Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 4. kapitola

05.03.2010 (08:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2112×

I na slunci jsou skvrny

4. kapitola

Když mě Emmett vynesl před dům, zmateně se zastavil. „Do kterého auta ji mám narvat?“ ptal se a rozhlížel se po Jeepu, černém mercedesu a červeném kabrioletu.

„Já ji do auta nechci!“ zaječela Rosalie. „Navíc by mohla utéct,“ mávla rukou ke kabrioletu. Dalo se čekat, že bude její, na volantu byl totiž příšerně růžový a chlupatý návlek.

„Mé vozidlo je díky ní ve značně nepojízdném stavu,“ kývl Edward smutně hlavou směrem ke svému Volvu, které Jasper zrovna za přední nárazník odtahoval do garáže, a hodil několik zavazadel do kufru Rosalinina kabrioletu.

„Jede se mnou,“ prohlásil rezignovaně Carlisle a ukázal rukou k mercedesu, na jehož zadních sedadlech jsem se o chvíli později válela.

„Řídím!“ vykřikla Alice a vrhla se k Jeepu.

„Ne!“ zaječel hystericky Emmett a prudce ji strhl co nejdál od svého plechového miláčka, načež se usadil na sedadle řidiče a něžně hladil volant, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.

„Sobče! Proč nemám vlastní auto?“ vzdychala smutně a s naštvaným výrazem se usadila v kabrioletu, v kterém už trůnila Rose.

„Jedeme napřed,“ oznámila a už mizeli v oblaku prachu.

„Jazzi, je to na nás,“ povzdech si Edward s hnaným smutkem a oba se snažili nasoukat vedle mě, každý z jedné strany. Moc jsem jim to neusnadňovala, tohle byla možná poslední možnost, jak se dostat ven. Chudák Carlisle jen zbledl ještě víc při pohledu na trhlinu v kožené sedačce. Může si za to jedině sám, šklebila jsem škodolibě.

„Emmette, počkej, jedu s tebou,“ zavolala na něj Esme a rychle si přisedla vedle něj, načež se po vzoru kabrioletu začali ztrácet v dáli.

Také Carlisle už seděl za volantem. „Po cestě se stavíme v obchodě,“ promluvil směrem ke mně. „Ty však zůstaneš v autě, půjdu jen já. Byl bych ale rád, kdyby to auto zůstalo ještě nějaký ten pátek v jednom kuse,“ pokračoval trochu nejistě. Raději jsem nic neřekla, jen sem tam dloubala své utiskovatele do žeber, ale ti mi to se stejným nadšením opláceli.

Když Carlisle zastavil před největším obchodem ve Forks, přece jen mi to nedalo, abych se nepokusila protáhnout mezi předními sedadly, ale Jasper mě surově zatáhl za vlasy zpět. Vyplázla jsem na něj jazyk, najednou však mou pozornost upoutala postava stojící před autem. Mike Newton! Vesele jsem mu zamávala, což mi po chvilce nejistě oplatil. Pohledem těkal mezi mými vězniteli, ti však nasadili zářivé úsměvy.

„Pustíš mě ven? Mám s ním domluvené rande, tak se mu chci omluvit, že nepřijdu,“ snažila jsem se prosmýknout kolem Edwarda

„Nemáš. Chudáček si ještě léčí zraněné ego, když jsi jeho, podle něj dokonalé balení naprosto ignorovala. Je zmatený jak sáňky v létě,“ pochechtával se vesele, za což schytal pořádnou do holeně a Jasper s ním, aby mu to náhodou nebylo líto. Nerada bych, kdyby si myslel, že Edwarda před ním upřednostňuju.

To už se ale vracel Carlisle s plnou náručí tašek, oběhl auto a začal je rvát do už tak přeplněného kufru. „Tak, Bello,“ otočil se na mě, když dosedl za volant. „Koupil jsem toho hodně a od každého něco, neřeklas, co ti chutná,“ nastartoval a vyrazil

„Ty jsi tak hodný,“ věnovala jsem mu ironický úšklebek. Nemohla jsem si pomoct, nejspíš bych je teď měla na kolenou prosit o život, avšak pouze z té představy se mi zvedal žaludek. Ne, Isabellu Volturiovou neuvidí nikdy prosit!

„Za jak dlouho tam budeme?“ zavrčela jsem na něj vztekle asi po hodině jízdy, když už mi začínalo hrabat ze zábavy, kterou si Edward s Jasperem našli: přehazování si mou maličkostí, což jim šlo v stísněném prostoru špatně.

„Ještě dvě hodinky zamumlal uražený Carlisle, protože jsem mu dost nevrle odmítla odpovídat na další otázky.

Raději jsem se už na nic neptala se a zaposlouchala se do tiché a uklidňující melodie linoucí se z rádia…

„Ááááááááááá!“ zařvala jsem vyděšeně, vyletěla dobré dva metry nad ruce, které mě nesly, a tvrdě dopadla na zem. „Co se děje?“ rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe a třela si zadnici, která zase dostala co proto. Zrak mi padl na Edwarda, jenž se nade mnou stál, paže stále ještě napřažené, ve tváři notně překvapený výraz, poté sklouzl na Emmetta, který se válel v prachu a hýkal smíchy.

„Vidíš, kdybych si ji zase přehodil přes rameno, tohle by se nestalo,“ hulákal jak na lesy. Překvapeně jsem se rozhlédla. Sakra, my jsme v lese! Přesněji řečeno, u „chatky“ velikosti rodinného domu, na samém konci nevýrazné příjezdové cesty. Ach, ne!

Rychle jsem vyskočila na nohy a využívaje momentu překvapení jsem vyběhla směrem nejbližší křoví. Edward se za mnou okamžitě vrhnul, ale to už jsem byla v lese a snažila se vyskočit na strom. Jakmile jsem se vznesla, jeho prsty se mi omotaly kolem kotníku a trhly zpět, až jsem prudce dopadla na zem. V kotníku mi nepříjemně křuplo, ale to se rychle vyléčí. Doufám… zem se mnou ještě nikdo nevytřel.

„Au, to bolí!“ přetočila jsem se na záda a zuřivě se dívala překvapenému Edwardovi tváře. Zoufale jsem se snažila odplazit se pryč, sykaje nehranou bolestí.

„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal upřímně a přičupl si ke mně, aby se mi mohl na nohu podívat. Když prohmatával kost, která byla v takovém stavu, že obyčejný člověk by ji už nikdy nepoužil, zatínala jsem zuby, abych nekřičela nahlas. Teď nemám šanci na útěk, ne dokud mi to opět nesroste.

„Nesahej na mě!“ couvla jsem ještě víc a pokoušela se vstát, avšak noha mě ještě neunesla a já skončila v jeho pažích, načež mě rychlým sprintem odnášel zpátky.

„Co se jí stalo?“ zajímal se Carlisle, když viděl, že se ani nesnažím bránit.

„Má něco s nohou,“ zabručel Edward.

„Něco? Tomu ty říkáš něco? Vždyť jsi mi ten kotník úplně rozdrtil!“ zařvala jsem na něj a snažila se mu vykroutit.

„To snad ne!“ vykřikla Esme a běžela ke mně. „Omluv ho, někdy neví, kdy má přestat,“ chlácholila mě a převzala mou maličkost z jeho rukou. Odnesla mě do domu a položila na prostornou koženou sedačku v obýváku. Carlisle si okamžitě přiklekl a začal nohu rovnat po původní pozice, já jsem zatínala zuby a tiskla okraje gauče takovou silou, že tam po mně jistě zůstaly doživotní stopy.

„Přežiješ to?“ objevil se ve dveřích rozesmátý Emmett. „Jestli je to vážné, udělám z něj jen hromádku popela,“ pokračoval vážnějším hlasem a kývl hlavou k Edwardovi, který vypadal jako u mučení.

„Neboj, až to sroste, vezmu to za tebe!“ syčela jsem vztekle a prokousla si ret do krve. Klid, Bellinko, klid, mohlo by to být horší! uklidňovala jsem se v duchu.

„Já jsem opravdu nechtěl-,“ začal se Edward omlouvat kajícným hlasem.

„Drž hubu!“ poradila jsem mu, než jsem se přestala ovládat. Když se mi léčí nějaké zranění, je to nejen velmi bolestivé, ale i hodně vysilující. Tohle mi bude srůstat tak den, nanejvýš dva. Sakra, celou dobu tady budu muset kysnout! Alespoň budu mít čas na spřádání plánů k útěku… „Au!“ vyletělo ze mě, než jsem to stačila spolknout.

„Bolí to moc? Neměl bych udělat rentgen?“ staral se Carlisle a opatrně mi nohu stahoval obvazem.

„Ne, jenom to trošku lechtá!“ vztekala jsem se. „Nechte mě už všichni na pokoji! Domů trefím sama…“ snažila jsem se je obměkčit, ale Emmettův smutný výraz svědčil o tom, že on se své nové hračky jen tak snadno nevzdá. To se mi snad zdá!

„Ne, nenecháme tě odejít, líbíš se mi,“ objevila se ve dveřích Alice a já nevěděla, jestli mám skákat radostí nebo ji posílat do horoucích pekel. Zvolila jsem proto neutrální cestu.

„Já chci domů, ke své rodině. Teď vidím, že byl opravdu blbý nápad od nich odcházet,“ brblala jsem si pod vousy, ale oni mě svým upírským sluchem slyšeli.

„Ty máš rodinu? Kde?“ zajímal se Carlisle a upevňoval obvaz.

„V Evropě,“ podala jsem neutrální odpověď. V Evropě je přece tolik států…

„Nemáš hlad?“ otočila se na mě Esme s mateřským úsměvem.

„Trochu,“ vysunula jsem vzdorovitě bradu. Nejsem zvědavá na jejich dobročinnost.

„Tak já ti půjdu něco uvařit, chci, aby ses u nás cítila jako doma,“ zacvrlikala a zmizela ve vedlejší místnosti, která nápadně připomínala kuchyň.

„Máš ve vlasech jehličí,“ zasyčela na mě Rosalie nepřátelsky, když se objevila ve dveřích.

„Rose, zlatíčko,“ oplatila jsem jí zářivým úsměvem, podbarveným bolestným šklebem, jak se Carlisle snažil obvaz pořádně upevnit. „Že neuhodneš, které vitamíny chybí blondýnkám?“ zeptala jsem se přátelsky a vyčkávala na její odpověď. Když nepřicházela, rozhodla jsem se jí napovědět. „I a Q, jestli tedy víš, co to znamená.“

„Ty malá mrcho!“ zaječela na mě nenávistně. „Já ti zakroutím krkem,“ vyrazila ke mně s napřaženýma rukama, ale Emmett ji zachytil a mezi vlastními záchvaty smíchu se ji snažil uklidnit. Nakonec to vzdal a odtáhl ji někam nahoru po schodech.

Po chvíli se domem začala linout báječná vůně. Neovládla jsem se a nasála vzduch, přičemž mi zakručelo v žaludku.

„Ty jsi asi dlouho nejedla, co?“ zašklebil se na mě Edward, který dostal úkol hlídat, abych zůstala ležet na pohovce, přičemž neušel Emmettově varování, že jestli na mě ještě jen sáhne, urve mu obě ruce a schová je někde hodně daleko. Za normálních okolností bych byla poctěna takovým množstvím pozornosti, ale teď mi to už lezlo krkem.

„Můžu na záchod?“ otočila jsem se na něj.

„Eh, ano, samozřejmě, zavedu tě tam,“ vyskočil a chtěl mě vzít do náruče.

„Sáhneš na mě a Emmett už nebude mít co schovávat!“ zavrčela jsem na něj varovně a sama se vyškrábala na nohy, respektive na jednu nohu.

„Nechceš pomoct?“snažil se mě zachytit.

„Od tebe? Leda do hrobu,“ zamračila jsem se na něj.

Edward jen protočil oči a chytil mě do náruče, načež mě strčil do koupelny, vyšel a zavřel za sebou dveře. Raději jsem to nekomentovala, musela jsem uznat, že to bylo rozhodně méně bolestivé, než poskakovat po jedné.

Když jsem vykonala potřebu a umyla si ruce, začala jsem se rozhlížet, kudy bych pláchla. Hned na první pohled mě zaujalo malé okýnko, které vedlo přímo do lesa. Netrvalo dlouho a už jsem se jím snažila protáhnout. No, snažila, s jednou nohou to bylo trošku komplikovanější. Jakmile jsem se protáhla, dostavila se ta část plánu, kterou jsem neměla promyšlenou: dopad. Naneštěstí mě však zachytily dvě silné ruce, o což jsem ani zdaleka nestála.

„Ahoj,“ zazubil se na mě Edward a snažil se z okénka vytáhnout i spodní část mého těla. „Myslel jsem si, že budeš chtít pláchnout. Musím na to okno přidělat mříže,“ zacpal mi rukou ústa, že jsem nemohla vydat ani hlásku a jeho úsměv se prohloubil natolik, že byly vidět i zářivě bílé sedmičky.

Jen co jsme vešli do domu, čekala tam na nás Esme s talířem špaget. S chutí jsem se na ně vrhla a mezi sousty vraždila stále se chechtajícího Edwarda pohledem. Proč jsem do vínku nedostala tuhle schopnost? Svět by byl hned růžovější.

3. kapitola

Shrnutí

5. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 4. kapitola: