Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 12. kapitola

25.06.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1587×

12. kapitola

Najednou jsem se objevila u silnice a vzhlížela na cestu posypanou štěrkem, která vedla lesem. Otáčela jsem se zmateně kolem dokola a nechápala, jak jsem to udělala. Vnímala jsem to vzrušující napětí, které mě táhlo do lesa, ale nevěděla jsem, kde se to ve mě bere. Jako bych měla schopnosti, o kterých jsem ještě ani sama nevěděla.

Zatřásla jsem hlavou a vydala se po cestě. V tuhle chvíli bylo důležitější najít Carlislea a strávit s ním a s Edwardem poslední chvíle mého života na Zemi. Na jednu stranu jsem měla strach, že si Carlisle na mě za celá ta léta nevzpomněl, ale já ho potřebovala vidět. Potřebovala jsem vědět, jak oba žijí a jestli se mají dobře. Potřebovala jsem zjistit, jestli si na mě aspoň vzpomněl a jestli se mnou chce být posledních šest dní.

Na tuhle chvíli jsem čekala sto let. Sto dlouhých let, které jsem vzpomínala a udržovala si v mysli jeho i Edwardův obraz. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný. Chtěla jsem mu všechno říct a povědět mu, jak šílené to bylo odloučení. Je pravda, že mi chyběla i Renée, ale tam dole se mnou netrávila mnoho času a já se naučila samostatnosti, ale Carlisle mi pomohl, když jsem to nejvíc potřebovala a za to jsem mu byla vděčná. Nahradil mi otce a udělal ze mě slušně vychovanou dívku, která ho miluje nadevše. Nevím jak, ale vytvořila jsem si k němu zvláštní pouto, které nejde jen tak prolomit.

Kráčela jsem lesem, dokud mezi stromy nezačalo prosvítat světlo. Stromy se rozestoupily a na mě dopadala ranní rosa, která mi zvlnila moje tmavé kadeře. Nasadila jsem si kapuci od červeného pláště a pohlédla na dům, který se na první pohled zdál luxusní. Stál uprostřed lesa na mýtině před řekou.

Slyšela jsem šumění lesa pod mírným větrem a ptáčky, kteří rozhlašovali do nebe, že je ráno.

Pohlédla jsem k proskleným vchodovým dveřím, kde byl můj cíl. Dům byl až neskutečně obrovský a působil honosně. Některé stěny byly prosklené a jiné měly bílou omítku, která se zdála nová. Před domem stály dvě novější vozidla značky Volvo a Porsche. Nevěděla jsem, jestli jsem na správném místě, ale cítila jsem, že právě tady najdu to, co hledám.

 Pomalým krokem jsem šla mýtinou vpřed a sklopila tvář k zemi. Byla jsem nervózní. Cítila jsem, jak zaplavuje celé mé tělo vlna napětí, pod kterou jsem se chvěla. Tiše jsem vyšla schody ke dveřím a pohlédla jimi dovnitř, kde to vypadalo stejně vznešeně jako zvenku. Interiér působil opuštěně, ale já slyšela ty nepravidelné nádechy a cítila sedm jedinečných vůní, z kterých dvě mi byly velmi povědomé. Zhluboka jsem se nadechla a dodala si tím odvahu zazvonit.

Zmáčkla jsem prstem zvonek a čekala, než mi přijde někdo otevřít. Skrz dveře jsem viděla přicházet moc hezkou ženu v Carlisleových letech. Měla hnědé dlouhé vlasy po ramena a mile se na mě usmívala. Oblečená byla do šatů, které jí obepínali postavu a zdáli se drahé.

„Dobrý den. Přejete si?” zeptala se melodickým hlasem, když mi otevřela dveře a prohlížela si mě zlatými panenkami.

„Dobrý den. Hledám Carlislea,” řekla jsem tiše, protože se mi v krku usadil knedlík, jak jsem byla nervózní.

„A můžu se zeptat, kdo ho shání?” zeptala se podezíravě žena a natočila hlavu na stranu. Za ní jsem náhle viděla pět dalších upírů, kteří mě skenovali a provrtávali mě podezíravými až nenávistnými pohledy. Má nervozita se prohlubovala a panika začala ovládat mé tělo, které se zmítalo ve vlně napění.

„Já...Já jsem snad...ještě...” Nevěděla jsem, co říct. Nedokázala jsem vytvořit souvislou větu, když jsem uviděla na schodech tolik známou tvář Carlislea.

Realita byla o hodně lepší – krásnější, než když jsem si ho vyvolávala v mysli. Zdál se zaskočený, ale v jeho pohledu jsem viděla radost, nevěřícnost, naštvání a překvapení.

„Rodina. Je to rodina, Esmé,” řekl pevně nahlas a ve mě se zvedla vlna radosti, protože si mě pamatoval.

„Isabello,” oslovil mě něžně, jako bych byla přízrak minulosti a scházel pomalu schody, krůček za krůčkem. Omámeně jsem se dívala jeho směrem a můj pohled zjihl. Už nebyl vystrašený.

„Jsi to ty? Mám dojem, že sním a je to moc krásný sen,” řekl tichounce, jakoby stále nevěřil, že jsem zde. Slyšela jsem několik zalapání do dechu, ale nevnímala to. Mou pozornosti měl jen Carlisle, který ke mě vzhlížel s nadějí a postupoval blíž.

„Nesníš, otče. Slíbila jsem, že si tě najdu,” řekla jsem a cítila, že mě v očích pálí slzy radosti. Najednou se z něj stala šmouha a už mě držely dvě chladné ruce v silném objetí. Slzy přetekly přes okraj a vzlyky se draly skrz mé tělo ven. Těžce jsem natáhla vzduch do plic a křečovitě držela tělo mého otče.

„Už jsem nedoufal, dcero. Tak strašně si mi chyběla,” šeptal celý naměkko a já popotáhla.

„Chyběl si mi až to bolelo,” povzdechla jsem si a setřela rukou slzy, přes které jsem ani pomalu neviděla.

„Nechci rušit tuhle dojemnou scénu, ale mohl by mi tady někdo vysvětlit, kdo to je a proč jsem jí neviděla přicházet?” zavrčela malá černovlasá upírka a dívala se na mě podezíravě naštvaným pohledem.

„I já bych rád věděl, kdo to je, Carlisle a proč si o ní nikdy nemluvil nebo proč jsem jí nikdy neviděl v tvé hlavě?” zeptal se chlapec, který mi vzdáleně připomínal Edwarda.

Pokud mi v nemocnici přišel krásný, tak nyní vypadal jako anděl. Bronzové vlasy měl rozházené a některé mu spadaly do čela. Jeho tvář měla ostřejší rysy. Byl bledší a oči zlatavé barvy. Ta zeleň jeho panenek zmizela a já na něj vzhlížela jako na samotného boha. Byl vysoký a hubený, ale přesto se pod tričkem rýsovala jeho vypracovaná hruď.

„Proč na tebe tak čumí?” zahlásil hromotluk a já sklopila pohled k zemi.

„Chovejte se slušně,” řekl autoritativně otec. „Než vám to vysvětlím, tak si musím s Isabellou promluvit,” řekl a otočil se na mě. Rukama držel má ramena, která stiskl, jako by se chtěl přesvědčit, že tu stále stojím. „Odlož si tašku a pojď se mnou,” řekl hřejivě a vzal mi cestovní tašku, kterou položil u dveří. Vzal mě okolo pasu a vyšli jsme směrem k řece.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 12. kapitola: