křeslo u okna.

„Myslím, že jo. Ale budeš mít ochranku!” alarmovala Julie.

„Dobře. Tak já si jdu sehnat šaty.” Vstala jsem.

„Počkej, ty ani neposnídáš?” zeptala se Julie.

„Ne, jsem tlustá!” Už jsem chtěla odejít, ale Julie mě chytila za paži.

„Aliso, jsi vychrtlá. Koukej sníst tu snídani!” řekla, ale vysmekla jsem se jí. Posadila jsem se k jídelnímu stolu, spořádala koblihu a vypila sklenici mléka. Potom jsem beze slova vyšla z místnosti. Prošla jsem pár obchodů a švadlen a do hotelu jsem se vrátila spokojená s krásnými rudými šaty. Byly nesmírně sexy, ale ne vulgární. Pověsila jsem je do skříně. Rozhodla jsem se jít poobědvat do salónku jedné z mých oblíbených restaurací.

Když jsem tak popíjela čaj, jedla zákusek a četla noviny, vyhlédla jsem z okna a uviděla ulicí procházet muže. Krásného muže. To se stává denně, ale tenhle měl takové kouzlo. Byl vysoký bezmála dva metry. Měl medově blonďaté vlasy a lesknoucí se zlaté oči. Byl zajímavý. Okatě jsem si ho prohlédla, ale potom jsem se zase pustila do čtení článku o úrovni výchovy ve Francii.

Když jsem zaplatila, vydala jsem se k fontáně. Hodně lidí chodilo k fontáně hlavní silnicí, ale já znala zkratku. Vedla úzkou, temnou uličkou dlouhou asi sto metrů. Podpatky klapaly o dlaždice. Rychle jsem procházela uličkou. Najednou jsem za sebou zaregistrovala pohyb. Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl, tak jsem se tím přestala zabývat a pokračovala. Najednou se za mnou ozvalo zakašlání. Otočila jsem se. Stál tam muž. Ten muž, který mě uchvátil, když jsem seděla v restauraci.

„Dobré odpoledne. Mohu vám nějak pomoci?” zeptala jsem se zdvořile. Muž se usmál, opřel se o zeď a řekl:

„Jistě, že můžete. Hodně to usnadní, když nebudete moc křičet.” Srdce se mi zastavilo. Začala jsem couvat. Muž stál na svém místě a jen se usmíval. Ovšem po chvíli po mně skočil, srazil mě na zem a zaryl mi zuby do kůže na krku. Měl neskutečnou sílu.

Najednou se spustila neskutečná bolest. Pronikala celým tělem. Poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do bezvědomí, bylo:

„Nech ji! Na našem území lovit nebudeš!” Potom tlak povolil – nikdo na mně neležel, ale bolest nepřestala. Omdlela jsem.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšné 19. století - 1. kapitola: