Bella tráví poslední Edwardovy lidské okamžiky s ním a předčítá mu knihu. On ji považuje za anděla a přitom ani netuší, jak blízko je pravdě.
30.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1190×
6. kapitola
„Nezemřel jsi a ani nezemřeš. S Carlislem tě zachráníme,” šeptala jsem mu a namočila houbičku do studené vody v lavoru. Vyždímala jsem přebytek vody z houby a naklonila se k němu.
Do nosu mě praštila jeho osobitá vůně šeříků s vanilkou, která se mísila s jeho pižmem. Odhrnula jsem mu vlasy a pomalu umyla čelo, které měl zpocené. Najednou si spokojeně povzdechl a já věděla, že mu to je příjemné. Umyla jsem mu tváře i krk a chtěla si zapamatovat každou linii a prohlubeň jeho dokonalé andělské tváře, abych si dokázala vybavit jeho dokonalý obraz v mysli, až budu daleko. Chtěla jsem si zapamatovat tuhle chvíli, jakoby měla být poslední, protože jsem věděla, jak tohle všechno skončí.
Carlisle se chtěl, co nejdříve odstěhovat do ústraní, kde by mohl lépe zvládat novorozeného upíra, a já byla rozhodnutá se dát vlastní cestou. Ještě jsem mu to neřekla, ale dnes budu muset. Dnes se s oběma rozloučím, protože sto let je krátká doba a já si potřebuju něco dokázat. Vzala jsem do ruky knihu, na které byl nápis - Na větrné hůrce, která byla položená na kovovém nočním stolku a otevřela jí na první straně. Začala jsem Edwardovi předčítat začátek příběhu a přitom ho držela za ruku, aby se necítil sám. Nevím, jak dlouho jsem mu četla a na hřbetě ruky mu kreslila uklidňující kroužky, ale když jsem byla asi uprostřed knihy, rozevřel Carlisle závěs.
„Jdi se najíst. Pohlídám ho,” řekl a usmál se na mě.
Vyměnila jsem si s Carlislem místo a zatáhla za sebou závěs. Došla jsem k jedné posteli, která mi byla nejblíže a nepozorovaně se dostala k lůžku, na kterém ležel postarší muž. Měl prošedivělé vlasy a pod velkým nosem knír, který musel být ještě před pár týdny udržovaný a dlouhá léta pěstovaný. Zavřela jsem oči a soustředila se na jeho hříchy, které spáchal na Zemi. Cítila jsem, jak mě zaplavuje temnota, která z něj byla cítit už na dálku. Dlouhé šlahouny temnoty mě pohltily a zatáhly mě na místo, kde se odehrával příběh, který pro měl byl důležitý.
Najednou jsem se objevila v přepychové pracovně, kde stál starý, dřevěný, ručně vyřezávaný stůl, za kterým seděl starší muž, kterého jsem ihned poznala. Prošedivělé vlasy měl ulízané dozadu a vrásky mu zdobily kůži okolo očí a úst. Rty měl stažené do úzké linky a knír měl dokonale zastřižený. Na sobě měl tmavě modré sako a z náprsní kapsy mu koukal řetízek od kapesních hodinek. V prstech žmoulal tlustý doutník a mračil se.
„Okrádat mě nebudeš,” soptil stařík a zabodával pohled do muže ve středních letech.
„Vysvětlím ti to, Jonathane,” přiznal lítostivě černovlasý muž s plnovousem.
„Nestojím o tvé výmluvy,” řekl a ze zásuvky stolu vytáhl malý stříbrný revolver.
„Nedělej to, prosím. Všechno ti to vrátím,” prosil muž o svůj život, ale bylo postě.
Jonathan zamířil a vystřelil. Kulka zasáhla muže do prsou a on padl na kolena. Rukou si přidržoval ránu na hrudi. Podíval se na svou zakrvácenou dlaň a svalil se na zem. Ve vteřině byl mrtev.
Najednou jsem procitla a věděla, že tento muž je má další oběť. Naklonila jsem se nad jeho tělo a vzala mu do ruky bradu, díky které jsem otevřela jeho ústa. Najednou jsem necítila slitování. Necítila jsem smutek. Byla jsem ráda, že další lidská zrůda odejde ze světa. Už nikomu nebude moct ublížit, protože se o to buď postarám já nebo epidemie španělské chřipky. Tváři jsem se přiblížila k té jeho a v mysli použila frázi, která mi teď dodávala sílu. Vítej v pekle. Otevřela jsem ústa a nasávala jeho život, který mě posilňoval. Každou sekundu jsem cítila, jak jsem silnější a má energie se několikrát znásobuje. Muž vystrašeně otevřel oči a začal se zmítat pod mým nátlakem, ale já si ho přidržovala rukama, aby mě neprozradil. Za chvíli bude konec. Pomyslela jsem si a vnímala život, který jsem vdechovala. Najednou jsem se cítila jako znovuzrozená. Muž byl mrtev a já mu přivřela oči, které se stále zdály šokované mým útokem. Přemýšlela jsem, jestli ještě někoho nezabiju, ale nakonec se mi to zdálo zbytečné, protože staříkova síla mi vydrží ještě několik týdnů. Nechtěla jsem nikoho zbytečně připravit o život, a tak jsem se vrátila k Edwardovi, který blouznil. Stále dokola šeptal jedno a totéž slovo. Volal anděla. Pohladila jsem ho po ruce, která se zdála studenější, než byla před hodinou. Podívala jsem se ustaraně na Carlislea, který vytahoval injekční stříkačku.
„Budu mu muset dát sedativa,” řekl a zapíchnul mu jehlu do žíly, do které vpravil čirou tekutinu.
„Všichni odešli, tak můžeme začít,” řekl a odkryl prostěradlo...
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I démoni pláčou - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!