Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 14. kapitola

04.07.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1759×

14. kapitola

O několik dní později

V rodině Cullenů vládla tichá domácnost. Nikdo se mnou nemluvil kromě Carlislea, který mi to chtěl vynahradit svojí přítomností, ale já věděla, že je to pro něj těžší než pro mě. Stavěla jsem ho do pozice mezi mnou a zbytkem rodiny a to se mi nelíbilo. Poslední dny jsme trávili většinou spolu, a když se otec zeptal, jestli nechtějí jet s námi, odmítli. Někdy se vymluvili, že mají práci a jindy jen zarytě mlčeli. Myslím, že se všichni těšili, až odejdu, protože jsem tu trávila poslední noc.

Poslední noc na Zemi, která pro mě byla nejtěžší.

Mlčky jsem se loučila se vším luxusem, který jsme v Pekle neměli, ale nebyla jsem připravená se rozloučit s Carlislem. Čím více se blížil zítřek, tím více jsem si přišla osamělejší a bezmocnější. Dlouhé hodiny jsem jen tak seděla na zemi u okna a rekapitulovala si posledních sto let, které byly mým nejšťastnějším obdobím života. Rukama jsem si objímala nohy a hlavu jsem měla položenou na kolenech. Dívala jsem se do dálky za řeku, když mě začaly v očích štípat slzy.

Svým způsobem mě Carlisleova rodina zklamala, ale nemohla jsem jim nic vyčítat, když jsem jim nemohla říct pravdu. Edward mě znovu uchvátil svou krásou, ale měla jsem dojem, že chlapec, kterého jsem viděla umírat v nemocnici, je pryč. Nenávratně pryč. Nikdo z nich si ke mě nehledal cestu a já nehledala jejich, protože jsem se bála zklamání. Rozuměla jsem, že chtějí ochránit rodinu, sami sebe, ale Carlisle mi věřil, tak nemohli věřit otci. Z úst se mi dral tichý vzlyk a další a další. Nerozuměla jsem jim. Nerozuměla jsem sama sobě.

„Nebuď smutná, holčičko,” pohladil mě Carlisle po vlasech a já neměla odvahu se mu podívat do očí. Sedl si vedle mě na podlahu a setřel mi slzy smutku a bolesti.

„Trápí tě, že budeš muset odejít?” zeptal se tiše a soucitně.

„Nechtěla jsem ti způsobit takové potíže. Neměla jsem sem chodit,” natáhla jsem vzduch do plic, od vzlyků to nepomohlo.

„To neříkej. Čekal jsem sto let, než tě zase uvidím. Tak dlouho jsem čekal na svou dávnou společnici a ničeho nelituju. Miluju tě jako dceru a to nikdo nezmění. ani moje rodina,” přiznal se a já se pousmála, protože to bylo to nejhezčí, co mi řekl.

„Taky tě mám ráda. Moc,” rozvzlykala jsem se v jeho náručí a užívala si ty poslední hodiny, kdy jsem byla s ním.

Ty hodiny, kdy jsme si povídali a společně vzpomínali na staré časy. Na časy, kdy jsem měla ještě všechno před sebou a neužírala se koncem stanovené lhůty. Byly to krásné časy, a i když se mi odsud nechtělo, věděla jsem, že na ně budu vzpomínat po zbytek mého dlouhého života. Naposledy jsme se s otcem smáli. Naposledy jsme se objímali. Naposledy jsem si vychutnávala jeho přítomnost. Všechno to uteklo tak strašně rychle, ale já nelitovala ani jedné chvilky. Nelitovala jsem ničeho, protože všechno mi bylo dáno osudem. Když už byl čas jít, tak mě Carlisle nechal o samotě, abych se mohla převléknout. Peníze, mobilní telefon, karty – všechno jsem nechala na posteli a převlékla se do světlých džínů a bílého tričko s dlouhým rukávem. Naposledy jsem se ohlédla po pokoji, který jsem uklidila a tichounce vyšla na chodbu a kráčela ke vchodovým dveřím. Myslela jsem si, že všichni jsou ve svých pokojích a nevšímají si mě, ale to jsem se spletla, protože celá Cullenovic rodina stála v obývacím pokoji a zarytě mlčela. To ticho bylo zlověstné a užíralo mě zevnitř. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, ale moc to nepomohlo. Sešla jsem schody a ignorovala pohledy, které mě propalovaly. 

„Chtěla bych vám všem poděkovat za střechu nad hlavou a omluvit se, že jsem si k vám nenašla cestu a nechtěla vás poznat. Vím, že tomu nerozumíte, ale opravdu mě to mrzí. Musím jít,” řekla jsem a podívala se na otce, který se na mě koukal ublíženě a soucitně zároveň.

„Půjdu s tebou,” vypadlo z něj náhle a já se zamračila.

„To nejde. Je to nebezpečné,” mračila jsem se na něj a kroutila hlavou.

„Půjdu s tebou,” řekl rázně a já věděla, že ho nepřemluvím.

„Nikam s ní nepůjdeš. Je nebezpečná, Carlisle,” vmísil se do rozhovoru Edward a svíral ruce v pěstech.

„Nemáte mi, co přikazovat a ty už vůbec ne, synu. Nemáš na to právo. Kdo myslíš, že ti v nemocnici, když si umíral na španělskou chřipku předčítal z tvé oblíbené knihy po matce? Kdo myslíš, že ti umýval zpocené čelo, když si byl v agonii? Kdo myslíš, že tě konejšil, když sis myslel, že už je konec? Kdo myslíš, že mi pomohl tě přeměnit a nakonec kdo myslíš, že mě zastavil, když jsem si myslel, že tě zabiju? Isabella. To Isabella tam tehdy byla, když ses cítil slabý a bezmocný. Chápu, že se o mě bojíte, ale nedokážu pochopit, proč se k ní takto chováte. Zklamali jste mě. Všichni. Čekal jsem od vás víc. Možná porozumění. Pojď,” otočil se otec na mě a já jen viděla ty nevěřícné pohledy směřující na Edwarda a mě.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 14. kapitola: