Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I'm not angel - 2. kapitola

09.03.2011 (21:30) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 981×

2. kapitola

„Jdu do toho.“ Otočila se na mě a ztuhla. Vykulila oči tak, že jsem se bála, že jí vypadnou. Lehce jsem nadzvedla obočí. Znovu se zatvářila normálně.

„Ty… Ty chceš… Ty chceš políbit… Edwarda?“ Sekala větu a v tom jejím titěrným mozečku se snažila najít nějaký náznak vtipu. Pobaveně jsem přikývla. Otevřela pusu a zamrkala.

„Proč by ne? Jen mám ještě jeden dotaz. Co tedy musím udělat?“ Sledovala jsem ji, což nebylo vůbec příjemné. Zaprvé proto, že mě studovala jako mimozemšťana a za druhé proto, že jsem ji neměla ráda. Uklidnila se a posadila se normálně.

„Musíš jít k jejich stolu, přistoupit k Edwardovi a políbit ho. Alice vynecháme. Stejně to nezvládneš, takže je to vcelku jedno. Ale pozor. Musí se taky zapojit. Jinak to neplatí.“ Dávala mi pokyny. Přikývla jsem a vstala. Stále mě pozorovala nedůvěřivým pohledem. Odvrátila jsem od ní oči a rozešla se za Culleny. Právě tam přišli i jejich zbylí sourozenci. A já myslela, že to bude lehké. Zhluboka jsem se nadechla a stále si držela rychlost. Chtěla jsem se rozběhnout pryč. Avšak vzdálenost se zkracovala a já se ocitla před jejich stolem. Tiše jsem pozdravila Alice a popošla k Edwardovi. Sklonila jsem se k němu a políbila ho. Polibek mi oplácel. Přitáhla jsem si jeho hlavu a on si mě posadil na klín. Na tohle bych si rychle zvykla. Mé srdce chtělo tančit tango, ale zahalila jsem ho do štítu. Nemusí nikdo vědět, že si to tak užívám. Slyšela jsem mnohé zalapání po dechu a to i u jejich stolu. Asi po půl minutě jsem se odtáhla a usmála se. Těsně před tím, než jsem oddálila svou hlavu od té jeho, jsem mu ještě něco pošeptala.

„Máš to u mě. Děkuju,“ řekla jsem to opravdu tiše. Mohl mě slyšet pouze on a jeho rodina. Mrkl na mě a já odešla. Sedla jsem si zpět ke stolu a pozorovala jejich ohromené výrazy.

„Bože, jak si to dokázala? Já ho chci políbit už od doby, co tu jsou a ty tu jsi pár hodin a máš ho. To není spravedlivé. Já ho chci taky,“ rozčilovala se Jessica. Ona nebyla nějak extra hezká, ale zřejmě si to myslela. Její egoistický hlas mi dráždil uši. Nafoukaně si odhazovala vlasy a já zpozorovala, že Mike se na ni šklebí. Zřejmě mu to vadilo. Kdo by se mu ale divil. Pokud jsem slyšela dobře, ti dva byli spolu.

„Jak jsem to dokázala, je vedlejší. Teď splň svou část.“ Nehty jsem ťukala o desku stolu. V očích jí proběhlo zklamání a strach. Krutě jsem se usmála.

„Ale to přece není fér. Ty ho určitě znáš!“ Skřípala zuby. Zadržovala jsem smích. Vypadala jako rozzuřený býk. Pokrčila jsem rameny.

„Neznám ho. A i kdyby, o tom, že ho nesmím znát v sázce, nepadlo ani slovo. Takže chceš snad říct, že jsi srab? Že to nesplníš?“ řekla jsem klidně. Podvědomě jsem se ji snažila hecovat. Začala zrychleně dýchat a vraždit mě pohledem. Nechtěla vypadat, jako že se bojí. Pokazilo by jí to image.

„Splním to!“ zavrčela. Moc to ale neuměla. Kývla jsem na ni a otočila se na Angelu. Koukala se na mě a zadržovala smích. Asi tu Jessicu moc často někdo nepřevezl. Usmála jsem se a přiklonila se k ní.

„Ang, ty máš něco s Erikem?“ Pozvedla jsem jedno obočí. Zčervenala a zavrtěla hlavou.

„Šílíš? On by o mě nestál,“ šeptala mi zpátky. V hlase jí zazníval smutek. Mile jsem se usmála.

„Prosím tebe. Je do tebe úplný blázen.“ Zachichotala se. Asi tomu moc nevěřila. Povzdechla jsem a vstala. Rozloučila jsem se se všemi a vydala se na hodinu. Tuhle jsem bohužel měla sama.

Procházela jsem poloprázdnými chodbami a hledala svou učebnu. Nebylo to nic jednoduchého. Po chvíli jsem narazila na třídu. Vešla jsem a posadila se do volné lavice vzadu. Moc lidí tu zatím nebylo, tak jsem si vytáhla tužku a papír a kreslila jsem si. Kreslila jsem kroužky, proužky a další obrazce, až z toho byla slátanina. Dneska jsem se soustředila na něco, nebo spíše na někoho, jiného. Vzpomínala jsem na ten polibek. Byl jako rána do mého znuděného srdce. Naštěstí štít umím dobře ovládat, takže se zrychlilo jen nepatrně. Teď mi bušilo jako splašené při pouhé myšlence na něj.

Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Zašla jsem jí dát papír na podepsání a zase si sedla. Naštěstí hodina uběhla rychle a já se mohla pokusit utéct myšlenkám. Tělocvičnu jsem našla snadno. Dnes jsem naštěstí necvičila, takže jsem se posadila na lavičku. Hlavu jsem si opřela o dřevěné obložení a zavřela oči. Musím pořád myslet na jeho rty. Dokonalé a ledové a přitom vášnivé. Bylo to, jako kdyby byly stvořeny přímo pro mě. Perfektně do sebe padly. Slyšela jsem vedle sebe nějaké hlasy, tak jsem otevřela oči. Vedle mě seděl Edward a Alice. Lekla jsem se a oni na mě koukli. Oba se zároveň usmáli. Pousmála jsem se zpátky.

„Kde jste se tu vzali?“ Zasmála jsem se a zkoušela se moc nedívat na Edwarda. Ale nedařilo se. Cítila jsem, že mě taky sleduje. No, třeba nejsem jediná, kdo má následky.

„No víš, moje máma a táta se měli moc rádi, a…“ Začali jsme se s Edwardem smát.

„Ale, já to myslela jinak. Neslyšela jsem vás přijít. Jak dlouho tady sedíte?“ Pozvedla jsem obočí. Jako vždy byla vtipná.

„Dost dlouho na to, abych pochopila, co jsem pochopit chtěla,“ řekla a vstala. V tu chvíli je svolala učitelka a já zůstala vykolejená. Co chtěla pochopit? Podívala jsem se na ni a viděla samolibý úsměv. Edward byl zamračený a soustředěný. Snažil se jí přečíst myšlenky. Chvíli jsem je sledovala, jak hrají volejbal, když mi v kapse zavibroval mobil. Vytratila jsem se na záchody a zvedla ho.

„Prosím?“ Na displeji blikalo neznámé číslo.

„Tady jsem já, hlas ze záhrobí a jdu si pro tebe,“ skuhral chraplavý hlas. Nejprve jsem se vyděsila a potom mi to došlo.

„Ahoj Emmette, proč mi voláš? A kde si sehnal mé číslo?“ chrlila jsem otázky. Vážně mě to zajímalo. Proč by mi volal proboha Emmett?

„Sakra,“ zaklel. „Jak jsi mě poznala? No, to je jedno jen jsem chtěl vědět, jak se máš. Když teď patříš do rodiny a číslo jsem šlohl Alice,“ odpovídal. Vykulila jsem oči.

„Cože?“ Jednou políbím jejich bratra a už jsem součást rodiny? Jsou vážně divní. I když neříkám, že by se mi to nelíbilo.

„No podle toho cicmání jsem si odvodil, že jste spolu. Tamti pakoni mi nechtěli nic prozradit, tak jsem se na ně vykašlal a vymámím to z tebe.“ Rozhodně si stál za svým.

„Promiň Emmette, ale mezi námi nic není.“ Omlouvala jsem se mu, i když nebylo proč. Z druhého konce zaznělo zavrčení a hovor byl ukončen. Zasmála jsem se.

„Vážně?“ Ozvalo se za mnou a já se otočila. To co následovalo mi málem přivodilo infarkt.

Prosíííííím, nechte nějaké komentáře..:)

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I'm not angel - 2. kapitola: