Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 10. kapitola

06.08.2010 (14:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1495×

10. kapitola

Ze slastné náruče spánku mě vytrhla až Sofie, která bez okolků skočila za mnou do postele. Rozespale jsem na ni zamžourala slepenýma očima a knihu, kterou jsem četla, než jsem usnula, jsem si odlepila od tváře. Podle toho, jak se Sofie zatvářila, bych se vsadila, že mi tam zůstala otlačená písmenka.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí a snažila se potlačit zívnutí. Není radno mě budit, protože když jsem rozespalá, nemám ve zvyku se na ostatní vesele usmívat.

„Jen jsem ti přišla říct, že tvoje překvapení je už připravené a v některých případech pořádně rozzuřené,“ uchechtla se a vstala z postele. Mou přikrývku vzala s sebou pro případ, že bych se chtěla otočit na druhý bok a pokračovat v činnosti, ze které mě právě vyrušila. Popravdě, byla jsem toho schopná.

Nevrle jsem na ni vyplázla jazyk a začala si protahovat ztuhlé svalstvo. „Myslíš, že to je dobrý nápad?“ otočila jsem se na ni a s hlasitým křupnutím zakroužila hlavou.

„No, podle mého názoru si naši hosté jistě stěžovat nebudou, spíše bych řekla naopak, ale s Arem to bude trochu horší. Vsadím se, o co chceš, že se mu to nebude líbit ani náhodou. Už více jak dvě stě let se ti snaží pozměnit jídelníček, tobě i těm ostatním, a ty teď uděláš tohle, přímo jemu pod zadkem. Ne, za tohle tě určitě nepochválí,“ zavrtěla hlavou a nasadila hloubavý výraz. „Ale když se to tak vezme, plníš pouze přání hostů, čili to, co ti sám přikázal. Cokoliv si budou přát a oni chtěli jen něco malého k zakousnutí,“ pokrčila rameny. „Nebo velkého,“ zachichotala se.

„To je vlastně pravda,“ zamyslela jsem se a koutky se mi samovolně pozvedly nahoru.

„Kdyby ta dieta alespoň pomáhala,“ povzdechla si Sofie a poplácala se po břiše. Měla ho sice trochu vystouplé, ale tlustá rozhodně nebyla.

Jen jsem protočila oči a vydala se k šatně. Skoro patnáct minut jsem se prohrabovala haldami oblečení, ale nakonec to vyhrály – jak jinak – tmavě modré úzké džíny. Vybrala jsem si ještě jednu tyrkysovou halenku z dnešních nákupů, abych udělala Alici radost a vyžehlila si tak ty šaty, které neviděla. A ani neuvidí. Do plesu určitě ne.

Ještě jsem provedla rychlou návštěvu koupelny, aby se mě náhodou někdo nelekl a příprava mohla začít. Následovala jsem Sofii přes celý palác až k bývalé jídelně, dnes známé pod jménem Starý sál. Důvěřovala jsem Sofiiným organizačním schopnostem a nezklamala mě, vše bylo do puntíku zařízené.

Tento sál se také někdy používal jako provizorní soudní síň, hlavně v případě, že Hlavní sál „přišel k úhoně“ jak nazýval otec jeho občasnou demolici, nepříliš nadšenými návštěvníky. Byl tady stupínek, kde dříve stával hlavní stůl a kam se v klidu vešly všechny tři trůny i s větší částí gardy. Byl ale dost odstrčený. Okny směrovanými na západ zrovna proudily sluneční paprsky a odrážely se od kamenných zdí a mramorové podlahy.

Tento sál měl ještě jednu výhodu. Jelikož měl výšku dvou pater, stěna přímo naproti stupínku v úrovni prvního patra, byla spíše takovým balkonem. To se mi hodilo, protože jsem chtěla pozorovat, jak loví vegetariánští upíři bez toho, aby se nějak kontrolovali nebo tak něco. Mohla by to být sranda.

Ze zamyšlení mě vyrušila jedna z beden. Začala se otřásat pod náporem obrovské síly a dřevěná prkna začala praskat. Můj dodavatel se teda moc nevyznamenal. Má štěstí, že bedny nepřivezl osobně.

Sofie mi poklepala na rameno a kývla směrem k balkonu. Jen jsem přikývla, přikrčila se co nejvíc k podlaze a prudce se odrazila. Přece jen, byla to pořádná výška a já už jsem dlouho nejedla. Navíc i udržování štítu mě stálo dost energie. Ale nedalo se nic dělat, nejspíš si ještě hodně dlouho pořádně neodpočinu.

Sofie s Dilanem mezitím co největší rychlostí otevřely bedny a odklidily jejich zbytky. Když bylo vše hotové, kývla jsem na Sofii, že může přejít na další část plánu, jak tomu říkala. Klidným krokem a s nevzrušeným výrazem se vydala přímo do Severního křídla. Trvalo to jen pár minut a zaslechla jsem tlumený hovor a smích.

Když se dveře otevřely a hosté vešli, Sofie je za nimi rychle zabouchla, aby ani jedno ze zvířat neuteklo. A taky mělo co utéct. Já rozhodně nejsem žádný troškař a obstarala jsem nejen většinu druhů zvířat, která obývala stát Washington, jako jsou srny, pumy a dokonce jeden grizzly, ale nenechala jsem si ujít takové libůstky jako je třeba vlk, panter nebo gepard. Zlatý hřeb celého podvečera byl lední medvěd. Takovou šelmu jistě ještě neměli a ani já jsem se nemohla takovým úlovkem pochlubit. Ostatně, nebyl zrovna nejlevnější.

Trvalo přesně dvě sekundy, než Cullenovi pochopili situaci a nasadili si své dolní čelisti zpět na původní místo. Musela jsem si zacpat ústa rukou, abych se nezačala smát nahlas. Ještě jsem neměla v plánu prozradit svou přítomnost. Další dvě sekundy po sobě nejistě házeli pohledy – nad sebe se samozřejmě nepodívali, ale Emmettovo radostné zavýsknutí následované válečným pokřikem, který zněl spíše jako by mu něco zaskočilo, je konečně vrátil do reality, ale to už se neomylně vrhl přímo na grizzlyho. Ten byl asi jeho nejoblíbenější. Také ostatní rychle následovali jeho příkladu a brzo se stav zvířat podstatně zmenšil. Nejspíš nejedli hodně dlouho.

Sledovat jiné upíry, jak se vrhají na zvířata, bylo zvláštní. Já sama jsem byla mnohokrát svědkem, jak si upír se svou kořistí povídá a užívá si toho strachu v očích, nebo člověku prostě zlomil vaz. Ale tohle bylo úplně jiné a svým způsobem také stejné. Emmett si se svým medvědem hrál a neustále ho pošťuchoval, kdežto Esme své srně okamžitě milosrdně zlomila vaz. Jasper se před gepardem přikrčil skoro až k zemi a se zuřivým, téměř krvelačným výrazem, po něm skočil, kdežto Carlisle se tvářil v rámci možností vyrovnaně, jako by neexistovala ta spalující žízeň, která teď jistě drásá jeho hrdlo. Rosalie na svou kořist zezadu skočila a zakousla se jí do krku, kdežto Alice svou oběť několikrát rychle oběhla, čímž ji dokonale zmátla a nestačila se bránit. Edward se choval podobně jako Jasper, akorát bez toho výrazu. Přikrčil se, prudkým pohybem chytil pumu a přišpendlil ji k podlaze takovou silou, až se ozvalo zapraskání kostí.

Při lovu se v nich probouzelo jejich pravé já, při lovu si nedokázali na nic hrát. Za těchto pár chvil jsem se o téhle rodince dozvěděla víc, než kdybych s nimi strávila několik let. A to všechno pěkně z výšky a s dokonalým výhledem.

Jedno zvíře každému pochopitelně nestačilo, ale s tím jsem počítala. Proto všechna zvířata byla v párech. Teda až na medvědy. I když, ti byli vlastně také dva. A oba dva skončili v Emmettovi.

Večeře jim trvala přesně patnáct minut. Na zem neukápla ani kapka krve, za což jsem byla vděčná, protože odstraňovat zaschlou krev z mramorových dlaždic není žádná sranda.

„To byla bašta,“ pochvaloval si Emmett a hladil si u toho břicho. „Hlavně ten lední medvěd. Něco takového jsem ještě neměl, škoda, že u nás nejsou.“

„Ještě to tak,“ odfrkla si Rosalie. „Už tak máš ty svoje medvídky raději než mě,“ střelila po něm poněkud nakvašeným pohledem, ale evidentně měla lepší náladu.

Také na tvářích ostatních se objevily úsměvy.

Carlisle uznale pokýval hlavou. „Tak tohle jsem opravdu nečekal. Aro si nejspíš konečně uvědomil, že nutit nás k pití lidské krve je zbytečné.“

Tohle jsem už nevydržela a uchechtla se nahlas. Všech sedm párů zářivě zlatavých očí se upřelo na mou osobu.

„Aro by se na vás leda tak vykašlal,“ pronesla jsem trpce a přehodila nohy přes zábradlí balkonu. „Vegetariáni jsou pro něj jen podřadní tvorové. Něco, co v potravním řetězci kleslo hlouběji než obyčejný člověk. Jen ten se živí zvířaty.“

„A ty se živíš čím?“ zeptal se Emmett a vypadal, že ho to opravdu zajímá.

Pokrčila jsem rameny. „Co se najde, ale nejraději mám srnčí. A to jak v tekuté, tak v pevné formě,“ ušklíbla jsem se a poměrně ladně seskočila těsně před ně. Rozhlédla jsem se po tom, co zbylo, ale srnka to bohužel nebyla. Smutně jsem si povzdechla.

„Srnčí ti došlo,“ ušklíbl se Emmett a loktem mě dloubl do žeber. „Nejspíš půjdeš spát bez večeře, protože na zvířata, která tu zbyla, rozhodně nemáš. Chudinko, moc ti teda nezávidím,“ rýpl si škodolibě.

Já ti dám, že půjdu spát bez večeře! Zaprvé jsem se před chvílí probudila a zadruhé nejsem ani náhodou tak slabá, jak vypadám. Možná rozbitná, ale rozhodně ne slabá. Hodila jsem po něm jeden vzteklý pohled a vrátila samolibý úšklebek. Jen počkej!

Ještě jednou jsem zhodnotila situaci a do oka mi padl panter. Byl krásný, pod lesklou srstí se mu napínalo mocné svalstvo. Škoda takové krásy, ale nedalo se nic dělat. Zastrčila jsem si vlasy za uši a pomalu se přikrčila do bojovné pozice. Neměla jsem v úmyslu lovit před nimi, ale to teď bylo vedlejší. Jediná důležitá věc byl panter necelých třicet metrů ode mne. Pomalu, neslyšně jsem se přibližovala ke své kořisti. Soustředila jsem na ni všechny své smysly a ustálila svůj dech i tlukot srdce. Byla jsem od pantera deset metrů, když mě konečně zpozoroval.

Vztekle zavrčel a také se přikrčil. V jeho očích se zračil strach, vztek a odhodlání, ale hlavně obrovská chuť žít. Šelmy se nikdy nevzdávaly. Slyšela jsem rychlý tlukot srdce a stále jsem se přikrčovala. Mohla bych po něm skočit, ale nemám takovou sílu, abych ho udržela na zemi a neměla jsem jistotu, že se mi podaří zlomit mu vaz dřív, než si dá k večeři on mě. Tohle už přestala být sranda.

Dělilo nás od sebe pouze několik málo metrů, když panter zuřivě zařval a vrhl se po mně. Teď nebo nikdy! Chtěla jsem mu skočit za krk, ale dostala jsem se mu pod tlapu. Ostré drápy se mi zaryly hluboko do pravé paže kousek pod ramenem. Vyjekla jsem bolestí, což pantera polekalo. Prudce trhl tlapu ve snaze vysvobodit se, čímž mi ruku rozsekl až k předloktí. Drápy sklouzly po kosti, ta ale naštěstí zůstala nepoškozená. Jak jsem si při rychlém pohledu stačila všimnout, v ráně mi růstala malá ostrá připomínka. Ulomený dráp.

Tohle mě teda dopálilo. Z hrdla se mi vydralo vzteklé vrčení. Prudce jsem se odrazila a využívaje panterovy bolesti jsem mu dopadla přímo za krk. Začal sebou zuřivě mlátit a snažil se mně zbavit, ale nedala jsem mu sebemenší šanci. V tu chvíli vystřelila jeho druhá tlapa, avšak naštěstí nezpůsobila žádné větší škody. Oběma rukama jsem pevně chytla panterovu hlavu a vší silou mu jí trhla. Místností se rozlehlo hlasité křupnutí, které znamenalo jen jediné. Mocná šelma je po smrti.

Svezla jsem se z hladkého černého hřbetu a nedbaje na své zranění jsem se mu lačně zakousla do krku v místech, kudy vedla tepna. Okamžitě mi do úst začala proudit horká krev s pachutí adrenalinu, který se uvolnil během boje. Netrvalo to dlouho a panterova životodárná rudá tekutina přestala proudit, musela jsem začít sát. Vysála jsem zvíře do poslední kapičky a pak jej odstrčila stranou. Konečně jsem se cítila sytá a plná energie. To bylo něco, co jsem potřebovala jako sůl.

Teprve teď jsem si uvědomila, že Cullenovi tam stále jsou. Prudce jsem se otočila a střetla se s jejich udivenými pohledy. Byly jsme si kvit. Já viděla a poznala je, oni zase mě.

Jako první se vzpamatoval jak jinak než Emmett. „Teda prcku, tohle bych do tebe neřekl. Seš fakt dobrá,“ kývl uznale a ukázal mi palec nahoru. Vesele jsem se na něj ušklíbla. Měla jsem dobrou náladu.

Carlisle neřekl nic, jen ke mně přistoupil a zvedl mi paži. „To nevypadá dobře,“ zamumlal, když jsem sebou bolestně trhla. „Bude se to muset ošetřit.“

„To nebude nutné,“ namítla jsem rychle a ruku vytrhla z jeho jemného, profesionálního sevření. To jsem však neměla dělat, protože mi jí projela taková bolest, až jsem zalapala po dechu. Zranění bylo nejspíš hlubší, než jsem zprvu předpokládala. „Fakt je to dobrý,“ vyhekla jsem ještě, když se mi připomnělo zranění na břichu. Čtyři tržné rány, z kterých tekla krev jako ze špatně utaženého kohoutku. Moje krev.

Než jsem stačila namítnout něco dalšího, Edward mě okamžitě podepřel z jedné strany, Alice z druhé a už mě táhli směrem k jejich ložnicím. Bylo zbytečné odporovat, sama jsem musela uznat, že ošetření by bodlo.

Měla jsem pocit, že vzdálenost, kterou bych normální chůzí zdolala za necelých pět minut, nám tentokrát trvala dobrou čtvrt hodinu. Alice mě držela pod zdravou paží a neustále se po mě starostlivě otáčela. Edward jemně přidržoval tu zraněnou. Bylo vidět, že se ji snaží udržet co možná v nejstabilnější poloze, ale moc se mu to nedařilo, hlavně na schodech. I přes všechnu svou snahu udržet klidný, vyrovnaný výraz, jsem sebou každou chvíli bolestně škubla nebo mi utekl bolestivý výdech. Cestou jsem za sebou nechávala krvavou cestičku. No co, alespoň se uklízeči nebudou nudit. Také v sále po mně zůstala pořádná spoušť. Krev a poškrábané podlahy. Ale co, stejně se to tam potřebuje pořádně zrekonstruovat.

Edward s Alicí mě opatrně posadil na sedačku ve společenské místnosti a přisedli si ke mně. Carlisle se ještě otočil pro všechno, co potřeboval a už se skláněl nad mou paží. Edward mu měl zřejmě dělat asistenci, protože mu do ruky strčil vatu na odstranění krve. Když mi utrhly celý pravý rukáv, Alice sebou škubla. Musela jsem se i přes bolest usmát. Chudinka, musela trpět víc než já, protože tohle tričko mi nutila snad deset minut. Odmítala jsem, ale nakonec mi ho stejně podšoupla do tašky.

Bylo vidět, že je Carlisle ve svém živlu. Ránu mi pečlivě vyčistil, vytáhl zaseknutý panteří dráp. Očička mu nadšením svítily jako lucerničky v zimě. Ale jakmile začal sahat po šití, prudce jsem zavrčela a snažila se uskočit co nejvíc dozadu. Kdyby nebylo Edwarda, převrátila bych se i se sedačkou dozadu. Alice už dávno vzdala pohled na ničení mého trika, které se muselo roztrhnout ještě na břichu, aby bylo vidět na rány, a vydala se cosi kramařit do ložnice. Netrvalo dlouho a přidal se k ní i Jasper. Rosalie s Emmettem se v té své zašili už dávno, kdežto Esme starostlivě kroužila jako komár a vyměňovala vodu v lavoru, protože ji má krev neustále barvila do červena. Nechci jí křivdit, ale ten její výraz mě uváděl do rozpaků. Byl takový… starostlivý. Na tohle jsem rozhodně nebyla zvyklá.

Když bylo všechno hotovo, prohlédla jsem si svůj zbrusu nový obvaz. Nakonec jsem to uhrála jen na něj, protože rána mi stejně do dvou dnů zmizí. Škrábance na břichu už byly skoro zahojené, ale Carlisle nedal jinak, než že mi je alespoň zalepí náplastí. Tu si stejně brzo sundám, protože jsem měla v plánu dlouhou, ale opravdu dlouho sprchu.

„Ehm, Bello,“ odkašlal si Carlisle, když jsem se dostatečně vynadívala na svou ruku. „Mohl bych se tě ještě na něco zeptat?“

Protočila jsem oči a upřela na něj zoufalý obličej. „Carlisle, jediná věc, kterou o mě ještě nevíš, je velikost mojí podprsenky,“ zaúpěla jsem.

Z jedné z ložnic se ozval Alicin zvonivý hlásek: „Je to 70B!“ křikla. Celé Severní křídlo se roztřáslo pod náporem smíchu, vycházejícího převážně z ložnice Emmetta a Rose. Rose se však moc nesmála.

„Alice!“ napomenul ji Carlisle, ale také mu cukaly koutky.

„Co teda potřebuješ vědět?“ otočila jsem se na něj dřív, než stačil zjistit i velikost mých kalhotek. Tohle teda Alici nedaruju!

„Svá zranění bereš klidně, jakoby to byla každodenní rutina. Smím vědět, jaké bylo tvoje nejhorší?“ zeptal se a po cukání už nebylo ani stopy. Všichni ztichli a očekávali odpověď.

Připadala jsem si jako vypravěč pohádek na dobrou noc. „Já… ani nevím. Podle toho, co myslíš tím nejhorší. Jsem členem gardy a mnohokrát jsem s nimi jela, třeba na vyhlazování novorozených nebo podobné akce. Mým úkolem – jak jste jistě pochopili – je stát co možná nejdál a bránit gardu svým štítem před mentálními schopnostmi nepřátel nebo krýt náš pach. Někdy se to ale vymkne kontrole a dění se přesune moc blízko ke mně. Umím se bránit, ale… nevím, jestli by se mi samotné podařilo zlikvidovat upíra v plné síle, navíc novorozeného.

Jednou jsem se ale dostala blízko, víc než blízko. Jediné kosti, které jsem neměla zlomené, byly ušní kůstky. Ale vyléčila jsem se,“ pokrčila jsem rameny a tím skončilo moje vyprávění.

Reakce byly různé. Z Emmettovi ložnice se ozvalo pochvalné hvízdnutí, Esme vypadl – naštěstí už prázdný – lavor z ruky, vedle mého ucha se ozvalo tiché zavrčení, Alice vystrčila svou střapatou hlavu ze dveří a měřila si mě zvláštním pohledem a Carlisle uchopil mou levou ruku a hledal nějakou známku po zhojené zlomenině. Žádnou nenašel. Nemohl najít, mé tělo se regenerovalo téměř neskutečným způsobem. Sice jsem ještě nepřišla o žádnou končetinu, takže nevím, jestli by mi dorostla, ale vyražený zub se nahradí do týdne. Tohle už vyzkoušené mám. Stejně tak modřiny. Zmizí ještě dřív, než se objeví, což je v hradu plném silných upírů skutečně výhoda. Třeba taková Sofie umí občas zapomenout, že nejsem tak nerozbitná jako ona.

„Ještě něco?“ pozvedla jsem obočí a dělala, jakoby to skutečně rutina byla. Jakmile ve Volteře ukážeš svou slabost, vždycky se najde někdo, kdo toho využije a vzatí ti nůž do zad. Tohle jsem se naučila, tohle si opakuju celý den. Boje o moc a postavení jsou nelítostné a kruté, intriky bývají horší než fyzické střetnutí. Vím, že Cullenovi jsou trochu jiní, ale… Já jim nevěřím. Kromě Sofie - a v několika málo případech Demetriho – nevěřím nikomu.

„Ehm, myslím, že tohle by skutečně stačilo,“ snažil se Carlisle najít ztracenou rovnováhu a odpochodoval do své ložnice. Esme ho s chápavým úsměvem následovala.

V místnosti jsem zůstala jen já a Edward. Postavila jsem se a chtěla odejít, ale zastavil mě jeho tichý hlas.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal se.

Už jsem se ho chtěla zeptat, co je mu vlastně do toho, ale ovládla jsem se. A pak mě něco napadlo. Něco, co bych teď v tuhle chvíli chtěla dělat ze všeho nejvíc, teda kromě horké sprchy a teplé postele.

Místo ke dveřím na chodbu jsem za jeho pořádně vykolejeného pohledu zamířila ke dveřím do jeho ložnice. Ani nechci vědět, co si v tu chvíli myslel. Hned naproti dveřím stála obrovská postel s nebesy, ale vpravo od ní… moje křídlo.

Jako duchem nepřítomná jsem se posadila na stoličku, otevřela víko a prsty lehce pohladila klaviaturu, jako bych ji mohla silnějším dotekem poškodit. Zapomněla jsem na bolest v pravé ruce a začala hrát. První mi na mysli vytanul Beethoven, potom Mozart. Tohle byli moji dva nejoblíbenější skladatelé. Ale stejně mám nejraději skladbu, kterou jsem vymyslela sama. Neměla název, proto mi byla ještě dražší. Nezapsala jsem si ani noty, ale přesto jsem ji nikdy nezkazila. Snad bych to ani nezvládla, protože prsty jakoby ani nebyly moje, samy si hledaly ty správné klávesy.

Dohrála jsem. Nechtělo se mi však vracet zpátky do reality, tak jsem začala znovu. Ale tentokrát to nebylo stejné, protože se k mým rukám přidaly ještě dvě, větší a silnější. Nemusela jsem ani zvedat hlavu, abych poznala, kdo je jejich majitelem. Jen jsem se usmála a přivřela oči. Hrála jsem po paměti, instinktivně, bez jediného zaškobrtnutí a Edward zrovna tak. Když jsme dohráli, bolest v ruce mi oznamovala, že potřetí si tuto skladbu už nezahraju. Zamračila jsem se na ni. Ta ale opravdu umí pokazit krásnou chvilku.

Zvedla jsem oči k Edwardovi s úmyslem poděkovat mu za krásnou skladbu, ale pohled v jeho očích mě umlčel. Nedokázala jsem ho identifikovat, ale přesto se mi zdál nějak povědomý a samozřejmý, že bylo lehké se v něm ztratit. Milovala jsem karamelky, a jeho oči měly přesně tutéž barvu… Sladké, pohlcující, možná trochu lepivé, protože jsem musela použít všechen svůj zdravý rozum, abych se z nich vymotala. A on svůj výraz nezměnil. Ani na chvilku.

S povzdechem jsem vstala a chtěla odejít, ale ve dveřích stál zbytek Cullenovic rodinky i se Sofií a Demetrim a pozorovali nás udiveným pohledem. Teda až na Sofi, která se smála od ucha k uchu. Zamračila jsem se a chtěla odejít, ale zastavil mě Esmin výraz. Kdyby mohla, plakala by dojetím. Tohle na mě bylo moc. Prostě jsem se prosmýkla mezi nimi a utíkala do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a zavřela oči.

Viděla jsem spoustu upírů plakat, křičet, prosit o milost, ale nebylo jim to nic platné. Jen někteří s opravdu, ale opravdu vzácným darem dostali druhou šanci. Ti byli tak dva, tři z tisíce. Už jsem dokázala zatvrdit své srdce a brát to jako rutinu. Jenže… Esme neplakala bolestí, ale dojetím. Něco takového jsem ve Volteře spatřila poprvé. Tohle mi potvrdilo fakt, že Cullenovi jsou na hony vzdáleni všemu, co jsem znala. Oni nebyli upíři. Oni byli svou podstatou lidé.

Nevyspalost, únava z boje, léčení zranění a udržování štítu, ta procítěná skladba… Zpod zavřených víček se prodrala první slza následována další a další a další. Emoce si ve mně dělaly, co chtěly, nejspíš pořádaly večírek a pozvaly všechny, které potkaly. Cítila jsem vztek na celý svět i bezmoc s tím cokoliv udělat, ponížení a zklamání nad sebou samou, že se takhle sesypávám, snad i trochu dojetí, ale hlavně zlost a jeden divný pocit, který jsem ani neuměla identifikovat. Prostě taková všehochuť.

Už jsem sahala po dece, že se do ní zabalím a všechno zaspím, ale skutečnost, kterou jsem si v tu chvíli uvědomila, mě donutila vymrštit se do sedu. Já měknu! Panebože, já měknu! Stačilo pár dní v jejich společnosti a už… Má volterrká výchova byla v háji. Kdybych teď musela přihlížet nějaké popravě nebo masakru, asi bych to nezvládla a sesypala se. Zoufale jsem zaúpěla.

To byla ovšem má poslední myšlenka, protože jakmile jsem zavřela oči, odplula jsem do říše snů.

9. kapitola

Shrnutí

11. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 10. kapitola: