Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hřísnice jménem Bella - 4. kapitola

01.06.2013 (13:45) • Kadlinka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1222×

Letadlo přistálo v nějakém Port Angeles. Musíme odtud ještě hodinu jet autem, které matce koupil otec, ještě s naším novým domem jako majetkové vyrovnání u rozvodu. Stěhovací vozy by prý měli dorazit chvíli po nás. V New Yorku jsem si sice udělala řidičák, ale tady jsem se nevyznala, takže když mi matka nabídla, ať řídím, řekla jsem ne.

Pršelo celou cestu, a čím víc jsme se blížily k Forks, pršelo víc a víc. Milovala jsem déšť, ale tohle by nemuselo být pořád. Myslela jsem si, že nás dům bude někde v centru, ale to jsem se asi mýlila. Jely jsme pořád dál a dál. Až kousek od značky, která hlásila konec Forks, matka zabočila k velké bráně a šla ji otevřít. Ten dům byl veliký a krásný. Přišel mi až moc velký pro nás dvě.

V garáži jsem vylezla a šla do kufru. Vzala jsme příruční tašky a vešla do domu. Byl krásný, čistý a svěží.

„Vyber si, jaký chceš pokoj,“ řekla matka a já vyšla po mramorovém schodišti do patra. Pokoj jsem si nemusela vybírat dlouho. Do oka mi padl ten, který měl prosklenou celou stěnu s výhledem do lesů. Byla to nádhera.

V New Yorku jsem měla výhled na rušné město. V pokoji nic nebylo, jen prázdné stěny a plovoucí podlaha. Nábytek by nám měli brzo dovézt a na zítra je objednaný malíř.

„Líbí?“ opřela se matka o dveře mého pokoje a rozhlížela se.

„Až moc.“

„Stěhováci by tu měli být každou minutu, tak jdi dolů a vyhlížej je!“ poručila mi matka a mířila do svého pokoje. Měla ho hned naproti mně, ale byl menší a neměl prosklenou zeď.

Vchodové dveře byly také prosklené, a tak jsem nemusela čekat venku v tom dešti. Chvíli trvalo, než jsem zahlédla stěhovací vozy, ale nevadilo mi to. Aspoň jsem se mohla porozhlédnout. Z vozů vyskočilo několik chlápků, co měli svaly jako hora.

„Mami, pojď, jsou tady,“ zakřičela jsem do mohutného domu a otevřela dveře.

„Slečna Smithová?“ zeptal se stěhovák a já se zarazila.

„Ano, tady,“ oznámila matka, která se najednou zjevila za mnou a podepsala nějaké dodací papíry. No jasně, Smithová. Matčino dívčí příjmení. Teď, když je rozvedená, tak už nemá příjmení po otci. Já si ho chtěla nechat, takže jsem i nadále Swanová.

Brala jsem ze stěhovacího auta lehké krabice s mým oblečením a odnášela je do nového pokoje. Díky pořádně namakaným chlapům to bylo rychlé.

Najednou bylo zase ticho. Nikdo nechodil po domě. Nikdo nepřetahoval nábytek. Byly jsme tady jen já a matka. Ticho.

Když jsem tak rozjímala nad tím, jak mi vadí ticho, zazvonil vchodový zvonek.

„Bello, jdi tam,“ poprosila mě matka a dál si rovnala oblečení do skříně.

Za dveřmi stála nějaká holka s klukem. Určitě to byli dotěrní sousedé. Chtěla jsem sice zaplnit ticho, ale ne povídáním se sousedy. Otevřela jsem a usmála se. Když na ně budu hodná, třeba vypadnou rychleji.

„Ahoj, já jsem Alice a tohle je můj bratr Edward,“ představila se mi dívka a já byla udivená, jak někdo může být tak pohledný. Oba byli oblečení podle poslední módy. Toho jsem si všimla.

„Jsem Bella,“ představila jsem se a doufala, že vypadnou co nejrychleji. Neměla jsem sice nic na práci, ale vykecávat se s novými sousedy se mi taky nechtělo.

„Nechcete s něčím pomoct?“ ptala se Alice a už se chtěla nacpat k nám do domu.

„Nechceme!“ zvýšila jsem hlas a zastoupila svým tělem cestu. Asi ji to udivilo, ale já opravdu nemám náladu na nějaké dotěrné sousedy.

„Aha, tak třeba jindy.“

„No, to si nejsem tak jistá,“ oznámila jsem jí a usmála se povýšeným ironickým úsměvem.

„Kdyby sis chtěla pokecat, tak máme dům naproti vašemu,“ nedala se odbýt a pořád mluvila. Ach jo, ta je otravná.

Edward se pousmál, jako by mi četl myšlenky. Sjela jsem ho pohledem a jeho úsměv se vytratil.

„Hm, třeba někdy.“ Otráveně jsem se opřela o rám dveří a poupravila si vlasy. Měla bych si zajít ke kadeřnici.

„Tak mi nebudeme otravovat.“ Konečně jí došlo, že tady nejsou zrovna teď vítaní, a chystali se odejít.

„Tak ahoj.“

„Nazdar,“ práskla jsem s dveřmi a viděla jejich udivené tváře. Bylo mi to jedno. Odešla jsem do kuchyně a viděla matku, jak sepisuje seznam jídla, které se musí koupit.

„Já nakoupím,“ nabídla jsem se a vytrhla jí seznam z ruky. Cestou do domu jsem zahlédla něco jako supermarket. Oblékla jsem na sebe kabát, vzala klíčky od auta a vyrazila.

Policisty tu asi nebudou mít, takže jsem dupla na plyn a řítila se nepovolenou rychlostí. Předjela jsem červený BMW a zatočila na parkoviště supermarketu. Vylezla jsem a vedle mě si to přifrčelo to BMW, co jsem předtím předjela. Vystoupila z něj taková blondýna. Měla fakt skvělou postavu a skvělý styl. Koukla na mě a já uviděla ty rysy. Připomínala mi ty dva sourozence, co u mě byli před chvílí. Ani jsme nevěděla, co dělám, a hned se s ní pustila do řeči.

„Nejsi náhodou příbuzná s Alicí a Edwardem?“ vypadlo ze mě a blondýna se usmála. Díky svému úsměvu odhalila řadu bílých zubů.

„Jsem jejich sestra Rosalie,“ podala mi ruku a já si s ní potřásla. Měla ji ledovou. Její oči byly zlaté a za ty vlasy bych vraždila.

„Ale říkej mi klidně Rose,“ dodala.

„Jsem Bella.“

„Odkud znáš vůbec moje sourozence?“ Dala se do pohybu a já šla pomalu za ní.

„No, šli se seznámit.“ Řekla jsem to asi opravdu otráveně, ale já si nemohla pomoct. Rose se uchechtla a vzala si nákupní košík.

„Za Alici se omlouvám, ona má pořád tendenci se seznamovat.“

„Ne, to je v pořádku,“ mávla jsem nad tím rukou a s nákupním košíkem jsem vjela dovnitř.

„Tak se někdy uvidíme,“ dodala jsem a Rose se odpojila. Konečně některá z jejich rodiny, co mi přišla sympatická.

Ve Forks toho v supermarketu moc neměli. Ale základ se dal najít. Když jsem kolem někoho prošla, koukal na mě jak na něco, co chce zneškodnit. Tohle městečko je vážně divné. Buď se někdo vnucuje, nebo na vás kouká, jako byste byl narušitel.

Když jsem přijela domů, matka si s někým povídala v obýváku. Uklidila jsem nákup a šla se podívat, kdo to je. Byl to pohledný muž asi v máminých letech. Měl krátké blond vlasy a zlaté oči. Bože, kolik jich ještě bude. Jako bych to neříkala.

„Bello, tohle je Carlisle Cullen a bydlí naproti nám i se svými dětmi,“ představila mi dalšího otrapu z toho klanu vnucováků.

„Těší mě, jsem Bella.“ Začala jsem si v mysli přehrávat, že když se budu chovat slušně, třeba zase rychle odpluje.

„Říkej mi Carlisle.“ Podali jsme si ruce a velice mě udivila, jak je jeho kůže ledová. Přesně jako Rose.

„Carlisle nás pozval na večeři do jejich domu,“ chlácholila matka a naše návštěva jen přikyvovala.

„To je skvělé, ale já už vaše děti znám a navíc mám dnes moc práce.“ Potřebovala jsem se z toho nějak vykroutit. trávit večer s tímhle klanem se mi fakt dneska nechtělo.

„Ty už jsi viděla všech pět dětí?“ divila se matka a mě zamrazilo.

„Pět?“

„Ano, mám pět dětí,“ přitakal Carlisle a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že na svoje děti bude asi náležitě hrdý. Já bych nebyla, takhle se vnucovat. Tvrdá disciplína musí být!

„Jak jsem řekla, ráda bych se připojila, ale mám mnoho práce, bohužel,“ oznámila jsem jim konečný verdikt a odcházela rychle do pokoje.

„Jo a pozdravujte všech pět dětí.“ Nemohla jsem si odpustit jistou narážku. Matka po mně hodila naštvaným výrazem.

V pokoji byly jen krabice, tak jsem si našla tu, kde bylo napsáno HIFI, a vybalila ji. Matka musela být hodně naštvaná, protože když klaply domovní dveře, klaply i ty mé a ona stála vedle nich.

„Nepřeháníš to tak trochu, Isabello?“ překřížila si ruce přes prsa a vystrčila varovně spodní ret. To jsem taky dělala, když jsem byla naštvaná.

„Carlisle a jeho rodina jsou moc hodní, ale ty se k nim chováš jak fracek,“ pokračovala.

„Tak promiň, že se ti tvé jediné dítě nepovedlo podle tvých představ,“ osočila jsem se a dál zapojovala všechny součástky Hifi věži.

„Nejsi náhodou trochu drzá, mladá slečno?“ vyjela na mě.

„Jsem úplně v pořádku a na tu večeři prostě nejdu!“ Já prostě musela mít poslední slovo. Matinka se otočila a práskla s dveřmi. Přišla pak už jen když odcházela na tu pitomou večeři.

„Opravdu si to nerozmyslíš?“ zkoušela to jako vždycky. Nikdy se nedokázala zlobit dlouho. Proto mě vychovala tak, jak mě vychovala.

Na její otázku jsem jenom zakroutila hlavou a dál se věnovala výběru CD, které si zapnu, jakmile odejde.

„Tak nic, přijdu brzo.“ Zavřela dveře a odešla. Vždycky, když řekla, že přijde brzo, tak nepřišla vůbec a spala u někoho doma na pohovce, protože se opila a nebyla schopná přijít domů.

Do věže jsem vložila CD od Red Hot Chilly Peppers. Dala jsem to na maximální hlasitost a pustila se do vybalování. 

Autor: Kadlinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hřísnice jménem Bella - 4. kapitola: