Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hunger Games - Kapitola 1

22.08.2013 (15:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4178×

Den Sklizně

Bella

Probudila jsem se uprostřed noci ve svém malém kumbálu, kde přespávám. Domov nemám, žiju ve své pracovně. Už od dvanácti let pracuji, abych se nějak uživila, přesto to není dostačující a věčně hladovím jako například teď. Nechci si dát větší příděly, protože nechci mít v těch velkých skleněných koulích víc lístečků, než je potřeba.

Ucítila jsem, jak mi zakručelo v břiše, přesto jsem to ignorovala, protože mi bylo na zvracení, tedy kdyby bylo co. Dneska mám narozeniny, den, který ze všech nenávidím. Nemám ho s kým slavit, protože celá moje rodina umřela a navíc jsem se narodila na Den Sklizně, přesně před osmnácti lety. Mým rodičům tenkrát bylo šestnáct, matka musela jít po porodu hned do fronty a čekat, zda ji vyberou nebo ne.

Štěstí ale naší rodině nepřeje. Byli vybráni oba moji rodiče. Tenkrát se jednalo o osmdesátý první ročník hladových her. V aréně tenkrát bylo šest profesionálů, což je rekordní množství, z prvního, druhého a čtvrtého kraje byli pokaždé po dvou. Rodiče věděli, že ani jeden z nich nepřežije, a mě dali do péče dědovi, oba v aréně se nakonec sami zabili a spáchali tak demonstrativní sebevraždu. Tenhle ročník jsem viděla snad milionkrát a nikdy na něj nezapomenu.

Děda umřel v mých dvanácti, což je důvod, proč už od té doby pracuji v této továrně, vyrábíme zde reaktory a generátory. Prostě elektřinu pro celý Panem. Děda umřel snad jako první z naší rodiny přirozenou smrtí.

Vylezla jsem ze svého kumbálu a pohlédla oknem ven. Byla skutečně temná noc. Opět mi zakručelo v břiše a já se rozhodla, že se vydám pro něco k jídlu, což znamená, že něco ukradnu. Sice nejsme chudý kraj, ale od doby, kdy Katniss umřela v třetí aréně čtvrtoher, není na tom žádný kraj hezky, někteří od nás jsou docela chudí. Kapitol tvrdí, že zemřel i Peeta, ale jeho tělo nikdy nikdo neviděl. Katniss pověsili přímo před zraky všech v Kapitolu a pouštěli to tady na televizi, byla jsem ráda, že jsem to nemohla vidět, tenkrát jsem ani nežila.

Opatrně jsem přejela rukou po stolech, na kterých jsem měla rozestavěných pár věcí. Povzdechla jsem si a na chvíli zavřela oči. Vybavila jsem si, jak vypadali moji rodiče spolu šťastně, sice byli v aréně, ale byli tam spolu. Chránili se navzájem.

Nakonec jsem z pracovny vyšla, přičemž jsem cítila, jak mě v očích pálí slzy. Nedalo se to vydržet, pár jsem jich nechala skápnout. Seběhla jsem pár schodů a ocitla se v přízemí téhle budovy, která měla být prázdná, ale nebyla. V podstatě to je jedna gigantická elektrárna. Já naštěstí pracuji v té, co vyvíjí nové věci pro elektřinu. Zásobujeme celý Panem. Ano, jsem z pátého kraje, který vyrábí elektřinu, a jsem na to pyšná, díky tomu je hodně lidí od nás inteligentních, takže když se dostanou do Hunger Games, docela často přežívají, pokud je nedostanou profesionálové.

Rozhlédla jsem se po náměstí, na kterém jsem se ocitla, a přemýšlela, jestli mám jídlo ukradnout nebo jít o něj žebrat. Rozhodla jsem se pro první možnost, protože ta druhá byla míň pravděpodobná. Krást jídlo jsem už uměla skutečně skvěle, protože v tom mám už šestiletý trénink. Kousek od budovy s jídlem, kde byl uložený chleba, nějaké další potraviny a pití, byl strom, po kterém stačilo vyšplhat a dojít po větvi pro jídlo dovnitř. Okno bylo rozbité, šlo snadno povolit.

Zamířila jsem se škrundajícím žaludkem ke stromu. Zvedla jsem oči a pohlédla na větve, které s jistou dávkou představivosti tvořily žebřík. Mohla jsem říct, že jsem byla pyšná na svoje šplhací schopnosti, žádný strom, stěna, skála pro mě nebyly překážkou. Děda mě často brával na různé horolezecké akce, když jsme měli volno.

Zahákla jsem nohu do vypukliny a vyhoupla se na větev kousek ode mě, přičemž jsem se pomocí paží rozhoupala a doskočila na další větev, ze které jsem přelezla na další, až jsem se dostala ke správné větvi. Klekla jsem si na čtyři a pomalu postupovala k oknu, byla jsem si vědoma, že jsem kryta tmou. Byla jsem celkem trdlo, proto jsem tu větev nepřecházela po dvou.

Když se mi podařilo opatrně dolézt k oknu, tak jsem ho otevřela a protáhla se dovnitř, musela jsem při tom prohnout záda jako nějaká kočka, a rozhlédla se po místnosti. Rychle jsem došla pro bochník chleba a velkou láhev vody. Víc jsem nepotřebovala. Hlavně jsem se snažila, aby zásoby neubývaly nápadně, což mi vycházelo.

Vyklonila jsem se z okna a vyhodila věci ven. Následně jsem za nimi vylezla a přelezla po větvi zpět, abych se dostala dolů. Z trochu nižší větve jsem seskočila přímo na zem. Dopadla jsem do dřepu a rychle jsem pohledem přetěkla okolí, zda mě někdo nezaznamenal. Naštěstí všude bylo mrtvo, všichni se snažili vyspat na to, aby v kameře vypadali dobře. Uchechtla jsem se nad tím, na to jim dost dobře kašlu.

Popadla jsem ze země věci a zase se rozeběhla do své pracovny. Už po cestě jsem ujídala chleba, lahev jsem si radši nechala až na klid, věděla jsem, že já bych ji byla schopná po cestě rozlít.

Když jsem doběhla do svého vytouženého pokoje, zabouchla jsem za sebou dveře a rychle se napila. Bolelo mě břicho, jak po dlouhé době dostalo zase jídlo, ale já byla spokojená. Dneska po Sklizni by ke mně měly přijít nějaké děti, které zaučuji, jak konstruovat reaktory. Nedávno se mi podařilo objevit něco nového a všechny to hrozně zajímá, ale já to zatím tajím, bojím se, jak by to využil Kapitol.

Ze svého kumbálu jsem vytáhla zelené šaty, které jsem si každý rok brala na Den Sklizně, pokaždé jsem je musela povolovat, protože jsem od dvanácti let vyrostla a už mi byly docela krátké. Při pohledu do zrcátka na pracovním stole jsem si povzdechla, vypadala jsem skutečně unaveně, ale to zítra dospím.

Navlékla jsem se do šatů a otočila jsem se v nich, sledovala jsem, jak sukně hezky víří. Mezitím jsem dojídala zbytky chleba, skutečně jsem měla velký hlad. Vzala jsem hřeben a pohlédla do zrcátka, přičemž jsem si své mahagonové vlasy sčesala do strany. Pousmála jsem se a sledovala, jak zombie v zrcátku dělá to samé. Se zasténáním nad tou hrůzou jsem ho radši položila a uklízením pracovny jsem zabila čas do svítání.

Když jsem douklidila poslední část své pracovny, jako že byla hodně velká, tak jsem vyhlédla z okna na náměstí a sledovala, jak tam už má Kapitol připravená místa co a jak bude. Cítila jsem, jak se mi v krku vytvořil knedlík, a nemohla jsem polknout. Uklidnila jsem se tím, že tam mám jen jeden lísteček, mě nevyberou. Uvolnila jsem se několika hlubokými nádechy a ještě chvíli sledovala, jak se náměstí plní, než jsem úplně vyrazila.

Rozhlédla jsem se po mém milovaném náměstí, které teď bylo plné lidí, kteří mířili ke stolům, aby potvrdili jejich identitu a přítomnost. Náměstí bylo také olemované spoustou lidí v bílých oblecích. Kapitol. Hlídají nás, což se asi dalo čekat.

S jedním davem holek, co mířily ke stolům, jsem došla ke své věkové kategorii. Přede mnou bylo jen pár holek. S přimhouřenýma očima jsem si prohlédla okolí, bylo tu hodně lidí, o to menší šance, že mě vyberou. Viděla jsem, že všichni se tváří vyděšeně, někteří měli úplně zpocené tváře. Nechtěli opustit své rodiny a jít zemřít. Všichni věděli, že profesionálové v aréně budou, jako každý rok. Pohlédla jsem na televizi, ve které ukazovali, jak se lidé hromadí.

Když jsem se dostala na řadu, tak mě bodli do prstu a musela jsem svou krev označit do jejich listu. Potvrdili, že jsem to já ,a mohla jsem s protočením očí odejít. Podle mě to bylo hrozně nehygienické. Postavila jsem se do jedné řady mezi dívky, z nichž jedna opakovala pořád modlitby k Bohu a druhá zarytě civěla na své boty.

Téměř všichni lidé už byli zařazeni a na pódium před námi přišla žena. Priscila Fairy. Měla ostře oranžové vlasy, vyčesané do jakési gigantické koule, co měla na hlavě. Byla oblečena do věcí stejné barvy, korzet, kozačky, sukně naprosto divných tvarů. Jednoduše typický Kapitolan. Mohlo jí být kolem padesáti, ačkoli vypadala pořád na třicet. Byla to moderátorka našeho kraje už dobrých třicet let. Přesto jsem ji neměla moc ráda.

Priscila přistoupila k mikrofonu, do kterého několikrát bouchla prstem. Ozval se nepříjemný pisklavý zvuk a všichni sebou trhli.

„Vítejte!“ vykřikla nadšeně Priscila a já jsem měla co dělat, abych potlačila protočení očí. Jako by si tu někdo z nás přál být. „Přeji všem šťastné Hladové hry a ať vás vždy doprovází štěstěna. Sešlo se vás tu skutečně hodně a předtím, než vybereme jednu mladou ženu a muže, kteří budou mít tu neuvěřitelnou čest a budou reprezentovat pátý kraj v Hladových hrách, pustíme si film přímo z Kapitolu!“ Pronesla to takovým pištivým hlasem, který se hrozně špatně poslouchal, ale to byla asi její součást. Na všechny se zářivě usmívala, působila na mě jako Santa Claus, co nám právě dává dárky. Jenže to její bylo spíš prokletí.

Zvedla jsem hlavu a pohlédne na televizi, kde právě běžel film, co shrnoval události první vzpoury a pak druhé, co vyvolala Katniss. Na konci samozřejmě nemohl chybět obrázek její mrtvoly, taktéž nás ještě na konci povzbuzovali, jak je to úžasné, když nás vyberou. Jasně, asi jako když vás probudí ledovou vodou.

Film skončil a obrazovky zase zaostřily na nás. Měla jsem dojem, že jsem se na chvíli i v davu zahlédla a trochu se i otočila, abych zjistila, kde jsou kamery. Zahlédla jsem jednoho muže v bílém, jak mě upřeně sleduje, a tak jsem se radši hned otočila zpět. Zatřásla jsem hlavou a radši zase věnovala pozornost Priscile.

„Tak! Dnes jsme se tu sešli, abychom vybrali dva odvážné lidi, kteří za nás půjdou bojovat do arény!“ Říkala to, jako když by patřila mezi nás. Očividně s ní nikdo nesdílel její nadšení. Radši nám věnovala oslnivý úsměv. „Dnes uděláme výjimku a vybereme chlapce první!“ vykřikla a přešla k jedné velké skleněné kouli, do které zašmátrala rukou.

Sledovala jsem, jak se těmi lístky přehrabuje, připomínala mi tím krtka s oranžovou ofinou. Zadoufala jsem, že Kapitolané nemají něco, čím čtou myšlenky. Po chvíli vytáhla několik lístků a ten, který jí uvízl za nehtem, vzala. Ostatní pustila.

Přešla opět k mikrofonu, přičemž se ozývalo lehké klapání jejích podpatků, co se po náměstí rozléhalo, jaké tam bylo ticho. „A splátcem za pátý kraj je… Mike Flaw!“ vykřikla a zadívala se na pravou stranu, kde byly řady chlapců. Když jsem zaslechla jméno, vyděšeně jsem sebou trhla. Toho kluka znám, je mu čerstvě dvanáct a hned ho vyberou do her. Občas ke mně chodil na přípravné lekce do elektrárny. Byl dle mého názoru velmi chytrý, ale sportovně nijak nevynikal, byl to spíš cvalík s blond vlasy.

I na takovou dálku jsem jasně viděla, jak zbělal ve tváři a s prázdným výrazem opatrně vyšel z řady, když už ho Priscila začala volat k sobě. Chlápci v bílé ho obklíčili, aby ho udrželi v bezpečí, a vedli ho k pódiu. Bylo jasné, že Mike sotva dokáže chodit, že ho spíš ti Kapitolané nesou, protože jeho nohy vypadaly ochablé.

Mike vyklopýtal schody, přičemž si málem rozbil nos, jak se snažil jít normálně, což mu nešlo, a postavil se vedle Priscily, která se tvářila celá nadšená.

„A nyní dívky!“ vykřikla a její hlas způsobil, že mi zamrzla krev v žilách, cítila jsem, jak se mi stáhlo kolem srdce. Sklopila jsem pohled a v duchu se modlila nad tím, ať mě nevyberou. Ani jsem nekoukala, jak vybírá tentokrát.

Nevěřila jsem tomu, že mě vyberou, přesto jsem se bála, kolena se mi rozklepala a měla jsem dojem, že se mi celé nohy přeměnily na tvaroh.  Vyschlo mi v krku a, jakmile se rozezvučel hlas Priscily v reprácích, zmrzla mi krev v žilách.

„Naším splátcem za pátý kraj se stává Isabella Swanová!“ vykřikla radostně a zatleskala s papírkem v ruce. Zvedla jsem hlavu a cítila, jak se na mě upírají zraky všech přítomných. Jen to ne. Věděla jsem, že mě tu sice znají, ale nikdo, komu bych chyběla, tu nebyl.

Pohledy všech mě donutily k pohybu a já cítila, jak mě nohy samy nesou k mužům v bílém oblečení. Můj svět se zhroutil, tak nakonec zemřu v osmnácti letech v aréně, doufám, že alespoň důstojnou smrtí. Nemohla jsem tomu stále uvěřit, jsem jedna z tolika a jsem to zrovna já, jejíž jméno bylo vybráno, i když bylo ve skleněné kouli jen jednou. Potlačila jsem vzlyk, co se mi dral přes rty a naprosto duchem nepřítomně jsem vystoupila po schodech nahoru. Byla jsem vděčná, že jsem ani neklopýtla.

Můj pohled jako první padl na televizi, která mě teď zabírala snad ze všech úhlů. Stoupla jsem si také vedle Priscily, která se natěšeně zachichotala, a mně se z toho zvuku chtělo zvracet, vlastně z celé té situace.

„Splátce máme vybrané, přeji vám šťastné Hladové hry!“ popřála všem a poukázala na moji a Mikovu ruku. „Podejde si, prosím, ruce,“ pokynula nám a já k Mikovi natáhla ruku. Upřel ke mně pohled, který mě vyloženě vyzíval k záchraně. Nemohla jsem nic jiného, než jen semknout rty a potřást mu s jeho rukou.

Měl hodně zpocenou ruku, ale to jsem ani nevnímala, protože já taky. Otočili jsme se a odešli za Priscilou dovnitř, hleděla jsem jen před sebe. Zelené šaty mi šestkrát přinesly štěstí a po sedmé už ne. Mike běžel za rodinou, která tam už na něj čekala. Odvedli je tam ti muži v bílém.

Na mě tu, překvapivě, nečekal nikdo. Šla jsem proto za Mikem. Jeho rodiče mu věnovali maximální pozornost a objímali ho. Mě si všimli až za nějakou tu dobu, co jsem je sledovala, cítila jsem se, jako bych byla v cizím těle.

Matka Mika ke mně zvedla pohled a pousmála se na mě nešťastně, zatímco jí po tvářích stékaly potoky slzy. Moje oči asi vyschly, protože jsem nedokázala brečet.

„Prosím, postarej se o Mika,“ prosila mě jeho matka a já se jen divila. Já sama nic neumím, jak tam mám asi přežít? Jen jsem přikývla, nechtěla jsem se hádat, a otočila se ve chvíli, kdy ke mně mířila Priscila, aby mě odvedla do vlaku.

Jen jsem vedle ní mlčky šla a cítila jsem, jak mě opouští veškerý klid, co jsem si do té doby udržela. Měla jsem chuť tu moderátorku něčím praštit. Přemýšlela jsem, co předvedu na soukromém vystoupení, co budu říkat v rozhovoru, nic jsem nevěděla. Na tohle se snad ani nešlo připravit. Jediné, co mě těšilo, bylo to, že to jsou čtvrtohry. O rok jsem se sekla, no.

„Musí to být pro tebe čest, že reprezentuješ v tak důležité věci svůj kraj,“ řekla s tím svým typickým nadšením a pisklavým hlasem Priscila a já měla dojem, že bych jí teď asi vrazila, kdyby kolem nás nestáli další Kapitolané.

„Chcete se snad vyměnit?“ zeptala jsem se a s tím jsem zmizela ve vlaku.

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Kapitola 1: