Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 8. kapitola

05.06.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1594×

8. kapitola

„Co bude teď dělat, když odešla od Carlislea,” zněla ustaraně Renée a povzdechla si.

„Neboj se. Ona to zvládne,” přesvědčoval Charlie Renée i sám sebe, že jeho dceruška bude v pořádku. „Mohli bychom jí trochu pomoci,” zatrylkoval šťastně anděl, protože dostal geniální nápad. Vzal si od Renée kukátko a pohlédl na Isabellu, která právě mířila ulicí k vlakovému nádraží. Zafoukal ústy jejím směrem a pozoroval svět, který se rázem postavil proti silnému větru, který měl Isabellu přivést k jednomu důležitému místu. Noviny létali vzduchem tím směrem a Isabella se konečně podívala na starou budovu s omítkou, která opadávala a v jejích očích se zračila radost. Vešla vchodem do velkého domu a Charlie se usmál, jak mu ten nápad hezky vyšel.

„Co jsi udělal?” ptala se Renée zmateně a koulela očima na své dítě skrz kukátko.

„Trošku jsem naší holčičku nasměroval,” pousmál se nadšeně a mnul si ruce nad tím, jak úžasný to byl nápad.

O několik hodin později pozorovali svou dceru, jak se plaví po širém oceánu k místu, kam směřovalo její srdce. Do Afriky. Do země, která byla jedna z mnohých postižena první světovou válkou. Bylo léto devatenáct set osmnáct a nikdo ještě neměl tušení, kdy ty strašlivé boje skončí. Poslali jí do malého města uprostřed ničeho, kde mohla využít své učení medicíny. Měla zařízenou střechu nad hlavou, stravu i šatstvo. Mohla využít svůj um pro dobro lidstva a ošetřovat zraněné blízko bojiště. Vše vypadalo tak, jak má, ale Isabella se cítila špatně. Cítila se, jakoby myslí byla na lodi, ale srdce zanechala u Carlislea a Edwarda. Už si nemyslela, že Chigaco je její domov, protože domov byl tam, kde je její otec. Chyběl jí a toho zatím neviděla několik hodin, které pro ni nebyly vysvobozující, ale otupělé ztrátou něčeho, v co nepředpokládala, že na Zemi najde. Hodiny si zkracovala čtením knih, které si od otce vypůjčila, ale nemohla se soustředit. Každou větu si přečetla nejméně třikrát, ale rozum si obsah vět nezapamatoval a ona se smutným povzdechem zaklapla knihu.

O několik měsíců později

Démon s duší anděla spěchal ke vchodu nemocnice, kam přijížděli džípy naložené zraněnými vojáky. Na sobě měla lehký stejnokroj zdravotní sestřičky a sukně plápolala za jejím rychlým krokem, který mířil k jednomu vozidlu. S řidičem si vyměnila rychlých pár slov a už tlačila nosítka jedno za druhým. Denně vídala zlomeniny, střelné rány, vytahovala šrapnely z živé tkáně a ošetřovala amputace končetin. Ze začátku to pro ni bylo těžké, ale časem si navykla. Všichni vojáci, které Isabella kdy ošetřovala, se jako zázrakem vyléčili a dostala rozkaz opustit válku a jet domů za svou rodinou. Denně se loučila s muži, kteří jí děkovali a odjížděli z boje. Jen ona zůstávala na místě, protože její čas odjezdu ještě nepřišel. Každý den vzpomínala na Carlislea a Edwarda, o kterém neměla žádné zprávy. Nevěděla, kde jsou a jak se mají. Nevěděla, jak je vyhledat, až přijde ten čas, ale věděla, že to dokáže. Chyběli jí jako květině slunce. Chyběli jí jako vzduch plicím, ale musela pokračovat. Motor uvnitř jejího těla jí hnal dál. Dál po cestě osudu, kterou se měla dát.

Uteklo několik dní, které byly těžké a na stěně za recepcí na kalendáři se tyčilo červené, osudné datum 11. 11. 1918. Isabella seděla na své posteli a vzpomínala na první chvíle jejího života na Zemi, když v rozhlase zahlásili radostnou novinu, že válka skončila. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Lidé slavili a objímali se. Atmosféra na bojišti i mimo něj byla šťastná, ale Isabella trpěla svým odloučením od otce. I když válka skončila, tak se ještě nechtěla vrátit. Ještě zbývalo tolik času a ona ho chtěla využít, jak nejlépe dokázala. Před ostatními se přetvařovala. Usmívala se, ale bylo jí do breku. Nevěděla, co bude teď dělat, ale osud to věděl a tak se i stalo.

O několik desítek let později

Isabella lidem pomáhala, jak nejlépe uměla. Každých pár let se stěhovala do jiného města a pracovala v jiné nemocnici. Čas, který jí byl přidělen nemarnila a snažila se ukojit potřeby lidí tak, jak jí to bylo dovoleno. Polovinu peněz, které vydělávala darovala charitám nebo lidem, kteří to potřebovali, dokud jí neposlali do Polska, které bylo napadeno Německými vojáky. Isabella se v rychlosti sbalila a nastoupila do vlaku k ostatním smrtelníkům, kteří měli stejnou cestu osudu jako ona. Psal se rok devatenáct set třicet devět, když nastala druhá světová válka. Cesta po kolejích netrvala dlouho a Isabella nastupovala do jednoho z transportérů, které jí měly přivést do zdejší nemocnice, kde potřebovali každou pomocnou ruku. Po dlouhých dvaceti jedna letech se znovu setkala s vojáky, kterým hrozila smrt.

„Jsem na naší dceru pyšný,” řekl hrdě Charlie a objal Renée okolo pasu.

„Já také. Nikdo by neřekl, že se narodila v pekle,” kroutila hlavou matka a usmívala se na svého anděla, kterého milovala nadevše.

„Narodila se sice v pekla, ale je to andělské stvoření,” řekl celý naměkko Charlie a zadržoval slzy.

„Je celá po tobě,” povzdechla si Renée a pozorovala svou dceru, která právě konejšila jednoho muže, který byl v agonii bolesti.

„Jen vlasy a oči má po matce,” přitakal anděl a vzal do ruky kukátko, aby se podíval, jak se má Carlisle.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 8. kapitola: