Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšné 19. století - 4. kapitola

22.04.2012 (12:45) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1505×

Ráno jsem se probudila plná dojmů. Byla jsem ráda, že žiju ve Volteře. Milovala jsem Caia, měla jsem peníze a byla jsem uctívána, ale nevěděla jsem, co budu dělat. Moje manažerka mě teď určitě hledá. Měla jsem kariéru a té jsem se teď musela vzdát. Ovšem měla jsem nasazené ty pověstné růžové brýle. Hned jak jsem se vymanila z peřin, oblékla jsem si župan a šla najít Caia. Po cestě mi ovšem Jane oznámila, že ihned po snídani se mnou chce Aro mluvit. Dala jsem si snídani v salónku a vydala se převléknout.

„Co bych si měla vzít na přijetí k Arovi?" nahlas jsem přemýšlela. Nakonec jsem skončila u bílo-modrých krajkových šatů. Cesta do sálu netrvala dlouho ani přesto, že je zámek obrovský a pokoj mám na druhém konci. Když jsem byla před sálem, pomalu a ostýchavě jsem zaklepala na klepadlo. Nevěděla jsem, co po mně Aro může chtít, ale jak mi pověděl Caius, není dobré mu odporovat. Ze sálu se ozvalo mohutné:

„Dále!" Sáhla jsem po klice a vešla do sálu. Jako vždy byl Aro nahoře na svém trůnu a místnost byla plná upírů. Najednou se ozvala hlasitá hudba. Rytmická. Aro se zeširoka usmál a řekl:

„Předveď se!" Najednou na mě ze všech stran začali skákat, ale mně nedělalo sebemenší problém je odrážet. Dokonce do rytmu. Cítila jsem se jako znovuzrozená. Nikdo neměl takovou sílu jako já. Hudba mě jako vždy nabíjela energií…         

Šla jsem  po ulici. Psal se rok 1990. Ve Forks jsem nikdy nebyla, ani jsem nemohla. Volturiovi mi to vždy z mně neznámého důvodu rozmluvili. Až teď, po sto letech mého života, jsem se sem mohla podívat. Stála jsem u jedné výlohy. Prohlédla jsem si šaty. Najednou jsem za šaty uviděla v obchodě osobu. Muže, který mi dočista zničil život. Přinesl mi lásku, ale vzal život, peníze a kariéru.

Jediné, co jsem chtěla, bylo škrtit, dusit, vraždit a mučit. Najednou jsem si uvědomila, do jaké propasti jsem se pomocí toho muže dostala. Žila jsem u Volturiových, kteří si se mnou dělali, co chtěli, měli mě jako zbraň. Dokazovalo to moje vychrtlé tělo a spousta jizev. Byly to známky nekonečných bojů prokládaných péčí o rodinu. Stála jsem před tou výlohou a ten muž se na mě podíval. Ten muž, který mi změnil život. Který mě změnil. Najednou se na mě podíval. Zastavil se a zíral na mě. Sebrala jsem sílu a vběhla do obchodu.

„Opět se setkáváme… ovšem nyní nejsem oběť já. Naopak… já jsem nyní silnější." Cítila jsem, jak mi v těle proudila síla. Nevěděla jsem, co s ní dělat, tak jsem jednoduše flákla pěstí do země, ve které se ihned objevila díra hluboká třicet centimetrů. Všimla si mě malá hnědovlasá a hubená dívka postávající za ním.

„Nedělej blbosti," řekl muž.

„Zničil jsi mi život. Ani nevíš, jak moc…“ řekla jsem a po tváři mi stekla slza.

„Jak?"

„Takhle."

Otočila jsem se a odhrnula si vlasy, aby viděl mou jizvu s iniciály Volturiových. Slyšela jsem jen vzlyknutí té dívky. Když jsem se otočila zpět, stáli za ním již tři další muži.

„Dobře, zabiju vás všechny, alespoň bude nějaká zábava," řekla jsem.

„Myslíš, že máš takovou sílu? Nás je pět a ty jedna," řekl ten s bronzovými vlasy. Jen jsem se nahlas zasmála.

„Ovšem, pán nevěděl, koho přeměňuje. Jsem nemanželské dítě, a pokud o tom nevíte, když proměníte nemanželské dítě, není stejného druhu, jako vy," řekla jsem a ostatním se ještě zděšeněji zkřivil obličej.

„Nemusíš nás zabíjet. Pomůžeme ti," řekl ten, co stál hned za tím hajzlem. Měl blonďaté vlasy a fascinující tvář. Sjela jsem pohledem k jeho očím. Vyzařoval z nich soucit. Nechápala jsem to. Jak věděl, čím mi pomoci?

Jeden, který měl bronzové vlasy, zašeptal cosi tomu blonďákovi do ucha.

„Jak? Jak mi chcete pomoct?" zeptala jsem se po chvíli.

„Vezmeme tě k nám. Pokud budeš chtít i se synem," řekl.

„Kdo jste? A jak víte o mém synovi?"

„Já sem Carlisle, tohle jsou Emmett, Edward a... Jasper. O tvém synovi mi řekl Edward. Umí číst myšlenky."

„Jako Aro," zašeptala jsem tím nejtišším hlasem.

Znovu jsem se vrátila pohledem k Jasperovi. Zaplavovalo mě teplo. Jistota. Byla jsem neskutečně naivní, ale já jim věřila. Něco mě nutilo jim věřit.

„Dobře tedy, vrátím se pro syna a potají se sbalíme a vytratíme. Kam máme přiletět?"

Pobíhala jsem po pokoji a upíří rychlostí jsem házela do kufru oblečení mého syna. Měla jsem čtyři syny, ovšem jenom Alessandro Cosimo byl po mně. Snesitelný a milující. Hodlala jsem odjet. Opustit mého nevěrného manžela a jet někam hodně daleko. Cítila jsem chlad a bolest, ale ignorovala jsem ji. Když byl kufr plný, křikla jsem směrem ke koupelně:

„I tuoi soli i vostri giochi preferiti e igiene! Avete due minuti!" (*Sbal si jen své nejoblíbenější hračky a hygienu! Máš dvě minuty!*)

Z koupelny se jen ozvalo souhlasné zakňučení. Zapnula jsem Cosimův kufr a šla si do skříně pro svůj, do něj jsem dala jen to nejdůležitější. Mobil, doklady, peníze, pár kusů oblečení a bot, fotky synů a pár balíčků plazmy. Sebrala jsem  kufry a vyskočila zadním oknem tak, aby mě nikdo neviděl. Syn skočil hned za mnou. Naložila jsem vše včetně Cosima do mého nového Ferarri a šlápla na plyn. Všimla jsem si v zrcátku, že Cosimo pláče.

„Non piangere, sarà bene. Papà vedremo, ma non ora."  (*Neplač, už bude jen dobře. Tatínka ještě uvidíme, ale ne teď.*)

Cosimo kývnul a utřel si slzy do rukávu. Byl to krásný chlapec. Kudrnaté blonďaté vlasy a rudé oči mi připomínaly jeho otce. Bolelo mě to. Jeho otce jsem milovala, miluji doteď, ale on mě evidentně ne. Nikdy mi to totiž neřekl. Vždy jen prosté mám tě rád, chci s tebou být a vím, proč jsem si tě vzal.

Když jsem šla po ulici se syny, vypadali jsme jako sourozenci. Nestárla jsem, tedy vzhledově ne a chlapci stárli pomalu. Jsou to čtyřčata. Otěhotněla jsem měsíc poté, co jsem poznala Caia. Hned jsme se vzali a den po svatbě jsem porodila čtyřčata. Cosimo a ostatní před měsícem oslavili sto dvanácté narozeniny, vypadali tak na jedenáct let. Když jsem vyjížděla z brány, polilo mě teplo, pocit absolutní svobody, ale také provinilost. Neměla jsem to říct alespoň Caiovi? Ale potom jsem jen zavrtěla hlavou a ještě víc zrychlila. 

Jeli jsme necelou hodinu a přijeli jsme k trajektu. Najeli jsme na rampu a šli do Business class. Na lodích se mi dělalo úzko. Rodiče a moji sourozenci zemřeli při první plavbě Titanicu. Měla jsem čtyři sestry a pět bratrů. Byla jsem nejmladší, a to byl spolu s mojí slávou důvod, proč mě nikdy sourozenci neměli rádi. Ovšem když zahynuli, byla to pro mě hrozná zpráva. Caius mi tehdy v roce 1912 byl velkou oporou. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná. To se změnilo. Již spolu lože nesdílíme a vlastně ani život. Míjíme se a poslední polibek mi dal asi před měsícem.

Seděla jsem na nejvyšším cípu přídě. Užívala jsem si, jak mi vánek proplétal konečky vlasů a Cosimo si vedle mě hrál jakousi hru na telefonu. Byla jsem poněkud staromódní. Co byste čekali od dívky, co se narodila v devatenáctém století? Nosila jsem sukně a korzety. I v mém psaní si můžete všimnout nádechu jistého nemoderna.  

Seděla jsem na přídi a vzpomínala. Na to, jak jsme s Caiem v třicátých letech minulého století chodili na swingové plesy, jak jsem ho musela přemlouvat, a jak jsme se vykrádali oknem, protože by nás Aro nepustil. Jak jsme protančili celý sál a všichni nás nadšeně pozorovali. Pamatuji si, jak nás našel Aro, a já ho místo uposlechnutí k navrácení do hradu zatáhla na parket.

Usmála jsem se. To jsem byla ještě šťastná, to po mně ještě nepožadovali vraždění. To mi Caius ještě nebyl nevěrný. Posadila jsem si  Alessandra Cosima na klín a vískala ho ve vlasech. Měla jsem ho nesmírně ráda. Vždy mě podržel, když mi bylo nejhůř. Cesta trajektem trvala čtyři dny. Učila jsem Cosima násobit zlomky a to nám s jeho dyslexií trvalo téměř celou cestu. Cosimo byl chytrý, ale matematika mu nešla. Když jsem měla volnou chvíli, vzpomínala jsem. Můj bývalý život jsem nechala v Itálii, ale vzpomínky na něj si s sebou povezu až do Ameriky. Cullenovi na nás mají čekat v přístavu. Když jsem zahlédla břeh, naskočila mi husí kůže. Jako by můj organismus na chvíli znovu naskočil a srdce se mi rozbušilo. Byla to ovšem jen iluze.

„Cosimo! Venite in macchina! Dopo un po 'sul posto!“ (*Cosimo! Pojď do auta! Za chvíli budeme na místě!*) řekla jsem mírně zvýšeným hlasem, když jsem se otočila ke Cosimovi.

Cosimo bez okolků seběhl po schodech k autům a mě tam nechal s kufry. Jen jsem si povzdechla a sebrala kufry. Když jsem šla po schodech, třikrát jsem sebou málem flákla dolů. I když moje smysly byly vážně vyvinuté, tak přes nálož kufrů jsem před sebe neviděla. Kufry s řinčením dopadly na dno kufru. Zabouchla jsem ledabyle kufr a sama nasedla do auta.

„Cosimo! Battere indietro! “ (Cosimo! Padej dozadu!) řekla jsem hned, jak jsem zaregistrovala Cosimovu přítomnost na sedadle spolujezdce.

„Quando avevo diciotto anni! Beh, potrei guidare!“ (*Osmnáct už mi bylo! Klidně bych mohl řídit!*)“ řekl a odebral se na zadní sedadlo.

Když se sklopila nájezdní plošina, sjela jsem ladným a rychlým pohybem mého Ferarri na asfalt. Po šipkách jsem dojela k hlavní budově přístavu. Ferarri jsem zaparkovala na místě, které k tomu evidentně určené nebylo, ale to mi vrásky nedělalo. Ladným pohybem jsem vystoupila a otevřela Cosimovi, který si teprve skládal tašku. Ten se vypotácel. Jeho nešikovnost mě občas vyváděla z míry, ale radši jsem to nezmiňovala. Cosimo se rozhlédl a s mírným slastným zavrněním se protáhl. Poplácala jsem ho po rameni, on se usmál a potom jsem mírumilovně zašeptala:

„Zlatíčko, kufry. Ty bereš dva, já tři."

„Já dělat to nebudu! A mluvit ty italsky!"

„Ne, zlatíčko, musíš se cvičit v jazycích!"

Otevřela jsem kufr a hodila po Cosimovi se spolehnutím se na jeho reflexy dva kufry. Jeho reflexy naštěstí nezklamaly a chytil je. Šla jsem po dlouhé uličce vedoucí k hlavní budově. Cítila jsem se na tom čerstvém větru svobodně, ale jen fyzicky. Moje duše stále patřila Caiovi. Zatřásla jsem hlavou a přestala na to myslet. Teď jsem měla dost starostí s tím najít Carlislea. Jediné, co jsem o jeho rodině věděla, bylo, že žijí v Americe. Když jsem ho uviděla, nadšeně jsem na něj zamávala, také zamával. Zrychlila jsem…

Ten den jsem přijela do mého nového domova a seznámila se s Cullenovými. Byla to úžasná rodina. Fascinovali mě. Byla jsem u nich šťastná a Cosimo zřejmě také. Sice mi dost vadilo, že mi Edward téměř vždy mohl provrtat mozek, ale jinak to tam bylo super. Chodili jsme na lovy a mě překvapovalo, jak mi zvířecí krev stačila. Cosimo se nejdříve vzpíral, ani se mu nedivím, protože od narození pil krev jen lidskou. Ovšem nakonec měl takový hlad, že když kolem domu prošel medvěd, neudržel se a vysál ho do poslední kapky. Až do toho dne. Seděli jsme v obývacím pokoji a hráli karty s Jasperem a Cosimem, když do obýváku přiběhla vyděšená Alice se slovy:

„Volturiovi! Budou tu za třicet minut!" Vše mi v tu chvíli docvaklo. Přikývla jsem.

„Cosimo, pojď! Počkáš ve sklepě!" řekla jsem a už jsem táhla Cosima do sklepa. Ten se nebránil. Když jsem Cosima zavřela ve sklepě s tím nejlepším úmyslem, vyběhla jsem do schodů a sbalila si. Rodina pobíhala zmateně po domě a dělala to poslední, co by mě v tu chvíli napadlo. Uklízela. Po dvaceti minutách jsem přítomnost jiných upírů cítila i já. Přicházeli. Bylo jich sedm. Aro, Caius, Marcus, Jane, Alec, Demetri a Felix. Neměla jsem strach. Kdybych chtěla, zabila bych je během pár vteřin.  

Zaklepali a já seběhla po schodech. Carlisle otevřel a zbytek rodiny stál pěkně v zástupu za ním. Včetně mě. Ve dveřích se objevil Aro a hned za ním všichni ostatní. Carlisle odstoupil od dveří a oni vešli. Stáli jsme beze slova tváří v tvář v mírném pokrčení. Aro prolomil ticho:

„Alisabeth, vrať se! Prosím!"

„Na to zapomeň!" řekla jsem s posměchem. Caius si stoupl mírně před Ara.

„Alisabeth, dáme ti větší byt," řekl Caius.

„No, tak pokud si mě chcete koupit, nebudete to mít tak jednoduché. Chci byt, absolutní svobodu a jeden týden z každého měsíce strávený daleko od jakékoliv civilizace s tím, koho si vyberu. A co se týče tebe, Caie… radši se na mě ani nedívej," řekla jsem a seběhla svou nadpozemskou rychlostí do sklepa. Tam jsem odemknula Cosima a zašeptala mu do ucha:

„Nahoru. Táta." Cosimo neváhal a vyběhnul do schodů. Slyšela jsem jenom nadšené vítání. Caius měl Cosima rád a Cosimo jeho. Vzala jsem svůj kufr, rozloučila se s Cullenovými a jela. Jela domů, i když jsem měla výčitky, že jsem měla udělat trochu divadélko. Hned jak jsem přijela do Volterry, dostala jsem klíče od nového pokoje. Vešla jsem do pokoje a málem padla úžasem. Krásný pozlacený pokoj s vysokou klenbou byl můj. Jediné, co mě trochu vyvedlo z míry, byla postel. Ležel na ní vzkaz. Přišla jsem blíže a otevřela psaníčko. Krásným elegantním starobylým písmem na něm bylo napsáno:

Miláčku,

tuto postel ti daruji za novou šanci, kterou jsi mi dala. Je z dvanáctého století. Přijdu v půl osmé večer.

Caius

„Trochu neobvyklý dar." Usmála jsem se a podívala na hodinky. Bylo půl sedmé. Hodila jsem celkem těžký kufr na postel a začala ho vybalovat. Když jsem se propracovala k pyžamu, šla jsem do sprchy. Horké kapky masírovaly má vymrzlá záda. Když jsem si připadala dostatečně prohřátá, zabalila jsem se do osušky a vyčistila si zuby pastou nalezenou v malé skříňce zastrčené za sprchou. Celá koupelna byla velice stísněná, ale mně se to líbilo. Když jsem se chtěla protáhnout, šlo to jen tak, že jsem si dala nohu zezadu na rameno. To mě protáhlo dostatečně a vždy jsem si tím dodala sebevědomí.

Vyšla jsem z koupelny v ručníku. Znovu jsem se usmála nad nádherným pokojem a otočila se, abych vypnula světlo. Na mých rozehřátých zádech mě zamrazil dotek. Caiova ruka mě hladila po rameni. Divila jsem se, že jsem ho necítila. Stále otočená jsem se opřela zády o jeho hruď. Políbil mě těsně nad ucho a já se zatřásla. Ne že by mě to studilo, ale hodně dlouho mě nikdo nepolíbil a znovu jsem pocítila ten úžasný pocit. Naklonila jsem hlavu nalevo, aby mě Caius políbil na krk. Věděl, že to zbožňuji. Zvláště polibky na průhyb pod čelistí a důlek pod uchem.

Zaryl mi prsty do mých hustých vlasů a já měla husí kůži. Chytil mě a posadil si mě na rameno, jak to dělával, když jsem byla těhotná a nemohla jsem lézt na židli, abych vytáhla vázu z nejvyšší poličky. Kdybych čekala jedno dítě, úplně v pohodě bych to zvládla i bez židle, ale čtyřčata nejsou nějaký med. Když mi chtěl sundat osušku, zarazila jsem ho.

„Sundej mě dolů," řekla jsem.

„Rozkaz!" řekl a zhoupl si mě do náručí. Držel si mě, jako když mě přenášel přes práh v den svatby. Zakoukala jsem se do jeho hlubokých očí. V břiše jsem měla po sto letech motýlky. Přitiskla jsem svůj obličej co nejblíž k němu. Dotýkali jsme se špičkami nosů.

„Polib mě," zašeptala jsem. Caius mě něžně políbil a já zavřela oči blahem. Přinesl mě k posteli a opatrně mě položil na matraci. Kleknul si nade mě a jeho vlasy mě šimraly na obličeji. Naše oči byly spojeny elektrizujícím proudem. Znovu jsem to cítila. Naši nepřekonatelnou sílu, která by rozdrtila svět. V místech, kde jsme se dotýkali, mě mrazilo a hřálo zároveň. Políbila jsem ho a zavěsila se rukama kolem jeho ramenou. Cítila jsem, jak ze mě pomalu padá osuška. V tu chvíli jsem ho ze sebe sesunula a vstala. Pod dohledem jeho nechápavých pohledů jsem zašla za paraván a převlékla se do noční košile.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšné 19. století - 4. kapitola: