Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 3. kapitola

03.03.2010 (11:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1834×

I na slunci jsou skvrny

3. kapitola

„Pusť mě!“ zařvala jsem vztekle a kopla svého věznitele vší silou do holeně, až málem sletěl.

„Proč bych to dělal?“ zeptal se s povytaženým obočím, ale to už schytal můj pravý hák přímo do pokřiveného úsměvu, jenž se mu v tu chvíli zkřivil ještě víc.

„Emmette, odnes ji do auta,“ zavelel a prudce mě hodil do náruče jmenovaného, který si mou maličkost klidně přehodil přes rameno jako pytel brambor. Mlátila jsem kolem sebe, kopala, kousala, škrábala, nadávala, proklínala, posílala je do všech možných i nemožných míst, ale bezvýsledně. Nakonec jsem skončila na zadním sedadle Volva, přimáčknutá z jedné strany Emmettem a z druhé kudrnáčem. Zbylé dvě upírky se namačkaly na sedadlo spolujezdce, nespustily však ze mě oči, a kluk s bronzovými vlasy řídil.

Celou cestu, což při poměrně vysoké rychlosti trvalo asi deset minut, jsem se zoufale snažila osvobodit. Možná to nemělo cenu, ale ten výraz, který ten bronzový týpek nahodil, když mě doslova vyhodili na příjezdovou cestu obrovského proskleného domu, stál za to. Celé zadní sedadlo bylo absolutně na odpis, o našem oblečení nemluvě. Viděla jsem, jak mu oči začínají černat vztekem, ale ovládl se.

„Co se to děje?“ vyběhl z domu vyděšeně starší upír, Carlisle, jejich vůdce, následován jeho partnerkou.

„Klid, Carlisle, jsme jen po cestě našli škodnou,“ zahalekal vesele Emmett a znovu si mě přehodil přes rameno.

„Edwarde, vysvětli mi to ty!“ otočil se vůdce téměř zoufale na bronzáka, ten si ho však moc nevšímal, poskakovat totiž kolem svého, mou rukou kapánek upraveného plechového miláčka.

„Okamžitě mě sundej dolů, ty ojížděči veřejných komunikací!“ zařvala jsem vztekle na Emmetta. Tentokrát se mi přání rozhodl vyplnit, ale první mě odnesl do útrob obrovského domu, následován ostatními.

Ne zrovna něžně mě odhodil na gauč, jenž se okamžitě i se mnou převrátil. Pozadím jsem dopadla přímo na skleněný konferenční stolek a proletěla skrz, s několika hlubokými řeznými ranami.

„Hups, to jsem fakt nechtěl,“ ulekl se, já jsem ho však úplně ignorovala a rychle vyskočila na nohy, kontrolujíc na svém těle způsobené škody.

Všech sedm upírů na mě udiveně zíralo. Věděla jsem, že je nepřitahuje moje krev, ale přesto jsem se obezřetně přikrčila. Auto na odpis, o pohovce a stolku raději nemluvě, koberec zamazaný krví… raději neriskovat.

Nejdřív se probral Carlisle. „Mohl bych-,“ přistoupil ke mně a ukazoval na krvácející rány.

„Tak na to zapomeň!“ zasyčela jsem na něj výhružně a začala si vytahovat střepy. Jakmile jsem je dostala ven, všechny rány kromě jedné se bez jizvičky zacelily. Moji diváci jen nevěřícně zírali.

Prohlížela jsem si stále krvácející levé předloktí a všimla si zbloudilého střípečku, zaraženého hodně hluboko. Snažila jsem se ho vydolovat prsty, ale sykajíc bolestí jsem to vzdala.

„Opravdu bych nemohl…“ snažil se mě opět přesvědčit Carlisle. Po chvilce váhání jsem k němu jen natáhla ruku. Prudce vystřelil z místnosti, ale za vteřinku byl zpátky i s pinzetou a výrazem dítěte, které právě dostalo novou hračku.

Chviličku mu to sice trvalo, ale jen co střep vytáhl, rána zmizela. „Zajímavé, opravdu zajímavé,“ mumlal si pod vousy a důkladně si prohlížel mé ruce.

„Tak to jsem ještě nikdy neviděl,“ vydechl fascinovaně kudrnáč.

„Nejsi sám, Jaspere,“ plácl ho již otřepaný Emmett do zad takovou silou, že padl na kolena přímo přede mě.

„Jé, Alice, tak to je teda síla! Ty se mu upíšeš do konce věčnosti a on hned padá k nohám jiné,“ řehtal se ten chodící buldozer, div že ještě stál.

Najednou mu za krkem přistál malý skřítek, nejspíš tedy Alice, a začal ho zuřivě mlátit do hlavy. Jasper okamžitě opustil místo u mých nohou a běžel je od sebe odtrhnout, zatímco ostatní jen pobaveně zírali. Nejspíš to v téhle rodince bylo normální.

Pokusila jsem se využít příležitosti a vyběhnout otevřenými vstupními dveřmi ven, ale jakmile jsem udělala druhý krok, moje ruka se, dnes již podruhé, ocitla v ocelovém sevření Edwardových prstů.

„Ne tak rychle… Isabello?“ zkusil.

„Taky tě rády poznávám!“ prskala jsem mu do obličeje. Jak se mě snažil odtáhnout k rozmlácenému gauči, všimla jsem si, že se chová téměř něžně, nejspíš si myslel, že jsem ztrátou krve oslabená. Hned jsem mu však ukázala, jak šeredně se mýlí.

Prudce jsem trhla rukou dopředu, přičemž jsem mu nastavila nohu. Věřím, že tak krásnou šipku přímo doprostřed plazmové televize s úhlopříčkou minimálně sto sedmdesát čísel ještě nikdy nezažil. Náhle jsem však odletěla na stěnu pod náporem poměrně drobného Alicina těla, když ji Emmett se zoufalým výkřikem „moje dvdčka, můj playstation!“ odhodil stranou, a následně na naši hromadu přidal i Edwardovo tělo, jež s nelidským řevem odstranil ze své poměrně rozsáhlé sbírky.

„Ne, ne!“ začala zoufale řvát mateřsky vyhlížející upírka. „Carlisle, udělej něco!“ vykřikla, ale jmenovaný nevypadal ani trochu nadšený, že byl vybrán právě k tomuto úkolu.

„Klid, Esme, miláčku, vždyť víš, že se jim nic nemůže stát,“ vzal ji na uklidněnou kolem ramen.

„Jim možná ne, ale mým kaktusům ano! Některé druhy už se nedají normálně sehnat!“ mlátila do něj pěstmi téměř hystericky. Bylo však pozdě, z kaktusů zbyly jen rozpatlané hnědé a nazelenalé skvrny na původně čistě bílém a nepochybně drahém koberci.

Najednou se všichni začali uklidňovat a pomalu vstávat ze země, já, jakožto úplně vespod, poslední.

„Díky, Jazzi,“ otočila se Alice na svého manžela (?) a při vstávání mě omylem nabrala patou do brady. „Jejky,“ zacvrlikala omluvným hláskem a podala mi ruku, abych se mohla také zvednout. Edward s Jasperem začali výhružně vrčet, já však její nabídky využila bez jediného podrazu.

„Tak, to bychom měli,“ vytřepával si Edward omítku a kousky televize z vlasů.

„Kam ji zavřeme?“ vyhrkl Emmett, natěšený na další potyčku.

„Moc bych ocenila, kdyby alespoň tento dům zůstal celý,“ pípla Esme nešťastně a marně se snažila přimět dvě půlky kaktusu k opětovnému srůstu. Bylo mi jí líto, věděla jsem, jaké to je, ztratit milovanou věc. Já si kdysi do Volterry přinesla králíčka, ale Jane mu zakroutila krkem. Nevím, jestli to bylo proto, že ten králíček byl albín s červenýma očima, nebo proto, že jsem mu chloupky na hlavičce odbarvila na stejnou barvu, jakou mají její vlasy, anebo proto, že jsem tomu králíčkovi začala říkat Ošklivá Janička. Ach, jak ty vzpomínky bolí.

„Kdo říká, že musí zůstat v tomto domě? Celý týden má být přece slunečno. Odvezeme ji na naši chatu,“ rozhodl Carlisle se zářivým úsměvem, jak to všechno fikaně vymyslel.

„Vy si jeďte, kam chcete, ale já jdu domů,“ setřela jsem ho a už jsem si to štrádovala ke dveřím, avšak do cesty se mi postavila Rosalie, která se celou dobu tvářila jako při mučení. Jednou není středem pozornosti ona, a už je z toho na větvi. Bože, ty blondýnky, všechny stejné, dají se od ostatních rozpoznat, i když se odbarví. Ještě že moje vlasy mají barvu mědi (pozn. aut. Barva mědi = hnědá s nádechem červené).

„Kam se tak rychle třepeš, děvenko?“ zaprskala vztekle a zabouchla mi dveře před nosem.

„Daleko od tebe, z té tvé blbosti dostávám migrénu,“ odpověděla jsem jí se sladkým úsměvem.

„Rose, miláčku, klid. Ona ti zato nestojí, jen by sis zničila nehty,“ uklidňoval ji Emmett a snažil se svou běsnící polovičku odvést co nejdál ode mne.

„Ale Isabello, tohle pro tebe bude nejlepší. Jistě nemáš kam jít a jsi moc velký unikát, abychom tě nechali jen tak odejít,“ snažil se mě přesvědčit Carlisle.

Jen jsem protočila oči. Může si rovnou podat ruku s mým otcem, přesně takhle se mě snažil přesvědčit i on. „Neboj, já se o sebe postarám,“ zasyčela jsem na něj.

Náhle jsem opět ucítila ránu do břicha, jak mě Emmett nabral ramenem a následně jsem se znova válela na zbytcích pohovky. Ještě štěstí, že jsem stačila vytrávit, jinak by koberci přibyla další barva.

„Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém,“ chechtal se a vesele kazil jakýkoliv můj pokus o trochu důstojnější polohu. Vždycky mě chytil za nohu a prudce smýkl.

„Jdu balit!“ vykřikla Alice, popadla svého Jaspera za límec a už jich nebylo.

„Odpovíš mi na pár otázek?“ přidřepl si ke mně Carlisle.

„Budu o tom přemýšlet,“ štěkla jsem podrážděně.

„Co jsi vlastně za živočišný druh?“ položil první otázku.

„Já jsem zombie, živočichu,“ plácla jsem první věc, která mě napadla, což jsem neměla dělat, protože v ten moment se na mě připlácl Emmett, jehož kolena se podlomila pod salvou smíchu. S velkými obtížemi a Edwardovou pomocí se mi ho nakonec podařilo skopnout a jen jsem tiše čekala na Carlislovu další otázku.

Ten však jen někam zmizel, po chvilce se však vrátil s nějakou obzvlášť tlustou encyklopedií a listoval stránkami. „Zombie, zombie…“ mumlal potichu hledaje odpovídající pasáž. „Ty ale neodpovídáš popisu!“ vykřikl, když konečně nalezl, co hledal.

„Ne? Škoda,“ pokrčila jsem klidně rameny.

„Isabello, já se s tebou snažím mluvit vážně,“ ohrazoval se.

„Snažit se můžeš, za to nic nedáš, ale já jsem ti neslíbila, že budu odpovídat po pravdě. A nejsem Isabella, jen Bella,“ vyplázla jsem na něj jazyk jak malé vzdorovité dítě. Nehodlala jsem se s ním bavit, dokud mě budou věznit.

Poslední větu slyšela i Alice, která zrovna seskočila ze schodů. Prudce mě postavila na nohy a otáčela. Když byl můj obličej natočen k ní, postřehla můj značně nechápavý výraz. „Odhaduju velikost,“ pokrčila rameny. „Carlisle, budu-,“ zarazila se, ale pak si sama odpověděla. „Ne, je mi to naprosto jasné, “ povzdechla si a znovu zmizela v patře.

„O čem to mluví?“ rozhlédla jsem se nechápavě po ostatních.

„Chtěla jet na nákupy a pořádně tě vybavit, ale nemáme čas, odjíždíme ještě dneska,“ odpověděl mi Edward a snažil se jedno z křesel zbavit pozůstatků našeho předchozího zápasu, aby si měl kam sednout.

„Co? To jste jako mysleli vážně? Já s vámi nikam nejedu!“ založila jsem si ruce na prsou a nahodila odhodlaný výraz. „Navíc musím zítra do práce,“ doplnila jsem klidněji.

„Tak tam prostě nedojdeš, no. My taky nejdeme do školy,“ chechtal se Emmett.

„Ty se leskneš, já ne,“ ohradila jsem se, čímž jsem samozřejmě vyprovokovala Carlislovu zvědavost.

„Opravdu se ti pleť netřpytí?“ zajímal se.

„Třpytí, ale tak slabě, že to lidské oko nepostřehne.“

„Mám sbaleno, můžeme jet!“ přiběhla Alice s Jasperem, jenž ani nebyl vidět pod záplavou kufrů. „Sbalila jsem i tobě, máš tam nějaké oblečení, které by ti mohlo padnout,“ otočila se směrem ke mně s nadšeným výrazem.

„Můžeme tedy vyrazit,“ prohlásil Carlisle a odešel do jednoho z pokojů, odkud se následně začal linout zvuk, jako by někdo házel s knihami.

„Ehm,“ ozvala jsem se, čímž jsem na sebe okamžitě přitáhla pozornost všech přítomných. „Pochybuju, že tam, kam se mě chystáte odvést, bude nějaké poživatelné jídlo.“

„Ty jíš lidské jídlo?“ objevil se vedle mě Carlisle takovou rychlostí, až mi odvál vlasy z obličeje.

„Jo,“ odpověděla jsem lakonicky, nechtělo se mi to nějak rozvíjet. Očička mu nadšením zazářila, ale ovládl své touhy a otázky nejspíš odložil na potom.

„Všichni připraveni?“ zeptala se Esme, kterou už zřejmě přestali zavražděné kaktusy bavit.

„Ano!“ odpověděli jí sborově, pouze já vřískla skoro zoufalé „Ne!“, mě však nikdo nebral vážně.

„Emmette-,“ chtěla jsem protestovat, když se ke mně blížil, avšak jeho rameno v mém žaludku mě umlčelo. „Nemohl bys alespoň vymyslet nějakou lepší polohu?“ vrtěla jsem se, když mě vynášel před dům.

„Promiň, kotě, ale mě to takhle vyhovuje,“ prohodil světácky a plácl mě po zadku, za což schytal nejenom vzteklé Rosalinino zavrčení, ale i mou patou do úsměvu. Jediným účinkem však bylo, že se začal smát ještě víc, tak jsem toho raději nechala. Jiné boty tady nemám.

2. Kapitola

Shrnutí

4. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 3. kapitola: