Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I'm screaming "I love you so!" - 1. kapitola

08.12.2011 (18:45) • Ainslee • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3387×

18. listopad

Psát si do deníku hned ráno po probuzení je sice k ničemu, ale nemohla jsem se přemluvit k tomu, abych ti nenapsala, co cítím. Nebo spíše jak se cítím.

Nevím, co to se mnou zase je. Někdy mám panické záchvaty úzkosti. Když si jen na to vzpomenu, musím se sama sobě smát. Jsem tak... blbá! Zřejmě jsem byla přesvědčená, že život ke mně bude spravedlný po těch letech, které jsem si musela vytrpět. Ale neuvědomila jsem si, že život je tvrdý a nic vám neodpustí. Nikdy.

Když uděláte chybu, říkáte si, že za to může život nebo že to tak prostě život chtěl, ale to je omyl! Jen my můžeme za své činy, které vykonáme - ať ty dobré nebo ty zlé. Nesmíme z toho obviňovat život. Podle mě bychom mu měli děkovat za šanci, kterou nám udělil. Za šanci žít!

A proto se pokusím změnit - jak sebe, tak způsob svého žití. Tedy ne hned, ale alespoň časem.

Počkám si, až mi dá život znamení...

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a odložila svůj deník na stůl. Někdy vážně přemýšlím nad tím, že nejsem normální. Jak už jsem řekla, měla bych se přestat litovat a postavit se všem nebojácně čelem. Jenže to bych nemohla být takový strašpytel. Prostě se bojím lidí, kteří mi můžou znepříjemnit život. A takové poznáte na první pohled.

Podívala jsem se na budík stojící na nočním stolku. Ukazoval něco málo přes šest hodin ráno.

Věděla jsem, že usnout už nemůžu, bohužel. Vstala jsem z pěkně teploučké postele a hlasitě zívla. Šla jsem do koupelny, abych si vyčistila zuby, umyla unavený obličej a učesala mé pořádně rozcuchané vlasy ze spaní. Popravdě jsem si málem u toho zlomila hřeben.

V pokoji jsem si ze skříně vytáhla a oblékla obyčejné bílé triko s krátkými rukávy a na něj lehký, světlé růžový svetřík. Na nohy jsem si natáhla jednoduché džínové kalhoty. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a byla se sebou docela spokojená. Nikdy jsem netvrdila, že se oblékám jako bezdomovec, ale zase nevypadám jako z přehlídkových mol.

S netrpělivým povzdechem jsem zjistila, že je teprve půl sedmé. Čas dneska utíkal tak pomalu a to přitom byl pátek! Už jsem se nemohla dočkat víkendu - neměla jsem střední školu příliš moc v lásce. A tak jsem si jen sedla na postel a přemýšlela...

Běžela jsem do třídy a občas i zakopla na té vyvýšené dlaždici. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se tak moc ponořila do svých myšlenek, až jsem zapomněla jít na vyučování! A zrovna dnes, kdy mám první hodinu dějiny světa s panem učitelem Cullenem! Jak jsem jen na něj mohla zapomenout!

Přiřítila jsem se ke dveřím třídy a opřela se čelem o studenou zeď. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, abych se ještě před celou třídou neztrapnila. Naposledy jsem se pořádně nadechla, dala ruku na kovovou kliku, pevně ji stiskla a vstoupila do třídy.

„Dobrý den, chtěla bych se omluvit za pozdní příchod. Zaspala jsem," řekla jsem nervózně a prohlížela si špičky svých nezajímavých balerínek. Cítila jsem, jak pronikavě rudnu.

„To se stává, slečno Swanová. Posaďte se," řekl a zářivě se na mě usmál. A v tu dobu se má mysl celá zatemnila a mé srdce se na pár chvil zastavilo. Jeho zářivý úsměv byl tak dokonalý... Ta chvíle byla tak dokonalá - tedy alespoň pro mě, že se to slovy nedalo popsat. Z mého menšího transu mě vytrhlo sem tam nějaké to uchichtnutí a jízlivá poznámka od Camie - královny školy: „Pozor, aby sis neposlintala svůj levný svetřík ze sekáče."

Okamžitě jsem se vzpamatovala a bez rozhlížení jsem se vydala třídou ke své lavici. Samozřejmě jsem seděla sama. Cestou jsem opět málem zakopla o schválně nastavenou nohu a tím vyvolala smích celé třídy.

„Klid!" okřikl je a dál se věnoval svému pěčlivě připravenému výkladu. Zrovna jsme se učili... Moment, co se to vlastně učíme? Byla jsem tak mimo, že jsem stále ještě byla mezi realitou a sněním.

Už vím - učíme se Anglii během středověku.

„... a kdo mi poví, jak se jmenovalo anglické období od roku 440 do roku 1066? Hm, například slečna McFleodová?" vyvolal Edward Camie a já jen v duchu doufala, že se ztrapní a že na tak lehkou otázku nebude znát odpověď.

„Ehm, no... Jaká že byla otázka, pane učiteli?" zeptala se nevinně a doufala, že jí to projde. Edward jen protočil oči.

„Příště dávejte pozor, slečno McFleudová! Zná někdo odpověď?" zeptal se, ale nikdo svou ruku nezvednul. Se zavřenýma očima a s nevyrovnaným dechem jsem se přihlásila. Pár jedinců ze třídy upustilo jednu ze svých jízlivých poznámek.

„Ach, slečno Swanová?" vyvolal mě a já se ihned postavila.

„Ob-období mezi rok-rokem," začala jsem  a neustále se zakoktávala. Nemohla jsem si pomoct, byla jsem nervózní.

„Vsadím se, že omdlí."

„Panebože, ta je trapná."

„Nána jedna vychytralá..."

„Já se picnu. Proč se hlásila, když neví odpověď?"

Slyšela jsem posměšné hlášky na můj účet ze všechn stran. Nemohla jsem se najednou ani pořádně nadechnout - tak moc jsem byla nervózní a bez sebe. Můj mozek se opět celý zatemnil a já se pokoušela vzpamatovat, ale marně.

Co to se mnou je?

Ani nevíte, jak jste mě svými komentáři překvapili. I když byl prolog naprosto o ničem, přesto mnoho z vás napsalo svůj názor. Ani nevíte, jak moc jste mě potěšili.

V podstatě ani v tomto díle se nedostáváme moc do děje, ale ke konci se dozvídáme, že Isabella se cítí nějak... zvláštně. Možná, že to je důležíté, ale také nemusí. Však se nechte překvapit, tedy pokud vás tato povídka brzy neomrzí a budete ji číst i nadále!

Autor: Ainslee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I'm screaming "I love you so!" - 1. kapitola: