Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I hate - No, I love you - 3. kapitola

26.09.2010 (07:45) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1463×

I hate - No, I love

3. kapitola

Pohled Sarah

Nedokázala jsem to, podlehla se. Uvědomila jsem si s výčitkami svědomí uprostřed skoku. Už se to ale nedokázalo zastavit, bylo vyhráno, konec. Konec toho anděla. Anděla… to je ten anděl z toho snu. Ano, nemůžu mu ublížit.

Toto všechno mi proběhlo hlavou v jedné vteřině a dokázalo to zastavit přeměnu. Očekávala jsem tvrdý dopad, ale nic, on mě snad zachytil? To je hloupost. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že mě opravdu drží v náručí. Oči mi přirozeně ztmavly, ale já odmítala nechat vládu nad svým tělem tomu monstru ve mně.

V tu chvíli jsem si jaksi opožděně uvědomila, že se tu před ním promenáduji v celé své kráse. Spěšně jsem se zakryla rukama, ale bohužel jich bylo příliš málo, takže to stejně nebylo moc platné. Anděl se kouzelně usmál a začalo to nanovo.

Celá jsem ztuhla a pevně sevřela oči. Snažila jsem se pokud možno nevnímat jeho mužné ruce na mých zádech a představovala jsem si ho jako anděla, ne jako muže. Což bylo zatraceně těžký, protože mi to rozhodně neusnadňoval.

„Pusť mě,“ ucedila jsem skrz zuby. Instinktivně jsem cítila, že se usmál.

„Nebo co?“ pronesl laškovně. Zdá se, že ho dobrá nálada neopouští ani v ohrožení života.

„Nebo tě zabiju,“ odpověděla jsem vážně a otevřela onyxově černé oči. Kapku jsem poupravila svůj obličej tak, že působil hrozivěji, ale stejně nemohl žádnou změnu postřehnout.

Hlasitě polkl a postavil mě opatrně na zem. Cítila jsem, jak se provizorní jizva na boku trhá, tak jsem si raději rychle klekla. Nemínila jsem se před ním přeměňovat, ačkoli mi přišlo vrcholně nepříjemné, válet se tady před ním nahá. Taky ale nemusí hned vědět, co jsem.

Přiložila jsem si ruku na bok a ucítila horkou krev, jak se mi vyvalila na ruku. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Dál jsem o světě nevěděla.

Pohled Jasper Cullen

Pán Bůh zaplať upírskou rychlost, bleskově jsem ji zachytil a co jsem pochopil, moc měkké přistání to nebylo, jsem tvrdý jako kámen.

Dívka měla tvář ztuhlou v křečovitou grimasu, nejspíš věřila, že dopadne na zem.

Otevřela oči a podívala se na mě. Chvilku na mě vyjeveně koukala, než zavřela oči tak pevně, jako by viděla něco velmi ošklivého. To se mě dotklo. Copak jsem zase tak ošklivý? Úsměv mi trochu pohasl, ale neopustil mě.

„Pusť mě,“ přikázala mi. Laškovně jsem se usmál.

„Nebo co?“ zeptal jsem se z legrace. Najednou jsem měl bezvadnou náladu.

„Nebo tě zabiju,“ řekla a otevře oči. Ty ale nebyly zelené jako kočičí, ale uhlově černé jako upír těsně před lovem. Byla tak krásná, ale zároveň tak nebezpečná… Raději jsem ji pustil, nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.

Ona si klekla na zem a přiložila si ruku na bok, proč, to jsem si uvědomil velmi brzo. Rána na boku, které jsem si předtím ani nevšiml, se otevřela a na ruku se jí vyvalila horká krev. Nadechla se, vydechla a složila se mi k nohám.

Vteřinku jsem vyděšeně stál, než jsem se probral a rychle ji popadl do náruče. Zabalil jsem ji do svojí košile. Přitom jsem se snažil nedýchat, nepustit ji, zastavovat krvácení a neublížit jí. V tomhle stavu jsem doběhl k autu, kde už Edward s Emmettem čekali na mě. Vůně lidské krve se k nim dostala dřív než moje, takže než jsem dorazil, tak provizorně zadrželi dech.

Bohužel Emmett si neodpustil jeden malý výbuch smíchu, takže jsme ho násilím dostali na sedadlo spolujezdce. Edward si sedl za volant a já si i s neznámou sedl dozadu. Většina cesty probíhala v tichosti hlavně proto, že mluvit znamenalo nadechnout se.

Mlčení nakonec prolomil Edward a to velice nevhodnou větou: „Proč ji sem taháš?“

Měl jsem co dělat, abych se nevrhl dopředu a ten jeho arogantní ksichtík mu neurval. Jemu se to kecá, když má svoji Bells a jako bonus jedno malé dítě. Uznávám, Renesmé není zas tak malá, je jí pět, ale vypadá na třináct. Jak by bylo asi jemu, kdyby se jeho milované stalo něco takového. Sakra, teď jsem se prokecl. Sakra, Jaspere, kam ti zmizely myšlenky? Odpověď byla jasná, ještě, než jsem si ji vůbec stačil pomyslet, u té ženy, co mi teď klidně ležela na klíně. Vypadala, jako by spala. Škoda, že tomu tak není.

Teprve teď jsem si uvědomil, proč tu stále cítím krev, vždyť já jsem jí tu ránu neobvázal!

„Edwarde, dej mi košili, hned teď,“ přikázal jsem mu. On bez jediného slova sebral košili Emmettovi. Sice byla zakrvavená (Emmett si rád hraje), ale byla větší než Edwardova. Bez řečí jsem si ji teda vzal a začal obvazovat.

Naštěstí byla opravdu štíhlá, takže Emmettova košile bohatě stačila a já ji nemusel sebrat i Edwardovi.

Za necelou půlhodinku jsme už parkovali u domu a já netrpělivě vyskakoval ještě za jízdy. Kdybych nebyl upír, tak bych se rozmázl, jenže to bych měl asi dost rozumu, a tak neriskoval její život. Takže logicky kdybych nebyl upír, byl bych dávno mrtvý a nikdy nenašel ji. A z toho vyplývá, že jsem rád upírem. Doteď jsem nevěřil, že za to budu někdy vděčný, ale to století strádání mi bohatě oplatil jediný pohled do jejích očí.

Modlil jsem se, aby byl Carlisle doma, jinak bych byl totálně… Naprosto nechápu svou neschopnost. Proč jsem mu nejdřív nezavolal? Teď mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že je tady.

Štěstí mi přálo a Carlisle vyběhl ze dveří, jen co jsem dopadl na zem. Rozběhl jsem se proti němu a rychle mu onu ženu předal. Na naše porozumění nebylo třeba slov, ona mi nebyla lhostejná a Carlisle přísahal pomoct každému zraněnému, nebo jak ta Hippokratova přísaha je. Rychle jsem mu ji předal (i když neochotně) a vyběhl v těsném závěsu za ním. Nevěděl jsem, kam ji mám odnést, v tom byl háček.

Prudce jsem se nadechl a vydechl, když jsme doběhli do jeho pracovny. Evidentně nebyla určena přímo k operačním účelům, nicméně posloužila taky dobře. Carlisle si ji teprve nyní pořádně prohlédl a vrhl po mně uznalý pohled. Věděl jsem za co.

„Tedy, synu, chválím, že ses zachoval tak duchapřítomně, to děvče ti evidentně není lhostejné." Usmál jsem se na něj, a kdybych byl člověk, možná bych se nad tvou chválou i začervenal. Jistěže mi nebyla lhostejná, byla sice jen člověk (přitom pomyšlení se mi v žaludku objevil obrovský ledový kámen a stáhlo se mi hrdlo), přesto naprosto okouzlila moje srdce a já si byl jist, že už nikdy nebudu chtít jinou. Smutně a bez dechu (doslova) jsem pozoroval, jak jí Carlisle sundává provizorní obvaz a zašívá ránu. Pozorně jsem poslouchal, jak si pro sebe mumlá, že mu ta rána něco připomíná. Nic mě na tom nepřekvapovalo, ošetřil již hodně ran a jeho paměť mu nedovolovala zapomenout. A Carlislea jsem nikdy operovat neviděl, tak jsem nevěděl, jestli na tohle myslí při každé operaci, nebo jenom teď.

Konečně byl konec a já se mohl podívat na onu dívku. Stále by měla být mimo, ale ona zjevně nebyla. Začala se pomalinku vrtět a pak najednou ztuhla. Začala pomalinku otevírat oči, když Carlisle zalapal po dechu. Už věděl, koho mu tak připomínala. Ale já jsem bohužel byl ten neinformovaný. Zaslechl jsem, jak Edward dole dlouze vydechl a také zvuk tříštícího se skla. Odhadoval jsem to na konferenční stolek. Nevydržel u nás dlouho, pouze několik málo dní. Většina nábytku padla za oběť Emmettovi a Rose. Edward se většinou držel a ničil jen televize, videa, CD, DVD a stěny. Stolků mu bylo líto, ale stejně je většinou po jeho nájezdu na televize rozflákal Emmett, protože neměl kde sledovat baseball. Prostě rodinná idylka.

Ona neznámá se na improvizovaném operačním stole poprvé za dlouhou dobu zavrtěla a já se topil v jejích očích. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se bezhlavě zamiluji do dívky, o které nevím ani jméno, doporučil bych ho nějakému výbornému psychiatrovi. A teď…

Opět jsem se utápěl v těch nejkrásnějších očích na světě, zelených jako mech a hlubokých jako lesní tůň. Věřil bych, že se v nich dokážu utopit, byla to učiněná zrcadla do duše.

Pohled Sarah

Cítila jsem jemné tahání a chvění. Na mojí kůži. Nebolelo, ale mě poslední dobou bolelo velmi málo věcí. Sluneční paprsky začaly útočit na moje sevřená víčka a pronikat pod nimi. Bylo to krajně nepříjemné, protože jsem rozhodně nehodlala opouštět tohle nevědomí, ale bohužel…

Mírně jsem se zavrtěla a otevřela oči. Ti chlapi mi snad nedaj pokoj… bylo první, na co jsem pomyslela, jen jsem ucítila dva silné plameny blízko mě. A další dva dole v přízemí. Prudce jsem se otočila směrem, odkud jsem cítila vůbec nejsilnější plamen. Byl to plamen mého anděla, poznala bych ho všude. Bohužel, jim jaksi nedocházelo, že já o mužskou společnost vážně nestojím. A to se říká, že upíří jsou inteligentní. Kecy.

Pomalu jsem se otočila a upřela na ně svoje, nyní již onyxově černé oči.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate - No, I love you - 3. kapitola: