Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 1. kapitola

24.02.2010 (18:45) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2124×

I na slunci jsou skvrny

1. kapitola

„Kde proboha jsi?“ zařvala na mě z telefonu Sofie, jen co jsem si ho po přistání zapnula. „Všichni máme o tebe strach! Nic neřekneš, prostě se sbalíš a zmizíš. Jak si to jako představuješ? Alespoň mě jsi mohla říct, kam jedeš!“

„Sofi, klid. Stačí ti, že jsem v pořádku? Vzkaž ostatním, ať mě nehledají, prostě jsem odjela a hotovo. Jsem snad už několik stovek let plnoletá ne?“

„Ale Bello, víš jak je to nebezpečné? Tvůj otec tě zabije!“ prohlásila přesvědčeně.

„Já vím, proto se ještě nehodlám vrátit, ještě si chci užívat života. Já ti možná dneska zavolám, zatím ahoj,“ řekla jsem a rychle vypnula mobil, abych měla chvíli pokoj. Sofie je sice moje nejlepší kamarádka, ale ani ona nemusí vědět všechno. Navíc tipuju, že mám asi dva měsíce, než mě můj otec najde, tak si to hodlám pořádně užít. Tohle není totiž poprvé, co jsem odešla.

Nejspíš jste nepochopili, proč jsem utekla z domu, ale hned vám to vysvětlím. Jmenuju se Isabella Charlotte Volturiová a jsem poloupír. Zaskočení? Otec, jmenuje se Aro, si chtěl před několika stoletími vyzkoušet, jaké to je s člověkem a při tom mou matku málem zabil. Neplánoval však, že by otěhotněla, s tímhle ale nepočítal nikdo. On je přímo posedlý všelijakými anomáliemi, proto rozhodl, že mě matka donosí. Při porodu zemřela, já jsem ji zabila, už to však přebolelo. Jak bych mohla truchlit pro někoho, koho jsem nikdy nepoznala? Všichni říkají, že to byla jen obyčejná děvka.

Po vyzvednutí svých kufrů jsem se zadívala na mapu okolí. Kam se poděju? Co budu dělat? Nic jsem neplánovala, prostě jsem nasedla na první letadlo, co odlétalo z Itálie. Jednoduše jsem využila příležitosti, kdy můj otec s ostatními staršími na chvíli zmizel z hradu.

Zrak mi padl na malé městečko.

„Forks,“ vyslovila jsem nahlas. To by šlo, přinejhorším tam jen zůstanu přes noc. Musím najít místo, kde mě nikdo nenajde, nebo alespoň nebude hledat.

Chytit taxi nebyl problém a za chvíli už jsem byla na místě. Nějak jsem cítila, že tady se mi bude fakt líbit. Rozhlédla jsem se a vydala se hledat nějaký dům, kde bych mohla, třeba jen přechodně bydlet. S nevyčerpatelnými bankovními konty po celém světě to není žádný problém, nechtěla jsem na sebe ale přitahovat zas tolik pozornosti, tak jsem se rozhodla, že si najdu nějakou práci a budu si hrát na obyčejnou, třeba i chudou holku, která se chce osamostatnit.

Zeptala jsem se v místní realitní kanceláři na podnájem, domluvila všechny podrobnosti, a večer už si vybalovala kufry v malém domečku, přemýšlejíc o své nové práci v bistru, kam ráno nastupuju. Všechno je tak jednoduché… až příliš.

Před spaním jsem si ještě zapnula mobil. Čtrnáct zmeškaných hovorů… co jsem proboha čekala? Že jen tak zmizím a spálím za sebou mosty? Zavolám tedy alespoň Sofii, vždycky mě dokázala podržet.

„Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že voláš! Už jsem o tebe začínala mít strach. Jsi sice plnoletá, ale to ještě neznamená, že se o sebe umíš postarat! Kde jsi? Kdy se vrátíš?“ vybafla na mě, ještě než se ozvalo druhé pípnutí.

„Kdo je tam s tebou?“ zeptala jsem se klidně, protože jsem předpokládala, že se mně otec snaží najít přes ni.

„No, přece nikdo…“ ubezpečovala mě horlivě, z čehož jsem pochopila, že tam opravdu není sama.

„Tak vyřiď Demetrimu, že ho pozdravuju, a že tentokrát jsem si dala na utajení opravdu záležet,“ usmála jsem se a uslyšela vzdálené uchechtnutí. Nebylo těžké si domyslet, že náš rozhovor není ani zdaleka soukromý.

„Jo, spolehni se,“ zamumlala provinile. Neměla jsem jí za zlé, že je víc loajální k mému otci než ke mně, protože Aro byl něco jako král, jen neměl absolutní moc. Dohlížel na dodržování zákonů, ale čas od času si je upravil podle sebe. Pokud chtěla zůstat naživu, musela ho poslouchat, zvlášť když neměla žádný dar.

„Sofie, mě to nevadí,“ ubezpečovala jsem ji, aby se necítila tolik provinile. Mám ji opravdu ráda a nechci, aby měla kvůli mně nějaké problémy.

Najednou jsem uslyšela nějakou potyčku provázenou vrčením a v telefonu se ozval Demetriho hluboký hlas: „Is, zlatíčko, lásko moje jediná, skutečně mi neřekneš, kde jsi? Možná bychom tě tam nějaký ten pátek nechali, jen bychom prověřili, jestli je to tam bezpečné. Tvůj tatínek má o tebe hrozný strach,“ snažil se mě přesvědčit, ale já mu na to neskočila. Aro má strach o mě? To zrovna, spíš se bojí o můj dar, výborně se mu totiž hodí.

„Ani ne, nemám to v plánu,“ zacvrlikala jsem a vypnula mobil. Tak, a je alespoň chvíli klid.

Demetri je nejlepším Arovým stopařem, ale na mě nemá. Můj štít by se dal přirovnat ke skleněné bariéře, jen neodolá fyzickému útoku. Dokáže však ukrýt můj pach, takže po mě nezůstane žádná stopa.

Ze zamyšlení mě vytrhlo zaštěkání psa. To i připomnělo, že jsem už dlouho nebyla na lovu. K životu totiž potřebuji jak lidské jídlo, tak krev, piji však pouze zvířecí, za což jsem ve Volteře něco jako vyvrhel. Kdybych nebyla Arovou dcerou a neměla štít, jistě by mě už dávno vyštvali. Byla jsem trnem v oku také Sulpicii, ale to mi ani zdaleka nevadilo. Jen ať se vzteká, ropucha ošklivá!

Nedá se však nic dělat, jestli hodlám zítra nastoupit do práce plné lidí, budu se muset poohlédnout po nějaké kořisti. Lovím jen srny, popřípadě nějaké menší zvířata, na medvědy nebo pumy si netroufám, protože moje kůže není tak silná jako pravá upíří, ostré drápy ji lehce protnou.

Rychle jsem se převlékla do obnošených džínů a tmavě modré mikiny a vyskočila otevřeným oknem. Nemusím se tolik maskovat, dům, který jsem si pronajala, stál na kraji lesa, byla jsem tedy kryta stínem. Běžela jsem daleko, než jsem ucítila tolik lákavou vůni a vydala se za ní. Menší stádo srn, napadlo mě, a nemýlila jsem se. Nebyla jsem sice tak rychlá jako normální upír, ale chytit největší z nich a přisát se k její tepně jsem ještě zvládla.

Ze soustředění mě vytrhl známý pach. Někde v blízkosti se pohybuje upír! Rychle jsem srnu odhodila do potoka, jenž protékal asi dvacet metrů ode mne a sama, kryta svým štítem, jsem vyskočila do koruny blízkého stromu. Uf, byl nejvyšší čas.

Na mýtinku zrovna vstoupily dvě postavy, nepochybně šiřitelé toho pachu. Obrovský, dobře stavěný muž a dlouhovlasá, blonďatá žena. Raději jsem se ani nepohnula, nenadechla, jen jsem krotila své srdce, které se začalo ozývat hlasitěji, než jsem zrovna potřebovala. Upíří pach mě vždycky spolehlivě vydráždil.

„Miláčku, tady přece nikdo není,“ promluvil muž uklidňujícím hlasem směrem ke své družce.

„Když já nevím, ostatní jsou taky na lovu, můžou se tu kdykoliv objevit,“ zachichotala se oslovená a rozhlédla se kolem. Naštěstí ji nenapadlo podívat se nad sebe.

„Ale no tak, Alice by jim to nedovolila, vždyť ji znáš,“ pokračoval v přemlouvání. Po hlase mi nepřipadali zas tak staří, dalo by se říct, že co do fyzické vyspělosti mohli být moji vrstevníci, možná jen o malinko starší.

„Víš, jak já nemám ráda pomyšlení, že všechno ví,“ odpověděla mu, ale do hlasu se jí vkrádalo vzrušení. Bože můj, oni to budou dělat tady a teď? Tak to mi ještě chybělo! Chci jít domů a vyspat se, ale vypadá to, že tu budu muset ještě několik hodin kysnout na stromě, zatímco pode mnou si to budou rozdávat dva rozvášnění upíři. To mám ale úžasné vyhlídky. Kde jsou lidé, když je poloupír potřebuje? Vůbec bych se nezlobila, kdyby se nedaleko odtud někdo třeba pořezal…

„Rosalie, lásko moje, ona to nikomu neřekne, nanejvýš se to dozví Edward,“ šeptal tiše a začal se na ni sápat. No potěš koště, už to začíná!

„Chi chi chi,“ udělala blondýna a shodila ho do mechu na záda.

„Vrrrr,“ odpověděl jí na to její partner a uchopil do rukou její pozadí.

To už jsem nevydržela a vyprskal smíchy. Rychle jsem si ústa přikryla dlaněmi, ale to už oba vyskočili na nohy, obezřetně se rozhlížejíc a čenichajíc, všemi smysly prozkoumávali každičký nepatrný zvuk.

„Jestli je to někdo z nich, zabiju ho!“ vyštěkla blondýna vztekle. „Těmahle rukama ho roztrhám na kousky a spálím!“ nepřestávala vykřikovat a rukama naznačovala, jak by to přesně udělala.

„Klid, kdyby to byl někdo z nich, cítili bychom ho,“ uklidňoval ji hromotluk, ale sám nevypadal moc přesvědčeně.

To už se mi jich zželelo, rozhodla jsem se krapet zkrátit jejich trápení a stáhla štít na jeho obvyklé místo, do své mysli. V tu chvíli oba nasáli vzduch a podívali se mým směrem. Na nic jsem nečekala a seskočila přímo před ně. Když překvapení, tak pořádné, ne?

„Kdo…? Co…?“ vydal ze sebe svalovec a jeho dolní čelist se nacházela až nebezpečně blízko matičce zemi. Musela jsem se znova zasmát.

To už ale jeho společnice probrala ze šoku a vztekle na mě zařvala: „Jak se opovažuješ nás sledovat? Co jsi vlastně zač? Kde ses tady vzala? To ti nedaruju, ty malá-,“

Chtěla jsem se ušetřit jejího proslovu s hvězdičkou a utnula její otázky. „Jestli budeš tak hodná a na chvíli udržíš svou hubu zavřenou, ráda vám vše vysvětlím,“ přerušila jsem ji, avšak sklapla, jen na mě poulila zlaté oči. Zlaté… to znamená, že je vegetarián jako já a její kluk zrovna tak. Na mě to však není poznat, mé oči připomínají čokoládu.

„Páni, dobrý utěr,“ pochválil mě hromotluk, za což schytal blondýnčin navztekaný pohled. Tak to jsem teda nečekala.

„Díky,“ usmála jsem se jeho směrem. „Ráda bych se vám představila, jestli dovolíte. Jmenuji se Isabella,“ na chvíli jsem se zamyslela, ale okamžitě jsem zase pokračovala, „Swanová,“ vyslovila jsem jméno, které jsem zadávala při pronájmu domečku. Nemusí hned vědět, kam patřím.

„Neznám,“ zasyčela na mě blondýna, stále ještě podrážděná.

„Ani nemůžeš znát, nejsem tady ani čtyřiadvacet hodin,“ usmála jsem se mile, ale nemělo to žádný účinek.

Najednou jsem ucítila další upíry a o vteřinku později už na mýtince nebyli dva, ale rovnou sedm, všichni se stejně zlatýma očima. Nově příchozí, tři muži a dvě ženy, si mě nedůvěřivě prohlíželi. Ajaj, tak to mám zase co vysvětlovat. Pravdou však je, že jsem nikdy, samozřejmě mimo Volteru, neslyšela o klanu, který by měl víc jak pět členů. A tady jich je rovnou sedm! Navíc samí vegetariáni! Kdyby o tomhle věděl otec, jistě by si upravil nějaký zákon a pokusil by se je vyhladit.

„Ehm, asi bys nám měla něco vysvětlit,“ přistoupil ke mně jeden z nich, blonďák, vypadal jako nejstarší a navíc vůdce klanu.

„To snad ani ne…“ vykrucovala jsem se. Tak já tady málem odpadávám únavou, tři dny jsem pořádně nespala, od přistání nejedla, a ještě mu tady mám něco vysvětlovat?! Sakra, těch dvou hrdliček bych se zbavila poměrně snadno, ale tohle? Měla bych však začít, nebo tady vystojíme důlky, nic jiného mi nezbývá.

Shrnutí

2. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 1. kapitola: