Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am time Traveller, 3 kapitola

08.01.2010 (16:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2033×

Kapitola – Já jsem prošvihla Vánoce?

Hudba

Vypravěč:

Znáte takový ten pocit, kdy se hloupě a nepřítomně dívate na krajinu a myšlenkami jste úplně někde jinde? Asi ano, protože mě se to stávalo čím dál tím častěji. A upřímně jsem to nenáviděl,. Bylo to až příliš lidské a částečně mě to omezovalo. Jak? Nezáleželo na tom, kde jsem byl, nebo jak daleko, pořád jsem myslel na tu malinkatou dívku a toho chlapce.

Jejich kouzlo mě k nim táhlo. Jako kdyby se spojily dva drahokamy a vy ani nedokázali popsat, jak nádherné je, se na tu třipitivou krásu dívat. Nutilo mě to polemizovat o celém světě a o tom, co je možné, a co ne. Jenže jsem se nedokázal rozhodnout, nebo spíš dojít ke správnému názoru. Bylo to pro mě příliš nové a okouzlující. Ale pořád jsem v sobě cítil rozhorčenost. Byl jsem si příliš vědom, co všechno by se mohlo stát, kdyby jí ten chlapec ublížil. A já bych tomu nedokázal zabránit. Vědomí jde vždy ruku v ruce s bolestí. Proč? Protože co oči nevidí, to srdce nebolí, aspoň tak se to říká u lidí, ne?

Moje srdce bylo již dávno pryč, nebo spíš duše. Byla dávno pohřbená v čase, pod tlustou vrstvou lidských osudů a chyb.

Rozhodl jsem se tedy, že zůstanu. Aspoň chvíli, dokud si nebudu jist, že bude ona v pořádku.

Isabella:

Následující den se neobjevil, ani ten další a ani pak...

Chodila jsem na tu louku deno-deně, ale neukázal se. Nevěděla jsem, proč mi to tak vadí. Přece jsme se ani neznali, ale stejně mi to bylo líto. Chtěla jsem o něm vědět víc, kdo je, co je zač, ale hlavně jsem chtěla vědět, jak dokáže zmizet.

Nikdy jsem nevěřila na pohádky, ale tohle bylo opravdové. Viděla jsem to. Přesně jsem dokázala popsat, jak zmizel.
Nejdřív se ho jemně dotkly paprsky slunce, pod nimiž se lehce zatřpitil, přesně jako maminčiny náhrdelníky, když se daly na slunce. Pomalu se ztrácel, jako by jeho pokožka vlivem slunečních paprsků mizela. Bylo to tak jiné, tak neuvěřitelné, ale nešlo tomu nevěřit. Ale co když to byl jenom sen? Pouhopouhý výplod mé fantasie? Ale proč? Nikdy jsem nevěřila na strašidla, čarodějnice a podobně. Nic takového existovat nemohlo, ale tohle všechno, to co jsem viděla na vlastní oči, to popíralo vše.

Vzala jsem si malý černý notýsek a vyšla z dětskéjo pokoje. Chodila jsem, jako tělo bez duše. Byla jsem příliš zabraná do svých myšlenek a úvah, než abych vnímala okolí. Překvapilo mě, když jsem otevřela notýsek, ve kterém bylo datum 18. 08. 1803
Značně se odlišovalo od data na obrovských zlatých hodinách, které měl tatínek v pokoji. Na hodinách se malými zlatými čísli rýsovalo datum 26. 01. 1804.

,,Cože?“ pípla jsem vyděšeně a lekla se svého vlastního hlasu. To jsem prošvihla své narozeniny i Vánoce? To není možné... Rychle jsem seběhla schody a běžela do tatínkovy pracovny. Zaklepala jsem naléhavě na dveře a vstoupila. Přeběhla jsem po malém koberci až k velkému dubovému stolu, kde byl tatínek. Seděl ve svém velkém hnědém točivém křesle, zabraný do papírů. Brýle měl posazené nízko na nose, kolem očí se mu udělaly další mimické vrásky a ve vlasech se mu zapletlo pár šedivých vlasů.

,,Tati?“ všimla jsem si, jak na chvíli ztrnul.

,,Bells?“ Podezíravě si mě změřil. ,,Co ty tady?“ zeptal se a sundal si při tom brýle.

,,No...“ Nervózně jse poklepávala černými střevíčky o podlahu. ,,Víš, já... Nejdou hodiny u tebe v pokoji špatně?“

Zamračil se a z přední kapsy šedivé vesty si vyndal malé kapesní hodinky. ,,Měly by jít správně. Proč?“
Neodpověděla jsem mu na otázku a rychle vychrlila další. ,,Určitě?“
,,Ano,“ pronesl jistě. ,,Řekneš mi už co se děje?“
,,Asi jsem medvěd,“ pronesla jsem tiše a otočila se na patě. Za sebou jsem slyšela, jak mě otec volá, ale už dávno jsem si razila cestu k šatní skříni.

Vytáhla jsem si svůj zimní kabát, našla staré tatínkovy boty, nějaké kalhoty, košili, vestu a krátké sako. Vše jsem si pečlivě složila a dala do malého baťůžku.
Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila ven.
,,Isabello?“
,,Jejda...“ šeptla jsem co nejtišeji.
,,Ano tatínku?“ nasadila jsem svůj nejmilejší úsměv a podívala se na něho z pod svých řas. Pousmál se a tiše se zeptal. ,, Kam jdeš?“ Kam, kam... Kam? Ukaž svou kreativitu, Bells. Napovídala jsem si.
HA! Křikla jsem v sobě vítězoslavně. ,,K panu Mortymu.“ Odpověděla jsem s klidem, ale jeden koutek úst mi nejistě ucukával.
,,Ale hodinu zpěvu máš až kolem čtvrté.“
,,Vím, ale ještě bych se chtěla stavit u Ericy.“
,,Ericy?“ Na čele mu vyběhla malá vráska. Jak snadno jsem svého otce dokázala přečíst. Nevyúživala jsem toho příliš, ale teď bylo zapotřebí zalhat, jen maličko.
,,Casteelové...“ Napovídala jsem mu, ale jiskřička v jeho očích, která by mi oznámila, že se mu něco vybavilo, se bohužel neobjevila.
,,Paní Casteelová má ta šílená dvojčata,“ dokončila jsem.
,,Isabello!“ opomenul mě.
,,Omlouvám se...“ šeptla jsem, ale v duchu jsem si dodala, že mám pravdu. Peter a Taylor! Těm dvoum se nemohlo vyrovnat snad ani samo peklo! Byli to strašní zmetci. Ještě horší na tom bylo to, že byli chytří, takže jejich rošťárny byly opravdu nepřekonatelné. Každého učitele v naší škole dostali aspoň dvakrát, raději ani nepočítám, kolikrát už byli podmínečně vyloučeni. Ze školy je ředitel vyhodit nemohl, neslušelo by se to a jejich otec pracoval na radnici, tudíž to byl vážený pán.
,,No dobře,“ přitakal tatínek.
,,Můžu teda za Ericou?“ zeptala jsem se znova.
,,Ale nepůjdeš sama,“ oznámil.
,,Ale tati!“
,,Nebudeme se zbytečně hádat.“ Tím zakopal, pohřbyl a udupal naší konverzaci.
,,Oscare?!“ křikl otec a odněkud se vynořil vysoký, štíhlý a v obličeji nezdravě bledý, řekla bych až nazelený, chlapec.
,,Pane?“ Oscar byl náš kočí. Podle mého názoru byl k ničemu. Ne, že by nebyl šikovný, ale kočího jsme nepotřebovali. Otec vždy chodil pěšky, nebo si osedlal svého koně, ale dlouhé cesty u nás nepřipadaly v úvahu. A já? Já padala dobře i s pomocí svých vlastních nohou. Nějakého koně jsem na to opravdu nepotřebovala.
,,Odvezte ji ke Casteelovým.“ Poručil a odešel. Musel to na mě být opravdu hezký pohled. Oscar se totiž strašně smál a mně se z uší div nestoupala pára, jak jsem soptěla.
,,Nesměj se!“ sykla jsem.
,,Omlouvám se, slečno,“ sice se omluvil, ale to, jak mu ustřelovaly koutky mě moc nepřesvědčilo. ,,Půjdu připravit kočár.“ Rychlými kroky odešel a já ho v duchu skrz nazkrz proklela.
Po chvilce jsem se vzpamatovala a vyběhla z domu. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, to že jsem ještě nespadla bylo obdivuhodné. Oběhla jsem dům, přeběhla les a nakonec i louku. Rychle jsem doběhla k onomu křoví a vyndala věci z baťůžku.
Úhledně jsem vše složila do malého komínku a boty nechala vedle toho. Malý notýsek jsem strčila zpátky do batohu a běžela rychle domu. Běh zpátky byl mnohem těžší, ale obešlo se to bez větších pádů a zhmožděnin.
Rychle jsem doběhla před dům a zkontrolovala šaty. ,,To nepůjde,“ usoudila jsem, když jsem viděla, jak jsou špinavé. Batoh jsem schodila na zem a vzápětí vybíhala schody. Rychle jsem si omyla obličej studenou vodou, vlasy rozčesala a co nejrychleji se převlékla. Srdce mi zběsile tlouklo, ale stihla jsem to krásně. Když jsem sbíhala schody, Oscar přijel teprv před dům. Skvělé načasování, pomyslela jsem si, sama pro sebe se usmála, popadla batoh a nastoupila.

Teď ještě přežít odpoledne s Ericou.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I am time Traveller, 3 kapitola: