Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 11

06.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4390×

Bella:

Seděli jsme s Edwardem v letadle, hned za námi Alice s Jazzem a letuška mručela něco do mikrofonu a rozdávaly hlavní instrukce nouzového přistání. Let letadlem, nevím proč, ale vždy mě fascinovalo, jak kupa plechu může udržet tolik lidí s jejich zavazadly ve vzduchu.

Bože, myšlenkami mi létaly různé katastrofické scénáře a křečovitě jsem Edwardovi drtila ruku.

Radary neuvidí, že stejnou drahou, kterou letíme my letí i zpáteční let a srazíme se s nimi.

Přední sklo letadla rozbije hejno ptáků, jednotlivé střepy se zabodnou do pilotů a letadlo se neřízeně skácí k zemi. To byly první varianty.

Další: Nějakým nedopatřením se ulomí křídla, podvozek, či cokoliv jiného a zase padáme k zemi.

Pilot usne, nedaří se ho probudit a pět vteřin, než se rozmázneme o nějakou horu zjistí letušky, že měl infarkt.

Já už magořím! Nebo při přistání se urvou kola a zase se letadlo rozpadne. Nestihneme zabrzdit, letušky křičí, aby se cestující uklidnily…

,,Bello, zlato, nedrť mi ruku.‘‘ Vydechl mi Edward kousek od obličeje a v hlavě jsem měla totálně vygumováno z jeho opojného dechu.

,,Na co myslíš?‘‘ Zeptal se se zájmem a usmál se, že kdybych neseděla podlomila by se mi kolena.

,,No, jen mi hlavou létají různé scénáře z katastrofických filmů.‘‘

,,Neříkej…‘‘ Zasmál se tiše.

,,Nijak mě to neuklidňuje, ale nechce to pryč z hlavy.‘‘ Zamumlala jsem.

,,Mám ti s tím pomoct?‘‘

,,Budeš předkládat další nápady?‘‘

,,Ovšem.‘‘ Lišácky se usmál a políbil. Před sebou jsem viděla katalog, čapla jsem ho do ruky a snažila se pochytit, oč se v něm jedná. ,VÍTEJTE NA BOEINGU 737-800‘ Hlásal rudý nápis. Letadlo se dalo pomalu do pohybu.

Cítila jsem jednotlivé otáčky motoru, pak silné zrychlení- ta síla mě dokonale přišpendlila do sedadla a já zuřivě popadala dech. Opatrně jsem protočila hlavu a okolní krajina byla jen rozmazaná šmouha. Přední část se odlepila od země. Trochu mi to připomínalo jízdu Emmettovým jeepem do kopce a mírně se mi nadzvedl žaludek. Odlepila se i zadní část. Všimla jsem si lehce naoranžovělých světýlek před sebou. Zaměřila jsem se na ně a s překvapením zjistila, blikající kontrolky- první nekuřte a druhá zapněte si pásy- vykoukla jsem zase z okýnka a snažila se spočítat domečky- bez úspěchu, jako kdybych nějaký očekávala, ale potřebovala jsem nějak zaměstnat mysl.

Byla jsem stále blíž a blíž ke kouřovitě bílým chomáčkům, kterému my pošetilci říkáme mraky. Trochu mi to připomínalo kusy vaty nepřehledně poházené nebem, ale asi bych si o nich měla myslet tohle- dokonalé království bohů, ty chomáčky jsou jejich lože, odkud sledují dění na zemi a řídí lidské osudy, támhleten vypadá jako ta tlustá ženská před námi a támhleten jako beránek. Zase jsem se zajímala o absolutní prkotiny…

Zmučeně jsem se opřela do měkkého sedadla první třídy, která nám Edward koupil a snažila se sledovat jeho dokonalou tvář. Ostré rysy, možná trochu delší nos zakončený jako u princátka. Oči…hluboké, upřímné…ach ta zlatá, topazová barva. Nic bych na nich neměnila, ne vůbec bych ho ani nechtěla změnit, protože to by ho jen zkazilo. Lícní kosti lehce vystouplé, čelo vysoké a neúhledně upravené vlasy- na první pohled ležérně,ale na kráse mu to neubíralo. Dobře tak co dál. Ušní lalůček, dokonale bledá kůže podtrhující jeho už tak výrazné oči. Dlouhý krk přechází do dokonalé hrudi. Měl na sobě tmavomodré triko. Horní prsní svaly mu ji vypínaly a podtrhovaly jeho nadpřirozenou krásu a padlo mu šíleně dobře. Spodní část už nebyla tak silně obepínající-naštěstí, jinak by se o něj strhla bitka. Mohla bych se nad ním celý den rozplývat, jen kdybychom už nepřilétaly.

,,Prosíme všechny cestující, aby se připoutaly, budeme přistávat. Teplota je tu něco kolem 30 stupňů, panuje zamračné počasí a já vám za celou posádku kapitána Vlka děkuji a přeji příjemný pobyt.‘‘  Tak to mi stačilo.

Zastavili jsme si taxi a Edward začal dávat řidiči instrukce. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, proč všemu rozumím,stále mluví anglicky. Kde to vůbec jsem? Nějak mi to všechno v tom spěchu uniklo. Vyděšeně jsem se podívala na absolutně klidnou Alici s Jasperem, který seděl vedle řidiče.

,,Kde to jsme?!‘‘

,,Austrálie.‘‘ Zašeptala Alice a zářivě se na mě usmála.

,,Austrálie?!‘‘ Vyděsila jsem se.

,,Neboj se lásko, nic se ti nestane.‘‘ Edward mě konejšivě objal.

,,Já jsem v Austrálii.‘‘ Mumlala jsem nevěřícně.

,,Říkala jsem ti, abys jí to radši řekl dřív.‘‘ Sykla na něj Alice. Schovala jsem si obličej do jeho náruče a po chvíli usnula. Nechala jsem se unášet poklidným spánkem a nevnímala nic okolo. Začalo mi být divné, proč se neprobouzím? Vička, proč se mi nerozlepíte? Ruka mi najednou vystřelila a plácla do hlavy. Vyděšeně jsem zamrkala do bílého pokoje. Rychle jsem vyskočila, abych se posadila, ale zamotala se mi hlava a já zase sebou praštila do polštářů. ,,Bells, lásko, co to vyvádíš?‘‘ Zašeptal sametový hlas. Komu jen patřil?

,,Edwarde?‘‘ Vydechla jsem chraplavě.

,,Doufám, že máš hlad.‘‘ Zasmál se a postel se vedle mě lehce zhoupla, jak se posadil. ,,Celkem ano.‘‘ Natáhl ruku i se sklenicí pomerančového džusu a přidržel u rtů.

,,Myslíš, že neuzvednu ani sklenici?‘‘

,,Ne, ale Alice mě varovala, že by to skončilo na prostěradle.‘‘ Usmál se a já se napila. ,,Takže mě hodláš krmit?‘‘ Jen přikývl a podstrkoval mi jahody, broskve, banány a pomeranče.

Mezitím, co mě napěchovával jídlem jsem zjistila, že jsme na nějakém malém ostrůvku poblíž Austrálie a že je tak malý, že bych ho asi  na žádné mapě nenašla- sakra. Bylo to tu vkusně zařízené. Všechno v bílé, skleněná stěna, světlé dřevo, lehké průsvitné závěsy a postel byla…ze zlata.

,,Chceš si jít zaplavat, nebo nejdřív se začneš opalovat?‘‘ Zvedl jedno obočí. Jako by mě neznal. Já a opalovat? Nikdy jsem nechápala, jak někdo může několik hodin ležet nehybně na sluníčku a nechávat se mučit jejích šílenou, bolestivou září.

,,Ty se musíš opálit, abys nabral trochu bronz. Vypadáš jako mrtvola.‘‘ Zasmála jsem se a vyskočila z postele.

,,Já jdu plavat!‘‘ Alice! Navlíkla na mě nějakou noční košilku. Samozřejmě, lehký tmavomodrý satén a končilo mi to těsně pod zadkem. Uškrtím ji, pochybuju, že to pomůže, ale zkusit to můžu.

,,Plavky máš prý na stole.‘‘ Zavolal na mě se smíchem, zatímco jsem klopýtala pokoji. Zabouchla jsem dveře a shodila ze sebe to ‚nic‘. Plavky byly žluté- konečně něco, co není modrý- a pro mé radostné překvapení absolutně normální, bez žádných extra výstřelků módy. Rozeběhla jsem se ven z domu a jemňoučký písek mi příjemně ohříval chodidla. Než jsem ale stihla dupnout do první vlnky, chytily mě dvě paže a zvedly do kamenné náruče.

,,Edwarde!‘‘

,,Počkej, vstupy jsou moje.‘‘ Zasmál se a šel normální lidskou chůzí do průzračné vody. Vlny se o něj rozbíjely jak se mnou šel do hloubky. Nohy se mi kymácely a dotkly se příjemně chladné hladiny. Tiskl si mě k sobě a zdálo se, že taky nehodlá pustit. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a vpíjela se mu do očí.

,,Bells, nehypnotizuj mě.‘‘ Zašeptal, jeho rty se sotva pohly.

,,Nehypnotizuju.‘‘ Bránila jsem se. Zakroutil hlavou a se mnou v náruči se potopil. Vypískla jsem, voda mě nepříjemně bodala, ale pak si moje kůže na to zvykla. Zmateně jsem zadržovala dech a otevřela oči ve vodě. Stále mě sledoval, jiskřičky v očích a úsměv. Přitiskla jsem na něj rty a on mi vydechl do úst, mohla jsem teda ten polibek prodloužit. Tiskla jsem si ho k sobě, ale po chvíli moje hlava o něco narazila- byla to hladina- a Edward se jemně odtáhl.

,,Nechceš se doufám utopit?‘‘

,,Tos uhodl dobře.‘‘ Zasmála jsem se a rozhlédla se kolem. Nebylo tu nic, jen širé moře. Pláže zmizely v dáli a jediné, čeho jsem se mohla chytit byl tenhle bůh, který se na mě culil.

,,Co je?‘‘

,,Radši nic….Myslel jsem, že začneš křičet, kde to jsme, že nevidíš ani ten ostrov, ale zase jsi mě překvapila a dokonce se i usmíváš. To není normální lidská reakce.‘‘ Tiše se uchichtl.

,,Takže mám teď pro tvoje uspokojení začít křičet?‘‘ Obdaroval mě pokřiveným úsměvem.

,,Radši ne.‘‘ Uculil se a obmotal moje paže kolem krku.

,,Poplaveme domů?‘‘

,,Dobře.‘‘ Přesunula jsem se na jeho záda a on se s obrovskou rychlostí dostal až ke břehu. ,,Kde je Alice a Jasper?‘‘

,,Na vedlejším ostrově- půjčili nám jejich, prý je ten můj nudný.‘‘ A zatvářil se uraženě.

,,Jo, tak ty takhle.‘‘ Zasmála jsem se.

,,Co je na programu dále?‘‘ Zeptala jsem se.

,,Co si jen budeš přát.‘‘ Tak za tím jsem viděla dvojí smysl…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 11: