Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_Prolog a 1. kapitola

17.12.2009 (18:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6423×

Prolog

Hrobař:

Čekal jsem, než se má, v pořadí už desátá oběť, probere. V jeho hrobu jsem měl mikrofon. Vše, co se bude dít, uslyším, nahraju a pošlu jí. Isabelle Swan. Jen ať trpí, stejně jako jsem trpěl já. Divil jsem se, že ještě nespáchala sebevraždu. Byla na dně a to jen díky mě. Už devětkrát si vyslechla výkřiky, prosby o pomoc a dobývání se ven od svých blízkých, jenže zatím neví, že na ni se taky dostane. Ona bude třináctá.

Den co den jsem ji sledoval. Věděla to. Věděla, že se vraždy točí kolem ní a proto se stále stěhovala. Doufala, že ji nechám na pokoji, ale to se mýlí. Nedám jí pokoj, dokud se nedostanu k osudnému číslu třináct. A ona bude mít tu čest stát se mou třináctou obětí. Mezitím jsem si vybíral její blízké.

„Panebože.“ uslyšel jsem z mikrofonu. Výborně. Moje oběť se probouzí.

Pohled nikoho:

Dvacetiletý chlapec jménem Thomas měl nádherný život. Žil se svou rodinou ve slunném Phoenixu. Měl skvělé kamarády, vlastní obchod a poslední měsíc i skvělou přítelkyni.

Jmenovala se Isabella Swanová. Její život nebyl ani zdaleka tak krásný jako Thomasův, ale o tom až později. Belle bylo osmnáct let. Neměla nikoho, a proto, když se nastěhovala do Phoenixu, si našla práci, aby mohla platit školu. Mezi ní a Thomasem to jiskřilo, a i když se tomu Bella velmi bránila, začli spolu chodit.

Po měsíci se Thomas záhadně ztratil. Jsou tomu už dva dny a Bella pomalu ztácí naději, že by byl živý. Stále nedostala to, co vždy, ale i tak to věděla. Hrobař opět udeřil.

Thomas:

Otřásl jsem se. Po dlouhé době jsem se probudil. Byl jsem malátný, sotva jsem se dokázal pohnout a mysl měl omámenou a kalnou. Chtělo se mi spát a nevšímat si toho zvláštně nepříjemného pocitu, který se mi vkrádal do myšlenek. Víčka jsem měl těžklá. Jako kdybych si vzal moc prášků na spaní. Do nosu se mi dostal štiplavý hnilobný pach. Hlavou jsem narazil na něco tvrdého a rukama nemohl vůbec pohnout. Ani nahoru, ani do stran. Byl  jsem vmáčknutý v malém prostoru, na nepohodlné posteli..., ne, to nebyla postel, ale něco měkkého, houbovitého a scvrklého s tvrdými vystrčenými hroty, které mě tlačili do zad. Strach chladný jako smrt projel mým omámeným mozkem. Byl jsem nacpaný v nějaké těsné schránce. A pak mi to došlo.

„Panebože.“ Zašeptal jsem, když jsem si uvědomil, že ležím v rakvi na rozkládající se mrtvole. Byl jsem pohřbený za živa. Začal jsem řvát, prosit o pomoc, bušit do víka rakve, škrábal jsem, až mi tekla krev a nevnímal bolest, která mnou prostupovala.

Snažil jsem se ze všech sil se odtamtud dostat, dokud mi nezačal docházet vzduch a já upadl do tmy, ze které není cesty zpět.

1. Kapitola

Bella:

Naděje, že by byl Thomas stále naživu, se každým dnem vytrácela. Je to už týden, co zmizel. Policie už dávno vyhlásila pátrání, ale nenašli ho. Tušila jsem, kde bude, ale nechtěla jsem si to připustit.

Jenže moje obavy se potvrdily. Jednou jsem jela ze školy domů, abych se převlékla a mohla jet do obchodu. Ovšem jen co jsem otevřela dveře, uviděla jsem malý balíček, který ležel na zemi v mojí chodbě.

„Byl tu.“ Problesklo mi hlavou a já se svezla na kolena. Nohou jsem zavřela dveře a roztřesenýma rukama roztrhla papír. Bylo tam CD a na něm byl přilepený článek z dnešních novin s titulkem Hrobař má další oběť!

Mé srdce se na chvíli zastavilo, pak se ale rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Slzy mi začaly téct po tvářích. Vzala jsem ústřižek a začala číst.

Dnes v deset hodin ráno dostala policie anonymní zprávu o Hrobařově oběti. Okamžitě se vydala na hřbitov ve Phoenixu, kde se o pravdivosti zprávy přesvědčili.

V pořadí již desátou obětí se stal Thomas O’Neil, syn velmi úspěšného podnikatele. Jako ostatní, i Thomas byl pohřben zaživa. Na jeho nahém těle se našlo mnoho modřin, odřenin, měl zlomenou nohu a některé nehty sedřené.

Byl nalezen v hrobu dva měsíce zesnulého Stefana Jahna. Jestli je mezi těmito muži nějaká souvislost nikdo neví.

Policie varuje: Hrobař se stále stěhuje. Zatím nevíme, podle čeho si své oběti vybírá, ale je jasné, že je to psychopat, který nezná zábrany. Raději moc nevycházejte, choďte ve skupinkách a mějte u sebe mobil.

Dál už jsem číst nemohla. Rychle jsem vstala a dala CD do přehrávače. Klečela jsem na zemi a mé tělo se třáslo, když se z reproduktorů začali ozývat rány a prosby o pomoc. Thomasův hlas byl plný strachu. Po chvíli jeho hlas slábnul. Začal kašlat, jak mu docházel vzduch a pak… ticho. Umřel.

„Nééé.“ Zařvala jsem. Vstala jsem a začala kopat do přehrávače.

„Proč mi tohle děláš? On ani ostatní za nic nemohli. Proč oni? Proč ne já?“ řvala jsem na celý dům, zatímco jsem rozbíjela přehrávač. Když jsem si byla jistá, že z něj nevyjde ani hláska, svěsila jsem ramena a vydlala se do svého pokoje.

Před dvěma roky jsem měla milující rodinu. Můj otec Charlie byl náčelník policie, matka Renéé psycholožka. Měli velmi šťastné manželství. Jenže jejich povolání obsahovalo mnoho nebezpečí. Před dvěma lety táta zmizel, o týden později dostala policie anonymní zprávu, kde ho najdou. Byl zakopaný na hřbitově. Máma se z toho zhroutila a já v tu chvíli psychycky dospěla. Novináři o tom vrahovi psali jako o Hrobaři a to mu zůstalo.

Dva měsíce po tátově nalezení zmizela moje máma, která se taky díky anonymní zprávě našla. Ten hajzl ji pohřbil na rozkládajícím se těle mého otce. Dokonce měl tu drzost, aby mi nechal na mé posteli výstřižek z novin a CD, kde bylo nahráno, jak má matka umírá.

V tu chvíli mi došlo, že mu jde o mě. Bála jsem se, že budu další na řadě, tak jsem se odstěhovala za mou babičkou. Zabil ji taky a nezapomněl na CD. Začala jsem ho nesnášet. Chtěla jsem jít na policii, ale jelikož byl táta policajt, věděla jsem, že by to hodili na mě, i když jsem neměla motiv. Všechny jsem milovala.

Opět jsem se přestěhovala, a když zmizla moje nejlepší kamarádka, kterou jsem si tam našla, došlo mi, že nejde po mě. Chce mi ze života udělat peklo a dost se mu to dařilo. Přemýšlela jsem o sebevraždě, ale neměla jsem odvahu. Možná by bylo lepší se udat, třeba by to přestalo, ale něco ve mně mi vždy říkalo, že předešlá oběť už byla poslední. Nikdy se tak nestalo.

Snažila jsem se nekamarádit. Lidi jsem od sebe spíš odháněla, jen aby se jim nic nestalo. Jenže i když se mi to podařilo, on si vybral někoho, kdo se za mnou stále chodil.

Moje psychyka byla na dně, ale stále jsem se nehodlala vzdát. Ne! Tu radost mu neudělám.

Teď je mrtvý i Thomas. Nechtělo se mi opustit Phoenix, ale tady jsem se bavila s více lidmi a nechtěla jsem, aby se něco stalo i jim. Počkám měsíc, než se situace tady trochu uklidní a pak začnu znova. Stále se slzami v očích jsem přemýšlela, kam bych mohla jet. Chtěla jsem něco malého, kde není moc lidí.

Forks. Napadlo mě. Kdysi jsem tam s rodiči bydlela. Pak jsme se ovšem přestěhovali, protže si otec našel práci.

Ani nevím, jak se to stalo, ale usnula jsem a probrala se až ráno. V rychlosti jsem se osprchovala a nanesla make-up, abych zakryla oči opuchlé od pláče. Nasnídala jsem se a vyrazila do školy. Sotva jsem vysedla ze svého auta na školním parkovišti, podívala se na mě všichni studenti se smutkem v očích a já si všimla včerejších novin.

Povzdechla jsem si a se sklopenou hlavou šla do třídy a snažila se při tom ignorovat všechny spolužáky.

Ve Phoenixu jsem zůstala ještě měsíc. Mezitím jsem s Thomasovou rodinou zařídila jeho pohřeb a řekla jim, že se stěhuju, protože je to pro mě těžké. Všichni to chápali.

Odhlásila jsem se ze školy a přihlásila se na Forkskou střední. Celý ten měsíc jsem cítila, že mě Hrobař sleduje a vyžívá se v mém trápení. Jenže já už si zvykla. Jenže ve Forks to bude jiné. Tam neublíží nikomu!

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_Prolog a 1. kapitola: