Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšné 19. století - 5. kapitola

02.05.2012 (16:15) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1347×

 Celou noc jsme si s Caiem povídali, kam mám jet na moji první týdenní dovolenou, jak zněla dohoda. Caius doporučoval malou chatku u jezera v horách. Nebyl to špatný nápad, ale já si vybrala malou tvrz u Chichesteru. Je to osamělé, proto se tam nemusím skrývat. Pořád mi vrtalo hlavou, koho si s sebou vezmu. Ráno jsem vstala a oblékla se. Spěchala jsem na snídani. Popravdě, lidská krev mi hodně chyběla. Seběhla jsem ze schodů, zabočila doleva a vešla do salónku. Nerada jsem se krmila s ostatními, tak mi vždycky nechali pár osob v salónku. Ani tentokrát na mě nezapomněli a vzadu v rohu se krčila dvojice mladých mužů. Posadila jsem se ke stolku, vytáhla papír a začala si psát vylučovací metodou, koho bych vzala s sebou a koho radši ne:

Jane: Ne - nejedu do kravína

Alec: Možná

Aro: Možná

Marcus: Ne 

Caius: Ano

Demetri: Možná                                    

Felix: Ne - není co dodat

Sulpicia: Možná

Heidi: Možná

Muži na mě vyděšeně zírali, nevím, co jim Heidi řekla, ale evidentně je to dost vyděsilo. Když jsem byla hotova s psaním, tak jsem posnídala. Nic extra, měla jsem i lepší krev, ale šlo to. Zmuchlaný papírek jsem si zastrčila za korzet a šla zpět do pokoje. Caius už tam nebyl. Najednou zazvonil telefon na nočním stolku. Zvedla jsem ho.

„Ano."

„Alisabeth, tady Aro. Přijď do sálu," řekl a zavěsil. Šla jsem pomalým krokem a probírala jsem si nevyloučené spolucestující. Postupně jsem vyřadila i Sulpicii a Aleca a načmárala to na papírek.

Jane: Ne - nejedu do kravína

Alec: Ne - chtěl by s sebou Jane

Aro: Možná

Marcus: Ne 

Caius: Ne - musím si od něj dát chvíli pauzu, nemám na něj nervy

Demetri: Možná                                    

Felix: Ne - není co dodat

Sulpicia: Ne - žárlí

Heidi: Možná

Když jsem procházela chodbou, minula jsem pokoj, kde jsem se probrala poprvé po proměně. Usmála jsem se. Vzpomínky mě hřály u srdce, ale jak které. Zastavila jsem se přede dveřmi sálu. Zaklepala jsem. Ozvalo se hlasité:

„Dále!"

Vzala jsem za těžkou kliku a vešla do sálu. Zase ten samý obraz jako vždy. Tři trůny s Arem, Marcem a Caiem a okolo spousta osob.

„Alisabeth, chtěl jsem se s tebou domluvit, kam chceš jet na rekreaci tento měsíc a dohodnout nějaké bitvy," řekl svým hraně přívětivým hlasem a já kývla.

„Takže, na dovolenou si můžeš vzít doprovod maximálně tři osoby ze všech v tomto sále kromě Caia, který je zaneprázdněn, a Felixe, který si nepřeje, aby sis ho vzala s sebou. Z mně neznámého důvodu," řekl Aro.

„Beru si Heidi a Demetriho. Chci jet do mé tvrze u Chichesteru."

„Výborně! Máme ovšem jistá pravidla. Za každou zotavovací dovolenou musíš vyhrát sedm bitev. První máš hned zítra v Livornu. Bude to snadné. Pár prašivců z Denali." Kývla jsem.

„Vše?" zeptala jsem se s poněkud puberťáckým výrazem. Aro kývl. Vyšla jsem ze sálu, měla jsem namířeno do zbrojnice. Obvykle na bitvách nepotřebuji zbraně, ale už dlouho jsem nebojovala. Pár střelných a řezných zbraní, jen to, co poberu do rukou, jsem vzala a šla do mé šatny. Šatnu mám stejnou již přes sto let, jen oblečení se tam občas vymění.

Z malé skříně na výzbroj jsem vyndala jeden z asi deseti balíčků, co tam byly. Každý obsahoval výzbroj a oblečení na různě náročné bitvy. Vzala jsem si trojku. Desítku jsem použila jen jednou v životě. Nechávala jsem si úbory ušít na míru. Do kožené brašny s kováním našité na přední části brnění jsem si naházela hojivé masti, pár balíčků plazmy na dobíjení energie a zbraně. Potom jsem se svlékla a ovinula županem.

Málokdo z Volturiových využívá skromné lázně ve sklepení, které jsem si tam nechala vybudovat na výročí sté bitvy, ale já tam trávím většinu času před bitvou. Seběhla jsem po dlouhých schodech z třetího patra do sklepení. První jsem si dala trénink tance. Velkou halu využívám téměř denně. Tanec mi pomáhá. Dokážu vytěsnit trápení a užívat si. Zvyšuje mi sebevědomí a mám na chvíli pocit, že jsem znovu člověkem.

Tancovala jsem a moje tělo se zahřálo, sice ne mnoho, ale nezvykle se zahřálo. Když tančím, otupím všechny smysly až na hmat a sluch. Tančím se zavřenýma očima a nic necítím. 

Když jsem byla v rozštěpu, něco mě zastudilo na zádech. Prudce jsem se otočila. Byl to Caius. Byl to nezvyk, většinou byl minimálně do čtyř odpoledne v sálu a řešil něco s Arem a Marcem, ale teď byl tady. Vstala jsem a zeptala se:

„Co ty tady?"

„Přišel jsem se na tebe podívat a chtěl jsem se na něco zeptat."

„Na co?"

„Vypadám děsivě?" Téměř jsem vybuchla smíchy.

„No, když si tak sedíš na tom svým trůnu uprostřed děsivě tmavého sálu a koukáš do prázdna, tak jo, ale jinak ne."

„Už jsem se lekl, že tě děsím."

„Jak tě to napadlo?"

„Ale, to neřeš," řekl. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Chtěla jsem se znovu postavit, ale on mě chytil za stehna, nadzvednul a neplánoval mě pustit. Jednou rukou si mě tiskl k tělu a druhou mi hladil tvář. 

„Miluji tě,“ řekl a já měla pocit, že se mi srdce znovu rozbušilo.  

„Já tebe taky."

„A jsem vůl, že jsem ti to neřekl dříve." Usmála jsem se.

„Co ti bránilo to říct?"

„Nevím, neuvědomoval jsem si to. Měl jsem tě rád a tím to pro mě končilo, ale došlo mi, že tě mám mnohem víc než rád."

Nastala chvíle ticha, kterou prolomil Caius.

„Pojeď na vyhlídku…“

„Nemůžu, za chvíli tu budou kluci."

„Bianca se o ně postará."

„No… Myslím, že Bianca se jich bude spíš bát. Vždyť víš, jak jsou divocí."

„Musí něco vydržet, není v kanceláři a netřídí papíry, je u Volturiových a čelí smrti a čtyřem malým klukům s energií novorozenců."

„Tak dobře, převléknu se a pojedeme."

„Počkej ještě!"

„Na co?"

Místo odpovědi mi vtisknul polibek a já jsem toho využila. Zavěsila jsem se rukama za jeho ramena. Dodalo mu to odvahu a z téměř nevinného polibku se stalo líbaní trvající asi dvě minuty. Přerušil nás můj zvonící mobil, který jsem vytáhla z kapsy. Caius ne a ne se s tím smířit a líbal mě na krk.

„Počkej! Jasper!"

„Kašli na Jaspera…“

Vysmekla jsem se a seskočila na zem, stiskla jsem zelené tlačítko a začala rozhovor.

„Ano, tady Zita Alessa Alisabeth Volturi. Ahoj, Jaspere! Ne, jsem ve Volteře. Zrovna se chystám na vyhlídku, potřebuji se odreagovat, zítra mám důležitou bitvu. Pár upírů z Denali. Jo, ahoj." Hned, jak jsem zavěsila, vyskočila jsem na Caia a pokračovala v líbání. Bylo evidentní, že je v sedmém nebi, a já také. Byla jsem v euforii. Poprvé mi řekl, že mě miluje, a já z toho cítila upřímnost. Naprostou upřímnost. Po chvíli jsem si vzpomněla, že jsme chtěli jít na vyhlídku. Chtěla jsem jít na vyhlídku, ale dočasná euforie jako by mě svazovala. Měla jsem zavřené oči a zakloněnou hlavu. Caius mě líbal na krk a na plochu nad výstřihem.

„Caie… Nepůjdeme na tu vyhlídku?"

„No, trochu jsem přehodnotil situaci."

Začala jsem se nahlas smát.

„Přehodnotil situaci?"

„No… Tak nějak," řekl a taky se mu na tváři rýsoval úsměv. Zaslechla jsem rychlé kroky na chodbě před sálem.

„Polož mě! Někdo jde!"

Caius poslechl, položil mě a ustoupil o krok.

„Rtěnka!" zašeptala jsem a Caius si setřel rtěnku z tváře. V tu chvíli se otevřely dveře. Stál v nich Aro.

„Za chvíli bude večeře," řekl suše a odešel.

Otočila jsem se na Caia.

„Dneska se budu krmit s vámi."

„Jo? A čím jsme si to zasloužili?"

„Nevím…“

„Tak pojď."

Vyběhli jsme schody a zabočili k sálu.

„Alisabeth? Ty se budeš krmit s námi?" zeptal se překvapeně Aro hned, jak jsme vešli.

„Jo, výjimečně."

„Felixi! Doveď je!"

Felix kývl a šel na chodbu. Chvíli jsme čekali a potom jeden po druhém vešli do místnosti. Dráždily mě chuťové buňky. 

„Aliss, ty si bereš dva vzadu!" řekl Aro a já obešla pomalým krokem stádo potravy. Zastavila jsem se v zadní části. Stáli tam dva a drželi se za ruce. Mladý, šťastný pár a já už jsem je chtěla zabít, ale oni mě zničili. Svými pohledy, vzájemnými doteky, vyděšenou duší a touhou být spolu. Cítila jsem se stejně, jako když jsem měla těsně po stádiu novorozenců. Cítila jsem se mrtvá, bez života… Ale nyní jsem se cítila také úplně bez významu… Něco, co zde přebývá a svou ubohost vyjadřuje zabíjením nevinných. Jako zrůda…

Stála jsem tam a cítila jsem, jak mě opouští veškerá síla, kterou jsem měla. Prohlédla jsem si své ruce. Měnily se v kámen a praskaly. Umírala jsem, umírala jsem touhou po životě, touhou po muži, který by mě miloval ne proto, jaká jsem, ale přesto, jaká jsem, a to mě zabíjelo. Měla jsem to, ale musela jsem to obětovat, jinak by se ze mě stala ta opravdová bestie a já doufala, že tímto tomu zabráním. Všichni na mě vyděšeně koukali a já udělala to poslední, co jsem za můj život chtěla udělat. To, co mě dorazí a já ztratím veškerou sílu, život. To, co mě jako pokaždé srazí na kolena, to, co mi dokáže mou oddanou a opětovanou lásku. To, co mi ukáže, že mělo cenu bojovat. 

Pohlédla jsem do Caiových očí a zemřela. Nezemřela jsem na bojišti, ale v mnohem větší bitvě, než jakou ve válce podstupujete. V boji s city, láskou a sebou samým. Byl to náhlý konec. Konečně se začalo vše dařit a já musela zemřít, opustit toho, co mi před několika chvílemi vyznal lásku.

Moje tělo se rozpadlo a duše vyletěla do vesmíru. Konečně se zbavila lidské podoby a mohla začít, začít to, pro co žijeme. Život je jen čekárna na smrt. Teprve když člověk zemře, uvědomí si, co i přes ta trápení měl. Měl někoho, kdo ho miluje. A to je, ať si říká, kdo chce, co chce, to nejdůležitější. Láska léčí. Ovšem i zraňuje a zabíjí. A vy se ptáte, co to bylo? Jak to, že právě nyní? Proč? Co byl ten důvod? V tu chvíli jsem si uvědomila pravou cenu lásky. Ti dva mi ukázali, co to ta pravá láska je a jakou má cenu. Zaplatila jsem všechny ty malé lásky, které jsem ukončila vraždou, mojí velkou, nadpozemskou láskou.

A nyní? Nyní jsem duše. Duše, která se zrovna převtěluje. Za pár minut budu v těle novorozence a zapomenu na vše, co bylo. Začnu nový život. Nový lidský život. Pro každou duši je převtělení něco úžasného, ale pro mě ne. Protože vím, že zapomenu na Caia. Bude ze mě nový člověk a já začnu od znova. Možná, že také napíšu deník, jako je tento. Možná, že ne. Každopádně vím, že i když na Caia zapomenu, bude navždy ve mně, i když hodně hluboko.  

Pro všechny čtenáře, od nyní se povídka přejmenovává na Už méně hříšné 21. století. Alisabeth se převtělí a začne nový život, ale něco ji přinutí, aby si vzpomněla na ten starý…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšné 19. století - 5. kapitola: