Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I love Emmet 2

30.10.2009 (11:30) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2501×

Procházela jsem ulicí, ve které z nejméně 20-ti lamp svítily asi 3, takže tam byla docela tma.

Chvíli jsem přemýšlela jestli bych si to radši neměla o pár bloků obejít, ale nakonec jsem se rozhodla že ne, protože jsem už byla docela unavená a navíc jsem schopná se celkem slušně ubránit, moje matka si totiž, před tím než jsem asi v 10-ti letech jela poprvé sama za tetou, vydupala, že pokud budu chtít k tetě jezdit tak musím chodit do nějakého bojového umění, s tím jsem souhlasila, protože to nebylo až zase takové zlo a navíc jsem nad tím už chvíli sama uvažovala, to jsem byla zrovna někde ve třetí třídě a kluci si ze mě utahovali a mě se velice líbila ta představa že bych byla schopná je přeprat.

Takže si na mě za těch 7 let docházení do karate nikdo jen tak nepřijde.

A tak jsem tou temnou ulicí spěchala dál.

Byla jsem někde uprostřed ulice, nedopadalo sem ani trochu světla, když jsem začala mít pocit že mě někdo sleduje, rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla a tak jsem s trochu stísněnějším pocitem přidala do kroku a šla dál.

V tu chvíli přede mě někdo skočil, byl to muž, ale byl absolutně perfektní, vypadal jako, bůh jen rudé oči to kazily. Počkat! On má rudé oči? Co je zač? docela jsem se vyděsila, navíc byl takový až nezdravě bledý. A pak mi to došlo.

To nemůže být pravda, to prostě nemůže být pravda, říkala jsem si v duchu, protože i když jsem si říkala že by nadpřirozené bytosti mohli existovat tak jsem o tom pochybovala a už vůbec mě nenapadlo, že bych já mohla na nějakou narazit a to ještě k tomu na upíra.ů to prostě musí být jen nějaký zlý sen určitě se za chvíli probudím. Ale neprobudila jsem se a tak jsem se pokusila využít situace a zkusila jsem ho přemluvit aby mě přeměnil, to ho docela zarazilo, že vím co je zač a tak jsem měla další chvíli na vyptávání „existují Cullenovi?“ při jejich jméně se zarazil, ale neřekl nic nevydal ani hlásku, nakonec se ke mně sklonil a zakousl se mi do krku a začal sát.

Byl to takový divný pocit, cítit jak ze mě uniká život, najednou se ale ten upír ode mě odtrhl a já pocítila šílenou bolest jako bych hořela a tak jsem si byla jistá tím, že se nakonec ten upír rozhodl mě přeměnit.

Pak jsem upadla do bezvědomí nemohla jsem ani přemýšlet jen ta bolest po nějaké docela dost dlouhé době se začala všechna ta bolest stahovat do srdce a já začínala pomalu vnímat, věděla jsem že se má přeměna blíží ke konci a přemýšlela jsem, jestli je ten upír pořád tady se mnou nebo jestli ode mě odešel.

Pak jsem se zase zaposlouchala do zběsilého tlukotu mého srdce a poslouchala jsem ten předem prohraný boj. Najednou jsem uslyšela poslední buch… buch a konec, ticho.

Otevřela jsem oči a i když jsem věděla, že se mi o hodně zdokonalí smysly tak takovéhle zdokonalení jsem nečekala, bylo to úchvatné, viděla jsem úplně všechno.

Každou částečku prachu každou malinkou mušku.

Chvíli jsem jen tak hleděla, ale pak jsem se rozhodla že už bych se mohla konečně zvednout, ještě jsem to ani nestihla domyslet a už jsem stála na nohou, ta rychlost byla suprová, už se těším až se pořádně proběhnu, jenže to si budu muset ještě nejméně 5 hodin počkat až zaleze slunce.

Zatím jsem teda prozkoumávala kde že to jsem, usoudila jsem, že jsem asi někde v nějakém starém skladišti. Nikdo tu nebyl takže ten upír nejspíš myslí že když vím o jejich existenci tak že jsem určitě obeznámena s pravidly a tak vzal roha, jen doufám že pravidla jsou stejné, jako byly napsané v Stmívání.

Konečně se setmělo, ale mě zůstala trocha rozumu a tak jsem se v tom skladišti pozdržela ještě asi do půlnoci, to snad při mém útěku nikoho nepotkám, protože se člověkem jsem ještě neměla  šanci se potkat, naštěstí kolem tohohle skladiště nikdo neprošel, nejsem si jistá tím jestli by to ten chudák přežil, to škrábání v krku bylo totiž nesnesitelné.

Konečně odbila půlnoc a já se co nejrychleji vyplížila z toho skladiště a největší rychlostí jakou  jsem byla schopná vyvinout jsem běžela pryč, směrem kterým jsem tušila, že je konec města nejblíže.

Byl to suprový pocit být takováhle nepolapitelná ta rychlost byla osvobozující, už se těším, až budu venku z města tady se musím pořád něčemu vyhýbat.

Běžela jsem pořád na východ, už jsem byla skoro na konci Prahy, už mi zbýval jen kousek podél D1, když v tom jsem ucítila takovou lahodnou vůni, až to bylo neskutečné, ten netvor ve mně se probral a převzal vládu nad mým tělem a táhl mě za tou vůní.

Když jsem k té vůni doběhla taktem uviděla že to je nějaký kluk, nevypadá špatně, ale jsou i hezčí.

Když mě uviděl tak vyvalil oči a koukal na mě s otevřenou pusou, jen v očích se mu zračilo mírné zděšení ale mnohem víc tam měl okouzlení, opravdu nechápu, co na mě vidí určitě mě ta přeměna v upíra nemohla změnit nějak moc do krásy, i jako člověk jsem většinou byla průměr i když na té diskotéce jsem nemusela vypadat špatně, tak nevím.

Pak mi ale ten netvor zase zatemnil mozek.

shrnutí

3. Díl

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love Emmet 2: