Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am sorry, Jacob! I can´t stay - 2. kapitola

11.09.2010 (20:15) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1486×

I am sorry, Jacob! I can´t stay.

V mém pokoji už byla úplná tma a já poslepu cpala do batůžku (toho krásného blankytně modrého od tety Alice) vše, o čem jsem si myslela, že bude potřebné. Byl to zoufalý plán, ale doufala jsem, že mě z ničeho nepodezřívají. Jak by mohli? V životě jsem něco tak šíleného neprovedla! A už vůbec ne bez dovolení! Jako nejcennější drahokam jsem do přední kapsičky přidala přívěšek od maminky - medailonek s fotkou naší rodiny, deníček a velký svazek bankovek ukradený z pokoje strýčka Jaspera.

Naposledy jsem se po svém setmělém pokoji rozhlédla a povzdechla si. Možná, že už se sem nikdy nevrátím... Opatrně jsem se kradla k oknu a vyhlédla k zemi. Bylo to docela vysoko. Měla jsem pokoj v druhém patře, naštěstí pode mnou byla kuchyně, takže mě teď skrz okno nikdo neuvidí.

Pamatovala jsem si, jak jsem skákala poprvé. Za ruku mě držela teta Alice a já jí sevření křečovitě oplácela. Napoprvé si mě museli doslova podat z náruče do náruče, neboť já jsem odmítala ignorovat výšku a přirozené pudy. Časem jsem se to ale naučila. Dnes mi nedělá problémy šplhat po stromech, ale Esmé z toho mívá mrtvici.

S hlubokým nádechem jsem se připravila a skočila. Chvíli jsem padala, ledový vzduch mě šlehal do tváří. Pak jsem ovšem měkce přistála, bez jediného zvuku. Kdybych byla hlasitá, slyšeli by mě. A to se nesmělo stát. Ještě tak dvě hodiny potrvá, než se dozví, že jsem zmizela - tedy pokud neudělám nějakou chybu.

Zamávala jsem domu a rozběhla se. Běhala jsem rychle. Dost rychle, abych Jacoba doběhla, ale ve většině případů jsem věděla, že schválně zpomaluje, abych vyhrála nějakou sázku. Byl to džentlmen každým coulem. Jó, strýček Jake byl super.

* * *

Milý deníčku,

stále nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo. Už svítá a já se snažím nemyslet na to, kam běžím, protože vím, že teta Alice by mě podle toho mohla najít, potrestat a přivést zpátky. A to já nedopustím. Ne, dokud se alespoň nepokusím získat je zpět. Moji rodiče za to stojí. Běžela jsem pořád na sever. Podle mapy, kterou mi ukázali jedni dobří lidé ještě v Oregonu, jsem musela tím směrem běžet, abych překročila hranice Washingtonu. Cítím se sama, ale musím pokračovat v cestě. Je to takový neznámý pocit - nemít tu Jakea ani ostatní... Je to neuvěřitelně ponuré a ta atmosféra okolo stojí za houby... Přesvědčila jsem jednu rodinu, aby mě vzali s sebou alespoň do Olympie. Odtamtud už budu muset po svých. Áh - počkat, už na mě mávají! Budu pokračovat, až bude trochu klid...

Jedním plynulým pohybem jsem se zdvihla ze země a vděčně se usmála na přeochotnou paní. Žena se zdála být starší než Esmé, podsadité postavy. Ve tvářích měla dolíčky, jak se neustále usmívala a roztomilé vrásky od stejného podnětu. Měla mikádo divokých černých vlasů, jež se stáčelo v milionech oček. Její pleť byla do tmava opálená. Její přítel byl vyšší asi o dvě hlavy, dokonce vyšší než strejda Emm, ale za to byl neskutečně vychrtlý. Poslední člen auta bylo snad neustále spící děťátko v sedačce na zadním sedadle, vedle nějž jsem seděla, to neslo rysy obou rodičů.

„Nemáš žízeň? Napij se, Nessie. Zkus pak usnout, cesta ti rychleji uteče a nebude ti špatně,“ usmála se na mě. Vzala jsem si od ní podávanou lahev a napila se několik doušků.

„Ještě trošku, drahoušku,“ vybízela mě a já poslechla, pila jsem dokud ve mně nezmizela třetina tekutiny a pak jsem jí ji vrátila. Byla jsem unavená. Hodně. Předtím jsem si ani neuvědomila jak moc. Opřela jsem si hlavu o sedačku a cítila se čím dál malátněji. A víčka těžkla a těžkla, až jsem je zavřela. Po chvilce jsem už nevnímala nic. Čas, místa, doba... Všechno už mi bylo jedno. Propadla jsem se hluboko do spárů spánku.

* * *

„Nech ji ještě spát, Darjo. Nešťouchej do ní! Probudíš ji a Jill se bude zlobit.“

„Neříkej mi, co mám a nemám dělat, Nelly, moc dobře víš, jak to nesnáším.“

„Děvčata, mohly byste se laskavě uklidnit, potřebuje spát. Dostala silné sérum, tělo ho musí zpracovat, jinak by ji to mohlo ještě něco provést. Stejně nechápu, proč musejí Jill a Nick dělat pokusy zrovna na malých dětech. Nikdy to nezabralo. Lidé prostě nemají žádné zvláštní schopnosti, které by to mohlo posílit. Určitě si to celé jenom vymysleli, aby odvedli pozornost od toho, že podvádějí Luca.“

„Nech toho, Dane. O tvé rozumy tu nikdo nestojí. Lucas na to stejně časem přijde, je to Jillin manžel, proboha, dojde mu, co se děje. Jen co se dostane na delší dobu z tý protivný laboratoře. Stejně mi z toho běhá husí kůže po zádech. Ještě že vlkodlaci jsou proti tomu patogenu imunní. Nechtěla bych zesílit ještě víc tu nezvladatelnou hrůzu v sobě.“ Dívka sedící na mé posteli se oklepala. Já jsem byla ještě příliš slabá, než abych mohla upozornit na to, že už vnímám. Nadále jsem byla jako ležící mrtvola.

„Když ona je tak... tak bledá! A leskne se! Kolik že jí toho Jill dala?“

„Asi dvacet pět mililitrů, plus mínus. Narvala to do ní v autě. To děvče je zjevně dost naivní. Stoplo ji to, když se vraceli z Portlandu, a chtělo to svézt někam za hranice. Jill prakticky dodržela slovo. Za hranicemi tedy je a to dost daleko.“

„Dvacet pět?! Nikdo ještě nepřežil celých patnáct a ona do ní narve tolik? Pochybuju, že se probudí,“ mručel chlapec.

„Prej se jí zdála zvláštní. Vypadá divně, to jo. Bůh ví, co je to za individuum. Nechápu, že ji musela vzít zrovna k nám do školy. Copak tu už není dost rozruchu? Není dost špatný vychovávat mladý vlkodlaky? Musí si sem k tomu tahat i takovou zbytečnou přítěž jako... tohle?“

„Možná... možná ji chce přeměnit! Možná se ji chystá kousnout! To by se uzdravila. Bůh ví, jestli by ta látka fungovala, ale... možná proto ji tam dala tolik, aby to přestála!“

„Cože? Nemá dost práce i tak? Pověsit si na krk dalšího vlkodlaka? Zastírat, že je tohle obyčejnej internát a všechny ty pokusy jí musej zabrat všechen volnej čas. To je hloupost, Dane, zapomeň na to.“

„Fajn,“ zavrčel chlapec a byl klid. Podařilo se mi otevřít ústa, pak se mi vrhnula do těla zvláštní energie, postavila jsem se tak prudce, že to postřehli až ve chvíli, kdy jsem stála pevně na nohou. Všichni vykřikli. Jedna z dívek se mi vrhla po krku, odhodila jsem ji jako by nevážila nic, až se probořila stěnou. Překvapeně jsem se podívala na vlastní ruku. Už byla zase ochablá. Všechna energie, všechno světlo. Bylo to pryč.

„Kde - kde to jsem?“ zeptala jsem se na jedinou důležitou věc. Kluk, asi o tři hlavy vyšší než já, vypracovanbé postavy, s kaštanově hnědými vlasy a zářivě zelenýma očima, si mě prohlédnul, zahleděl se mi pevně do očí a vyslovil jen tři slova, která mě přiměla zklátit se znovu k zemi.

„Vítej v Itálii.“

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I am sorry, Jacob! I can´t stay - 2. kapitola: