Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 5. kapitola

10.03.2010 (09:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2172×

I na slunci jsou skvrny

5. Kapitola

„Můžu si zavolat?“ zeptala jsem se do prostoru, když jsem dojedla poslední sousto, mimochodem báječných, špaget.

„Tady máš,“ podal mi Edward bez reptání svůj mobil.

„Necháte mě chvilku o samotě, nebo mi budete stále tancovat za zadkem?“ pozvedla jsem sarkasticky obočí a bylo mi celkem líto Esme, protože její nadšení viditelně pohaslo.

„Samozřejmě, že ti necháme nějaké soukromí,“ odtáhla Edwarda za rukáv pryč, prý vytahovat tašky z aut.

Po paměti jsem vytočila Sofiino číslo a nemusela ani dlouho čekat, než se ve sluchátku ozval její úlevný hlas: „Bello, tys mě vyděsila! Myslela jsem, že už nezavoláš a měla jsem o tebe strach. Jak-,“

„Ticho!“ zasyčela jsem na ni šeptem. „Sofi, jsem v průšvihu, ve velkém průšvihu!“

„To v tvém případě není nic nového. Co se stalo?“ vyhrkla a bylo slyšet, jak převrhla židli, na které nejspíš seděla.

„Potkala jsem rodinku vegetariánů a ti se rozhodli si ze mě udělat mazlíčka. Co mám dělat? A prosím neříkej, ať zavolám Demetriho, to bych si raději ukousla ruku!“ šeptala jsem naléhavě, protože sem z venku mířily spěšné kroky.

„Řekni mi, kde jsi, a já tě přijedu vysvobodit. Slibuju, že Demetriho nechám doma. Navíc tady teď ani není, ale má se vrátit nejspíš zítra,“ navrhovala nadšeně. Dalo se čekat, že vymyslí něco takového. Milovala boje, a jakmile měla možnost, odjížděla z Volterry, nejlépe za nějakými nebezpečnými úkoly. Já jsem obvykle jezdila s ní, zapalovač vždy po ruce. Už jsme byly sehraná dvojka.

„Jasně, chtěla bych vědět, jak Demetriho donutíš zůstat doma, když má možnost trochu se pobavit,“ zavrčela jsem na ni sarkasticky, ale to jsem neměla dělat, protože v tu chvíli se ve dveřích objevil Edward obložený všelijakými kufry a tvářil se velice překvapeně. Nepochybně slyšel poslední větu. Urychleně jsem to položila a vymazala poslední volané číslo.

„Demetri?“ hulákal a hlas mu přeskakoval. „Ty znáš Demetriho?“ chytil mě za ramena a začal se mnou cloumat, jeho decibely mezitím přivolaly celou rodinu.

Carlisle se ke mně s předstíraným klidem přisedl. „Bello, řekni nám pravdu. Ty znáš Demetriho?“

„Kdo ho nezná?“ snažila jsem se vykroutit. Bylo velice nepravděpodobné, že by věděli o Arově dceři, čili o mě, ale nechtěla jsem pokoušet osud.

„Mluvíme vážně!“ vybuchl Edward vztekle. „Jestli bude rodina kvůli tobě ohrožena, tak si mě nepřej!“

„Takže nakonec za všechno můžu já! To se dalo čekat! Já jsem vás přímo nutila, abyste mě sem odvezli!“ řvala jsem na něj a prudce vyskočila na nohy, to jsem ale neměla dělat. Ještě nesrostlý kotník se pode mnou podlomil a nebýt toho, že jsem se chytila stolu, válela bych se po zemi, na což jsem opravdu neměla ani nejmenší chuť.

„Mohla jsi nám říct, že máš nějaké styky s Demetrim,“ vrčel Jasper nenávistně a vypadal, že se na mě co nevidět vrhne. Podle jizev jsem poznala, že by to nebyl zrovna snadný soupeř. Nechtěla bych vidět ty, kteří mu je udělali.

„Jen tak pro zajímavost, já s ním žádné styky nemám! Demetri je můj…“ raději jsem nepokračovala, nemusel vědět, že Demetri je něco jako můj bodyguard. Nenáviděný bodyguard.

„Co? Co je tvůj?“ zajímal se Emmett zvědavě. „Milenec?“ hádal zamyšleně.

„Do toho vám nic není a radím vám, abyste mě urychleně pustili, protože jinak to pro vás nemusí dopadnout dobře!“ vyzývala jsem je varovným hlasem a snažila se doskákat na pohovku.

„To jako že ty zvedneš telefon a zavoláš si Arova nejlepšího stopaře, aby tě přišel zachránit?“ šklebila se pochybovačně Rosalie. Kdyby věděla, jak blízko je pravdě, tenhle pohrdavý tón by si odpustila. Kdybych tohle totiž udělala, nejspíš by přijel i samotný Aro a s ním nějaký nový zákon.

„Přesně tak, ale zatím to nemám v plánu. Vy totiž jistě budete tak chytří, že mě pustíte, že ano?“ snažila jsem odstrčit Edwardovi ruce. To si opravdu myslí, že po jedné noze nedoskáču ani deset metrů ke gauči? Opravdu vypadám tak nemohoucně?

„A to ti máme jako věřit?“ měřil si mě Jasper pochybovačným pohledem.

„Záleží jedině na vás,“ pokrčila jsem klidně rameny a mrskla polštářkem přímo do Edwardova obličeje. „Nejsem nemohoucí!“

„Nemám ten pocit,“ zamračil se, když mi z ruky vypadl jeho mobilní telefon. „Komu jsi volala?“ chytil ho ještě v letu.

„Kamarádce,“ odpověděla jsem mu lakonicky a poslala k němu vzduchem další polštářek. Ať si dá pozor, mám tu ještě tři!

„A jak se tvoje kamarádka jmenuje?“ přisedla si ke mně Alice a přátelsky mi vyrvala z rukou další chlupatou munici.

„Já vím, kdo jsi!“ vzpomněla jsem si najednou na jeden rozhovor, co Starší nedávno vedli. „Ty jsi Alice Cullenová a vidíš budoucnost.“

To jsem ale neměla říkat, protože v tu chvíli mě Jasper držel pod krkem půl metru nad zemí. „Nech ji na pokoji!“ vrčel mi do obličeje, zatímco jsem zoufale lapala po vzduchu, snažíc se ho nakopnout zdravou nohou.

„Klid, Jazzi, klid,“ uklidňoval ho Emmett a spolu s Edwardem se mě snažili vykroutit z jeho sevření.

„Ty nadáváš mě?“ řvala jsem na Jaspera vzpouzejícího se pod Emmettovým tělem, naprosto ignorujíc varovné pohledy ostatních. „Dobře, chápu, že chceš ochraňovat své milované, ale to se ti nepodaří, když tady budu já. Pusťte mě a já vám zaručím, že se Aro nepokusí Alice ani dotknout! Nikoho z vás!“ snažila jsem se o přesvědčivý tón, ale moc se mi nedařil.

„Jak nám to můžeš zaručit?“ sjel mě nedůvěřivým pohledem Carlisle.

„Kdybych vám to řekla, musela bych vás zabít, což se mi zrovna dvakrát nechce,“ vykrucovala jsem se neobratně. Něco takového jsem nikdy nezažila, vždycky stačilo pohrozit Volterrou a všichni se při pomyšlení na smrt nebo alespoň na vlhké podhradní kobky raději dali na ústup.

„No tak,“ pomohla mi Esme znovu na sedačku. „Oni to tak nemyslí. Přece tě nemůžeme jen tak pustit, neměla bys kam jít,“ objala mě kolem ramen. Jí jsem věřila, jako jediné. Ona by mi nikdy neublížila, tím jsem si byla jistá. Na nějaké podrazáctví by neměla svědomí.

„Odvedu ji do jejího pokoje,“ pomohla mi Alice zase na nohy, odstrkujíc Jaspera, který se ji snažil stáhnout z mého dosahu. „Nic se mi nestane!“ dloubla ho do žeber.

Byla jsem jí vděčná, hlavně když mě do schodů jen lehce podpírala a nechala jít po svých. Poslední dobou jsem tomu odvykla.

Pokoj, kam mě zavedla, byl nádherný. Měl sice zabedněná okna, ale jinak skutečně nádherný. Prostorný, se samostatnou koupelnou a šatnou.

„Proč mi nevěří?“ otočila jsem se na ni téměř zoufale a vysíleně klesla na obrovskou postel.

„Moc se jim nediv, nedůvěřují nikomu, na koho neplatí jejich schopnosti. Řeklas správně, že já vidím budoucnost, k tomu Edward čte myšlenky a Jazz cítí a ovládá emoce. U tebe ale,“ pokrčila rameny, „nic, ani záblesk.“

„Alice, já… nejsem bezdomovec.“ Sáhla jsem si do kapsy pro klíče s adresou svého pronajatého domu a podávala jí je. „Chtěla bych toho po tobě příliš, kdybys mi přinesla moje věci? Zaštítím ti myšlenky, aby ti Edward neviděl do hlavy,“ navrhla jsem jí.

„Ale samozřejmě, cokoliv,“ zasmála se vesele a vyběhla z místnosti, chráněna mým štítem.

O vteřinku později se v mém pokoji objevil Edward a důležitě se posadil do křesla.

„Vypadni!“ zavrčela jsem na něj výhružně.

„Já jsem tvá stráž. Budu tě hlídat do té doby, než mě vystřídá Emmett, což bude nějakou tu hodinku trvat, protože se právě zavřel s Rose v ložnici a ještě plánuje jít na medvídky,“ pohodlně se opřel a sjel mě pohledem.

Neměla jsem sílu se s ním hádat, noha navíc hlasitě protestovala. Sundala jsem si boty, mikinu a poté, s bolestným sykáním, jsem na hromadu svého oblečení přihodila i kalhoty. „Co tak čumíš?“ otočila jsem se na Edwarda, který ze mě nespouštěl oči.

„Nic, jen pozoruju, jestli nemáš něco za lubem,“ sjížděl mě hodnotícím pohledem od hlavy až k patě. Ať si to, chlapec, užije, pokračování v dohledné době neplánuju.

Jen jsem převrátila oči v sloup a zachumlala se do deky. Postel byla tak měkoučká…

„Co to má znamenat?!“ uslyšela jsem u ucha Jasperův vzteklý řev a prudce se na posteli posadila, což se mému kotníku moc nelíbilo.

Jasper přede mnou stál jako bůh pomsty a mával mi před obličejem mým černým pláštěm gardy. A do prd…! Sakra, sakra, sakra! Já úplně zapomněla, že jsem si ho vazala s sebou!

„Nepoznáváš?“ snažila jsem se rozhovor zachovat na tiché úrovni, ale moc se mi nedařilo.

„Nepoznávám? Nepoznávám?“ hulákal jako smyslů zbavený. „Ty se mě ptáš, jestli nepoznávám plášť gardy? Kdybych spal, tak mě straší noční můry o postavách v těchto pláštích!“ pokračoval s nezměněnou hlasitostí.

Snažila jsem se mu plášť vytrhnout, než z něj něco vyklepe, ale bylo už pozdě. Na zem, s kovovým cinknutím, dopadl stříbrný řetěz s obrovským přívěskem ve tvaru V, vykládaným rubíny. Takový, jaký nosívají pouze Starší a jim nejbližší členové gardy. A jéje, tohle se bude opravdu špatně vysvětlovat.

Jasper se nezmohl ani na slovo, jen zmrzl uprostřed pohybu. Rychle jsem vyskočila a využívaje příležitosti jsem mu vyrvala plášť a zvedla přívěsek, jejž jsem okamžitě umístila do bezpečí na svém krku. Rychle jsem si natáhla plášť, který mi padl jako ulitý a snažila se proklouznout z pokoje.

Emmett, který se jako první probudil z šoku, byl však rychlejší. Svým oblíbeným způsobem mi prudce vrazil rameno do žaludku a shodil mě zpátky na postel, ze které jsem se silou nárazu skutálela z druhé strany, rovnou na ještě stále nesrostlý kotník, čímž jsem si za hlasitého křup a výkřiku bolesti poškodila některé již srostlé části. Jestli to takhle bude pokračovat, nikdy už se neproběhnu.

„Já jsem vám říkala, že mě máte pustit!“ syčela jsem do těch šokovaných obličejů.

„Jak- jak- jak- jak je to možné?“ vyrazil ze sebe Carlisle konečně.

S námahou jsem se zvedla a natáhla k němu ruku. „Isabella Charlotte Volturiová, tak zní mé pravé jméno,“ potřásla jsem mu rukou, aniž by si to vůbec uvědomoval. „Jestli mě okamžitě nepustíte, budete mít co dělat nejen s celou gardou, ale i se samotným Arem, což vám nedoporučuji ani zkoušet,“ oznámila jsem jim klidným hlasem a zdálo se, že mě konečně všichni plně vnímají.

„To přece není možné,“ šeptal Edward. „Ty jsi jako členem gardy?“

„Chytrý,“ ocenila jsem jeho snahu a rozhlížela se po kalhotách, které naneštěstí leželi na druhé straně pokoje. Všimla jsem si ale mého kufru položenému na křesle a neomylně jsem k němu zamířila, hledaje něco důstojnějšího na oblečení.

„Můžu si znova zavolat?“ otočila jsem se na Edwarda a ten mi jen podal mobil. Zvláštní, jak s nimi dokáže jedna informace zatočit. Nikdo z nich ani nedutal.

Naťukala jsem tolik nenáviděné číslo a téměř okamžitě jsem se dočkala odpovědi v podobě Demetriho hlubokého hlasu. „Isabell, zlatíčko, s čím ti mohu pomoci?“

„Přijeď pro mě,“ povzdechla jsem si poraženě. „Budu ve městečku jménem Forks, to je ve Washingtonu, USA,“ doplnila jsem rychle.

„Já vím, kde jsi, neboj,“ zachechtal se, až mi vstávaly chlupy na zádech.

„Jak to můžeš vědět? Nikomu jsem neřekla-,“ najednou mi svitlo. „Já jsem tak blbá!“ zhroutila jsem se zpátky na postel. No jasně! Vysledoval moje kreditky!

„Za jiných okolností bych řekl, že máš dokonce pravdu, ale slyší nás tvůj otec, takže si svůj názor raději nechám pro sebe. Uvidíme se za chvilku, Is,“ zasmál se ještě a hned to položil.

Šokovaně jsem zírala na němé sluchátko. Za chvilku? Za chvilku?! Jak to proboha myslel, za chvilku? Najednou mi to došlo. Ne, to ne! Tohle nedopadne dobře!

4. Kapitola

Shrnutí

6. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 5. kapitola: