Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I'm not angel - 1. kapitola

04.03.2011 (16:45) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1423×

Tato povídka ke mně přišla z ničeho nic. Najednou jsem měla potřebu psát. Něvěděla jsem co, ale musela jsem. Nakonec z toho vzešlo tohle. Příjemné počtení... :)

1. kapitola

Tak a je to tady. Už to nemůžu otočit. Tady začne můj nový život. Nikdo nebude vědět o mé minulosti. Žádné soucitné výrazy nebo vyhýbání. Budu normální pubertální holka. Nijak výjimečná nebo zajímavá. Prostě jen jedna z nich. Tak proč tu pořád sedím a čekám? Proč nedokážu otevřít ty dveře a postavit se osudu? Proč bych nejraději utekla a už se nikdy neohlédla? Jediná odpověď, která mě napadla, byl strach. Strach z něčeho nového. Strach z toho, že to dopadne jako minule. Ale copak se mi může někdo divit? Po tom, co jsem zažila, by mnozí skončili na psychiatrii.

Postupně jsem vzpomínala na celý svůj život. Na mé poměrně šťastné dětství. Na tátu, na mámu, společné dovolené. Na Phoenix. Dokonce si pamatuju i takové drobnosti jako společné snídaně. Vždy když jsem přišla do kuchyně, táta mě popadl a posadil do židle. Máma jen kroutila hlavou. To už je dávno.

I dospívání bylo chvíli pěkné. Až do té osudné noci. Dala bych vše, jen aby se to vrátilo. Abych byla zase šťastná. Tu noc jsme jeli v autě. Byli jsme v kině na nějaké komedii. Povídali jsme si a smáli se. Najednou se naproti nám rozsvítila světla. Táta už nestihl uhnout a naboural to do kamionu před námi. Máma měla poškozený bezpečnostní pás a proletěla oknem. Byla na místě mrtvá. Táta bojoval ještě dlouho a nakonec vyhrál. Tedy, jak se to vezme. On říká, že to je remíza. Smrt mu prý vzala pouze nohy jako záruku. Stále srší optimismem i přes to, co zažil. Člověk by řekl, že když přijde někdo o nohy, sebere ho to. Ale táta je šťastný. Je to pro něj druhá šance se mnou. Chyběl kousek a přišel by o mě. Já na tom tehdy taky nebyla zrovna nejlépe. Měla jsem silný otřes mozku, velkou ztrátu krve a rozdrcenou pravou nohu. Stále ještě po ní nedokážu skákat nebo podobné věci. Ale podle doktorů už nebude nikdy jako dříve. Měla jsem totiž problémy se srůstem.

Znovu jsem pohlédla z okýnka. Ještěže je mám černé skla. Museli by si myslet, že jsem totální idiot. Sedím tu už dobrých pět minut a téměř jsem se nepohnula. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se. Musím vystoupit. Nemůžu se celý život skrývat. Pomalu jsem sáhla na kliku. Opravdu to chci udělat? Ne, ale musím. Musím to udělat pro tátu. Vložil do mě všechnu svou důvěru. Zlomila bych mu srdce, kdybych zase odešla. Už by to znovu nezvládl.

Opatrně, jako bych měla někoho vyděsit, jsem otevřela. Vystoupila jsem z mého auta a podívala se kolem sebe. Nebylo to tu nic moc. Prostě maloměstská škola jako každá jiná. Vyrazila jsem ke škole. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. Moc příjemné to teda nebylo. Trochu jsem zrychlila. Jen co jsem byla vevnitř, jsem se vydala hledat přijímací kancelář. Moc dlouho to netrvalo a byla jsem tam. Zaklepala jsem a čekala.

„Dále.“ Otevřela jsem dveře a všimla si ženy za stolem. Měla tam tolik papírů, že jsem se divila, jak to, že se stůl ještě neprolomil.

„Dobrý den. Jmenuji se Isabella Swanová a dnes tu jsem první den. Včera k vám volal táta.“ Mile jsem se usmála a podívala se na ni. Okamžitě věděla, kdo jsem. Asi tady nemívají moc nováčků. Úsměv mi oplatila a začala se hrabat v těch nestabilních hromadách. Chvíli to vypadalo, že jedna spadne, tak jsem ji zachytila. Pár papírů sice upadlo, ale pořád lepší, než sbírat celou hromadu. Shýbla jsem se pro ně a podala je sekretářce.

„Děkuju ti. Mám tu strašný nepořádek. Měla bych uklidit, ale nemám na to vůbec čas. Kdyby mi ředitelka alespoň někoho přidělila. Ale ona ne, musí se přeci šetřit,“ zvedla se od stolu a přešla ke mně. Podala mi papíry a já se otáčela k odchodu, když mě něco napadlo.

„Víte, já bych vám mohla pomoct. V plánu nic nemám, takže bych měla čas. Pokud tedy chcete,“ znovu jsem se na ni usmála. Byla mi opravdu sympatická. Nevěřícně se na mě dívala. Asi tomu nechtěla věřit.

„Opravdu? To bys byla velice laskavá. Ale já ti nemám čím zaplatit,“ řekla a posmutněla.

„Já nepotřebuju zaplatit. Ráda pomáhám,“ pousmála jsem se. Podívala se na mě a sledovala. Asi hledala nějaký náznak vtipu.

„Děvče, myslela jsem, že hodní lidé už vymřeli. Kdy budeš mít čas?“ Vrátila se zpět za stůl a přehrabávala se v šuplících.

„No, třeba v pátek odpoledne?“ navrhla jsem. Za dva dny mi to vyhovuje. Táta bude ještě nějakou dobu v lázních a já aspoň budu mít čas vybalit.

„Dobře. Takže za dva dny ve čtyři?“ Přikývla jsem a už mířila ke dveřím. Nechci hned první den přijít pozdě na první hodinu.

„Dobře. Budu tady. Nashledanou,“ mávla jsem na ni a utíkala do třídy. Stejně to bylo zbytečné. Hodina byla už pět minut. Lehce jsem zaklepala a vešla. Učitel byl v půli výkladu. Podíval se na mě.

„Vy jste ta nová? Dnes vám to prominu, ale příště tu buďte včas. A pojďte se nám představit.“ No, alespoň po mně neřval. Stoupla jsem si před tabuli a začala.

„Jmenuji se Isabella Swanová a přistěhovala jsem se z New Yorku. Bydlím tu s mým otcem. Sourozence nemám.“ Otočila jsem se na učitele a on mě poslal si sednout. Volné místo tu bylo pouze jedno. Ten kluk vypadal od prvního pohledu namyšleně. Povzdechla jsem si a šla k němu.

„Ahoj, můžu si sednout?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. Přikývl a odhrnul své věci na svou polovinu. Tiše jsem poděkovala a sedla si.

„Jmenuju se Mike Newton. Jak jsem slyšel, tak ty jsi Isabella Swanová co?“ divně se usmál. Jeho hlas byl slizký jako had, ale možná se mi to jenom zdálo. Ze slušnosti jsem přikývla a dál ho ignorovala. Stále na mě mluvil, ale já ho nevnímala. Spíše jsem se soustředila na výklad. Ale bylo to docela těžké, když vše, co řekl, jsem probírala na minulé škole. Mika to už nejspíše přestalo bavit nebo si všiml, že ho neposlouchám a byl ticho. Konečně!

Po pár minutách byl konec hodiny. Zvedla jsem se a vyšla k učiteli. Podala jsem mu papírek a on mi ho podepsal. Rozešla jsem se ke dveřím. Na chodbě jsem se musela procpat skupinkou nějakých uječených holek, ale jinak tu byl docela klid. Když jsem zahýbala k další učebně, někdo mě pozdravil.

„Ahoj Bello,“ zašeptala osoba, kterou jsem neviděla už nejméně rok. Pomalu jsem se otočila a vrhla se jí kolem krku. Jak moc se mi po ní stýskalo.

„Alice! Panebože jsem tak ráda, že tě vidím,“ přitiskla jsem se k ní a ona ke mně. Od doby, kdy jsme se poznaly, jsme byly nerozlučné jako sestry. Všichni se kolem nás otáčeli. No jo, to se jen tak nevidí, aby Alice někoho objímala. Natož, i když o tom neví, člověka!

„Taky tě ráda vidím. Jak dlouho jsme se neviděly? Pět měsíců a z tebe je taková kočka? Naposledy jsi bydlela v New Yorku, tak co děláš tady?“ dívala se na mě a zkoumala. No jo. Uznávám, že jsem se hodně změnila. Takový zásyp otázek jsem ale opravdu nečekala. Pousmála jsem se na ni.

„Já a kočka? Tak díky Al. Bydlíme teď s tátou tady, protože z poslední školy mě vyhodili a tady je pár slušných rehabilitačních zařízení. A kde máš Jaspera? Co Carlisle? Pořád se potlouká po nemocnicích? Představíš mě konečně zbytku rodiny?“ ptala jsem se a smála se. Jak mi chyběla. Bez ní mě nebavily ani ty nákupy a to je to moje nejzamilovanější činnost.

„Nemáš vůbec zač. Říkám jen, co vidím,“ pousmála se na mě a mrkla. „Zase tě vyhodili? Vždyť to je už druhá škola. Kam jsi dala rozum. Jasper je dnes doma, Esme potřebovala s něčím pomoct. Carlisle je opravdu zase v nemocnici. Baví ho to, a když má tak skvělý dar, tak proč ho nevyužít, že? Rodině bych tě mohla představit klidně dnes po škole. Ukaž mi rozvrh.“ Podala jsem jí ho. Rychle ho přelétla očima.

„Super, poslední hodinu máme společnou. Až skončíme, pojedeš za mnou. Ostatní končí dříve, až na Emmetta. Ten musí zůstat po škole.“ Začala se smát. „Radši se ani neptej,“ utla mě, když viděla, že se chci zeptat. Zlehka jsem kývla a podívala se na hodiny. Už zase přijdu pozdě do hodiny. Rozloučila jsem se s Al a vyběhla. Učebna byla na opačné straně budovy.

Doběhla jsem před ni a zastavila se. Vydýchala jsem se a zaklepala. Na nic jsem nečekala a otevřela dveře. Učitel něco vykládal. Nejprve to vypadalo, že mě ani nepostřehl, ale poté se na mě otočil.

„Vy jistě musíte být Isabell, že ano. Prosím posaďte se a nevyrušujte.“ Mile se na mě usmál a já mu úsměv oplatila. Byl docela hezký, škoda, že je učitel. S tou jeho tváří by se dalo něco dělat. Zbytek těla ale také nebyl k zahození. Rozešla jsem se k volné lavici vzadu. Nikdo tu neseděl. Pohodlně jsem se usadila (ne, že by školní lavice byly bůhvíjak pohodlné!) a zaposlouchala se do výkladu. Literaturu jsem vždy milovala. Je fascinující, jak se spisovatelé dokáží ponořit do své fantazie a napsat něco tak ohromě nádherného a legendárního. Přeci jen, jejich díla čte několik generací. To podle mě pro člověka mnoho znamená.

Moc jsem nevnímala čas, když najednou byl konec hodiny. Sbalila jsem si věci a rozešla se k učiteli. Podala jsem mu papírek a on ho podepsal. Podal mi ho a já se usmála.

„Umíte skvěle vysvětlit literární díla a jejich pointu a přesto zachovat stejné kouzlo knihy,“ zalichotila jsem mu. Tohle byl opravdu skvělý učitel. Usmál se na mě.

„Děkuji, jsem polichocen. Většinou se nestává, aby něco takového řekla studentka střední školy. Musím se ale přiznat, že jsem se dnes obzvláště snažil,“ zasmál se. Znovu jsem se usmála a rozešla se ke dveřím. Je to jen můj pocit, nebo se mnou flirtoval? Vypustila jsem to z hlavy. Je sice nádherný a chytrý, ovšem je trochu starý. Samozřejmě oproti mně. Dvacet devět není žádný extra věk. Pro mě to je ovšem už dědeček v důchodu.

Zbytek dne byl opravdu super. Poznala jsem pár nových lidí a na obědě si k nim sedla. Jessica, podle mě to je velká drbna a má ego asi jako… asi jako ten Mike Newton, mi popisovala celou školu. Co kde je, kdo je s kým, a další věci, které jsem opravdu nechtěla vědět. Eric je hodný a milý kluk, který je absolutně zamilovaný do Angely. A z mého sledování soudím, že i ona do něj. Ale je moc plachá na to, aby mu to řekla, a on má příliš velký strach z odmítnutí.

„No, ale nejdivnější jsou Cullenovi. S nikým se nebaví a pořád jsou jenom spolu. Jim bych se být tebou vyhnula,“ varovala mě Jessica. Už jsem na ni chtěla vyjet, když mě něco napadlo.

„Ty, Jess… Vsadím se s tebou, že půjdu k tomu stolu a obejmu se s tou malou holkou,“ vyzývavě jsem na ni pohlédla. Oči se jí rozšířily a začala přikyvovat.

„Dobře. O co?“ koukla na mě. Byla si jistá svou výhrou. Je škoda, že ji zklamu. Přemýšlela jsem, o co se vsadím. Pak mě to trklo.

„O tohle. Pokud prohraji já, tak dám na nástěnku své číslo s tím, že se tam napíšu, že hledám holku. Pokud prohraješ ty…“

„Tak řeknu do školního rozhlasu, že pořád nosím pleny,“ zasmála se. Ta si je hodně jistá výhrou. Přikývla jsem a podala jí ruku. To bude zajímavé.

„Ale myslím, že obejmout Alici není dostatečný. To bych zvládla i já. Budeš muset… Políbit Edwarda,“ mrkla na mě. Málem jsem chytla šok.

„Promyslím to,“ pousmála jsem se a ona se otočila na Mika. Nikdo na mě nekoukal, takže jsem se otočila na Edwarda. Viděla jsem, že s ním mluví Al. Netvářil se zrovna nadšeně. Pokusila jsem se stáhnout štít a poslala jsem mu myšlenku. ‘Prosím, chci vidět, jestli to udělá. Udělám cokoliv řekneš, jen mě nech tě políbit.‘

Překvapeně na mě pohlédl. Na tváři se mu usadil přemýšlivý výraz. Al mu taky ještě něco řekla. Nakonec přikývl. Mohla jsem ho políbit. Tak, teď to je jen na mně. Poklepala jsem Jess na rameno.

„Jdu do toho.“

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I'm not angel - 1. kapitola: