Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hunger Games - Kapitola 5

15.09.2013 (16:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2620×

Jsem lepší než oni! 

Ozval se výkřik a já se otočila právě ve chvíli, abych viděla, jak na zem dopadl Norman Winter z osmého kraje. Byl tak nějak nestandartní splátce. Měl lehce nadváhu, pravděpodobně za to mohla nějaká jeho nemoc a on byl kvůli tomu pomalý a docela slabý. Mohlo mu být asi čtrnáct a všichni už věděli, že on z arény nevyjde. Byla to sice hnusná myšlenka, ale tušila jsem, že on umře už u prvotního masakru u Rohu Hojnosti. Semkla jsem rty a zadívala se na disciplínu, kterou Norman podstoupil.

Skládala se ze žebříku, který byl vodorovně pověšen u stropu. Muselo se k němu vylézt po tyči, pak kteroukoliv technikou prolézt až na druhou stranu, kde se zase po tyči sjelo dolů. Šplhání, věděla jsem, že na něj jít nemůžu, nechtěla jsem všem ukázat, co dokážu.

Povzdechla jsem si, tohle už byl několikátý den, kdy jsme byli ve výcvikovém centru a snažili se naučit aspoň něco, co by nám v aréně mohlo zachránit život. Každý den jsem ulehala do postele naprosto rozlámaná a bolelo mě i dýchat.

Právě jsem stála frontu na jednu z disciplín, o kterou byl zájem převážně z krajů s vyšším číslem, protože tuhle všichni lidé z krajů blíž ke Kapitolu uměli. Lukostřelba. Už byl přede mnou jen jeden člověk a já si snažila utřídit v hlavě, co ještě potřebuju aspoň trochu prohmátnout. Mezi moje slabiny patřila právě střelba a obecně zbraně. Jediné, na co jsem se u sebe mohla spolehnout, byla schopnost logického uvažování a velmi snadno zkonstruovat různé věci, dále šplh a v běhu jsem byla rychlá, dokázala jsem se taktéž dobře skrývat. Přemýšlela jsem, jaká by byla šance, kdybych se někam na celou dobu arény ukryla a počkala, až se zabijí ti nejhorší a ukázala se až na finále.

Nad tou myšlenkou jsem zavrtěla hlavou, Kapitol by mě takhle nenechal, nějak by mě vyhnali a já bych se stejně musela ukázat kvůli jídlu. Celé tohle přemýšlení zabilo veškerý čas, který zbýval do doby, než jsem předstoupila před ty hnusné terče, které přímo vybízeli k tomu, aby je někdo sejmul, ale mně se z nich dělalo špatně.

Přišel ke mně nějaký instruktor, který mi říkal, jak správně chytit luk, ale jak mi krev bušila v uších, neslyšela jsem naprosto nic a jen jsem sledovala to, co mi ukazoval, a doufala, že to bude stačit na to, abych pochopila. Roztřesenými prsty jsem sevřela držadlo stříbrného luku a přitáhli si ho. Těch pár lidí, co jsem viděla přede mnou, jsem zkoušela napodobit. Zasadila jsem šíp do luku a přitáhla si tětivu až k obličeji. Šíp jsem pustila, aniž by mě instruktor stihl zastavit.

„Au!“ vyprskla jsem, když mě tětiva zasáhla do předloktí ruky, kterou jsem luk svírala, a to byl důvod, proč jsem ho upustila na zem. Dopadnul mi na nohu a já potlačila další výkřik. Stačilo mi to, že celá místnost stihla a všichni ke mně obrátili pozornost. Omluvně jsem se na ně podívala a svírala si rukou zranění na předloktí. Už teď jsem zjistila, že luk asi nebude zbraň pro mě. Radši budu používat mozek a snad se mi to vyplatí, tak jak řekl Angel ve hrách. Profíci mozek používají málo.

Za mnou se ozval tichý hlas Mika, který stál ve frontě za mnou. „Hezká trefa,“ zašeptal a já si myslela, že to říká ironicky a chtěla jsem mu naštvaně něco odpovědět, protože jsem začínala být naštvaná na celý svět. Jenže když Mike pokynul rukou, tak jsem se otočila a zadívala se na šíp, který byl zabodnutý přesně ve středu terče.

Překvapeně jsem vykulila oči a už mi došlo, proč na mě všichni tak obdivně zírají. Asi si mysleli, že jsem vykřikla radostí, že jsem trefila. Povzdechla jsem si, jestli je tohle štěstí začátečníka, neměla jsem si ho plýtvat teď, ale až v aréně. Mnouc si předloktí jsem radši zamířila někam pryč.

Vyrazila jsem k místu, kde mě jeden instruktor mohl naučit, jak rozdělat oheň. Ne že bych to neuměla, ale mohla jsem pokukovat po ostatních, co dokáží. Navíc jsem si potřebovala trochu odpočinout a promyslet při tom, jak předvést moje vystoupení na soukromáku. Přišlo to hrozně rychle, už zítra. Tady můj poslední docela klidný čas utíkal tak rychle.

Klekla jsem si k místu určené pro rozdělání ohně a sáhla po věcech, které by mohly být pravděpodobně v aréně a kterými se dá zapálit oheň. Dva kameny. Instruktor tam něco vyprávěl a já se rozhlížela po výcvikovém centru. Začala jsem od prvního kraje a postupovala dál.

Viděla jsem sourozence Norrellovi, kteří se předváděli, jak nejvíc to šlo, pro lidi, co seděli tam nahoře za sklem a jen sem tam nám věnovali pozornost. Nevěřila jsem ale tomu, že ze sebe vydávají to nejlepší, i přesto že se dokázali pohybovat rychleji než kterýkoliv jiný člověk.

Další byli splátci z druhého kraje, jejichž jména jsem si nevybavovala, ale věděla jsem, že oba jsou profíci. Přišlo mi, že proti sobě jsou jako voda a oheň. Kluk byl drobný a podle všeho dost mrštný, zatímco dívka byla vysoká a podle svalů na rukou jsem mohla usoudit, že se vyžívá v boji tělo na tělo.

Třetí kraj jsem znala, ale podařilo se mi zachytit úsměv od Jacoba. Nechápala jsem, proč se na mě tak culí. Radši jsem upřela pohled na další sourozence těchto her. Lightovi. Kluk, Ryder, očividně uměl dobře se sečnými zbraněmi, věděla jsem o něm, že se dobrovolně přihlásil za svého mladšího sourozence a spadal pod dobrovolníky. Bohužel už nemohl zachránit svou o rok mladší sestru, která vypadala na čtrnáct, byla celkem drobná a nervózně se ohlížela, téměř nic jí nešlo. Takhle rodina to teda schytala.

U jiných lidí jsem si ani nevšimla, že by v něčem vynikali. Sem tam někdo ovládal nějakou zbraň, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Bylo by fajn s nimi všemi uzavřít spojenectví, zbavit se profíků a pak se rozhodne. Byla by to nepochybně zajímavá věc.

Mou pozornost upoutal malý ohýnek, který vznikl pod mými dlaněmi, co jsem rychle odtáhla. Nechtěla jsem ke švihnutí od luku přidat ještě popáleniny. V očích ostatních bych byla naprosto neschopná a snadná kořist. Určitě by si o mně pomysleli to co o Normanovi, ale já nehodlala umřít na začátku.

Oběhla jsem ještě pár míst, která jsem si chtěla procvičit a potom zamířila na ubytovnu. S hekáním jsem se naložila do vany, na sprchu jsem neměla energii. Při každém pohybu jsem zasténala bolestí, to zítra to ještě má být horší. Doufala jsem, že až v aréně zemřu, tak bezbolestně, protože té jsem si právě teď vytrpěla dost.

Nechala jsem si od Nory vybrat oblečení a byla tak hodná, že mi ho pomohla i obléknout. Skládalo se z modrých šatů, které jsem měla někam ke kolenům. Upravila mi vlasy a já jí mezitím vyprávěla svoje poznatky z dneška. Za tu celkem krátkou dobu, co jsme se spolu bavily, jsme už vypilovaly systém komunikace k dokonalosti. Protože jsem měla v koupelně gigantické zrcadlo, které se vždycky po horké sprše zapařovalo, psala na něj.

Povídala jsem jí snad o všem a ona mi radila. Zmínila jsem i to, jak divně se na mě Jacob pořád usmívá a že to nechápu. Viděla jsem v zamlženém zrcadle, jak se Jade usmála. Uvázala gumičkou vlasy a dokončila mi tak dokonalý účes na hlavě a začala psát prstem na zrcadlo.

Víš, že se k sobě s Jacobem hodíte? bylo napsáno na zrcadle a já vykulila oči. Zavrtěla jsem hlavou a s otevřenou pusou se k ní otočila.

„To ne! Ani trochu, vždyť je takovej.. .divnej, a navíc se stejně budeme muset navzájem zabít.“ Jade se jen vědoucně usmála a rychle mi na obličej napatlala nějaký makeup, čemuž já jsem ani trochu nerozuměla. Bohužel mi její slova, která ze zrcadla brzo sama zmizela, utkvěla v mysli. Přemýšlela jsem, jestli to takhle bere i Jacob, ale hlava mi to nebrala, vždyť jsem se k němu nikdy nechovala nějak hezky. Ano, byl pěkný, ale rozhodně nestál za to, aby byl rozptýlením od cíle dostat sebe nebo aspoň Mika z arény. Celkem jsem záviděla rodičům, oni zemřeli společně a smrti se nebáli, já se jí bojím. Prostě nejsem připravena umřít a Jacob je překážka. Zakázala jsem si jakékoliv myšlenky na něj.

Vzhledem k tomu, že jsem neměla na společnost ani trochu chuť, prošla jsem jenom jídelnou a zamířila do rohu obýváku, abych je nemusela tolik poslouchat a mluvit s nimi. Po cestě jsem si ze stolu ukradla část čokolády a nacpala si ji do pusy. Byl by hřích nevyužít tolik dobrého, co se mi nabízí za to, že umřu. Papír a tužku, co jsem měla pod paží, jsem si položila na klín a začala rýsovat plán na moje zítřejší soukromé představení. Ani jsem si nevšimla, že za mnou přišla návštěva.

„Ahoj,“ pozdravil mě sametový hlas Jacoba a já zvedla oči od papíru a zadívala se za něj. Všechny myšlenky, co jsem si zakázala, se najednou vrátily a já s nimi nemohla bojovat. Nasadila jsem svou milovanou masku, kdy ho nesnáším.

„Čau, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se a zvedla k němu obličej. I normálně byl vyšší než já, ale když jsem seděla, bylo to sakra horší. Nervózně se pousmál a zavrtěl hlavou. Skoro jako by mi četl myšlenky, posadil se naproti mně. Stejně byl pořád vyšší, ale to už jsem neřešila.

„Ne, jen jsem si chtěl popovídat, teda jestli tě neruším,“ usmál se na mě a já si povzdychla. S jeho chováním si nedokážu tu masku udržet. Odložila jsem papíry vedle sebe a obrátila je na stranu, aby neviděl, co jsem kreslila. Toho pohybu si všiml, ale neřešil ho.

Přikývla jsem a přemýšlela, jak s ním začít konverzaci. „Aha, dobře, no, už tušíš, co budeš dělat na soukromáku?“ zeptala jsem se ho a pozvedla obočí. Sama jsem nemohla uvěřit tomu, že to je už zítra. Utíkalo to tak zatraceně rychle.

Váhavě přikývl. „Tuším, ale budu to dneska řešit s Clawdine, potřeboval bych od ní pár rad.“ Semkla jsem rty, Clawdine mě značně děsila, celkem jsem byla vděčná za Angela, který se zdál být jako skutečný Andílek a v aréně se osvědčil jako génius a neuvěřitelně odvážný. Když jsem nad tím tak přemýšlela, Aréna ukáže lidi v naprosto jiném světle, než ve skutečnosti jsou. Ty dvě profisplátkyně, co Jared zabil, vypadali v ten moment před Panemem jako naprosté trubky. Co asi udělá aréně ze mě? Nebo například z Jacoba nebo Mika? Povzdechla jsem si, čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to děsilo. „A ty už asi víš, co budeš dělat, viď?“ zeptal se mě a já váhavě přikývla.

„Ano, ale nebude se jim to moc líbit, je to hrozně komplikované. Hele, ty máš v kraji rodinu?“ zeptala jsem se a skousla dolní ret. Věděla jsem, že tohle je pro splátce jedno z nejcitlivějších témat, ale brala jsem to tak, že je dobré to vědět. Navíc o něčem jsme se bavit museli.

Pochmurně přikývl a promnul si bradu. „Mám, otce a několik sourozenců, všichni jsou mladší, takže doufám, že třeba vyhraje Lauren, aby náš kraj měl víc jídla a tak. Ale když už se na to ptáš, mám taky otázku, ale asi není přímo vhodná, můžu se zeptat?“ pozvedl jedno obočí a já jsem smutně pokývla hlavou. Hrozně mi bylo líto toho, že tam musel za sebou zanechat tolik lidí, co má rád. Čekala jsem na otázku, celkem jsem byla i zvědavá.

Jake se na mě trochu s obavami podíval a položil otázku. „Ten pár z her, které byly v Alcatrazu, co se zabili, byli tvoji příbuzní?“ Zavřela jsem oči a přemýšlela, co mám odpovědět. Děda tajil to, že jsou moji rodiče. Kapitol přeci jen rád vybíral do Her lidi, kteří upoutají pozornost a dítě mladých splátců, co se demonstrativně zabili, to je třešnička, ne? Rozhodla jsem se s tím konečně svěřit.

„Ano, byli, Renée a Charlie byli moji rodiče, narodila jsem se na den Sklizně,“ odpověděla jsem jak nejtišeji to šlo, a sklopila jsem pohled. V zrcadle bych viděla to samé, co Harry Potter. Svoje rodiče. Jacob se na mě omluvně kouknul a já nad tím jen mávla rukou. „Je to už minulost, tu nezměním.“ Jake přikývl a začali jsme se normálně bavit o různých věcech, o kterých bych ani nečekala, že se před arénou budu bavit. Začala jsem si konverzaci s ním užívat a ani jsem si nevšimla, jak ten čas utekl. Doprovodil mě na pokoj a já už jen musela čelit zkoumavému pohledu Jade.

„ISABELLA SWAN!“ ozvalo se z reproduktoru a já nervózně vstala. Třásly se mi kolena a měla jsem dojem, že jim tam jdu předvést, jak úžasně umím zkolabovat. Otevřela jsem dveře a vešla do sálu, kde na mě z nějakého červeného balkónku, který byl mimochodem zakryt sklem, se na mě dívalo několik lidí. Povzdechla jsem si a v hlavě si říkala, že tam nikdo není a ať prostě předvědu to, co mám připraveno.

Zamířila jsem ke stolu, na kterém bylo spousta drátů, elektromagnetů a dalších věcí, které jsem potřebovala. Divila jsem se, že mi dovolili něco takového předvést, zvlášť proto, že když se to nepovede, tak do arény ani nevstoupím. To by byla originální smrt. Budu muset dávat pozor, abych nic nepokazila, chtěla jsem v aréně pomoct.

Třásly se mi ruce, ale já to ignorovala, nebo jsem se o to aspoň snažila. Zjistila jsem, že mi v mém představení značně překáží tričko, co jsem měla na sobě a křečovitě jsem zavřela oči a hodila ho na zem. Ne, nepřišla jsem předvádět striptýz, jen jsem potřebovala horní část těla volnou. Nešlo si nevšimnout, že pár mých pozorovatelů se předklonilo, aby lépe viděli. Přisuzovala jsem to zvědavosti.

Obmotala jsem si kolem hrudníku provázek a přímo doprostřed hrudníku jsem si dala kulatou krabičku s víkem. Rychle jsem pomocí elektromagnetu, kus lithia, vodič a obmotala jsem to kusem kovového drátu. Vložila jsem to celé do krabičky, co jsem měla na hrudníku a kusem izolepy jsem připravila plochu, kam jsem chtěla pokračovat dál – paže. Vytvořila jsem tak teda izolant.

Od hrudníku k ramenu jsem na každé straně dala jeden měděný drát, pak jsem tam dala vodič. Od ramene k lokti to samé a od lokte k zápěstí taky. Do dlaní jsem si vložila takový kovový kornout obohacen ještě o několik vodičů a zkontrolovala jsem, zda jsou izolant v pořádku a jednotlivě obvody jsou propojené. Zkontrolovala jsem tu věc, co jsem si dala do hrudníku, kterou jsem pojmenovala Swanové cívka.

Ještě nervóznějc, než když jsem vcházela, jsem vešla do připraveného kruhu, který byl vyhrazen pro mě a chránil případně moje pozorovatele, což mi přišlo naprosto zbytečné, škoda by jich nebyla, ale to jsem si radši nechala pro sebe.

Rychle jsem máchla rukou, aby se dospojila každá část obvodu, který se nedotýkal v lokti a tím máchnutím se dospojil. Dlaň jsem rychle zamířila na jakousi figurínu, která připomínala člověka, jenomže se skládala jenom z drátů, co vypadaly jako nervová soustava.

Z ruky mi vyšlehl blesk, který vytvořila cívka, a já ucítila jemné brnění. Ano, podařilo se mi z energie zformovat blesk, kterého přitáhl materiál, jenž napodoboval nervovou soustavu u člověka, a kdyby byl ten člověk živý, tak by ten blesk přitáhlo železo v krvi.

Malé žárovičky, které byly na konci jednotlivých nervových cestiček, se v jedné chvíli rozzářily a v druhé všechny naráz popraskaly. Takhle by asi vypadala smrt člověka, kdybych to na něj použila. Všichni přihlížející se narovnali na židlích a překvapeně koukali. Nový typ cívky, který není složité vyrobit a funguje úžasně. Doufala jsem, že si za to vysloužím aspoň pět bodů, když už nic.

Ruku jsem ale měla stále napnutou a blesk ještě pořád šlehal ven z cívky. Jenže tentokrát už nešel na přepálenou soustavu člověka, ale chytal se na všechno, co vede proud, v této místnosti. Byla to zajímavá podívaná a mě hrozně pobavilo, jak se na to Kapitolané tváří. Zvažovala jsem, co by udělali, kdybych se teď pokusila utéct.

Smutně jsem si povzdechla a pokrčila loket, čímž jsem rozpojila obvody a blesk utichl. Došla jsem zpět ke stolu, kam jsem sundala všechny dráty a cívku, co jsem měla na sobě. Vydechla jsem. Podařilo se mi to, teď už jen počkat na hodnocení.

Natáhla jsem na sebe rychle triko a zamířila pryč.

„Přišel čas, abychom vám oznámili výsledky soukromých představení letošních splátců. Jako prvního to máme Jamese Norrella z kraje jedna.“ Oznámil Morgrimm a srovnal si papíry na stole. Kolem jeho hlavy prolétla podoba Jamese. „James dosáhl skóre 10!“ zatleskal moderátor a pokračoval. „Z prvního kraje tu máme Victorii Norrellovou s naprosto stejným počtem bodů, neuvěřitelné,“ radoval se Morgrimm.

„Z druhého kraje, další profesionální splátci, Cornell Call se skóre 9 bodů a hned za ním Malleya Donner s číslem 11!“ vykřikl Morgrimm a opět zatleskal. „Neuvěřitelné, jedenáctka se dává velmi výjimečně!“

„Jacob Black, z třetího kraje, náš letošní první splátce, co není profesionál, dosáhl skóre 9 bodů! Úžasné! Gratuluji.“ Kolem jeho hlavy prolétl obrázek Jacoba.

„Ááá, možná třetí kraj letos vyhraje!“ vykřikla Clawdine a začala tleskat ve stoje, přičemž začala poskakovat na gauči. Všichni jsme se na ni s úsměvem podívali, takhle ji snad ještě nikdo neviděl. Očividně ji nebavilo, že je jedna z mála v kraji jako vítěz. Odkašlala si a posadila se zpět na gauč. Pohlédla jsem na Lauren a obejmula ji, protože vypadala hrozně nervózně.

„Za třetí kraj tu máme ještě malou Lauren Summer, tahle šikovná slečna si ve svém nízkém věku vysloužila nádhernou sedmičku!“ zavískl Morgrimm, očividně fandil Lauren

„Gratuluju,“ zašeptala jsem Lauren, která si viditelně oddychla a nechala se poplácat od své mentorky, jejíž silou se trochu prohnula, ale zůstal jí úsměv na tváři. Očividně si moc nevěřila. Jacob se na ni usmál a ukázal oba palce nahoru. Teprve v ten moment jsem zjistila, jak se celou dobu Lauren cítila. Najednou se mi udělalo špatně a o to víc jsem sevřela malou hnědovlásku v náručí. Ani na Mika jsem nedávala pozor, jeho rodiče teď nepochybně měli obličej na obrazovce.

„Tak ze čtvrtého kraje tu máme sourozence Lightovi. Ryder a Eleanor. Ryder Light získal krásných osm bodů a jeho sestra sedm!“ zatleskal, i když to bylo oproti ostatním krajům velmi slabé, snažil se fanoušky povzbudit.

„A nyní pátý kraj. Mike Flaw. Tento chlapec si vysloužil od tvůrců her šest bodů!“ Moderátorovi koutky značně poklesly, ano, jak se zvyšovalo číslo krajů, snižovaly se počty bodů. „Drahá slečna Bella Swanová má skóre… 10 bodů!“ vykřikl nadšeně a pokračoval na další kraj.

Poklesla mi čelist o dobrých několik čísel dolů, tohle byl trochu šok. Za takovou blbost jsem si snad ani tolik bodů nezasloužila. Byla vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, kterou upírali na Mika, co se tvářil jako nakopnuté štěně. Z nás všech dostal nejméně bodů a já si byla celkem jistá, že to byla chyba.

Naklonila jsem se k němu a zašeptala takovým tónem, po kterém všichni doposud mluvící ztichli, takže mě bylo slyšet dobře. „Neboj, Miku, tobě aspoň nebudou v aréně věnovat pozornost, ale neboj, ochráním tě,“ špitla jsem a objala ho.

Přikývl, že rozumí, přesto mě ale odstrčil a odešel do své ložnice. Chvíli jsem poseděla, ale jakmile se na mě upřeli pohledy ostatních, zvlášť když jsem měla vyšší číslo než někteří profíci a než Jacob, bylo to divné. Prostě jsem vstala a zamířila do svého pokoje taky. Potřebovala jsem si odpočinout a připravit se na zítřejší rozhovor.

Ok, tak tahle kapitola se moc nepovedla, co? :/ Zkusím dneska ještě napsat šestou, ta se asi taky moc nepovede -.- těším se, až budu psát v aréně, konečně se něco stane. :X Já vím, je to děs, omlouvám se...

Ale mám na vás důležitou OTÁZKU!!! Mám dvě vymyšlené arény, jenže nevím, kterou dát první. Říkejme jim aréna 1 a aréna 2. Aréna 1 původně měla být v těchto hrách, jenomže... když ji dám do čtvrtoher, mám vymyšlenej perfektní konec. Aréna dvě je prostě aréna. Tak vyberte, co chcete dřív. :)

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Kapitola 5: