Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 11. kapitola

10.10.2010 (09:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1073×

11. kapitola

Čas plesu se pomalu, ale jistě blížil a branou Volterry se začali trousit první hosté. Snažila jsem se udržet štít na těch správných osobách, ale čím byl hrad plnější, tím to bylo obtížnější. Občas jsem musela kvůli jednomu upírovi lítat po celém hradu, protože jsem ho ve štítu necítila a většinou jsem se stejně dozvěděla, že zrovna není přítomen. Tohle rozhodně nepotěší.

Také se vrátili Bratři. Neměla jsem možnost s nimi promluvit – přesněji řečeno, jsem si vždycky našla něco neodkladného na práci -, ale od Sofie jsem se dozvěděla, že jim moje zvěřinové hody rozhodně nebyly po chuti. Já jsem však nehodlala mít výčitky svědomí nebo tak něco. Naopak, sama jsem si pěkně pochutnala. A komu se to nelíbí, má smůlu.
Protože jsem trpěla akutní časovou tísní, hodila jsem Sofii na starost celou Cullenovic rodinku, tudíž jsem je mohla jen párkrát z dálky zahlédnout. Několikrát si vyjeli na nákup a Alice vždycky vybrala i něco pro mě, takže se má druhá, původně zcela prázdná šatna začala pomalu, ale jistě plnit dosud nevybalenými taškami a krabicemi od bot. Poprosila jsem ty dvě, aby mi vybraly pár šatů na ples a udělala jsem jim tím takovou radost, že mi vletěly kolem krku a málem mě udusily. Netrvalo dlouho a při občasné zběžné prohlídce šatny jsem si všimla i několika pytlů s večerními a koktejlovými šatami, ale neměla jsem čas je probrat. Nezbývalo mi nic jiného, než věřit, že Sofie zná můj vkus a odpustí si volánky, kraječky a nabírané sukýnky. Ty bych jí leda tak omlátila o hlavu a nakonec i s ní spálila v krbu.
Jednoho krásného dne mě však hraní na to, že něco dělám, už oficiálně přestalo bavit. Prostě jsem prvnímu sluhovi, který šel náhodou kolem, řekla, ať to dodělá a jednoduše jsem se vypařila. Neměla jsem zájem potkat svého otce ani nikoho ze „strýčků“, proto jsem se rozhodla jen tak bloumat chodbami a sály.
V jednom z nich jsem potkala Demetriho. Zrovna balancoval na štaflích a snažil se na stěny pověsit nějaké konfety a podobné kravinky. Musela jsem se hodně ovládat, abych se v křečích smíchu nesložila na zem. Panebože! Výzdoba vypadala, jako když dáte pětiletému dítěti ozdobit vánoční stromeček.
Co nejtišeji jsem se k němu přiblížila – zrovna přemýšlel, jestli má dát vedle modré oranžovou, nebo raději červenou a asi se nemohl rozhodnout, protože se tam nehodila ani jedna – a štafle jsem mu jedním rychlým pohybem podtrhla. Zadunělo to, jako kdyby se srazily dva parní válce a kousky kamenné podlahy se rozletěly všemi směry. Měla jsem co dělat, abych se schovala za roh a vyhnula se dalším zraněním. Když jsem zpoza toho růžku vykoukla, musela jsem si strčit pěst do pusy, abych se nezačala chechtat nahlas.
Demetri tam ležel obklopen sutí a všelijakými barevnými fáborky a oči mu neuvěřitelnou rychlostí jezdily od místa, kde ještě před vteřinkou stál, na štafle, ze kterých toho také moc nezbylo. Očividně nemohl pochopit, jak se dostal tak rychle dolů. A když se zoufale podrbal na hlavě, nevydržela jsem to a pomalu se sunula podél zdi k zemi v záchvatu nezvladatelného smíchu.
„Vrrrrr!“ Slyšela jsem i přes hučení ve své hlavě a v tu chvíli se Demetri tyčil přesně nade mnou a vypadal, že by si mě klidně dal k večeři.
Asi jsem se měla bát, nebo se začít omlouvat, ale nemohla jsem. Z očí mi slzy tekly proudem a křeče jsem dostávala nejen do žaludku, ale i do tváří. Nemohla jsem dýchat, ale také jsem se nemohla přestat smát. Bylo to příšerné!
Demetriho rozzuřený výraz se změnil na starostlivý. „Hej, jsi v pořádku?“ zeptal se mě a mírně do mě kopnul nohou.
„K… kdyby ses… viděl… jak jsi tam ležel… na té zemi… škoda… že nemám foťák… to by stálo za to!“ hýkala jsem a při představě, jak si jeho fotku vystavuju na noční stolek, jsem se začala smát ještě víc, i když jsem vážně pochybovala, jestli to vůbec jde. Očividně šlo.
„Hodláš tam ležet ještě dlouho, nebo mi pomůžeš s těma zatracenýma fáborkama?“ zamračil se na mě a znova do mě šťouchl.
„Co kdybys do mě laskavě přestal kopat a pomohl mi na nohy?“ zamračila jsem se na něj, ale dlouho mi to nevydrželo a znova jsem vyprskla smíchy.
„Chudinko, to jsi na tom hodně špatně, že se ani nezvedneš,“ zabručel sarkasticky a jedním pohybem mě postavil na nohy. Chtěla jsem opětovně vybuchnout smíchy, ale něco mě zarazilo. V jeho slovech nebyla ani stopa po nějakém humoru. Asi jsem ho pořádně namíchla.
„Promiň, já to tak nemyslela,“ omluvila jsem se, ale jeho výraz se ani v nejmenším nezměnil. Mračil se, až se mu mezi obočím vytvořila hluboká vráska.
„Vážně jsem tě nechtěla nějak urazit a je mi líto, že si to myslíš. A samozřejmě ti s tím rozvěšováním pomůžu,“ pokračovala jsem ve snaze ho obměkčit. Takového jsem ho opravdu neznala. Zlobil se na mne celkem často, ale většinou to jen odbyl nějakou poznámkou a byl klid.
„Špatně ses vyspal, že jsi tak nabručený? Když se špatně vyspím já, není se mnou k vydržení,“ snažila jsem se udržet živou konverzaci, ale vypadalo to, že Demetri hodlal držet bobříka mlčení, ani se neusmál mému vtipu. To taky nebylo normální. Raději jsem se rozhodla mlčet.
Demetri se otočil pro další štafle, protože ty staré byly úplně na odpis. Beze slova na ně vylezl a ke mně natáhl ruku, abych mu podávala konfety. Bez řečí jsem poslechla a snažila se, aby byly barevně sladěné. Pracovali jsme mlčky s občasným přerušením kvůli posunutí štaflí. Občas jsem po něm hodila pátravý pohled, ale ani se na mě nepodíval. Jednou nebo dvakrát jsme se dokonce dotkli, ale jeho tvář dala přirovnání „jako oživlý kámen“ úplně nový rozměr.
Když se mnou nechce mluvit, fajn, já ho nutit nebudu! Budu ho úplně ignorovat stejně tak, jako on ignoruje mě! Ale místo uraženosti ve mně klíčila vina. Nevěděla jsem, co jsem udělala, ale šestý smysl mi napovídal, že mám v té jeho náladě prsty. Zaboha jsem si ale nemohla vzpomenout, co jsem udělala, že je na mě tak naštvaný. Za poslední dny jsme se skoro neviděli, takže jsem k něčemu takovému ani neměla příležitost. Raději jsem si to zakázala řešit a plně se soustředila na barvy. Jestli to je něco opravdu vážného, stejně se to nakonec dozvím.
„Hotovo,“ oznámil znenadání Demetri. Dělala jsem, že jsem si nevšimla chladu v jeho hlase a překvapeně se rozhlédla. Ve svém zamyšlení jsem si nevšimla, že jsme obkroužili celou místnost.
„Že se nám to ale povedlo, viď?“ nadhodila jsem, ale odpovědí mi bylo zase jen mlčení.
Otočila jsem se na podpatku a rychlým krokem vyšla ze sálu. Ne, tady opravdu nemusím být. Když chce být uražený, je to jeho věc. Zamířila jsem rovnou cestou ke svému pokoji a tam si sedla do jednoho z křesel a přemýšlela, čím jsem ho mohla tak nakrknout. Nějak mi to však nešrotovalo.
Znenadání se ke mně dostalo tiché chichotání a hlasy neomylně vycházející z mé šatny. Téměř okamžitě se z něj vynořila Alicina střapatá hlava.
„Jé, ahoj, Bello! Vůbec jsme tě nečekaly, ale přivezly jsme ti několik nových šatů, tak si je rovnou můžeš zkusit.“ Přitančila ke mně a chtěla mě odvést do šatny, když si ale všimla mého výrazu, nadšení ji přešlo.
„Co se ti stalo?“ Objevila se vedle mě Sofie a měřila si mě starostlivým pohledem.
„Ale nic, jen jsem trochu přemýšlela,“ snažila jsem se je odbýt, to bych ale nesměla znát Sofii.
„Tak to se ani nedivím, že vypadáš tak špatně. Bolelo to hodně?“ zasmála se a i já jsem musela mimoděk pozvednout koutky.
„Co tě teda trápí?“ pokračovala s výslechem Alice a sedla si na opěradlo mého křesla. Sof ji napodobila a obsadila druhé.
„To není ani tak trápení jako starost. Demetri se na mě zlobí a já vůbec nevím, čím jsem ho mohla naštvat. Je sice pravda, že jsem mu podtrhla štafle a potom se mu smála, ale obvykle takové blbosti přešel nějakou poznámkou a dál se se mnou normálně bavil. A dneska? Sotva na mě promluvil a když už to udělal, tvářil se, jako kdyby mu to bylo proti srsti,“ vypověděla jsem a zamračila se.
„A ty se mu ještě divíš?“ ozvalo se ze šatny a k mému překvapení se přede mnou zjevila Rose. Ani jsem si nevšimla, že tam je taky. „Občas jsi opravdu pořádně zabedněná. Copak jsi ho neviděla, když jsi s Edwardem dělala ten koncert?“
Zamyslela jsem se. „No, možná jsem ho zahlédla, když jsem odcházela,“ připustila jsem na chvíli. „Proč? Udělala jsem snad něco?“
„Asi už vím, kam míříš, sestro!“ odpověděla Alice s vědoucným pohledem. „A myslím, že jsi trefila do černého. No jasně, je to jasné jak facka!“ smála se a rychle něco pošeptala Sofii do ucha tak rychle, že jsem nic nestačila zaslechnout. Ta se na mě jen nevěřícně podívala, ale potom se rozchechtala na celé kolo.
„No jasně, vždyť je to jasné jako facka!“ opakovala a pořád se hihňala.
To, co právě dělaly, se mi ani náhodou nelíbilo. „Tak řeknete mi, sakra, co se děje?“ vyjela jsem na ně a jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že se začaly pochichtávat všechny tři. No super, to jsem to dopracovala.
„Drahá přítelkyně, tohle si budeš muset zjistit sama.“ Pokrčila Sofie rameny a pokoušela se udržet vážnou tvář. „Ale nejdřív si zkusíš všechny nové šaty, abychom zjistily, jak ti sedí a mohly se navzájem pochválit za skvělý vkus.“
Už jsem chtěla odporovat, ale nakonec jsem to vzdala a výrazem - jako bych šla na popravu, se postavila doprostřed místnosti, aby na mě mohly začít věšet tu parádu. Co jiného bych taky dělala? Sály jsou nazdobené, chodby vycíděné do největšího lesku a přísun „občerstvení“ je také zajištěn. I když do toho posledního jsem neměla v plánu se jakkoliv angažovat. Stačilo mi jen zahlédnout, jak ty ubožáky vedou ke sklepení, a zatrnulo ve mně. Raději jsem se otočila a hleděla si svého.
Netrvalo dlouho a Alice už začala jeden po druhém nosit nejen pytle se šaty, ale také krabice od bot a menší krabičky se šperky. Měla jsem co dělat, abych na to nadělení nezírala s otevřenou pusou. Nikdy by mě nenapadlo, že toho nakoupily tolik a jenom při představě sumy, kterou musely zaplatit, se mi dělalo mdlo. Na druhou stranu šaty budu mít minimálně na deset let dopředu.
„Tak... tyhle první!“ zacvrlikalo mi u ucha a už jsem stála jen ve spodním prádle a Alice se mě snažila narvat do světlounce růžového sametu. Pak ještě boty, trocha té krásy na uši a krk, všechno samozřejmě dokonale sladěné. Jediné štěstí bylo, že se mě nepokoušely nalíčit. Než jsem se na sebe stačila vynadívat ve velkém zrcadle, které Sofie donesla ze svého pokoje, už jsem byla zase ve spodním prádle.
A pak přišly druhé šaty.
A pak další.
A další.
A potom už to ani nebyly šaty, ale všelijaké kalhoty, halenky a kostýmky, vestičky a svetříky, prostě všechno, na co jsem si jen dokázala vzpomenout. Z té rychlosti, jakou to na mě navlékaly a zase svlékaly, se mi dělalo špatně. Nejvíc mě však překvapilo, že se připojila i Rosalie a vesele se směje. Už mi nepřipadala tak chladná jako dřív. Vzhledem k tomu, že jsem byla potencionální nebezpečí, se ani nedivím, že se ke mně chovala tak nepřátelsky. Navíc jsem si začala a vyrušila ji v milostných hrátkách s jejím manželem. Být v její kůži, na místě se roztrhám na malé kousky.
Po třech hodinách, kdy se na minutku zastavily, aby se mohly v klidu pohádat, jestli se k zářivě žluté sukni hodí spíše černá, nebo bílá košile, jsem se zhroutila do nejbližšího křesla a cítila, že mi mé končetiny nepatří. Připadala jsem si jako v posledním tažení.
„Mám dost,“ prohlásila jsem vyčerpaně a toužebně se zadívala na obrovskou postel. Přímo vybízela k tomu, abych se v ní uvelebila.
„Takže černá, dohodnuto,“ prohlásila Alice a vydala se ke mně s úmyslem vytáhnout mě na nohy a navléct k sukni ještě košili.
„Ne, Alice, prosím. Já už jsem úplně mrtvá!“ zakňourala jsem a stočila se v křesle do klubíčka, což bylo v těsné sukni poměrně obtížné.
Sofie si odfrkla. „Já jsem taky nějaký ten pátek mrtvá a nikomu to nepředhazuju,“ setřela mě nemilosrdně a chtěla Alici pomoc.
Tohle už na mě bylo moc. Sebrala jsem poslední zbytky sil, vyskočila z křesla, a co nejrychleji se vrhla ke dveřím, cestou jsem ještě stačila sebrat z hromady nějaké tričko, abych po hradě nepobíhala jen tak v podprsence. Běžela jsem chodbami a za sebou slyšela tři pohoršené hlasy volající mé jméno, to jsem ale ignorovala. V plné rychlosti jsem si přetáhla tričko přes hlavu, snažíc o nic se nepřerazit jsem běžela na druhou stranu hradu co nejdál od těch tyranek. Po cestě jsem si všimla, že to tričko mělo černou barvu. To je jak naschvál.
Uprostřed jedné z chodeb jsem se zastavila a přemýšlela, co budu dělat. Do pokoje jsem se vrátit nemohla, alespoň teď ne. Hlava mi padala únavou, nohy po namáhavém běhu odmítaly poslušnost. Musela jsem se ale usmát. Ještě nikdo mě nikdy nevyštval z vlastního pokoje, spíše naopak. To se podařilo až těm třem fůriím. Teda, mít tohle doma, tak nevím, nevím… Okamžitě bych si sbalila svých pět švestek a odstěhovala bych se na severní pól. Tam alespoň nemají obchody.
Jenže teď jsem stála úplně sama v chodbě vedoucí k soukromým pokojům gardy a výše postaveného služebnictva. Je kolem půl sedmé, večeře se obvykle „podává“ v šest, takže tu ještě nikdo není. Přišlo mi to jako dobrá příležitost k navštívení Demetriho, zamířila jsem tedy rovnou k jeho pokoji. Jestli budu mít štěstí, bude tam a jestli ne, klidně si počkám. Alespoň si budu mít kde odpočinout.
Najít jeho pokoj nebylo nic těžkého, protože v téhle části hradu jsem se dokonale vyznala. Původně jsem tu také bydlela, ale pak jsem si vydupala vlastní křídlo. Jeden tady totiž nemá s tolika citlivýma ušima kolem sebe ani náznak soukromí. Současné uspořádání mi rozhodně vyhovuje o hodně víc.
Ze slušnosti jsem zaklepala, i když jsem poznala, že v místnosti nikdo není. Jednoduše jsem vešla a ani mě nepřekvapilo, že bylo odemčeno. V podstatě tu nebylo co ukrást, protože v menším pokojíku byla jen skříň, která zároveň sloužila jako knihovna, psací stůl, židle a malé křesílko. Bylo by zbytečné se tu zabydlovat, protože většina gardy byla věčně na cestách a ve Volteře zůstávala jen na slavnosti, jako je tato. A taky, kde by se našel takový blázen, aby se pokoušel okrást jednoho z nejlepších stopařů na světě, že. Musel by to být sebevrah.
Odhodila jsem z křesla nějaké Demetriho svršky a uvelebila se. Odhadovala jsem, že nebudu čekat déle než půlhodinku, možná méně. Byla jsem tiše jako pěna, abych slyšela kroky a v mezičase se rozhlížela po místnosti. Skoro jsem se divila, kolik tu má knih vzhledem k tomu, že jistě nemá moc času na čtení.
Z nepochopitelného důvodu jsem měla nervozitou úplně stažený žaludek. Vždyť jsem si přišla jenom promluvit o té jeho náladě a případně se omluvit, kdybych za tu náhodu mohla. V chodbě i ve vedlejších pokojích bylo ticho jako na hřbitově, a nevypadalo to, že se hodlá někdo objevit, proto jsem si vzala jednu z knih a dala se do čtení. Jednou se ukázat musí, tak co.

10. kapitola

Shrnutí

12. kapitola

Uvítám každý komentář!

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 11. kapitola: