Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 7. Kapitola

21.03.2010 (15:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2024×

I na slunci jsou skvrny

7. Kapitola

Edward:

Trvalo nekonečně dlouho, než jsem si všechno urovnal v hlavě. Řekla, že by raději líbala mě, než Demetriho! To může znamenat jen jedno: s Demetrim nic nemá a tudíž bude nejspíš volná. Jasper si hned všiml mé povznesené nálady, ale nevěděl podrobnosti, neslyšel náš rozhovor. V tu chvíli jsem byl neskutečně rád, že jsem jediný čtenář myšlenek v rodině. Kdyby zde byl i jiný takový, asi bych se začal červenat, i když to není možné.

Raději jsem se nezabýval dalšími úvahami a následoval Carlisla do letadla. Bylo luxusní, první třída hadr. Všude rudý samet, černý koberec na podlaze. Typické pro Volturiovi. Rychle jsem se posadil do jednoho z volných sedadel a teprve teď si všiml, že nás Carlisle zavedl až úplně dozadu k Belle.

Snažil se z ní tahat všechny podrobnosti o jejím poloupírství a jeho mysl pracovala na plné obrátky. Zprvu jsem ho poslouchal, ale po chvíli mě to přestalo bavit. Škoda jen, že nemůžu vypnout svou schopnost, byl bych těch otázek alespoň ušetřen.

Zabořil jsem se hlouběji do sedadla a zavřel oči. Ne že bych byl unavený, to snad ani nejde, ale potřeboval jsem chvíli klidu.

V mých myšlenkách se objevila její tvář. Nemohl jsem ji vytěsnit z hlavy, možná jsem ale ani nechtěl. Raději jsem se ponořil do vzpomínek.

Když jsem Bellu uviděl poprvé, nechtěl jsem věřit svým smyslům. Necítil jsem její pach, neslyšel jsem její myšlenky. Jediné, co mě přesvědčilo o její skutečnosti, byl fakt, že ji viděli i ostatní. Naše druhé setkání bylo mnohem zajímavější. S lítostí jsem si představil své milované Volvo stojící doma v garáži. Slíbil jsem mu, že ho opravím, ale nejspíš ho několik týdnů neuvidím. Carlisle rozhodl, že se plesu zúčastníme až do jeho úplného konce. Ne že bych nerad tančil, ale přece jen… Aro se jistě nevzdá svého snu mít na své straně všechny nadané upíry, co jich na světě je. Škoda, že jsem přišel o výhodu vidět mu skoro až do žaludku.

Znovu se mi před očima vybavila její tvář. Čokoládové oči, vlasy barvy mědi, bledá pleť, vyšší štíhlá postava. Nedalo se pochybovat o její kráse, nejspíš má hodně nápadníků. Kdo ví, co nebo kdo na ni čeká ve Volteřře. Neskutečně přitažlivá je i její krev. Když proletěla tím skleněným konferenčním stolkem, snažil jsem se nedýchat, ale neměl jsem potřebu se na ni vrhnout. Byl jsem jako omámený, instinkty krvelačného zvířete mne však neovládly.

Jednu věc jsem si však uvědomil, a Jasper také: cítil jsem k ní víc než jen obyčejné sympatie.

„Edí, v pohodě?“ hodil po mě Emmett jeden rudý polstrovaný polštářek, kterých bylo všude plno. Nechápu proč, když je vlastně ani nepotřebujeme.

„Jasně!“ štěkl jsem po něm vztekle a ránu mu oplatil. Jeho myšlenky na mne křičely, že mu připadám ještě zamlklejší než obvykle. To však není pravda, protože mám někdy pocit, že nahlas na sebe mluvím jedině já. Ostatním připadá jednoduší poslat mi myšlenku.

„Touláš se nám v představách?“ nepřestával mě pošťuchovat a v myšlenkách mi navrhoval polštářovou bitvu. Ostatně… Proč ne?

„Dobře, beru,“ mrštil jsem po něm měkkou municí. „Emmett vyhlásil polštářovou válku!“ křikl jsem ještě na ostatní a skočil za své sedadlo.

„Konečně nějaké vzrůšo!“ zavýskla vesele Alice a hodila po Jasperovi celou náruč rudých čtverců.

„Můžu se taky přidat?“ otočila se na Emmetta Bella a nasadila prosebný pohled.

„Klidně, ale tvoje noha…“ loupl pohledem k zavázané končetině, ale to už dostal přímo mezi oči. No jo, všichni proti všem je vždycky nejlepší. Nikdy nevíš, odkud rána přiletí.

V Jasperových myšlenkách jsem přečetl úmysl Bellu přímo zasypat polštáři, rozhodl jsem se proto rychle jednat. Než Alice řekla švec, Jasper ani nebyl vidět.

„Díky,“ špitla rozesmátá Bella, která se znenadání objevila vedle mě. „Už jsem se bála, že budu muset znova využít Carlislových služeb,“ zachichotala se a mrštila po Emmovi jeden zvlášť velký.

Celá bitva začala nabírat na obrátkách, hlavně po tom, co se Carlisle s Esme uklidili do bezpečné vzdálenosti a Emmett přinesl polštářky z celého letadla. Museli jsme si ale dát pozor, abychom nepoškodili trup letadla. Bylo by opravdu nepříjemné vyskakovat někam do úplně neznámé krajiny.

„Neboj, já tě ochráním,“ usmál jsem se na Bellu a podstrčil jí další náboje, než na ni Rosalie mohla použít ty svoje. Trochu jsem se divil, že se také připojila, ale její myšlenky byly Emmettovým nápadem naprosto nadšené.

„Nemusíš, já se o sebe postarám sama,“ odmítla, ale v tu chvíli ji jeden z polštářů katapultoval do jednoho ze sedadel.

„Jo, to vidím,“ uchechtl jsem se a strhl ji za sebe, čímž jsem vykryl Jasperův přímo vražedný útok. Jakmile se dostal do hry, nevěděl kdy přestat a Bella je mnohem křehčí než mi.

„Je asi zbytečné ti pořád děkovat, co?“ šeptla směrem ke mně, když už jsme byli bezpečně ukrytí.

„Naprosto,“ zazubil jsem se na ni a už poněkolikáté doplnil zásobu polštářků.

Původní všichni proti všem se změnilo na souboj týmů. Vrcholem bylo, když se Emmett začal vášnivě líbat s Rose, Jasper jim to ale naštěstí zatrhl. Letadlo bylo velmi křehké, náporu jejich vášni by určitě neodolalo stejně jako jejich dosavadní domy.

„Co se tady děje?“ vtrhl Demetri zrovna v nejlepším, přičemž mu na hlavu dopadlo několik polštářků.

„Nevidíš? Bojujeme,“ odpověděl Emmett a nerušeně hodil další nálož po Alici, která šikovně uhnula.

„Jo, to vidím, ale nejspíš vám nevadí, že jste slyšet po celém letadle,“ štěkl po něm Demetri sarkasticky a vykryl další útok.

„Ale Demi, ty mi vždycky zkazíš každou srandu!“ vyskočila Bella na nohy a otočila se k němu. „Slyšet by nás bylo tak jako tak, takže to máš jedno. Vyřiď otci, že to byl můj nápad a ještě nehodláme končit, jestli mu to vadí, má smůlu,“ mrštila po něm dalším z jejích zásob.

„Jasně, ale pak si za mnou nechoď stěžovat,“ zvedl ruce v uklidňujícím gestu a vycouval do chodby.

„Já?“ povytáhla obočí. „Já si chodím stěžovat? Kdo mě to posledně prosil, aby ho Aro uvolnil z lovu novorozených, když si chtěl zaskočit za tou zrzavou… eh, Gwinet?“ zavolala za ním, ale už byl pryč.

„Jo, holka, nemáš to lehké,“ poplácal ji po zádech Emmett a zákeřně jí mrštil polštářek přímo do obličeje, ještě než jsem ji stačil zachránit z jeho spárů.

„S citem, Emmette!“ štěkl jsem na něj zuřivě, když ji jeho rána odhodila až na druhou stranu uličky.

„Ale Edí, ovládej se,“ zvedl ruce v uklidňujícím gestu a začal couvat, já jsem se však nehodlal jen tak vzdát. V myšlenkách se mi posmíval: „Edíček se nám zamiloval, Edíček se nám zamiloval!“ Měl jsem neodolatelnou touhu vrhnout se mu po krku, ale zabránila mi v Bellina tom paže tisknoucí mé rameno.

„Hej, uklidni se, nic se nestalo,“ stáhla mne zpět do sedačky a posadila se vedle mě.

„Jednou přijde den a zůstane z něj jen hromádka popela,“ řekl jsem dostatečně nahlas, aby to slyšeli i mí sourozenci a pohodlně se opřel. Chtěl jsem vnímat její přítomnost, dokud to šlo.

„Proč? Vždyť ten nápad byl fajn, ne?“ zajímala se zvědavě.

„Jo, ale o tom teď nemluvím,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Neměl jsem nejmenší chuť, aby se Emmovi myšlenky dozvěděla.

V polštářové bitvě už se nepokračovalo, jen jsme seděli vedle sebe a povídali si. Navzájem jsme ze sebe tahali informace o našich rodinách a jejím poloupírství. Měl jsem pocit, že jsem ještě dotěrnější než Carlisle, ale nestěžovala si. Když nechtěla odpovědět, prostě neodpověděla. Zjistil jsem, že se narodila asi někdy v té době, kdy Carlisle opustil Volterru, takže není zas o tolik starší. Popravdě, ulevilo se mi. Bylo by divné, kdyby byla Arův vrstevník.

Isabella:

Když se Cullenovi krotí, nejsou zase tak hrozní. Dokonce jsem i Carlislovi odpovídala na tu nekonečnou spoustu otázek, avšak nahlédnout – jak já říkám – pod povrch jsem ho nenechala. Přece jen mám kvalitní Volterské školení. Navíc bylo všude kolem mnoho párů velmi citlivých uší. Nejsem přece sebevrah.

Dokonce ani jejich děti nejsou tak špatné. Jakmile Emmett navrhl polštářovou bitvu, nemohla jsem se nepřipojit. Takovou srandu jsem už hodně dlouho nezažila, ale – ostatně jako vždy – mi to Demetri pokazil. Ne, že bych ho neměla ráda, ale láskou k němu zrovna nepřetékám. Jsem už hodně dlouho dospělá, nepotřebuju mít stále někoho za zadkem.

Při bitvě byli všichni napárovaní, tak jsem se jednoduše připojila k Edwardovi, a udělala jsem dobře. Pod jeho dohledem mi polštářky nikdy nedošly a všechny rány na mou osobu se snažil nějak vykrýt, třeba i vlastním tělem. Jo, asi ho hryže svědomí, protože na tu nohu ještě nemůžu došlápnout. Pokud to nebude přehánět, může pokračovat. Je pravda, že jsem ho několikrát upozornila na své čtyři fungující končetiny, ale přece jen…

Ve Volteřře se o mne nikdo nikdy nestaral. Ne, teď jsem to řekla blbě. Oni se starali. Starali se o to, abych byla věčně pod dohledem, starali se o to, abych se nezpozdila na procvičování své schopnosti, starali se o to, abych byla vždycky po ruce a odháněla od nich všechny zlé mocnosti. Snad jen Sofie, Demetri a pár dalších se ke mně nechovalo jako ke kusu nábytku. Sofii jsem měla ráda, Demetriho jsem tolerovala. Dobře, dostal se mi pod kůži svým hnusným smyslem pro humor a tím, že byl vždy ochotný přede mne skočit, ale dělal to jenom proto, že to měl nařízené. Jak se říká, Arovo slovo je jako zákon sám. Můj otec, pch! Musela jsem mu tak říkat, musela jsem mu prokazovat úctu a ve všem ho poslechnout. Dřív mi to tolik nevadilo, vždyť jsem tak žila několik století, ale když jsem teď potkala Cullenovi… Oni jsou skutečná rodina, ne jen klan.

„Hej, jsi na příjmu?“ zatřásl se mnou můj rozcuchaný spolusedící a zvědavě pozvedl obočí.

„Jo, jasně. Co se děje?“ rozhlédla jsem se kolem.

„Přistáváme, měla by sis zapnout pás,“ odpověděl a jal se vykonat zmíněnou činnost, byť jsem dost hlasitě protestovala.

„Já nepotřebuju pás! Nejsem malé dítě, umím se o sebe postarat sama. Jsem dokonce ještě starší než ty!“ vztekala jsem se, ale bezvýsledně, nedal se tak snadno odradit.

„Budeme vystupovat? Vždyť je krásně slunečno,“ podotkl Jasper a všichni se podívali z okének.

„Nemusíte se bát,“ objevil se ve dveřích Demetri, to už ale letadlo hladce dosedlo na ranvej. „Jak jste jistě slyšeli, v gardě je mnoho zajímavých talentů.

Jen to dořekl, zvedl se siný vítr a nebe se začalo zatahovat. Zlatý Rico, to jeho ovládání větru nám mnohokrát bodlo. Nevydrží to sice dlouho, ale deset minut to snad zvládne.

Rychle jsem se snažila dostat k autům, které na nás čekaly, abych moc nezdržovala. Jak jsem čekala, všichni už byli uvnitř a sluníčko se dralo zpoza větrem přivátých mraků.

„No konečně!“ přivítal mne Demetri jen co jsem dosedla do měkkého sedadla. Raději jsem mu neodpověděla, vlastně jsem mlčela celou cestu a jen se dívala z tmavých oken. Volterra, můj domov a zároveň mé vězení.

***

Kolona aut zastavila na nádvoří obrovského paláce, nemuseli jsme se tedy skrývat před slídivými zraky smrtelníků. Mnohokrát se stalo, že se sem pokusili dostat, čímž jen zpestřili strážím jídelníček. Nádvoří je obrovské, a stejně jako palác, vystavěné z obrovských kamenů. Všechno zde vypadalo tak staře a původně, ale všude kolem se skrývaly zázraky moderní techniky. No jo, svět už není to co dřív.

„Půjdeš dovnitř nebo tady hodláš zapustit kořeny, má drahá Isabell?“ postrčil mne Demetri ke vchodu, který hlídali dva nebezpečně vypadající upíři. Naštěstí nikdo nevěděl, že ti dva jsou nebezpeční tak maximálně sobě. Co se dá dělat, Felix s Rufusem už chytřejší nebudou.

Rychle jsem se otočila ke Cullenovým. Měli pro sebe samostatnou limuzínu a i mé nedokonalé uši slyšely smích, který se z ní ozýval, hlavně ten Emmettův. Zacukaly mi koutky. Teď už Volterra nebude to co dřív, o to se osobně postarám!

Jen co jsem vešla do recepce, už mi na krku visela Gianna. „Ahoj, Bello, tak ráda tě zase vidím,“ švitořila a neustále se culila. „Mělas vidět, jak to tady vypadalo, když jsi zmizela. Všichni vyděšeně utekli, jakmile to tvůj otec zjistil. Celý palác nadskakoval tím jeho řevem,“ šeptala, ale muselo ji být jasné, že to stejně všichni slyší.

Gianna také patří mezi mé spřízněné duše. Má přislíbeno, že ji při jejích pětadvacátých narozeninách promění, ale věděla jsem, že Starší na to vyberou nějakého nezkušeného mladíčka, aby neměla šanci. Elezar z ní necítil žádný potenciál, což ale byla škoda. Nikdy jsem nepoznala většího blázna do nakupování, než je tento dobrosrdečný člověk. Řekla bych však, že sestry Cullenovi jí budou velkou konkurencí, kdo ví.

„Taky tě ráda vidím, Gin,“ opětovala jsem jí obětí, dávaje pozor na její křehké kosti. Ne, že bych měla tolik síly, ale přece jen… Nerada bych jí ublížila.

„Ale, podívejme se, kdo se nám to vrátil,“ zaslechla jsem za sebou sladký ironický hlásek a se zuřivým vrčením jsem se otočila. Jane opět nezklamala. Nenáviděla mne a já jsem její city s radostí opětovala.

„Tolik se mi stýskalo, Jane,“ odpověděla jsem jí s přeslazeným úsměvem. „Chtěla jsem ti něco přivézt, ale bohužel, neměla jsem možnost. Doufám, že to nevadí.“

„Ale vůbec ne, má nejdražší přítelkyně. Jak by mi to mohlo vadit?“ napodobila můj tón a bez zájmu se odebrala do jídelny. Střelila jsem pohledem po hodinách. A jé, za chvíli je oběd. Do recepce zrovna vešli moji ostatní spolucestující.

„Aro,“ ozval se znenadání Carlisle. „Mohl bych se prosím zeptat, kde bychom mohli lovit? Jistě víš, že se lidskou krví neživíme,“ dodal rychle.

„Tak to bude trochu problém, Carlisle,“ otočil se na něj otec s úsměvem. „Nedaleko odtud je obora, ale tam není nic jiného než králíci. Nebo se pletu, Isabello?“ otočil se na mne se zdviženým obočím.

„Nemusíte se bát, nějak to zařídím,“ odpověděla jsem směrem ke Carlislovi a věnovala Arovi jeden ne zrovna přátelský pohled. Ještě se ukáže, kdo vyhraje! Obora byla nedávno plná srnek, ale otec nařídil všechny je pochytat a pozabíjet, abych se musela živit lidskou krví. Nedala jsem se a jezdila stovky kilometrů daleko, do malého lesíka, který sice nebyl zrovna ideální, ale musel stačit. Byla jsem však odhodlaná se o naše hosty postarat.

Schválně, co nezmůže nevyčerpatelné bankovní konto a kvalitní styky s lidskými, eh, vyvrheli?

6. Kapitola

Shrnutí

8. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 7. Kapitola: