Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I'm not normal 2. kapitola

10.11.2009 (14:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2659×

Zavřela jsem netbook, dala ho do batohu a vydali jsme se do východní haly B, kde jsme vyzvedli letenky a čekaly na náš let.

Za půl hodiny už jsme seděli v letadle a odlepovali se od země.

Už letíme asi třičtvrtě hodiny.

Myslím, že je ten správný čas, abych se Vám představila.

Jmenuji se Isabella Marie Swan, je mi 16 let. Navždy. Proč? Jsem napůl upír a napůl vlkodlak – měnič. 16 mi bude asi navždy, začnu stárnout jen, když se přestanu měnit, ale to mám zakázané.

Jestli se to tak dá říct, tak bydlím se svou maminkou Esme v městě, které leží na severu Severní Ameriky, u Beaufurtova moře, Point Hope.

Můj otec se jmenuje Thomas Wervool, je něco, jako král mezi vlkodlaky – měniči.

Všichni musí dodržovat pravidla podle jeho zákona a poslouchat ho. Stará se i o to, aby nás nějaký měnič neprozradil, když to udělá, můj otec musí zahladit stopy a toho provinilce nemine tvrdý trest.

Můj otec je vlastně něco jako Aro Voltuiry, o kterém mi rodiče HODNĚ vyprávěli, když jsem byla malá.

Ale můj otec s námi nežije – chce mě chránit a zatím se mu to daří – všichni si myslí, že jsem měnič, jako každý jiný. Kdyby věděli, že patřím k Thomasovi a ke všemu jsem jeho dcera, tak bych tady nebyla.

Mí rodiče se rozvedli, protože se můj otec rozhodnul strávit věčnost s plnohodnotnou měničkou – Esme je totiž z jedné čtvrtiny měnič a ze tří čtvrtin upír. Byla upír, ale porodu jsem ji já proměnila i ve vlkodlaka.

Já jsem většinu věcí zdědila po Thomasovi, ale také něco po Esme – jsem bledá, rychlá, silná, mám část jejího daru – štít a taky mám jiný dar – dokážu zastavit čas, nebo-li ‚zmrazit‘ čas pouhou myšlenkou.

Ale taky nepotřebuji pít krev, na slunci se třpytím minimálně, ale stejně na něj nechodím, a spát musím jen 3 hodiny denně, ale proč nevyužít toho, že MOŽNÁ budu žít věčně a neválet se v posteli?

Tak, to by zatím mohlo stačit ne? Zbytek se dozvíte později.

Napadá mě – já Vám ani neřekla, kam se stěhuji, jenomže já sama to nevím.

„Mami? Kam to v vlastně letíme?“ Snad se to dozvím.

„Do Seattelu a připoutej se, už budeme přistávat.“ V tom bude nějaký háček – ještě NIKDY mi neřekla, kam se stěhujeme.

„Když jsme přistáli, vyzvedli jsme si naše zavazadla, vzali se taxi, kde byl chlípný řidič a vydali se do nejbližšího autosalonu.

Po dlouhé době vybírání, a rozhodování, které ze dvou aut si mám vybrat jsem zvolila BMW m6, a Esme se hned zamilovala do černého BMW x6, ve kterém může jezdit, i když bude svítit slunce.

Pak jsme konečně mohly jet do našeho nového domova.

Jely jsme pře celý Seattel a za chvíli jsme míjely ceduli -Seattel-(byla škrknutá, ale já nwm, jak se to tady píše). Cože? My nebydlíme v Seattelu? Já říkala, že v tom bude háček.

Jely jsme ještě asi dvě půl hodiny, než jsme přijely do malého městečka, kde nebyla skoro ani noha.

Všimla jsem si, že když jsme vjížděly, minuly jsme ceduly FORKS a ted' míjíme ceduli -Forks-(opět je škrknutá), hned za ní jsme odbočily na lesní cestu po které jsme jely asi 2 minuty a objevily jsme se u nádherného domu. Ze předu vypadal jako, krásný, středně velký rodinný domek, ale byl obrovský - byl stavěný do 'L'.

Zaparkovaly jsme pře garážemi a vysedly.

„Běž dovnitř napřed!" Zavolala na mě Esme.

Byla jsem zvědavá, takže jsem na nic nečekala.

Vrazila jsem dovnitř a překvapilo mě, že je odemčeno, ale nijak jsem to neřešila.

„A vyber si pokoj." Křičela ještě Esme z venku, ale já už byla zabraná do krásy domu a až teď jsem si uvědomila, že stojím v obýváku.

Najednou se ale za mnou ozval mě velmi známý hlas, který jsem dlouho neslyšela.

Lidi, tak já fakt nevím, jak dál! Asi tuhle povídku v nejbližší době smažu, protože jak vidím, tak to nikdo nečte. Mě počet shlednutí fakt NESTAČÍ! Já potřebuji KOMENTY! Stačí mi klidně jen ten pro vás asi bezvýznamná, ale pro mě dost významný smajlík!

Protože psát to pro dva lidi, pteří mi tady nechyli komentáře to NEMÁ cenu!