Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 34

Do Skotska jsme dojeli dost rychle. Hledali jsme Wiliamsovi. Další z našich. Evropa…ráj upírů a dalších potvor noci, jako jsme my. Pršelo to tu každou chvíli stejně jako ve Forks. Stejná zima a stejné odstíny zelené. Svíral jsem Bellinu ruku a mířili si to k jezeru Loch Katherine. Dva kilometry odtaď pěšky je sídlo dalších upírů. Les kolem nás pomalu řidnul až jsme došli k malému domku.

,,Slyšíš něco?''

,,Ne, jen nějaký šepot, proud vody, žádné tikání.''

,,Jdeme?'' Bella jen nesměle přikývla.

Šel jsem ruku v ruce ke dveřím a opatrně zaklepal, abych nerozbil dveře.

,,Gabriela, are going to open the door please? I'm in the bathroom!''

(pozn.autora: Gabrielo, půjdeš otevřít dveře? Jsem v koupelně!) Zakřičel ženský hlas. Ozvalo se znechucené mumlání a pak se rozrazily dveře.

,,Ach! Edward!'' Vypískla šťastně a hned podávala ruku.

,,Gabi! Ty ses vůbec nezměnila.'' Usmál jsem se malé černovlásce.

,,Co bych se taky měnila, ale ty ses nám nějak vybarvil. Kdopak to je?'' Usmála se a přátelsky obrátila na Bellu.

,,To je Bella, moje láska. Bello, Gabriela.'' Bella se opatrně usmála a potřásla rukou s rodinou přítelkyní.

,,Konečně nejsi sám.Už doufám nejsi nejstarší pa-''

,,Ne, nejsem.'' Přerušil jsem ji. Byla až moc prostořeká a dvakrát se mi nechtělo zmiňovat o mé bývalé nejdelší ehm… čistotě…

,,Uch, to jsem to nevychovaná! Pojďte dál drahoušci!''

,,Ne, my jsme sem nepřišli na návštěvu…víš, máme dceru-''

,,Vážně?! Kde je? Počkat? Ona je člověk?'' Ukázala na Bellu.

,,Ne, je nesmrtelná, ale my jsme vás sem přišli poprosit o pomoc…chceme ji zpátky.'' Edward se zatvářil jako umučenec.

,,Ech, ty víš, co na mě platí. Oni vám unesli mimi? Jsme pro.'' Plácli si a Edward se pak zase nadechl, aby pokračoval.

,,V tom případě si okamžitě sbalte věci a prosíme jeďte na tuhle adresu, my jedeme hledat další pomoc.'' Podal jim lístek s adresou a telefonem na Carlislea.

,,Dobře, pápa zlatíčka, musíme balit, než nás Volturiovi zničí.''

,,Zatím a děkujeme!'' Rychle se vytratila ze dveří a my už běželi k autu a naší další zastávce Evropou. Dveře ani při tom spěchu nezavřela a o chvíli později jsem z dálky slyšel, jak startují džíp a kvílení gum. Museli jsme teď najít pár Bellina druhu…

Nejdřív Čechy. Žije tam podle Carlislea Daniel Fišer a jeho přítelkyně Lucie. Belle chvíli trvalo, než je přesvědčila o tom, kdo jsme, ale nakonec se jí podařilo je přesvědčit, že není nutné mě zabíjet. Nad tím jsem se musel usmát.

Přesvědčení nebylo tak těžké…přitančila ladně ke mně a políbila. Šokovaný výraz se jim nevytratil, ale když si ověřili, že mám zlaté oči nakonec svolili…

Slovensko-Vdovjakovi. Ti se už přesvědčili o pravdivosti Belliných slov, když jsem vystoupil z auta a otevřel jí dveře- samozřejmě jsem nezapomněl na polibek.

Rumunsko…Obrovské sídlo Tepešů. Byli překvapeni tím, že někdo má odvahu se postavit Volturiovým, ale hned jak zjistili, že chceme jen naši dceru začali vrtět hlavou. První, kdo odmítli…

Bulharsko-Gotzevi. Bratr a sestra. Byli snědší, ale přívětiví a hned jak jsme se zmínili o únosu byli pro.

Evropská pouť pro nás končí Řeky. Přijeli jsme do Řecka- slunné místo, kde se rodily legendy a dějiny. Byli na to samozřejmě pyšní…kdo ne. Gustavo a Toula. Chvíli jsme je přemlouvali, ale nakonec svolili.

Indie…Hindustani. Cesta letadlem bylo pro nás utrpení. Ale když jsme dorazili do Dali, jejich dům byl jen hromádka popela…

Nasedli jsme zpátky do letadla a já se celou dobu nepříjemně ošívala a třásla. Nohou jsem stále poklepávala na podlahu a už jsme byli na zpátečním letu do L.A.

,,Klid lásko, nic se jí nestane, je to naše chytrá holčička.'' Zašeptal mi Edward do ucha, ale i v jeho hlase jsem slyšela strach.

,,Ale co když jí ublíží? Co když-''

,,Nic se jí nestane, rozumíš?!'' Zavrčel a stisk na stehně zesílil.

,,Pojď, nutně se potřebuješ opláchnout vodou.''Zašeptal starostlivě a přikývl na stewartku, ať nám nechá nějaké buráky na sedadle. Vzal mě za paži a tahal za sebou do zadní části letadla k záchodům. Když jsem už zahýbala doleva škubl a zavřel do skladu s jídlem.

,,Co to děláš?!'' Byla jsem zmatená.

,,Musíš se uklidnit Bell.'' Zašeptal a pevně objal kolem pasu.

,,A to myslíš jako jak? Tady je sklad jídla Edwarde!'' Zavrčela jsem na něj tiše.

,,Ale jídlo už servírovat nebudou.'' Namítal a usmál se lišácky.

,,Cos vymysle-'' Přitiskl svoje rty na moje- naléhavě a toužebně- přitiskl na stěnu a svými pažemi uvěznil.

,,Změna programu, nebudeme jen sedět.'' Uchichtl se a já mu zapletla ruce do vlasů a přitiskla si ho blíž k sobě. Paže mu sklouzly a chytil za stehna, pousmála jsem se. Letadlo se naklánělo na stranu, pach tu byl nepředstavitelný, ale touha to přetloukla. Posadil mě na pultík a rozdělil kolena od sebe.

,,Si nenapravitelný.'' Zasmála jsem se, když mi rty sklouzl na krk. Ruce mu zabloudily pod košili a klouzal po mé kůži.

,,Přesně a proto mě miluješ?'' Zavrněl a svlíkl mi lehkou košili.

,,Jo…'' Vydechla jsem tiše. Přitlačil se víc na mě, džínovina a další látky nás nepříjemně dráždily. Položil kus oblečení vedle mě a já mu vyhrnovala mezitím roztouženě tričko.

,,Hlavně nekřič.'' Zašeptal po chvíli a sundával moje kalhoty.

,,Pokusím se.'' Zvrátila jsem hlavu dozadu a vydechla. Ruce mu klouzali po mém těle a já cítila, že místo, kde se jeho prsty dotkly mé pokožky zahořely, v břiše mi poletovalo tisíc motýlků a obavy se vypařily.

Otevřela jsem oči a rychle se na něj podívala. Sledoval každý záhyb, zkoumal a vypadalo to, jako by si ho pečlivě studoval, aby nezapomněl. Rukama jsem mu začala škubat páskem a kalhoty mu samy sklouzly dolů. Spiklenecky jsem na něj mrkla a on se usmál mým nejoblíbenějším pokřiveným úsměvem. Během chvilky mě zase roztouženě políbil a ruky mu sklouzly ke stehně…stoupal pomalu nahoru až se dostal k mému rozkroku. Zarazila jsem ho a obtočila kolem něj nohy. Věděl, že to znamená jen jedno, že nechci nic jiného…jen jeho. Dusil mé výkřiky slasti polibky a musím uznat, že v letadle je to panečku jiný zážitek než v přítmí vlastního pokoje…

Ucítila jsem najednou šílenou bolest na zádech. Jako kdyby mi někdo nožem řízl přes celou délku a zaskuhrala jsem.

,Co se stalo? Ublížil jsem ti?'' Zvedl ke mně vyděšeně hlavu.

,,Ne, ne, jsem v pořádku.'' Co to bylo?! Bolest po chvíli vyprchala, ale po chvíli absolutně stejná zase nastoupila. V hlavě mi zablikala žárovka. Vím, co to je…

V L.A už čekali všichni. Museli jsme podstoupit k dalšímu kroku…tréning.

,,Řekni, kdo jsou tvý rodiče?'' Zavrčel Demetri. Stála jsem zády k němu, ruce přikované ke stěně a od pasu nahoru nic.

,,Isabella a Edward!'' Zakřičela jsem zase a následovala rána. Cítila jsem jasně, jak mi řemen z oceli protrhuje kůži, tekoucí krev a pulzující bolest, která po chvíli zmizela.

,,Kdo jsou tvý rodiče?!'' Křičel. Aro seděl opodál s pár upíry ze své gardy a sledoval mé mučení.

,,Edward a Isabella!'' Vykřikla jsem zase skrz zatnuté zuby. Rána, kterou mi před chvílí způsobil už zarostla a následovala další.

,,Jen řekni, že nemáš rodinu, že jediná rodina na světě jsme my a už máš po trápení.'' Arův hlas byl klidný a prosycený autoritou.

,,Nikdy!'' Křičela jsem. Následovala další rána a povzdechnutí. Zatnula jsem zuby, prokousla si ret a potůčky krve mi stékaly z rány.

,Ness, nedělej to, lži jim!' Zaprosil krásný hlas. Jen jsem zakroutila tvrdohlavě a na zem stékaly malé, jako hlavička od špendlíku velké slzy. S každou ránou žena prosila a já nakonec přikývla. Zalžu jim.

,,Kdo jsou tví rodiče!''

,,Vy!'' Vykřikla jsem a oni se najednou zarazili.

,,Kdo je tvá rodina?'' Zeptal se opatrně Aro a jeho obličej zdobil škodolibý úsměv.

,,Volturiovi.'' Vydechla jsem a cítila, že už se déle na nohou neudržím.

,,Velice dobře.'' Muž, který mě celou dobu bičoval si oddychl a vypadal spokojeně, že nemusí bičovat na pohled patnáctiletou holku.

,,Alecu, odveď ji do jejího nového pokoje.'' Kluk jen přikývl, opatrně ke mně došel a odemkl pouta. Sesunula jsem se bezmocně na zem. Hnědovlasý kluk mě opatrně zvedl do sedu a přetáhl přes hlavu příjemně vonící tričko, vzal jemně do náruče, mou paži si přehodil přes krk a nesl do neznáma.

,,Kéž bych měl taky štít jako ty Renesme, využij ho.'' Šeptal mi do ucha skoro neslyšně.

,,Štít?'' Vydechla jsem unaveně.

,,Aro ti nemůže číst myšlenky, lži mu.'' Radil.

,,Děkuju…'' Zašeptala jsem a unaveně mi hlava klesla na jeho rameno. Voněl stejně jako to tričko…tak příjemně, sladce…

Položil mě na břicho na měkké lůžko a po chvíli se zase vrátil.

,,Počkej, neboj…všiml jsem si, že nějaké rány se ti nezahojují, jen to bude chvíli nepříjemný.'' Zašeptal uklidňujícím hlasem, vyhrnul jemnou látku a po zádech mi začala klouzat vlhká tkanina. Štípalo to. Když jsem sykla bolestně odtáhl svou ruku a pohladil po hřbetu ruky, kterou jsem měla křečovitě sevřenou kolem sametového prostěradla.

,,Promiň. Ještě vydrž.'' Byl tak opatrný a jemný. Od nikoho z Volturiových bych to nečekala. Zase přejel mokrou látkou po levém boku a cítila jsem, jak poslední bolest pomalu vyprchává.

,,Teď ti smyju tu krev, ano?'' Se slzami v očích jsem přikývla. Pomalu, jako motýlí křídla mi procházel po zádech a nepříjemná stroupkovitá, zaschlá - jako sádra- krev se smívala. ,,Děkuju.''Zaskřehotala jsem.

,,Neděkuj.'' V jeho hlase byla lítost. ,,Aro nikdy nepocítil takovou rebelii, jsi statečná, že jsi se mu dokázala vzepřít.''

,,Tohle bylo ubohý.'' Nevěřila jsem tomu. Suchým ručníkem mi smyl poslední kapky vody a přikryl lehkým, hebkým saténem, obrátil na bok a klekl si vedle mé postele.

,,Aro mě pověřil, že tě mám hlídat, takže mi říkej Alec.'' Taková podobnost. Alec/ Alex…jen pozměněné poslední písmenko. Lehce jsem se pousmála.

,,Prospi se, budeš to potřebovat a prosím, nikomu nic neříkej o tom ošetřování.'' Opatrně jsem přikývla a zavřela víčka. Setkala jsem se s prvním upírem Volturiových, který je ke mně milý, ohleduplný a starostlivý. Nebyl o moc starší než já když ho přeměnili. Upadla jsem do temnoty spánku a snů…