Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I'm not angel - 5. kapitola

22.03.2011 (22:00) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1094×

5. kapitola

Ucukla jsem pohledem, ale to jsem neměla dělat. Podívala jsem se přímo na Carlislea. Vstával a šel ke mně. Najednou se mi po pravici objevila průsvitná postava. To znamenalo jediné. Je to zpátky!

Pohled Belly

Zrychlil se mi dech a zavřela jsem oči. Ne teď ne! Prosím! Modlila jsem se. Proč teď. Proč tady. Sakra, jak to? Vždyť beru ty zatracený prášky! Nemělo by se to dít! Začínala jsem pomalu hysterčit. Carlisle si všimnul té změny. Ihned byl u mě a třásl mi rameny. Oči jsem znovu otevřela a podívala se do jeho tváře. Začala mizet. Místo něj tam byly jiné. Průhledné a pohublé. Jejich ruce se po mě natahovaly. Chytla jsem se za hlavu a začala se houpat. Jděte pryč! Začala jsem brečet.

„Bello! Odpověz mi!“ křičel na mě někdo. Nedokázala jsem se soustředit. Vzadu v hlavě jsem cítila řezavou bolest. Nutila mě otevřít oči. Vzpouzela jsem se, ale bylo to zbytečné. Kolem mě bylo čím dál více těl. Křičela jsem, ani nevím jak dlouho. Máchala jsem kolem sebe a snažila se je odehnat. Prosila jsem, aby je ode mě dostali pryč, ale nikdo tu nebyl. Byla jsem tu jen já, má bolest a oni.

Pak přišlo vysvobození. Na krku jsem cítila něčí zuby. Prokously mou tenkou kůži a sály. Vše kolem mě začalo mizet a já upadala do příjemné tmy. Vzdechla jsem a přitlačila se blíže k zubům. Měla jsem pocit euforie. Zatnula jsem ruce v pěsti a nehty si zaryla do kůže. Žádná bolest. Nic. Jen pocit absolutního štěstí. Po chvilce jsem přestala vnímat a upadla do bezvědomí.

Pohled Carlislea

Byl jsem nadšený, když jsem ji uviděl vystupovat z auta. Vypadala skvěle. Nevypadala jako předtím, jako pohublá troska. Už to nebyla ta holka, co jsem znával. Ale stále jsem ji bral jako svou dceru.

Držet ji po tak dlouhé době zase v náručí byl osvobozující pocit. Nemusel jsem se strachovat, jestli jí nic není. Znovu, po dlouhé době jsme si spolu povídali. Seděla na křesle u mého stolu v pracovně a nešťastně odpovídala na mé dotazy. Nebylo jí to příjemné. Bodlo mě u srdce, když jsem se dozvěděl, že se přes tu závislost ještě nepřenesla. I ona byla smutná. Sledovala můj obraz z Volterry. Najednou střelila pohledem ke mně. Vstal jsem a vydal se k ní. Chtěl jsem ji utěšit.

Ale když se jí zrychlil tep a dech, věděl jsem, že se děje něco špatného. Přiběhl jsem k ní a třásl jejími rameny. Lehce ale silně. Jenže nereagovala. Těkala pohledem kolem sebe. Oči se jí rozšířily a rozkřičela se. Šíleně jsem se o ni bál. V očích mě pálily slzy. Bohužel jsem plakat nemohl, zato Bella ano. Slzy jí stékaly v potůčcích a třásla se.

„Jsi v pořádku? Bello! Odpověz mi!“ Snažil jsem se ji probrat. Viděl jsem tu beznaděj a hysterii. Trpěla a já s ní. Otevřely se dveře. Rychle jsem k nim střelil pohledem. Stál tam Edward s Jasperem. Bella začala kolem sebe máchat rukama a prosit.

„Prosím! Dostaňte je ode mě! Prosím! Bolí to!“ Šílela. Kopala kolem sebe, mlátila rukama. Párkrát mě zasáhla. Bude z toho mít modřiny. Slyšel jsem, jak Jasper zaklel a najednou se skláněl nad Belliným krkem. První mě popadla panika, ale když jsem viděl jeho odhodlání a sebedůvěru, uklidnil jsem se. Věděl jsem, že se jí nic nestane.

Sklonil se blíže a zakousl se. Její obličej se začal uvolňovat a najednou se usmívala. Vzdychla a začala usínat. Okamžitě se přihnal Edward a odtáhl ho od ní. Hodil ho proti zdi a zavrčel. Jasper zdí proletěl a zastavil se až na chodbě. Vstal a oprášil se. Edward po něm opět vystartoval, ale on uhnul. Přiběhl zpátky ke mně a popadl Bellu do náručí. Ta se k němu stulila a v klidu spala. Edward se před ním překvapeně zastavil a fascinovaně na ni hleděl. Nedivím se mu. Taky jsem to ze začátku nechápal. Člověk, který je imunní proti upířímu jedu. I tohle si však vybírá svou daň.

Jasper se pousmál a prošel kolem něj. Dírou ve zdi jí pronesl až do jeho ložnice. Šel jsem za ním. Položil ji na postel. Zlehka ji políbil na čelo a odstoupil. Edward znovu zavrčel. Co s tím klukem dneska je? Přešel jsem k posteli a sáhl jí na čelo. Teplotu měla lehce zvýšenou. Byla vybledlá a měla viditelné kruhy pod očima. Do místnosti se nahrnuli ostatní.

„Co se stalo? Proč křičela?“ Alice těkala pohledem mezi mnou a Jasperem. Byla vystrašená. Smutně jsem se pousmál.

„Vypadá to, že se jí to opět vrátilo. Reakce byla ale horší než předtím. Bojím se, že už to tentokrát nezvládne,“ šeptal jsem zlomeně směrem k ní. Zalapala po dechu a okamžitě se k Belle přihnala. Pohladila ji po tváři, které spadla na stranu a odhalila kousanec. Bál jsem se reakce ostatních, takže jsem se radši ujal vysvětlování, než začnou panikařit.

„Bella je vůči upířímu jedu imunní. Jak jsme zjistili, je to jediná věc, která ji zbaví bolesti.“ Nechtěl jsem jim říkat všechno. Nepřála by si to tak. Bude jim to chtít vysvětlit sama. Všichni najednou zalapali po dechu a vykulili oči. Jenom Esmé to bylo jedno. Dělala si o ni starost. Viděl jsem to na ní. Jak já ji miluju.

Alice si k Belle lehla a objala ji. Měla o ni strach, stejně jako já. Zamířil jsem ke dveřím. Předtím jsem ještě objal kolem pasu Esmé a políbil ji do krásných kaštanových vlasů. Mám štěstí, že ji mám. Co bych si bez ní jenom počal. Nedokázal bych žít. Šli jsme do naší ložnice. Posadil jsem se na postel a hlavu si schoval do dlaní. Co když Bella umře? Co když už je její organismus natolik zničený, že to nezvládne?

„Na co myslíš?“ Přisedla si ke mně Esmé a hladila mě na zádech. Ruce jsem jí obtočil kolem útlého pasu a nasál její opojnou vůni.

„Na Bellu. Bojím se o ni. Nesnesl bych, kdyby zemřela. Je pro mě jako dcera.“ Bezmocně jsem se na ní podíval. Smutně se pousmála a políbila mě. Něžně jsem jí položil do peřin a přitiskl ji k sobě co nejblíže. Chtěl jsem, ne, potřeboval jsem cítit, že je se mnou.

„Miluju tě. Děkuji, že tu jsi se mnou,“ zašeptal jsem jí do ucha. Díval jsem se do jejích očí a hladil ji po tváři. Usmála se na mě.

„Taky tě miluju. Neděkuj, to bych měla já. Bez tebe bych tady už nebyla. Nedostala bych druhou šanci. Neměla bych děti a milujícího muže. Bez tebe bych nemohla být. Jsi můj život.“ Znova mě políbila a umlčela mě tak. Naše rty byly čím dál vášnivější. Rukou jsem zajel pod její halenku a hladil ji. Najednou do pokoje vtrhla Alice.

„Bella se probírá!“ řekla spěšně a zmizela.

Kapitola asi není moc dobrá. Do poloviny jsem se nutila, takže to může být kapánek nudné. Ocením jak pochvalu tak kritiku..:)

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I'm not angel - 5. kapitola: