Isabella je u Cullenů. Jak na její návštěvu zareaguje Jasper? A co po ní chce Carlisle?
20.03.2011 (19:15) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1048×
Vystoupila jsem z auta, když se na mě vyřítil Carlisle. Objal mě a zasmál se.
„Co ty tady? Vždyť jsi bydlela v New Yorku.“ Stále se usmíval a já mu to oplatila.
„Vždyť mě znáš,“ odvětila jsem jenom a hledala pohledem Jaspera. Byl zaseknutý ve dveřích a koukal na mě jako na přízrak. Snad si to pořád nedává za vinu. Problesklo mi hlavou a rozešla jsem se k němu.
Cítila jsem na sobě něčí pohled. Komu patřil, to jsem momentálně zjišťovat nechtěla. Stoupala jsem po schodech. Stále stál jako socha. Jenomže teď už se zprudka nadechl.
„Jaspere,“ šeptala jsem. Bolestně se na mě podíval. Přešla jsem tu krátkou vzdálenost a chytila ho za ruku. Okamžitě se vysmekl.
„Co tady děláš?“ Odstoupil ode mě. Zabolelo to. Vždyť on za to nemohl.
4. kapitola
„No tak. Přeci si to nedáváš za vinu. Nemůžeš za to. Byla to nehoda. Není to nic vážného,“ snažila jsem se ho uklidnit. Ale i já cítila tu lež. Tohle vážné bylo. Přesto by si to neměl dávat za vinu. Posměšně se ušklíbl.
„Není to nic vážného? Děláš si srandu, ne? Vždyť kvůli mně jsi…“ Rozmachem ruky na mě ukázal. Nedokázal to doříct. Oči se mu leskly a opřel se o stěnu. Sjel dolů a stočil se do klubíčka. Snášel to opravdu špatně. Hlavně v mé přítomnosti. Moje emoce ho doháněly k šílenství. Přiklekla jsem.
„Víš, proč se to stalo! Nesmíš dělat, že to bylo tvé rozhodnutí. Nechci zase slyšet výmluvy, že jsi jí měl přemoci. Nebylo to v tvých silách. Já to vím, Alice to ví, Carlisle to ví, všichni to ví. Tak se sakra přestaň litovat. Ber to z té lepší stránky.“ Pokusila jsem se to spravit. Ne že by to šlo. Prudce zvedl hlavu. V očích mu proběhl hněv.
„Lepší stránky? Lepší stránky?“ zvyšoval hlas. „Kde je na tom něco dobrého?! Kvůli mně nemáš šanci na normální život! Nebudeš mít manžela nebo děti. Neprožiješ si krásný, dlouhý a spokojený život. Kdybych tam tenkrát nešel, když si mě varovala, vše by bylo v pořádku. Ale já tam šel. A ty si skončila takhle. Tak kde vidíš tu lepší stránku?“ Bezmocně a přitom rozzuřeně se na mě díval.
„Zůstala jsem naživu,“ vydechla jsem. V očích se mi hromadily slzy. Najednou se tvářil jinak, něžněji.
„Bello.“ Nevěděl, co říct. Kousal si ret a těkal očima. Jedna slza přetekla přes okraj. Cítila jsem mokrou cestičku na tváři.
„Nech to být. Nechci na to myslet. Beru prášky, už je nevidím. Prosím.“ Sledovala jsem jeho oči. Stočil svůj pohled na mě a povzdechl. Přistoupil blíže a objal mě. Objetí jsem mu opětovala. Cítila jsem se dobře. Tedy, vzhledem k situaci. Pustil mě a dal Al ruku kolem pasu. Usmála jsem se a setřela slzu. Edward se na mě díval zkoumavým pohledem. Teď mi to bylo vážně nepříjemné a trapné. Jsem od přírody silný člověk. Nikdy nebrečím a teď jsem se rozbrečela kvůli… tomu. Snažila jsem se sebrat, ale ta bolest v mém srdci zůstávala.
„Bello chtěl bych si s tebou promluvit. Pokud možno tak asi o samotě. Vím, jak nerada to rozebíráš na veřejnosti.“ Otočila jsem se na Carlisla a přikývla. Vydal se po schodech nahoru a já šla za ním. Předpokládala jsem, že tam má pracovnu. A nemýlila jsem se. Otevřel dveře a mně se naskytl úžasný pohled. Místnost byla poměrně velká, z části prosklená. Na stěnách byly obrazy. Některé musely být i staletí staré. Přes jednu stěnu se táhla dlouhá knihovna. Byly tam stovky knih. Uprostřed stál starý dřevěný stůl. Naproti byla takové křesílka, která se sem ale náramně hodila. Vydechla jsem a vtáhla dovnitř oči vykulené až na podlahu. Protřela jsem si je a posadila se. Pousmál se mému, stále ještě trochu vykulenému, výrazu. Vzpamatovala jsem se a zadívala se na něj. Náhle mě něco napadlo.
„Carlisle, a není zbytečné jít kvůli tomu až sem? Stejně nás nakonec uslyší.“ Koukla jsem směrem ke dveřím. Zasmál se.
„Neboj, mám speciální protizvukovou izolaci. Pokud nekřičíš, nikdo nic neslyší. Ani upíři. Dokonce přes to nepronikne ani ničí moc. Je to odzkoušený. Alice se prvně strašně lekla, když jí zmizela má budoucnost. Vylomila dveře.“ Uvolněně a pobaveně se zasmál. Přidala jsem se. Umím si to představit. Vyděšená a „slepá“ Alice. Je na své moci už závislá.
„To si dokážu představit. Je na vidění až nezdravě závislá,“ protočila jsem oči a on přikývl. Náhle zmizela jeho veselá nálada a zatvářil se vážně. Věděla jsem, co teď přijde.
„Bello, jak se cítíš? Vrátilo se ti to? Ublížila jsi někomu? Jsou nějaké problémy? Řekni mi všechno!“ Viděla jsem jeho pomalu beznadějný pohled. Na sucho jsem polkla a vstřebávala tu záplavu otázek. Nadechla jsem se a začala mluvit.
„Neboj, už je to v pořádku. Ty prášky opravdu zabraly. Nikoho nevidím a nemám žádné záchvaty. Problémy jsou s tím jen nepatrné, nic, s čím by sis měl lámat hlavu. Zvládám to. A s tím ubližováním. Párkrát mi to uklouzlo ale nic závažného. Vždy se z toho dostali. A kupodivu se cítím docela dobře na člověka, co balancuje na hranici mezi životem a smrtí.“ Nervózně jsem se zasmála a ošila se. Zle se na mě podíval. No jo, ta poslední věta nebyla zrovna povzbudivá. Chtěla bych číst myšlenky. Jeho zamyšlený pohled mě znervózňoval. Studoval můj obličej a povzdechl si. Vzedmula se ve mě touha, když jsem zahlédla jeho zuby. Dokonalé ostré rovné a nebezpečné zuby. Zřejmě to na mě poznal. Ihned se uklidnil a zamračil se. Zatřepala jsem hlavou. Už ne. Už se to nesmí stát. Dlaněmi jsem si zakryla tvář.
„Ještě si se přes to nedostala, že?“ zašeptal zničeně. I přes to, že jsem nechtěla, jsem zavrtěla hlavou. Jestli jsem si předtím myslela, že je beznadějný, tak jsem se pletla. Beznaděj se odrážela v jeho hlase tak silně, až se mi rozbušilo srdce. Ale byl tam slyšet i osten lítosti a smutku. Zvedla jsem hlavu, ale do obličeje mu nekoukala. Radši jsem studovala obraz na protější stěně. Byly tam tři postavy. Všechny byly zahaleny v dlouhých starobylých pláštích a stály na vysokém balkóně. Na tu dálku jsem si nebyla jistá, ale pravděpodobně to byli Volturiovi. Jejich rudé oči zářily a měla jsem pocit, že mě sledovali. Ucukla jsem pohledem, ale to jsem neměla dělat. Podívala jsem se přímo na Carlislea. Vstával a šel ke mně. Najednou se mi po pravici objevila průsvitná postava. To znamenalo jediné. Je to zpátky!
Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I'm not angel - 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!