Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 2. kapitola

28.02.2010 (12:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2089×

I na slunci jsou skvrny

2. Kapitola

„Ale ano, rádi si to poslechneme. Nejsi člověk, nejsi upír. Co teda jsi?“ vyzvídal dál a měřil si mne zvědavým pohledem, naštěstí ne nepřátelským.

„Jmenuji se Isabella Swanová,“ zalhala jsem, tentokrát bez zaváhání.

„A já se jmenuji Carlisle Cullen. Tohle,“ ukázal na ostatní, „je má rodina. Neodpověděla jsi na otázku. Co jsi zač?“ Nedal se jen tak odbýt.

„Není slušné ptát se dámy, co je zač,“ vykrucovala jsem se. To jsem si prostě nemohla vybrat nějaké jiné letadlo? Kdybych hodinu počkala, mohla bych teď být ve slunné Francii, kde by byla opravdu malá pravděpodobnost, že potkám sedmičlennou rodinku upírů.

„Pche, dáma,“ odfrkla si ta vášnivá saň, které říkali Rosalie.

„To říká ta pravá,“ odpověděla jsem jejím směrem s přeslazeným úsměvem. „Než načneš něco mektat, vyklep si z vlasů jehličí,“ poradila jsem jí mile a málem se zhroutila v záchvatu smíchu, když si skutečně zajela rukou do vlasů, ve kterých opravdu nebylo žádné jehličí, a poškodila si tak do té chvíle naprosto dokonalý účes. Ach, jak já miluju vypláchlé blondýnky!

„Klid,“ zavrčel na nás druhý blonďák, jehož vlasy byly delší a zvlněné. Jeho upřený pohled přeskočil z Rosalie na mě a zase zpět, přitom stačil střihnout ještě jeden zoufalý a tázavý směrem k hnědovlasému týpkovi stojícímu v pozadí. Ten mu odpověděl pouhým zavrtěním hlavy.

Věděla jsem, čemu se tak divili. Nedalo se přehlédnout, jak se snažili svými schopnostmi překonat můj štít, avšak bezvýsledně. Jo, chlapci, já odolala i navztekané Jane, které navíc přišel na pomoc její bráška Alec, takový jako vy na mě nemají.

„Pokračuj,“ vyzval mě znova jejich vůdce, Carlisle, a měřil si mě zvědavým pohledem. Doufám, že nesbírá anomálie stejně jako Aro, protože by bylo opravdu pokořující prosit Demetriho o pomoc. Ne, to bych raději dělala pokusného králíka nějakému šílenci, než někoho z Volturiových žádala o vysvobození. Fuj, hrozná představa!

„Eh,“ vydala jsem ze sebe neelegantně, odměnou mi bylo už asi sté pohrdavé odfrknutí z úst té blonďaté dě… ou, pardon, chtěla jsem říct dívky. Jak jen je náš jazyk krásný…

Rychle jsem je zhodnotila pohledem. Ten Emmett bude velmi silný, ale mrštnosti určitě moc nepobral, takové vlastnosti nebývají k dostání v jednom balení; jeho převelice inteligentní miláček si jistě nebude chtít zamazat botičky; Carlisle se sice tvářil zvědavě, ale ne přímo výhružně; žena, která se mu tiskla k boku, vypadala, že by mě samou láskou nejradši sežrala, což jsem ale nehodlala zkoušet; nedůvěřivě se tvářící blonďatý kudrnáč; malý skřítek snažíc se nakouknout zpoza zad již zmíněného kudrnáče; a ještě jeden zástupce silnějšího pohlaví, tentokrát s rozcuchanými bronzovými vlasy a šklebem sice zmateným, ale odhodlaným. Podtrženo a sečteno, kdybych teď vzala nohy na ramena, pronásledoval by mě jen on s kudrnáčem.

Jen co jsem udělala několik rychlých kroků směrem pryč, mé předpoklady se do puntíku vyplnily. Sice jim chvilku trvalo, než pochopili, co se děje, čímž mi dali náskok dobré dvě vteřiny, ale vzápětí jsem je měla v patách. Sakra, ten rozcuchanej týpek je rychlejší, než jsem předpokládala!

Honili mě po lese ještě asi půl minuty, než jsem začínala cítit, že mě opravdu dohánějí. Rychle jsem vyskočila do koruny nejvyššího stromu a ještě za letu rozprostřela svůj štít. Ha ha ha, pěkně utřeli, chlapečkové! Smála jsem se jim v duchu, když už potřetí obíhali strom, na němž jsem trůnila, a nechápavě se po sobě otáčeli. Čím to je, že se upíři nikdy nedívají nad sebe? Mohli se poučit, když jsem tak vyrušila ten tokající páreček. Je to nějaká vada druhu nebo co? Filozofovala jsem v duchu a měla co dělat, abych se nezačala řehtat nahlas. Schválně, jak dlouho je to bude ještě bavit.

Zklamali, nevydrželi to víc jak čtvrt hodiny. Jen se naposledy nechápavě rozhlédli a zmateně vykročili ke zbytku skupinky, kterou nejspíš ani nepadlo jít jim na pomoc. Ach, jak sehraná rodinka.

Přestala jsem je cítit téměř okamžitě, co odešli, seskočit jsem se však odvážila až po hodině. Naštěstí se na mě nikdo nevyřítil, ale i přes to jsem zachovala štít a domů běžela velkým obloukem. Popoupír nikdy neví, známe svůj druh. Byla jsem připravena i na možnost, že některý z nich je stopař, to by se ale tak snadno nevzdali.

Rychle jsem vyskočila do okna a utíkala navštívit ledničku, protože žaludek si nepřetržitě stěžoval na mou ignoraci vůči jeho touze něco rozleptávat na kaši. Já být žaludeční šťávou, tak nevím, nevím. V lednici se naštěstí krčil dietní jogurt a nějaká rajčata. Není co sice odborníky doporučená svačinka, ale nedalo se nic dělat, tohle bylo jediné jídlo, co se v mém nynějším domově nacházelo. Zítra budu muset skočit nakoupit

Do postele jsem se dostala až ve tři hodiny ráno. No super, raději se nechci po probuzení dívat do zrcadla, nemuselo by to dopadnout dobře. Nerada o sobě ztrácím iluze.

Zná někdo nějaký odpornější zvuk, než drnčení budíku? Já tedy ne, proto jsem ho jednoduše poslala velkým obloukem z okna. A sakra, to okno nebylo otevřené!

Co jsem komu udělala? Já chtěla jen chvíli normálně žít! Vzdychala jsem v duchu a na nějaký čistý kousek papíru naškrábala: Objednat sklenáře – důležité!!!

„Tak, to bychom měli, vzhůru do práce,“ zatrylkovala jsem rádoby vesele a s většími potížemi se odšourala do koupelny.

Potichu jsem si nadávala, ale nebylo mi to nic platné. Bože, já zase jednala v momentálním nápadu a zase to dopadlo katastrofálně. Proč jsem jen přijímala tu práci v bistru? Jaký čert mi nakukal tenhle pitomý nápad? Mé tiché nadávky nebraly konce, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Jediné štěstí je, že jsem tak dobrá herečka, avšak i tohle umění chtělo několik století pilovat.

Už pět hodin v kuse jsem obsluhovala zákazníky, dokonce i odmítla několik nabídek na rande, to vše samozřejmě se všudypřítomným úsměvem. Jedna pozitivní věc by se přeci jen našla, nemusím se bát, že umřu hlady.

Bistro bylo sice s otvírací dobou non-stop, ale já naštěstí končila už ve čtyři. Netrpělivě jsem popoháněla hodiny dopředu, avšak odbyla teprve třetí.

Nakonec jsem se přeci jen dočkala, ale jen co jsem vyšla z vchodu pro zaměstnance, uslyšela jsem za sebou mužský hlas: „Ahoj!“

Rychle jsem se otočila za tím zvukem. Stál přede mnou kluk, co se mě dneska snažil přemluvit na kino. Podle jeho odhodlaného výrazu se dalo poznat, že se jen tak nevzdá. Achich ouvej, kdybych tak kolem sebe mohla šířit nějakou auru strachu jako plnohodnotní upíři, měla bych po starostech.

„Nazdar,“ zabrblala jsem nazpět a chtěla se vydat na cestu ke svému domu.

„Ty jsi Isabella, že?“ snažil se navázat rozhovor. Šikovný chlapec, přečetl si mou jmenovku.

„No, už asi ano,“ snažila jsem se ho odbýt, avšak opět bezvýsledně.

„Už ti někdy někdo řekl, že jsi fakt kočka?“ pokračoval s přiblblým úsměvem a doslova hltal očima celou mou postavu.

Hochu, těch bylo tolik, že by to tvůj malý mozeček nemusel strávit! Nahlas jsem však řekla jen: „Pár lidí to už bylo.“ A taky pár upírů.

„Promiň, ale ještě jsem se ti nepředstavil. Jmenuju se Mike Newton. To víš, jen co jsem tě uviděl, zůstal jsem jen blbě čumět,“ sebevědomě se uchechtl.

„To jsem si všimla,“ utřela jsem ho a snažila se ho obejít, zatarasil mi však cestu.

„Fakt se mnou nepůjdeš do kina? Nebo na večeři? Nebo třeba rovmou ke mně domů?“ snažil se své nabídky podbarvovat svůdným tónem.

„Ani, ne,“ odbyla jsem ho rychle a dupla mu na nohu, kterou položil nebezpečně blízko mému podpatku.

Na tváři se mu sice usadil bolestivý škleb, ale nevzdával se. „Proč ne? Nelíbím se ti?“

„Díval ses na sebe někdy do zrcadla?“ zpražila jsem ho pohledem. Nebyla to sice úplně pravda, nebyl nejhorší, ale přece jenom… Tenhle sebevědomí frajírek? Ani omylem!

Rychlým krokem jsem se vydala po silnici směrem k domovu. Původně jsem chtěla běžet lesem, ale s ním v patách to nepřipadalo v úvahu. Naštěstí ho to po půl kilometru přemlouvání přestalo bavit, ale jeho výraz prozrazoval, že zítra bude pokračování. Tak to se mám na co těšit.

Chtěla jsem seběhnout do stínů stromů, ale uslyšela jsem prudké kvílení brzd, jak je někdo zmáčkl až k podlaze. Rychle jsem se otočila a nevěřila svým vlastním očím. Ze stříbrného Volva, které zastavilo asi patnáct metrů ode mě, zrovna několik párů rukou vyhazovalo urputně se bránící obrovskou postavu, ale neměl proti takové přesile šanci.

„Ne, mně se nechce jít pěšky! Já už to nikdy neudělám, slibuju!“ řval, že ho muselo být slyšet až do města.

„Já ti říkala, že to udělá!“ posmíval se mu veselý sopránový hlásek, to už ale nebohá oběť ležela rozpláclá na silnici.

V tu chvíli se zvedl vítr a mě došly během vteřiny hned tři věci najednou: zaprvé, že jsou to ti upíři z dnešního brzkého rána; zadruhé, že stolím po větru; a zatřetí, že jsem v pořádném průšvihu.

Než jsem se stačila otočit a zmizet, dvířka u řidiče se lehce zachvěla a někdo silně tiskl mou paži. Vztekle jsem se podívala do těch zlatých očí a pokoušela se vyklouznout ze sevření, ale neměla jsem šanci. Sakra, sakra, sakra! Já jsem tak blbá! Zatracený Newton! Kdyby se mi v tu chvíli dostal do rukou, nasekala bych ho na tak malé kousíčky, že by ani kremaci nepotřeboval.

„Ale, koho to taky máme. Naši ztracenou ovečku,“ smál se vesele kluk s bronzovými vlasy. To už ale kolem něj stáli všichni ostatní, v sestavě: škodolibě se usmívající blondýna, obezřetný kudrnáč, zvědavý skřítek a ten hromotlucký svalovec, Emmett, jež ještě před chvílí tak vášnivě líbal silnici.

1. Kapitola

Shrnutí

3. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 2. kapitola: