Bella se probere. Jak bude reagovat? A co je mezi ní a Jasperem?
08.04.2011 (19:30) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1025×
„Miluju tě. Děkuji, že tu jsi se mnou,“ zašeptal jsem jí do ucha. Díval jsem se do jejích očí a hladil ji po tváři. Usmála se na mě.
„Taky tě miluju. Neděkuj, to bych měla já. Bez tebe bych tady už nebyla. Nedostala bych druhou šanci. Neměla bych děti a milujícího muže. Bez tebe bych nemohla být. Jsi můj život.“ Znova mě políbila a umlčela mě tak. Naše rty byly čím dál vášnivější. Rukou jsem zajel pod její halenku a hladil ji. Najednou do pokoje vtrhla Alice.
„Bella se probírá!“ řekla spěšně a zmizela.
6. kapitola
Pohled Belly
Má víčka byla strašně těžká. Bojovala jsem s nimi a snažila se je otevřít. Bylo to, jako kdybych na nich měla desetikilové závaží. Snažila jsem se polapit svůj utichající dech. Nadechovala jsem se mělce a rychle. Nemohla jsem dýchat.
No tak. Ty zvládneš. Zažila si už i horší věci. Nebo si nevzpomínáš? Nesmíš propásnout další šanci na život. Nadávala jsem si v duchu. Vzpomeň si na tátu. Nedokázal by to. Nesmí přijít o dalšího člena rodiny. Snažila jsem se znovu bojovat. Ale byla jsem slabá. Myšlenky na tátu mi sice dodávaly sílu, ale potřebovala bych jí více. Kolísalo mi srdce. Bála jsem se. Bála jsem se, že utichne. Že nebudu mít možnost říct všem, že je mám ráda. Že odejdu bez rozloučení.
Najednou se ve mně něco pohnulo a já se prohnula v zádech. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Začala jsem kašlat. Dýchala jsem zrychleně a posadila se. Jenže jsem se neudržela a spadla znovu do peřin. Kde to vůbec jsem? Co se stalo? Najednou mi to došlo. Jsem u Cullenů. Zase se mi to vrátilo. V očích se mi hromadily slzy.
„Bello?“ zašeptala nezvykle vystrašeně Al. Zlehka jsem přikývla. Objala mě a já se posadila. Vzlykala. Snažila jsem se ji utěšit. Hladila jsem ji po vlasech a říkala, že vše bude dobré.
„Bude to v pohodě. Věř mi. Já to zvládnu, tak jako vždycky.“ Nevesele jsem se uchechtla. Sama jsem byla vyděšená. Dnes to bylo tolik jiné. Někdo si odkašlal. Podívala jsem se, kdo to byl. Byla to Rosalie.
„Omlouvám se, že ruším z vaší dojemné chvilky, ale my ostatní bychom taky rádi věděli, o co sakra jde!“ Její hlas přeskakoval. Nemohla jsem určit, jestli štěstím, smutkem, nervozitou nebo něčím jiným. Odtáhla jsem se od Alice.
„Rosalie! Právě se probrala! Měj trochu úcty!“ Vrčel na ni Jasper. Pohybem ruky jsem ho zastavila. Nemusí se kvůli mně hádat.
„Nehádejte se. Nechci vás obtěžovat. Pojedu domů.“ Rukou jsem si promnula spánky a pokusila se vstát. Lehce se mi zatočila hlava. Několikrát jsem zamrkala a pak vstala. Jasper mě přitlačil zpátky do postele.
„Opovaž se odtud jenom hnout!“ Vrčel mi do obličeje. Ušklíbla jsem se a vyplázla jazyk. Chtěla jsem se na něj rozzlobit, ale nešlo to. Vlny kousnutí mě stále zaplavovaly a já myslela jsem na ten úžasný pocit. Přeci jenom jsem posbírala kousky zbylého rozumu a vytrhla se mu. Nečekal to a hlavou spadl přímo do polštářů. Rozesmála jsem se na celé kolo. Ani nevím, co na tom bylo tak směšného. Rychle jsem vzala nohy na ramena a utíkala dolů. Vyběhla jsem ze dveří a klopýtala ke svému autíčku. Na tváři jsem měla pořád široký usměv. Ještěže jsem si auto nezamkla. Rychle jsem nasedla a nastartovala. Klíčky jsem se strefila až na potřetí. Znovu jsem se zachechtala. To už jsem ale viděla vyběhnout ze dveří Jaspera. Obličej měl v rozzlobené grimase. Zamkla jsem se a vyjela. Asi po minutě docela pomalé jízdy, kdy šel Jasper po boku auta lidskou chůzí, jsem začala vidět dvojmo. Obličej jsem přiblížila ke sklu a vykulila oči. Najednou jsem uslyšela zadunění. Vylekala jsem se a rychle zabrzdila a vystoupila. Tam se válel po zemi Jezz a smál se na celé kolo.
„Přijde ti něco k smíchu?“ Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se na něj. Začal kývat hlavou a ukazovat na mě.
„Kdyby ses viděla. Byla si tak směšná. Jak babka v důchodě.“ Zavrčela jsem a přiblížila se k němu. Obkročmo jsem se posadila na jeho břicho a nahnula se k obličeji. V očích mu proběhla hrůza. Uvěznila jsem jeho ruce a dříve, než mohl použít upíří sílu, jsem ho začala lechtat. Začal se pode mnou svíjet a hýkat. Neubránila jsem se uchechtnutí. I když byl poloupír, tohle vždycky zabralo.
„Dobře. Vzdá… Vzdá… Vzdávám se.“ Snažil se popadnout dech. Rychle jsem sesedla a přitiskla se zády k autu. Nevím, čím mi to bude chtít oplatit. Ještě stále vysmátý vstal ze špinavé země a zamířil ke mně. Skousla jsem s ret a rychle nastoupila. Než jsem ale stihla zavřít, vytáhl mě zase ven. Kopala jsem kolem sebe a se smíchem ho prosila, aby toho nechal. Rozešel se se mnou do domu. Vyšel schody a vydal se dále do chodby. Před námi byly nějaké dveře. Otevřel je a prošel k dalším. Nestihla jsem postřehnout, co to bylo za pokoj a koho byl, ale pravděpodobně to byla ložnice. Kolem mě se znenadání objevily modré kachličky a velká sprcha. To ne! Sprcha! Snažila jsem se o to usilovněji vysmeknout, ale nešlo to. Držel mě moc pevně. Otevřel skleněná dvířka a šoupl mě dovnitř. Pak jsem jen cítila, jak mi voda stéká po obličeji a lepí na mě oblečení. Pokusila jsem se vyběhnout, ale ten pakoň držel dveře.
„Já tě zabiju, Jaspere! A bude to bolet!“ Vyhrožovala jsem a on se jen smál.
„Planý sliby, sestřičko!“ Ozval se jeho hlas a najednou zmizel. No to si vypije bráška. Se zlověstným pohledem a krutým úsměvem jsem vyšla ze sprchy. Však já mu to oplatím. Jednoho krásného dne, až to bude nejméně čekat.
Podívala jsem se do zrcadla a musím uznat, že to nebylo tak hrozné. Vlasy jsem sice měla mokré pořádně, ale aspoň jsem neměla rozpitý obličej. Já věděla, proč se nemalovat. Popadla jsem ručník, co ležel u koše na prádlo, a utřela si obličej. Vlasy jsem si dala do turbanu. Co s tím mokrým oblečením? A pak mě napadla pořádná blbost. Obmotala jsem kolem sebe ručník a vydala se na chodbu. Před schody jsem se zastavila a zavolala.
„Al! Mohla bys přijít nahoru?“ Vím, že jsem nemusela křičet, ale za zkoušku nic nedám. Během chvíle se objevila vedle mě. Usmála se a než jsem cokoli stihla říct, táhla mě do dalších dveří. To by měl být její a Jazzův pokoj. Když otevírala, slyšela jsem něčí vydechnutí. Stál tam Edward a vytřeštěně se na mě dívat. Usmála jsem se a mrkla na něj. Dříve, než stačil zareagovat, jsem se ocitla v obrovské místnosti plné šatů. Alicina šatna. Jupí.
Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I'm not angel - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!