Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 6. kapitola

12.03.2010 (19:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2021×

I na slunci jsou skvrny

6. kapitola

Rychle jsem vyskočila, vrazila Edwardovi mobil do ruky a zbylé věci naházela do kufru. Snažila jsem se ignorovat bolest v kotníku, ale moc mi to nešlo. Cítila jsem, jak se mi vnitřnosti stahují úzkostí. Tohle se nemělo stát! Nechci, aby se někomu kvůli mně něco stalo. Vždycky, když jsem zmizela, snažila jsem se dávat pozor, abych si nikoho nepustila k tělu, ale tohle bylo jiné. To oni si pustili mě a teď toho jistě budou litovat.

Kulhala jsem ke schodům, nevšímajíc si rukou, které mě na poslední chvíli zachránily před pádem a vyrvaly mi tašku z pevného sevření. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, zvlášť ne téhle krapet pomatené, ale svým způsobem úžasné rodince. Sakra, za ten den, co se známe, mi nějak přirostli k srdci.

Podle Demetriho posměšného tónu jsem pochopila, že ví naprosto přesně, kde se v tuto chvíli nacházím, a že není sám. Prý ho slyší můj otec, to znamená, že je tady někde v okolí s Arem. Kde je Aro, tam je i garda. Kde je garda, tam jsou problémy.

„Pust mě,“ snažila jsem se zoufale osvobodit z Edwardových paží, ale nevypadal, že by to měl v plánu. Co to dělá? Copak neslyšel?

„Co se děje?“ chytil můj obličej do dlaní a natočil si ho k sobě, snažíc se v mých myšlenkách vyčíst něco víc, to jsem mu však neumožnila.

„Nemůžu se tady zdržovat, musím jít,“ šeptala jsem a uhýbala očima před jeho zkoumavým pohledem.

„Musíš jít? To nemůžeš chvíli počkat a všechno nám vysvětlit?“ snažil se mně přesvědčit.

„Neslyšels? Demetri říkal, že se za chvíli uvidíme! Uvědomuješ si, co to znamená? Ví, kde jsem a přijde si pro mě s mým otcem a nejspíš i s celou gardou!“ snažila jsem se vykroutit, ale marně. Proti jeho síle jsem se svým kotníkem naprosto bez šance.

„Jak si přeješ,“ zašeptal rezignovaně a uvolnil své sevření, to už ale byla chodba plná rozrušených Cullenů. Tvářili se vylekaně, v obličejích Jaspera a Rosalie se zračilo odhodlání. Odhodlání položit život za svou rodinu. Za rodinu, kterou jsem neúmyslně ohrozila.

Rychle jsem popadla svou tašku a vykulhala ze dveří na příjezdovou cestu. Najednou mě do nosu uhodil známý pach, až příliš známý.

Z lesa se vynořil Demetri a se svým širokým úsměvem ke mně přistoupil. „Isabell, můj drahocenný poklade, to sis vážně myslela, že utečeš z mé péče?“ ušklíbl se na upíry stojícími za mnou a vyrval mi z rukou mé zavazadlo. „Pojď, jsme očekáváni,“ objal mě kolem ramen, ale pokusila jsem se mu vysmeknout, čímž jsem se podvolila zemské gravitaci. Pokolikáté už?

Edward s Emmettem začali výhružně vrčet, ale Demetri je okatě ignoroval. „Vstávej, nemáme na to celý den,“ zatrylkoval vesele a šťouchl do mě špičkou boty.

„Demetri!“ ozvalo se varování od postavy v černém, která se právě vynořila z lesa. „Ještě jednou a nebudeš mít čím kopat!“

„Omlouvám se, Aro, už to nikdy neudělám,“ zaskřípal zuby a poklonil se, avšak jeho neupřímný tón se nedal přeslechnout. „Jen jsem chtěl mou milovanou schovanku trochu postrčit.“

To už mi ale Edward pomáhal na nohy a přitáhl si mně těsně ke svému tělu. Co to dělá? Zbláznil se? zděsila jsem se v duchu a snažila se od něj dostat co nejdál. Jestli zajde moc daleko, Demetri mu utrhne hlavu, takové má nařízení od Ara. Každému, kdo se o něco pokusí bez jeho svolení, ukázat, jak je nepříjemné hledat kousky svého těla někde ve stoce.

„Isabello, buď tak hodná a plň své povinnosti,“ otočil se na mě Aro a já chtě nechtě musela roztáhnout svůj štít, nejen na něj s Demetrim, ale i na ostatní, kteří se zatím ukrývali v lese. Skoro celá garda, ale ostatní Starší přítomni nebyli. Tohle všechno je kvůli mně!

„Tak tohle bych ti moc nedoporučoval,“ zašklebil se Demetri škodolibě na Edwarda. „Ona má na lepší, než na nějakého vegetariána,“ zachechtal se a odnášel mou tašku Arovi.

„Musím jít,“ šeptla jsem k Edwardovi a po delším boji s jeho končetinami se vydala za Demetrim.

„Bello,“ objal mě Aro, když se mi k němu podařilo doskákat po jedné noze. „Jsem nesmírně rád, že se ti skoro nic nestalo,“ střelil rychlým pohledem k mé noze. Nějaké to zranění nebylo v mém případě nic divného. „Dalo se očekávat, že má vlastní dcera zase padá z problému do problému,“ povzdech si a povzbudivě se usmál, ale mě moc veselo nebylo, protože jsem za sebou uslyšela sedmero udivených vydechnutí. No jo, oni se poloupíři nerodí každý den.

„Měli bychom jít,“ zatahala jsem ho za rukáv odmítajíc stanout Cullenům čelem. Nechtěla jsem vidět ty obviňující pohledy, které by na mě jistě házeli.

„Proč? Vlastně jsem chtěl nabídnout svému starému příteli Carlislovi, aby nás navštívil. Co říkáš, Carlisle? Pozvání samozřejmě platí pro celou tvou rodinu. Začíná léto a za několik málo dní se koná každoroční ples. Měl jsem v plánu vám poslat pozvánku, ale když už jsem tady…“ promluvil někam za má záda. A jé, tomu plesu jsem se chtěla vyhnout. Nechat se osahávat od cizích upírů a ještě se při tom muset usmívat, to rozhodně nebylo nic pro mě.

„Aro, příteli, bude mi potěšením přijmout tvou nabídku,“ odpověděl mu překvapený Carlisle přátelským hlasem. Jasně, pozvánky se rozesílaly téměř do všech rodin a klanů, Cullenovy jsem však ve Volteřře ještě neviděla.

„Výborně. Co kdybyste dnes letěli s námi? V městečku Port Angeles máme soukromé letadlo, vejdeme se tam všichni,“ pokračoval otec se svým oblíbeným veselým úsměvem, který častokrát používal při diplomatických jednáních. Výhružně jsem na něj zavrčela, ale okázale mě ignoroval.

„Ale jistě, máme sbaleno,“ prohlásila Esme a šla se s Alice připravit na odjezd.

Zvědavě jsem se otočila a setkala se s Edwardovým pohledem. Nedalo se z něj nic vyčíst, ale neměl mi co vyčítat. Já jsem je neprosila, aby mě násilím narvali do auta a odvezli. Já jsem chtěla jen v klidu přečkat několik týdnů nebo měsíců a poté se jednoduše vrátit do Itálie.

„Je tady i Sofie?“ otočila jsem se raději na Ara, protože jsem pod tím pohledem cítila něco jako výčitky svědomí.

„Ne, ta tvoje milovaná kamarádka sedí doma ve Volteřře. Ani neví, že jsme se za tebou vydali, myslí, že jsme na lovu novorozených,“ lehce se pousmál. „Přemlouvala mě, aby mohla jet taky, ale věděl jsem, že jí budeš volat. Nedokáže moc dobře blafovat,“ smutně si povzdech. „Držím si ji jenom kvůli tobě a nedočkám se ani trochy vděku z tvé strany.“

„Aro,“ ozval se znenadání Carlisle. „Smím vědět, jak hodláš svou,“ mrskl po mě nejistým pohledem, „dceru dopravit na letiště? Evidentně nemůže chodit a my máme v autech dostatek volného místa,“ nabízel a já jen zírala.

„Výborný nápad, drahý příteli,“ otcův úsměv se ještě prohloubil. „Naše skupinka se sem dopravila pěšky, ale s Bellou by to mohl být trošičku problém, který jsi právě vyřešil. Děkuji!“ prohlásil a já zírala ještě víc, přesto jsem si oddechla úlevou. Bála jsem se, že se budu muset vést na Demetriho zádech, to bych si radši ukousla obě ruce a zbývající použitelnou nohu. No dobře, nic bych si nekousala, ale nechci takový zážitek absolvovat znovu. Když se to stalo minule, předhazoval mi to minimálně dvacet let, možná i víc.

„Já si ji tedy převezmu,“ objevil se vedle mne Emmett a, doprovázen mým velice udiveným pohledem, vsunul jednu ruku pod má kolena, druhou pod lopatky a lehce mě zvedl do vzduchu.

„Tohle si nezvykej,“ zašeptal mi do ucha, když mě nesl k domu. „Příště bude moje oblíbená poloha,“ pohrozil mi vesele, čímž se mu podařilo mne alespoň trochu rozesmát. Nevykopal válečnou sekyru, což je dobře, protože proti jeho svalům a praštěným nápadům bych neměla nejmenší šanci.

„Děkuju, Carlisle,“ zašeptala jsem směrem k němu. „Zachránil jsi mne ze spárů toho chechtajícího se idiota, který se hrdě nazývá mým bodyguardem,“ střelila jsem pohledem k Demetrimu.

„Nemáš za co, Bello. Měli bychom se ti omluvit za své chování. Nikdo ti nedává za vinu, že jsi nám nic neřekla, měla jsi právo si udržet tajemství,“ povzbudivě se na mě usmál, ale to už mě Emmett přesouval do svého Jeepu.

„Pojedeš na předním sedadle,“ chechtal se a přibouchl za mnou dvířka. „Bez to jako omluvu za opakovanou surovou masáž tvého žaludku, princezno,“ zazubil se na mě a sedl si za volant.

„Budiž ti odpuštěno, protentokrát,“ opětovala jsem mu úsměv, ale vyzněl trochu neupřímně. Pořád jsem se ještě nevzpamatovala.

„Jedu s vámi,“ nacpal se na zadní sedadlo Edward s nečitelným výrazem. „Nemám nejmenší zájem poslouchat Carlislovy myšlenky a k Rose…,“ zhnuseně se otřásl při pohledu na její zářivě červené autíčko s růžovými potahy. „Mám prostě svou hrdost.“

Emmett se znova zasmál a prohodil směrem k němu: „Jasper mi všechno vyslepičil, takže si nemusíš na nic hrát, brácho.“

„Drž hubu!“ doporučil mu Edward, ale koutky mu cukaly smíchy. „Zajímalo by mě, co s námi Aro plánuje udělat,“ zamyslel se a jeho pohled se stočil ke mně.

„Jak řekl, za několik dní, nejspíš na začátku příštího měsíce, se ve Volteřře pořádá každoroční ples na oslavu léta. Je to tak už několik desítek let a účastní se ho veškerá upíří smetánka,“ prohodila jsem s trpitelským výrazem. Většina hostů se skládala z nafoukaných paniček, které jen předvádějí své modely naprosto nehodící se k tanci, a jejich manžílků, partnerů či jiných takových, snažících se zabavit bez své milované polovičky. Někdy se objevil nějaký nezadaný fešák, dlouho však nezadaný nezůstal. Na takové se pořádaly hony.

„Alice s Rosalií jsou z toho úplně hotové, takovou možnost předvést se ve večerní róbě ještě neměli. Jistě se nás budou snažit vytáhnout do obchodů, myslely na to, že Itálie je prostě Itálie a u nás pořádné šaty ani neseženou,“ povzdech si a pohodlně se opřel o sedadlo.

„Nejraději bych se tomu vyhnula,“ zamumlala jsem si pod vousy, ale jejich sluch nezklamal.

„Já si náhodou zatrsám rád,“ uchechtl se Emmett a vyjel po polní cestě.

„To já taky, ale tohle není žádné trsání, ale sraz snobů. Navíc to trvá celý týden. V kuse,“ protočila jsem zhnuseně oči a raději sledovala krajinu před sebou.

***

„Jsme tady!“ zařval mi Emmett do ucha, až jsem leknutím nadletěla nad sedadlo a udeřila hlavou do střechy auta. Copak se jednou nemůžu v klidu vyspat do růžova?

„Vážně?“ zamumlala jsem ospale a se zíváním si protírala oči.

„Konečná, vystupovat!“ obešel auto a otevřel mi dveře. Chtě nechtě jsem musela vystoupit na betonovou přistávací plochu. On mě zavezl až na letiště? Páni, to je obsluha.

Stálo tam sice několik letadel, ale já okamžitě poznala to naše. Nebyla to malé letadýlko, ale obrovské bílorudé kovové monstrum. Právě tankovalo, neustále do něj vcházeli a vycházeli členové gardy a jiní, pro mě neznámí upíři. Otec si nejspíš sehnal další hosty.

„Isabell, má překrásná květinko, konečně jsi tady!“ vykřikl Demetri a ve chvíli byl u mě. „Trvalo vám to, avšak nemusíte dlouho čekat, za chvíli budeme připraveni k odletu,“ otočil se na mé spolucestovatele a pokynul jednomu z níže postavených, aby vynosil zavazadla. Litovala jsem tyhle sluhy, neměli žádný dar a Aro je jednoduše nechtěl ve svém paláci, proto do sebe nechávali kopat. Mysleli si, že takhle najdou štěstí. Sofie byla světlá výjimka, ale jen díky mě.

Chtěla jsem se vydat svou kulhavou chůzí k letadlu, ale okamžitě se po mém boku objevil Edward a začal mne podpírat.

„Mám pocit, že jsem tě už jednou upozornila, že nejsem nemohoucí,“ prskala jsem po něm, ale na tváři se mi objevil úsměv. Nemůžu tvrdit, že mi to vadí, ale mám svou hrdost, navíc, kdyby ho otec shledal moc vtíravým, nemuselo by to dopadnout dobře.

„To jsem už několikrát viděl,“ ukázal mi všechny své bílé zuby. „Raději ti budu dělat oporu, pro případ, že bys zase chtěla líbat podlahu,“ zvážněl, ale koutky mu cukaly.

„Podlahu? To bych raději líbala Demetriho,“ hrála jsem zděšení. „I když,“ zamyslela jsem se, tentokrát opravdu vážně, „než  Demetriho, raději bych líbala tebe,“ prohodila jsem a raději se na něj neotočila. Nevěděla jsem, proč jsem to řekla, už to nejde vzít zpět. Ale… vlastně to byla pravda. Nebyl zase tak ošklivý. Vlastně vůbec nebyl ošklivý… Dost! To stačí! Ještěže mi nemůže číst myšlenky.

Už bez dalších slov jsem dokulhala až k letadlu a následně i do něj. Když jsem si sedla na sedadlo úplně na konci, kde už začínal ocas, celá Cullenovic rodinka si přisedla ke mně. Jakmile jsem uviděla Carlislova zářící očka, pochopila jsem, že bude jistě následovat proud otázek. Už abychom byly doma…

Ráda bych vyjádřila Bellin vzteh k Demetrimu, aby nevzniklo nějaké nedorozumnění:

Demetri Bellu od narození vychovával a svým způsobem se mají rádi, spíš jako bratr a sestra, navíc ji má na starost. Možná ještě vymyslím nějakou zápletku, ale zatím spolu nic nemají. Rád si z ní děla srandu, hlavně ty jeho oslovení... Dělá to však jen proto, že ví, že ji tím naštve. Možná... =D

Chtěla bych slyšet (popřípadě si přečíst) Váš názor:

Měla bych napsat i Edwardův pohled? Myslím, že by to bylo dobré, i když ne zrovna nutné. Nebudu však jeho pohledem procházet všechny uplynulé kapitoly, jako se to občas objeví v jiných povídkách. Kdo to těď nepochopil, ať netruchlí, není jediný =D

5. kapitola

Shrnutí

7. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 6. kapitola: