Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 7

02.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6002×

Alice mě hned vyšoupla dveřmi ven, abych běžel za Bells a já s radostí vyběhl. Dnes v noci by se jí zase měla objevit na paži ta modřina ruky. Vyskočil jsem do jejího pokoje a posadil se vedle ní. Spala tak klidně. Nevrtěla se, nekřičela a její andělskou tvář zdobil úsměv.

,,Edwarde…‘‘ Vydechla po chvíli. Radostí se mi málem rozbušilo srdce. Pohladil jsem ji po tváři. Zase zavzdychala moje jméno a já se pokaždé tetelil blahem. Pak se ale její srdeční rytmus zrychlil. Lekl jsem se, jestli se neprobouzí, nebo jestli náhodou zase nepřichází noční můra, ale pak pokračovala stále tím tichým hlasem snů...

,,Edwarde…‘‘ Zhluboka se nadechla.

,,Edwarde…já vím, co jseš…‘‘ Lehce pootevřela víčka a podívala se do mé šokované tváře. ,,Upír…‘‘  A usmála se na mě.

,,Jak?‘‘ Nemohl jsem sestrojit smysluplnou větu.

,,Pšt, Charlie přece neví, že mě chodíš v noci kontrolovat.‘‘ Zase jsem nechápal jak to ví. ,,Řekni mi jak jsi přišla na to, že jsem upír?‘‘

,,Slunce, bledá, ledová, mramorová kůže, oči, dokonalost, síla- víš, že jsi mu udělal modřinu jen tím stiskem? Rychlost. Viděla jsem tě mezi stromy v lese, ale pak jsi se najednou objevil ve dveřích, nejíš ani nepiješ a nespíš…‘‘

,,Jsi všímavá.‘‘ Jen přikývla.

,,To jsem…‘‘

,,A ty se mě nebojíš?‘‘ Zavrtěla hlavou.

,,Proč si myslíš, že bych ti nemohl ublížit?‘‘

,,Nemůžeš…kdyby ano, udělal bys to dřív, nechal bys mě dál vnitřně umírat a nesnažil by ses tolik…‘‘ Dokonale mě odhadla.

,,Víš čím se živím?‘‘ Zase přikývla.

,,Táta říkal něco o tom, že už je tu míň medvědů než za poslední roky.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Proč ještě nekřičím a neutíkám před tebou?‘‘ Čte mi snad myšlenky?

,,Nemůžu utíkat někomu, komu jsem dala své srdce a on mi dal své.‘‘ Usmála se, rukama se vytáhla nahoru a posadila se. Sedl jsem si k ní na postel.

,,Kdy jsi to zjistila?‘‘

,,Až včera…‘‘ Povzdechla si. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři. ,,Opravdu se mě nebojíš?‘‘ Jen nesouhlasně zamručela.

,,Tohle bylo příjemné a ještě něco.‘‘ Chytla zase mou dlaň a položila si ji na tvář a pomalu se ke mně nakláněla. Nosem se dotkla mého a vydechla. Dotkl jsem se jejích sladkých rtů a spojil je. Cítil jsem i slyšel její srdce- bilo jako splašené- snažilo se jí vyskočit z hrudi.Přitáhl jsem si ji ještě blíž a ruce mi zapletla do vlasů. Začala přerývavě dýchat. Pak ale najednou netvor někde v mém nitru se začal radovat. Ztrácím nad sebou kontolu! Jemně jsem se odtáhl, nechtěl jsem se pokoušet, abych ji nechtěně neublížil.

,,Waw…‘‘ Vydechla. Opřel jsem si čelo o její a chvíli poslouchal její tlukot srdce- pomalu se zpomaloval do normálu.

,,Miluju tě.‘‘ Usmál jsem se a její rty se zase vytáhly do úsměvu.

,,Miluju tě.‘‘ Tiše se tomu zachichotala a já najednou v hlavě slyšel neznámou melodii.

Byla tak něžná, krásná a tichá…nechtěl jsem na ni jen tak zapomenout. Hned jsem ji začal broukat a Bellin tep se na pár vteřin zastavil, jako kdyby nechtěl přerušit tu iluzi. Prsty mi začaly běhat vzduchem po neexistující klaviatuře a jasně jsem viděl, jak se Beliným výrazem probojovává šťastný úsměv. Stále jsem se snažil si vtisknout sebemenší detail té melodie a jako zázrakem se mi to dařilo. Byla dokonalá… stejně jako osoba, která mě k ní inspirovala. Něžná, tichá, křehká a rozbitná sebemenším šustnutím listí, jako by se jediným motýlím dotykem mohla zničit a to já nechtěl.

Když ta melodie dohrála, překvapeně jsem otevřel oči-čelo stále opřené o Bellino- a viděl jsem její láskyplný pohled, do kterého mě znova pohltila.

,,To bylo nádherné…‘‘ Zašeptala a rukou mi objížděla kontury obličeje. ,,Doufám, že ji tímhle nevymažeš z hlavy.‘‘ Usmála se, zvedla hlavu a zlehka políbila na rty.

,,Tak a už ji nevyženu z hlavy.‘‘ Zamumlal jsem a znova ji políbil. Její reakce se zase projevily a ona mi začala ruce vplétat do vlasů. Koutky úst mi vylétly do úsměvu a odtáhl jsem se od ní.

,,Musíš spát srdíčko.‘‘ Zašeptal jsem a zase ji přitlačil k posteli.

,,A co když to je sen? Já se nechci tak rychle vzbudit.‘‘ Zaskřehotala a její výraz prozrazoval strach.

,,Neboj, budu tě tu hlídat a neodejdu. Ano?‘‘ Její tvář se zase trochu rozjasnila, odsunula se ke kraji a s úsměvem poklepala na místo vedle sebe.

Zase jedna část mě protestovala- křičela, že to není správné- právě se ti svěřila s minulostí a ty s ní hned lezeš  do postele! Ale druhá zvítězila… ta druhá část prohloubená  tím sladkým pocitem lásky.

Lehl jsem si vedle ní, zabalil jí do deky a ona se mi uvelebila v náruči.

,,Abys mi neutekl, sladký přelude.‘‘ Vydechla, stočila se do klubíčka, jednu paži mi přehodila přes hruď a já ji začal tiše broukat tu krásnou melodii.

Poprvé za celou dobu, co sleduji její spánek jsem nebyl tak šťastný…ten pocit… svět dostal barvy, místo hnusné černobílé, kde se místy mísí se šedou vyprchal a nahradil jej svět zcela jiný. Tolik barev, radosti, emocí které nejsou matoucí, prázdné, ale na vrcholu blaha.

Nekřičela, nekopala kolem sebe ani nemlátila rukama…spokojeně spala,  vzdychala chvílemi tiše mé jméno a tiskla se ke mně. Divil jsem se, že ještě nedrkotá zuby, nevzbudila se dotekem mé studené ruky. Zdálo se mi to, nebo právě zavrněla jak kotě? Zase jsem se pousmál. Lehce jsem jí konečkem prstů jezdil po spodním rtu a cítil jednotlivé mělké nádechy a výdechy. Sladký anděl ležel v náruči démona. Jsem démon, nepochybuji o tom. Venku začalo svítat. Slyšel jsem budík jejího otce, který dnes měl v plánu jít na ryby. Snažil se tiše našlapovat, ale podlaha nesouhlasně vrzala pod jeho chodidly. Nasnídal se, umyl, ale co to? Ustrnul jsem. Slyšel jsem jeho tiché uvažování.

,Mám jít zkontrolovat Bellu? Je tu? Celou noc jsem ji skoro neslyšel…‘ Nedýchal jsem a slyšel jen jak si Charlie přišpendlil ucho ke dveřím a snaží se poslouchat.

,Uf, dýchá, žije, tak to je dobré, Edward myslím, že se včera zmiňoval, že přijede…hmm příjemný hoch, ale stále jsem si nejsem jím jistý. Snad Bells neublíží, ale jestli ano, vlastnoručně ho uškrtím, zapeču, nakrájím na kousíčky a budu prodávat jako sushi. Dobrý plán.‘ Tiše jsem se tomu uchichtl, naštěstí tohle Charlie neslyšel.  Po chvíli na příjezdové cestě zavrčel motor a s vrněním odjel.

To bylo o fous! Vydechl jsem vzduch, který mi nepotřebně přebýval v plicích, mezitím co šerif policie Forks bedlivě poslouchal za dveřmi, které jako by tam nebyly. Jen byly neprůhledné, alespoň nějaká výhoda. Menší světlo, které dopadalo skrz okna se dotkly Belliny tváře a ta se pomalu začala vrtět. Vypadalo to, že se snaží  dát ty paprsky světla pryč, jako kdyby si přála ještě snít. Pak ale její prsty začaly opatrně ťapkat po mé hrudi a ona nedůvěřivě zamrkala.

,,Dobré ráno.‘‘ Usmál jsem se na ni a odhrnul neposedný pramen vlasů z výhledu na její obličej.

,,Edwarde? Tys tu zůstal!‘‘ Vypískla a radostně mě objala.

,,Říkala jsi, že nechceš, aby tvůj sladký přelud zmizel, tak jsem tu.‘‘ Usmál jsem se a pohladil ji po tváři.

,,Takže to, co se stalo včera večer sen nebyl?‘‘ Oči ji zajiskřily a skousla si spodní ret. Zavrtěl jsem hlavou. ,,A ani to, co jsi mi říkal a já to pak opakovala?‘‘ Zasmál jsem se, přesně jsem věděl, co tím myslí.

,,Všechno se to stalo a já tě miluju.‘‘ Zašeptal jsem a ona se usmála, natáhla pro mou paži a políbila na dlaň.

,,Počkej, ještě prosím tohle.‘‘ Zašeptal jsem, povytáhl si ji na hruď a políbil na její sladké, plné rty.

,,Co je dneska v plánu?‘‘ Zeptala se a prsty mi jezdila po dlani.

,,Chceš vidět i zbytek mé rodiny?‘‘ Trochu se zamračila.

,,A co když se jim nebudu líbit?‘‘ To mi vykouzlilo další úsměv.

,,Takže, ty se nebojíš toho, že jdeš do domu plného upíry, ale že se jim nebudeš líbit.‘‘ Konstatoval jsem. Nesměle se usmála.

,,Neboj se, budou tebou nadšení.‘‘ Zavrněl jsem a políbil ji do vlasů.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 7: