Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am Time Traveller, 1. kapitola

22.12.2009 (08:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1366×

1. Kapitola - Neznámý návštěvník

Hudba

Vypravěč

Uvnitř jsem cítil nepříjemné nutkání. Ale nechápal jsem proč? Nikdy jsem se totiž nezajímal o žádného člověka tolik, jako o ni. Určitým způsobem mě fascinovala. Její myšlení, její zbůsoby vyjádření a ta snaha být lepší byla pozoruhodná. Obdivoval jsem ji, že ve svých devíti letech už chápe mnohem víc, než-li děti jejího věku. Byla všímavá a velice chytrá, ale i přesto byla nešikovná a neopatrná.

Jaká ironie, že?

Kdykoliv mohla, zakopla. Tedy tak jsem ji často vídával já, ale stávalo se mi, že jsem se o ni opravdu bál. Vždyť byla tak křechká a malá a mohlo se jí stát cokoliv. Navíc s její opatrností to nebylo nejlepší. Ráda poznávala nové věci, takže denně přicházela domu s odřenými dlaněmi a roztrhanými šaty. Zní to podivně, ale kolikrát to vypadalo, že to nebezpečí sama vyhledává. Nutilo mě to uvažovat, jak je to vlastně možné, že tak malá holčička dokáže k sobě přitáhnout tolik nebezpečí?

Později jsem se smál sám sobě, protože to co přišlo pak, nebylo oproti odřeným kolenům a modřinám nic. Ta holka si zahrávala s osudem. Jako by balancovala na hranicích, které byly pro její osud už předem dané.

Možná bychom vše měli raději úvést na pravou míru a tak tedy začnu. Vrátíme se o několik let dozadu. 18. 08. 1803

Isabella

,,Tati?“ Křikla jsem do prázdného pokoje.

Když se nikdo neozval, vyběhla jsem z pokoje a seběhla rychle schody. Pro jistotu už jsem se držela zábradlí, protože časté pády už jsem nechtěla opakovat.

,,Ááá.“ Vybafla jsem na něj a běžela ho obejmout.

,,Ahoj zlatíčko.“ Zašeptal a rychle mě objal.

,,Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a dala mu pusu na tvář.

Přívětivě se na mě usmíval a okolo očí se mu objevily malé vějířky vrásek.

,,Jak se má moje princezna?“ Zeptal se a já zrudla.

,,Tati...,“ špitla jsem polichoceně, ale on se jen usmál.

,,Tak jak se máme?“ Zeptal se znova a natočil mě k oknu.

,,Skvěle,“ odpověděla jsem upřímně.

Bylo krásné s tatínkem trávit čas. Často pracoval a každá chvilka s ním pro mě byla vzácná, navíc jsem neměla maminku, ta totiž odpočívala na nádherném místě, kousek od vesnice.

Vím, že umřela, těsně potom, co jsem se narodila.

Prý byla krásná, ale nikdy jsem ji nepoznala. Mrzí mě to, ale naštěstí mi po ni zůstalo pár portrétů, ze kterých vím, že byla opravdu krásná.

Když jsem se táty jednou zeptala, jestli za to můžu já, že s námi maminka není, hrozně se zlobil. Řekl mi, že je rád, když má mě a že maminka je tu určitě nekde s náma, jen ji prostě nevidíme.

,,Copak je?“ Zeptal se a jemně mě šťouchl.

Pousmála jsem se a dala mu velkou pusu na tvář.

,,Mám tě ráda tati.“ Zašeptala jsem a co nejvíc ho objala.

,,To já tebe taky,“ a objetí mi oplatil.

,,Půjdu si hrát.“ Zašeptala jsem a položila mu hlavu na rameno.

Uklidňoval mě jeho rychlý tlukot srdce a vyrovnaný dech.

,,Víš, že nemáš chodit nikam daleko.“ Povzdechla jsem si a usmála se na něj.

,,Ano.“ Vymanila jsem se z jeho objetí a skočila na zem. Samozřejmě jsem zavrávorala, ale naštěstí mě tatínek včas chytil.

,,Děkuju,“ usmála jsem se a vyběhla z pracovny. Pomalu jsem si pak došla do pokoje, vzala deku a malou panenku a vyběhla z domu.

Běžela jsem okolo levého křídla, kde jsem upadla a pořádně si natloukla, ale rychle jsem se zvedla a běžela do lesa. Dneska bylo hezky. Nesvítilo sice sluníčko, ale sem-tam vysvitly nějaké ty paprsky, které se dostaly z pod mraků.

Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla, věděla jsem, že můžu kdykoliv zakopnout, ale už jsem si naštěstí na modřiny zvykla.

Když už jsem měla na dohled malou louku, zpomalila jsem a vystoupila ze stínu obrovských stromů.

Rozložila jsem velkou kostkovanou modrou deku a lehla si na ni a začala si zpívat.

Když už mě všechny písničky omrzely, zvedla jsem ruce nad hlavu a dívala se zkrz prsty na mraky. Pomalu se začínalo vyjasňovat a louka se probouzela k životu.

Všimla jsem si, že se u jednoho stromu něco pohnulo. Rychle jsem vyskočila a o krok ustoupila. Srdce mi zběsile tlouklo a strachem chtělo vyskočit z hrudi.

,,J-je tam někdo?“ Zakoktala jsem nejistě směrem dopředu, ke stromu.

Zaposlouchala jsem se, ale nikdo se neozíval, ale pak...

,,Kdo jsi?“ Zeptal se hlas, který vycházel z křoví, kousek od stromu.

Ten hlas byl nádherný, zněl jako zvonkohra, dokonale sladěná v jedné tónině.

,,Jsem Isabella Swan,“ řekla jsem nejistě a o krok ustoupila ,, kdo jste vy?“ zeptala jsem se naoplátku.

,,Ehm... Já...“

,,Já vám nerozumím,“ křikla jsem směrem ke stromu.

,,Isabello, mohla byste být tak hodná a podat mi tu deku?“ Vytřeštila jsem oči a něvařícně hleděla na křoví, které se nejistě pohupovalo.

,,Isabello? Jste tu ještě?“ Zeptal se znova ten melodcký hlas.

,,A-ano-“ vykoktala jsem ze sebe a skrčila se pro deku.

,,Můžete mi tedy podat tu deku?“ Zeptal se vlídně.

Pomalu a nejistým krokem jsem se vydala ke křoví. Křečovitě jsem svírala kostkovanou deku a snažila se neupadnout.

Uprostřed křoví se objevila bílá dlaň. Chvilku jsem se na ní dívala, protože byla skoro stejně bílá, jako ta moje, ale moje byla víc do broskvova. Ze všech dětí jsem já byla vždycky ta nejbledší,  a dokonce i doktoři si mysleli, že je semnou něco v nepořádku. Už odmalička jsem se musela něčim lišit. Vždy jsem byla jiná.

Dodala jsem si značnou dávku odvahy a natáhla ruku s dekou.

,,Děkuji.“ zašeptal úlevně hlas, když jsem mu deku položila do dlaně.

Ruka s dekou zmizela za křovím a já pro jistotu ustoupilao pár kroků do zadu. Potichu jsem vyčkávala na to co se stane. Byla jsem netrpělivá, protože mě zajímalo, komu patřila ta bílá dlaň a ten nádherný hlas.

Z křoví vystoupil po chvilce nějaký mladík. Ale on byl... Byl...

Vypravěč:

Když jsem viděl, jak se ji při pohledu na toho mladíka objevila jiskřička v těch černých očích, málem jsem se zbláznil. Nebo jsem v to aspoň doufal. Moc dobře jsem totiž věděl, že je Isabella magnet na nebezpečí, ale tohle! Ta holka si dovedla hrát se svým osudem, jako s nějakou bezvýznamnou hračkou.